Konec Stanjury, konvergence do dluhů a brigádní generál Koudelka

17. 4. 2023

V roce 1968 uveřejnil Václav Havel známý text „Na téma opozice“ - chtěl vůči KSČ druhou stranu demokratů, aby se vytvořila „souměřitelná alternativa“. Text nejen rozčílil tehdejší moc, ale vzbudil i polemiku uvnitř kritiků režimu. Třeba Petr Pithart sveřepě trval na soutěži ne dvou, ale tolika alternativ, kolik občané budou potřebovat.

Čím je tato historická polemika z otřásajícího se autoritativního režimu relevantní pro dnešní českou demokracii? Právě tou základní otázkou, co je dnes vlastně „souměřitelná alternativa“. Proti vládní pětikoalici zde máme dvě silné a dosti ukřičené opoziční parlamentní strany, ale přesto opozici fakticky nemáme. Hned vysvětlím. V bezpečnostní a zahraničně-politické kritice vlády jsou ANO a speciálně SPD zcela nedůvěryhodní až nebezpeční. Nezvládají však ani oprávněnou kritiku vlády v ekonomických a sociálních věcech, natož aby navrhovaly smysluplné alternativy. SPD na to nemá kompetenci a historie Andreje Babiše a Aleny Schillerové na financích během covidového období právem v očích veřejnosti znevěrohodňuje jakoukoliv jejich kritiku kabinetu, a to i kdyby byla oprávněná.

Co je tedy dnes vůči chybující vládě „souměřitelná alternativa“, a to nikoliv v ambicích vládnout, ale v kompetentní kritice čím dál zjevnější bezmocnosti vlády v ekonomických a sociálních věcech? Některá neparlamentní strana? Žádnou takovou nevidím. Občanská společnost? Nezdá se, mnohá hlasitá protibabišovská hnutí se změnou vlády zcela zkrotla. Média? Částečně ano, ale to tak úplně není jejich hlavní úloha…

Vypadá to, že v tuto chvíli máme sice silné opoziční strany, ale ve skutečnosti žádnou skutečnou kontruktivní opozici, což republice rozhodně neprospívá.

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru, který si můžete přihlásit k odběru do své mailové schránky.

Konec Stanjury

Blamáž s daní z neočekávaných zisků by měla být posledním hřebíčkem do politické rakve ministra financí Zbyňka Stanjury. Do letošního rozpočtu Stanjura naplánoval 85 miliard mimořádných příjmů, dle Výboru pro rozpočtové prognózy to ale bude jen 40,3 miliardy, a to ještě velká část půjde za ČEZem. Bankovní daň je naprostá blamáž a ministr by měl být superarbitrován pro neschopnost. Pan Stanjura rozhodně nemůže tvrdit, že před zcela špatnou konstrukcí daně a velmi nadsazeným inkasem nebyl opakovaně varován (za sebe připomenu kromě newsletterů třeba komentář Ještě horší daň z mimořádných zisků, než jsme doufali)

Už tento exces by měl stačit na konec ministra, který má možná občas dobré úmysly, ale je zjevně zcela nekompetentní. Ono se toho za necelé dva roky ale nashromáždilo mnohem více. Krátký a zdaleka ne vyčerpávající výčet:

