← zpět na archiv

Něco končí, něco začíná

Newsletter vstupuje do své páté sezony a má za sebou více než 150 dílů – to mi přijde až neuvěřitelné a poděkování za to patří vám, podporovatelům a chytrým diskutujícím, kteří se nespokojí na sociálních sítích jen s půlnoční hádkou o jeden výkřik. Jako obvykle i tento ročník newsletteru bude trochu jiný než ten předcházející. Jednak kvůli tomu, že Libor Vaněk inovoval celý rozesílací systém. Díky za to! A také kvůli docela podstatné změně v mém životě. Potom, co jsem se na jaře rozhodl, že ukončím spolupráci s Economií, jsem si uvědomil, že je čas na razantnější změnu. Ač mě velmi potěšilo, kolik výtečných redakcí mi nabídlo pokračování v novinářské práci, rozhodl jsem se, že českým médiím pomůžu jinak. Od září jsem nastoupil na místo ředitele Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Podpora fondu v čase nájezdu oligarchů na média výrazně pomohla udržet pluralitu českého mediálního trhu. Nyní si média od nátlaku politiků mohou snad na chvíli oddechnout, ale jsou zde další ekonomické či technologické překážky pro rozvoj svobodné žurnalistiky. Jsem rád, že NFNZ podporuje nové možnosti, jak udržet kvalitní žurnalistiku nad vodou: například unikátní spolupráci tří vydavatelství při informování z Bruselu před evropskými volbami, dále mnohé důležité obsahové projekty či novou obchodní platformu pro menší média.

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Změna tak nastává i v newsletteru. Bude zde výrazně méně denní politiky, což je ale jen dobře, protože se dostane na dlouhodobější témata, která do Česka často ani neprobublala přes pěnu dní.

A ještě jedna změna: kdo chce dál podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak již prosím ne přes platformu Darujme, ale jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

A na závěr obvyklá prosba:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Proti tyranii příběhů

Nejprve jedna obecnější úvaha. Ze všeho, co jsem za prázdniny v médiích přečetl, mi nejvíce utkvěl v hlavě text Paruly Sehgal v New Yorkeru „The Tyranny of the Tale“, tedy Tyranie příběhu: „Bylo nám řečeno, že příběh nás osvobodí. Ale co když je vyprávěcí rámec zároveň klecí?“. Neustále se k této větě vracím, protože zde nejde jen o tradiční novinové povzdechnutí nad nějakou konkrétní ideologickou zaslepeností.

Od příběhu Šeherezády autorka odvíjí vyprávění, jak jsme se skrze příběhy naučili chápat složitý svět v lineární jednoduchosti. Ovšem s postupujícím rozpadem jakékoliv struktury společnosti již příběh pronikl všude a často už dokonce předskakuje prvotní informace, na základě kterých bychom si teprve měli vybírat interpretační rámec dle našeho ideologického zaměření či zkušenosti. Ale proč se rovnou neodevzdat do rukou příběhu, když je to tak pohodlné: „Mezi oblastmi, které v poslední době mají zachránit příběhy, jsou: divoká příroda, voda, konzervativismus, vaše podnikání, naše ulice, noviny, medicína, filmy, San Francisco a samotný smysl. Příběh je náš mateřský jazyk, tvrdí se. V zájmu porozumění a péče je třeba, aby se k nám mluvilo příběhem. Příběh vytlačil všechno ostatní, od lyriky po logický argument, dokonce i přímočaré zpravodajství.“

A zde jsme najednou z údajně apolitického textu zas uprostřed každodenní politiky a médií. Pokud média nebudou přinášet hodnověrné a uměřené zpravodajství a jen vytvářet více či méně fabulované příběhy bez velké důvěryhodnosti, staneme se všichni Šeherezádami, které sice každý den polapí nějaký jímavý příběh, ale tím svoji smrt naprosté nevědomosti oddálíme zas jen o jeden den. Vidíme kolem sebe spousty příkladů, kdy primitivními příběhy složenými ze strachu a nálepkování dokáží různí političtí aktéři bez většího úsilí opanovat nejprve sociální sítě, pak určitá média a nakonec značnou část společnosti. Proto je tak potřebné proti těmto vypravěčům z Tisíce a jedné noci podporovat kvalitní žurnalistiku a bránit slušné novináře před nevybíravými koordinovanými útoky neetického (nejen politického) marketingu.

#ToPodstatné: Takže jak: zjednodušovat do jímavého příběhu, nebo být poctivý a hladit proti srsti?