Naprosto zbytečné populistické rozpočtové provizorium 2022, které nemohlo nic ušetřit bez zásadních změn legislativy. Toto politické cvičení o ničem jen ubralo čas ministerským úředníkům na přípravu skutečných úspor, zkomplikovalo financování státu, krajů i obcí a mrhalo časem zákonodárců.
Neschopnost v krizi 2022 správně reagovat, až se to velmi podobá covidovému duu Babiš-Schillerová. Místo systémové a cílené podpory přišla kontrola marží pump, rušení silniční daně a další zbytečnosti. Následně ministerstvo financí naprosto ztrátilo kontrolu nad vývojem, cenové stropy a další zásadní opatření musely designovat již jiné úřady.
Absurdní aplikace unijní regulace na energetické firmy (v EU máme zcela unikátní souběh odvodů a windfall tax). Následně přišla zcela neúčinná windfall tax na banky přes zisk, takže ty notně optimalizovaly, vyvedly spoustu peněz svým matkám a odvedou zde maximálně miliony. To chápal úplně každý kromě pana ministra. Dlouhodobě to pak brutálně poškodilo úsilí státu, aby zde zahraniční firmy ve větší míře reinvestovaly.
Dále tu máme nevysvětlitelnosti hraničící s podezřením, kdy windfall tax na banky se zastavila přesně tam, kde začínal bankovní úvěrář ODS, případě nevysvětlitelná prioritizace snížení loterijní daně, když mnohé jiné daně se budou zvyšovat. Jako by si ODS nepamatovala, z jakých důvodů zkrachovala její poslední vláda…
Pak tu máme neprofesionálně až podvodně sestavený rozpočet na rok 2023, kdy politický úkol dostat se pod 300 miliard schodku vedl k bizarnostem jako je právě nadsazení windfall tax, „opomenutí“ zákonných valorizací či pokus o bizarní akci s dluhopisy na dálnice. V takové míře nadřadit politiku nad ekonomickou realitu si nedovolil dosud žádný ministr financí.
A pak tu máme verbální favorizaci rovné příjmové daně, která je po zrušení superhrubé mzdy na neudržitelně nízké úrovni, což blokuje jakoukoliv smysluplnou reformu daňového mixu. Paradoxně ale ministr Stanjura reálně buduje velmi masivní, byrokratickou a naprosto nelogickou příjmovou progresi, kdy můžete již danit paušální daní 1. pásma, 2. pásma, 3. pásma, standardem OSVČ, standardem zaměstnance, druhou sazbou od cca 160 tisíc a ještě to různě kombinovat a optimalizovat. Ani etatistický ultralevicový politik by asi DPFO nedokázal více poničit…

Kromě neznalosti ekonomie a i reálné ekonomiky veřejných rozpočtů ministr Stanjura k tomu přidává i neschopnost krátkodobé reakce (bankrot s windfall tax) a není ani lídrem v důležitých reformách (naprostý chaos v politické prezentaci připravovavé reformy důchodů a veřejných financí, kdy v médiích za mlčenlivého ministra mluví k věci nepříslušní a nedostatečně informovaní ministři).

Je jen na premiérovi, zda nadále bude upřednostňovat vnitropolitické zájmy v ODS, anebo konečně celkový zájem republiky mít kompetentního ministra financí. Pokud to druhé, příliš nevadí, že ODS nemá žádného kompetentního straníka, Petr Fiala může z názorově blízkých ekonomů jistě oslovit Mojmíra Hampla (to by jistě bylo také divoké angažmá, ale bezpochyby kompetentní) či někoho dalšího ze svého poradního týmu ekonomů nebo někoho z NERVu.
V této chvíli snad stále ještě lze zachránit ekonomickou kompetenci této vlády a napravit Stanjurovy omyly. Ale času už moc vskutku nezbývá…

#ToPodstatné: Kdo by měl být příštím ministrem financí? Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Vláda zvýší České poště základní jmění

Stát už vymyslel, jak do krachující České pošty naleje chybějící miliardy. Změní se zákon o státním podniku, aby šlo z majetku státu navýšit kmenové jmění. Celý plán mám k dispozici. Účel nepopírá ani sám předkladatel ministr vnitra Vít Rakušan:

„Státní podniky jsou právnické osoby založené státem, které za účelem plnění významných strategických, hospodářských, společenských, bezpečnostních nebo dalších zájmů státu hospodaří se státním majetkem. Působí při zajišťování řady klíčových funkcí státu, ať již v oblasti obrany a bezpečnosti či komunikací a eGovernmentu. S ohledem na současnou složitou hospodářskou i bezpečnostní situaci je proto žádoucí, aby stát měl k dispozici dostatečnou paletu nástrojů k případnému kapitálovému posílení státních podniků. Navrhovaná právní úprava je ve vztahu ke státním podnikům ekvivalentem obecné úpravy zvýšení základního kapitálu z vnějších zdrojů. Potřeba mít možnost zvýšit kmenové jmění vyplynula i z aktuálních analýz řešení tíživé ekonomické situace státního podniku Česká pošta. Možnost ministerstva, které jménem státu vykonává funkci zakladatele, přistoupit v konkrétním případě ke zvýšení kmenového jmění státního podniku, bude dle předlkládané podoby návrhu podmíněna naplněním některého ze zákonem stanovených důvodů a také předchozím souhlasem vlády.“

Proč to uvádím v newsletteru, když jde vlastně jen o technikálii? Že stát bude masivně sanovat poštu, to už víme. Pro ekonomické historiky to ale musí být docela tragikomické čtení. Státní podnik vznikl na konci 80. let v rámci přestavbového snění o reformách. Na rozdíl od národních podniků, které bez milosti dojily československou státní kasu, v novém státním podniku měla být zřízena socialistická samospráva, ale také měly být odstřiženy od neustálých státních sanací. Po roce 1990 se socialistická samospráva zrušila, ale nikoho nenapadlo, že by zbývající lukrativní státní podniky jako Česká pošta či Lesy ČR mohly někdy potřebovat záchranu. Až nyní. V podstatě by tak ministři Českou poštu měli přejmenovat zpět na národní podnik, protože od těch jakešovských kombinátů vysávajících státní rozpočet se Česká pošta už vlastně nijak neliší…

#ToPodstatné: Jaké podmínky by měla mít mnohamiliardová státní sanace České pošty?

Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Konvergence do dluhů

Mám k dispozici již nový Konvergenční program ČR, který připravilo ministerstvo financí (v překladu: to je ten dokument, kde se dá o ekonomické realitě nejméně lhát, protože se to reportuje do Bruselu). Ještě se k tomu jistě v newsletteru vrátím, mnohé je výživné. Nyní jen to základní:

„V letošním roce očekáváme obdobné deficitní hospodaření sektoru vládních institucí, a to ve výši 3,5 % HDP. Po očištění o vliv hospodářského cyklu a jednorázové operace, které jsou v tomto roce navázané hlavně na ceny energií, by mělo jít o deficit ve výši 1,6 % HDP. Výše zadlužení veřejných financí v letošním roce pravděpodobně mírně poklesne na 43,5 % HDP.“

A jedna bizarnost. Veřejné rozpočty se sice vyvíjí velmi špatným směrem, ale inflační bobtnání rozpočtu nás může rychle dostat do unijních i národních pravidel proti zadlužování, protože ty jsou stanovené poměrově, nikoliv absolutně.

„Pod referenční hranici deficitu sektoru vládních institucí 3 % HDP by se ČR měla dostat již v roce 2024. Dále by schodky měly klesat až k hodnotě kolem 2 % HDP v roce 2026. Strukturální deficit by se na konci horizontu výhledu měl pohybovat na 2,2 % HDP. V důsledku poměrně významné absolutní výše deficitů veřejných financí by úroveň zadlužení sektoru vládních institucí měla v letech výhledu mírně růst a na konci horizontu výhledu dosáhnout 45 % HDP. Přesto bude ČR stále splňovat kritérium Paktu o stabilitě a růstu ohledně výše zadlužení i úroveň dluhové kvóty danou zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.“

#ToPodstatné: Jak změnit dluhové brzdy, aby skutečně brzdily?

Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Brigádní generál Koudelka

A borec nakonec. Věčný čekatel na generálské frčky ze Zemanovy éry se dočká. Podle materiálu, který mám již k dispozici, bude šéf Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka 8. května povýšen. Premiér to jménem vlády navrhne prezidentovi, prezident je pro.

„V předloženém návrhu usnesení vlády se navrhuje prezidentu republiky, aby využil svých pravomocí a u příležitosti státního svátku Den vítězství (8. května 2023) jmenoval plukovníka Ing. Michala Koudelku vzhledem k jeho vysokým profesním a osobním kvalitám a vzhledem k velmi dobrým výsledkům dosahovaným Bezpečnostní informační službou, včetně mezinárodní spolupráce, do hodnosti brigádního generála.“

_#ToPodstatné: Otázka pro bezpečnostní komunitu: Odhlédneme-li od Zemanovy primitivní averze, je povýšení zasloužené?
Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.
_

Petr Bezouška: Reflexe současného fungování Legislativní rady vlády

V minulém newsletteru jsem informoval o konci Petra Bezoušky v Legislativní radě vlády. Vláda nakonec rozhodnutí zatím odložila, ale právníka po kritice Lex ČEZ asi už nic nezachrání. V osobních pikantériích by se ale nemělo ztratit to podstatné – jak superdůležitá LRV funguje, respektive jak by měla fungovat. Proto jsem Petra Bezoušku požádal o kšaft, tedy reflexi fungování LRV a co by se mělo změnit. Díky!

„Legislativní rada vlády má plnit funkci jakési výstupní kontroly, než návrh zákona dostane na stůl vláda. Má jí doporučit, zda návrh schválit, nebo to raději nedělat. Její plénum tvoří cca 30 právníků zastupujících různé právní odvětví a profese (advokáti, akademici, legislativci, notáři,…), dalších několik desítek právníků zasedá v dílčích komisích, které návrh zákona posuzují, než je projednán na plénu. Členství v LRV (a v jejích komisích) je spíše čestnou funkcí, když odměna je pouze symbolická.

Máme tak systém, který je nastavený na více méně formální posuzování návrhů. Z vyprávění vím, že ještě před dvaceti lety tomu tak skutečně bylo, když se každému návrhu na plénu věnoval jen velmi omezený čas (a posouzení se týkalo toliko stěžejního aspektu návrhu – jeho souladnosti s ústavním pořádkem). Může jít o funkční systém, jsou-li předkládány kvalitně zpracované návrhy, resp. systém, který předpokládá velmi dobrou legislativní práci jednotlivých ministerstev.

Postupem doby se však práce LRV proměnila. Není výjimkou, že návrh prochází nejprve několikahodinovou obecnou rozpravou následovanou podrobným projednáním po jednotlivých novelizačních bodech, když diskuse nad detaily trvá několik hodin a výsledkem je přerušení projednávání, přepracování návrhu a jeho opětovné předložení na plénum LRV. Nutno připomenout, že jde o vstřícnou praxi LRV vůči předkladatelům, která však nemá oporu ve Statutu ani Jednacím řádu LRV. Nezřídka se tak stává, že stanoviskem LRV se upravují podstatné části návrhu po zjištění, že předkladatel nezohlednil vše, co měl a LRV doporučuje udělat v návrhu zcela zásadní změny. Takový systém výstupní kontroly je též možný, leč otázkou je, zda je efektivní a zda nenarušuje výsledky meziresortního připomínkového řízení (a samozřejmě vyžaduje zcela jiné časové nasazení jednotlivých členů LRV a pracovních komisí).

Podstatné však je, že LRV je pouze vrcholem pyramidy přípravy návrhu, než jej projedná vláda. A každá úvaha o jejím fungování musí dříve či později vést k úvaze o fungování legislativ jednotlivých ministerstev. Moje zkušenost posledních 17 let ukazuje, že kvalita legislativní práce jednotlivých rezortů se značně liší a dobrých legislativců je ve státní správě, bohužel, jako šafránu. Přípravu mají pod palcem především věcné odbory. Ty jsou sice nepostradatelné, ale je též třeba, aby byla ohlídána právní kvalita legislativních návrhů. Stranou nechávám jiný systémový problém, totiž tzv. legislativní outsourcing, když návrhy na zakázku vypracovávají advokátní kanceláře, což může vést k podezřením ze střetu zájmů.

Když to velmi zjednoduším, potřebujeme buď zkvalitnit legislativní práci v rámci jednotlivých ministerstev, anebo profesionalizovat (a určitým způsobem centralizovat) legislativní práci na úrovni vlády. Obě cesty jsou možné. Současný hybridní model však funguje z velké části díky (nadneseně řečeno) profesní cti členů LRV a jejich komisí, kteří se návrhům věnují v rozsahu, který dalece přesahuje jejich deklarované formální zapojení.

Druhá cesta však nutně vyžaduje systémovou změnu fungování LRV. Její členové by v ní měli působit na plný úvazek (chce-li se, aby návrhy zákonů skutečně prostudovali a promysleli, nelze jinak) a jejich výběr by neměl probíhat bez předem stanovených kritérií. Uvažovat lze i o časově omezeném mandátu. Samozřejmě, že nikdy nelze „mít ve stavu“ špičkové odborníky na všechny oblasti práva, tudíž možnost vyžádat si oponentní stanovisko externistů by byla zachována (např. regulace týkající se trestního práva se vyskytuje zřídka).

Toto je však jen jeden kamínek z mozaiky, který by mohl pomoci zkvalitnit legislativní práci. V tomto textu nechám stranou další palčivé problémy tvorby legislativy, např. hodnocení dopadů regulace, které je stále též víceméně formální.'

_#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!
_

Komentář: Za všechno mohou média

Jakmile vládní politik místo propagace toho, co chce dělat, začne vyvracet to, co dělat nechce, tak se ocitá na šikmé ploše. A to se děje nejen jednotlivým ministrům vlády Petra Fialy, ale již i samotnému premiérovi.

Komentář si přečtěte na Plusu.

Co číst (a poslouchat)

Tak co vše AI nahradí? (graf: Economist)