Co když je VW nová Nokia?

Půlku prázdnin jsem (pracovně) strávil v Německu, takže jsem se nemohl nevšimnout, co je tam ekonomické hlavní téma – velké problémy automobilového průmyslu, speciálně pak hroutící se plány Volkswagenu s elektromobilitou. CEO Thomas Schäfer, někdejší šéf Škodovky, varoval v létě manažery koncernu, že „střecha je v plamenech“. Zajímavé je, že v Německu se o budoucnosti VW a elektromobility vedou urputné debaty, ale v Česku je klid po pěšině. Přitom Česko je extrémně navázané na export pro německý automobilový průmysl.

Čísla jsou skutečně devastující: VW je v prodeji elektromobilů 30 až 70 procent za plány, záleží na metodice. Vždy z toho ale vychází katastrofa. Některé komentátory to vede k domněnkám, zda z VW nebude nová Nokia, tedy rychle upadající mohykán.

Pro Česko to není vůbec dobrá zpráva. Naše stagnace z posledních deseti let se netýká jen domácích problémů, ale i nefunkční ekonomické diplomacie, která by otevírala nové trhy a omezila přílišnou závislost exportu na jednom odvětví.

Není zde prostor pro popis všeho, co Němci v souvislosti s problémy VW a elektromobility probírají, ale alespoň jednu ochutnávku: Německem teď hodně rezonuje takzvaný Mobilistisches Manifest, který varuje před obsesí jedním typem mobility a žádá radikální změnu. Bylo by fajn si o tom něco přečíst i v českých médiích.

#ToPodstané: Jak zachránit VW (a s ním Česko)?

České Falstaffy místo Michelina

Do okurkové sezony vpadla bitva o to, zda vláda zaplatí desítky milionů za zařazení do gastroprůvodce Michelinu. Mnoho včerejších odborníků na fotbal a covid se přes noc v médiích stalo experty na restaurace, ve kterých nikdy většinou nebyli.

Zákopovou válku o Michelina jsem s pobavením pozoroval v Rakousku, kde jsem šplhal po Alpách a hledal vidličky. Ne že bych je kradl v restaurací, ale počet vidliček na nálepce u vstupních dveří určuje kvalitu restaurací v žebříčku Falstaff. Mimo Rakousko ho zná málokdo, jde o průvodce, který vznikl jako nadstavba gastronomického časopisu. Nicméně už roky vydává průvodce, který má jméno, a co je nejdůležitější, zahrnuje opravdu velký počet restaurací.

Čekal bych, že česká vláda si bude spíše hledět toho, jak podpořit lokální české průvodce, než platit nemalé peníze za lákání movitých turistů do Prahy, odkud naopak turisty potřebujeme dostat do regionů. Ale nejsem expert, možná to má nějakou smysluplnou cost-benefit analýzu. Nicméně já bych si raději přál české Falstaffy pro široké vrstvy, které se chtějí při cestování slušně najíst, což je v Česku čím dál složitější disciplína.

#ToPodstatné: Podle čeho si vybíráte restauraci při cestách?

Too much English

Po nepříliš úspěšném potýkání s němčinou na Univerzitě v Hamburku a v Rakousku bylo příjemné odjet do Dánska, kde všichni mluví anglicky. Ale až moc. Dánsko si během léta prošlo schvalování vysokoškolské reformy. Ta by se určitě dala podrobně rozebrat, jsou tam zajímavé nápady, například „erhvervsuddannelser“, tedy pracovně-magisterský modul, který místo dvou let trvá čtyři a lze u toho zvládnout práci.

Nicméně už několikátým rokem je v Dánsku (ale i dalších severských zemích či Nizozemí) hlavním tématem, kolik toho vyučovat v angličtině a s tím související problém, kolik nabírat mezinárodních studentů. Internacionalizace je jistě prospěšná, nicméně když to jde moc dobře, má to také své nezamýšlené důsledky: vědeckým oborům se nedostává národní slovník na nové objevy, protože vše se učí v angličtině, národní jazyk stagnuje. To není pro ani ne šestimilionový národ úplně ideální situace.

Česko však může být v klidu – zde je školství s internacionalizací většiny oborů teprve na začátku.

#ToPodstatné: Jak vybalancovat požadavky národního jazyka s nutností být relevantní ve světě?

Co číst (a poslouchat)

I přes prázdniny vznikaly díly podcastu Chyba systému a u některých jsem se docela zapotil. Vše si ale zaslouží poslech: