Chvála editorů
Kvůli nové funkci ředitele NFNZ a velkým změnám na mediálním trhu jsem se nyní dostal do několika rozhovorů (zde například v České televizi či zde v Českém rozhlase), ale ani v jednom jsem se nedostal k tomu, co podle mě nakonec rozhodne o bytí a nebytí české novinařiny. A to zda tu zůstane stabilní kasta zkušených editorů. To je takové to zaměstnání, které nikdo nevidí, mnohý konzument médií ho považuje za zbytečné, ale přitom rozhoduje o kvalitě a stabilitě média a seniorní editor by rozhodně měl brát více než sebeznámější redaktor. Bohužel tato profese od finanční krize krutě prořídla a pokud redakce nezačnou více investovat do editorského patra newsroomů, tak to dopadne velmi špatně.
I když jsem to zapomněl nakonec všude zmínit, naštěstí tu je komunita chytrých podporovatelů newsletteru, kteří to samozřejmě tuší. A nemusí to být ani novináři. Za všechny právník Jan Převrátil, který reagoval na debatu o důležitosti příběhů v minulém newsletteru. Vybírám jen kousek z jeho „právnické“ reakce:
Klíčová zkouška pak samozřejmě nastává, když se příběh dostává do rozporu s realitou tak, jak vyplývá ze spisu a důkazů, protože pak může mít člověk (ať už advokát, nebo soudce) přinejmenším podvědomě sklon přitesávat realitu, aby odpovídala příběhu, který potřebuje nebo který si zvolil. Obrana je v právnickém kontextu poměrně jednoznačná – druhý pár očí, ať už interní (další právník), nebo formalizovaný (odvolací soudce). Nakolik jsem vyrozuměl z popisů (hlavně amerických) newsroomů, od téhle práce byl tradičně editor, který se s reportérem přel o fakticitu příběhu někdy až do absurdních detailů typu barvy košile, aby zaručil, že to co vyjde, je nejpřesnější dosažitelný výsledek. Pokud média na tenhle aspekt své práce z ekonomických důvodů (i s ohledem na absurdně rychlý news cycle) zanedbávají, je to samozřejmě problém, ale spíše je to problém subjektivní volby (který je pravda palčivější na malém jazykovém trhu, jako je ten náš). V mezinárodním kontextu se myslím ukazuje, že přístup založený na pomalejší, ale poctivé práci, doplněné širokou paletou hlasů a témat prezentovaných z netradičních úhlů, může fungovat, a vůbec to neznamená, že nepůjde o zajímavé a mimořádně dobře odvyprávěné příběhy – viz třeba relativně nedávno vzniknuvší New Lines Magazine.
Jak podpořit redakce, aby si udržely silné editorské osobnosti?
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
A jedna změna: kdo chce dál podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak již prosím ne přes platformu Darujme, ale jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Kvazikvazimandatorní školství
V minulém newsletteru jsem sliboval, že se již nebudu tak výrazně vyjadřovat k politice, ale při pohledu na osud konsolidačního balíčku či diskuze o rozpočtu na příští rok je to věru těžké. Již před prázdninami jsem v reakci na řízení ekonomiky pomocí směrných čísel bez jakéhokoliv obsahu uveřejnil text „Stručný úvod do ekonomie veřejného sektoru“. Tak pokračujeme v tomto poněkud školometském výkladu dále.
Tentokrát je třeba si probrat problematiku „kvazikvazimandatorních výdajů“. To je kapitola veřejných financí, která se nikde nevyučuje, ale bez její faktické znalosti nelze spravovat veřejnou kasu. Cíl dnešní „lekce“ je jednoduchý: pochopit, proč kapitola školství může během jednoho měsíce dostat za úkol uspořit z roku na rok 29 miliard, pak „jen“ 11 miliard, nyní jsme na nule a velmi brzo to bude nejspíše někde kolem plus 10 miliard.
Státní rozpočet se sestává z mandatorních výdajů, ty jsou ze zákona, a dále kvazimandatorních, tedy „skoro“ ze zákona, které se taky musí poplatit. Protože oba dva typy výdajů dělají už asi 85 procent výdajů, logicky ministři financí chtějí škrtat v tom malém zbytku, který není podvázán zákonem. Jenže zde je třeba elementární znalost českých veřejných financí. Česko je charakteristické politicko-ekonomickou asymetrií v decentralizaci s jen předstíranou subsidiaritou. Hned přeložím: hejtmani a starostové si sice hrdě vládnou nad svým školstvím, zdravotnictvím, sociálními věcmi a dopravou, ale jsou zároveň ekonomicky průtokovým ohřívačem financí z centra. Kdo toto na ministerstvech neví, toho může napadnout: „Hele, tyhle miliardy ve školství nejsou pod zákonem, tak je škrtneme.“ Ve skutečnosti to ale znamená: „Zlikvidujeme brutálně regionální školství, že to už ani na úhor nebude.“
A víc už k tomu raději nenapíšu. Školství se věnovala poslední Chyba systému a povolanější lidé tam hovořili o tom, jak se během dvou let neskutečně rychle prošustrovala pozoruhodně velká veřejná i politická podpora školství.
#ToPodstatné: Co jsou akutní kroky, které potřebuje vyřešit české školství?
Domácí úkoly pro kraje
Ještě jedna poznámka ke školství. Vzdělávací expert Karel Gargulák z PAQ Research zareagoval na minulý newsletter na Twitteru. Poprosil jsem ho, aby svou úvahu, jak důležité budou v organizaci školství kraje a obce, rozepsal pro newsletter. Díky!
Problémy koncernu Volkswagen, na které upozornil v minulém newsletteru David, jsou předzvěstí hlubší krize. Ta velmi pravděpodobně zasáhne i Českou republiku a výraznou část jejího průmyslového sektoru. Závislost na vývoji v Německu a nepřipravenost státu, krajů a měst hrát aktivní roli v hospodářské politice a čelit rychlému utlumování velkých zaměstnavatelů v rámci subdodavatelských řetězců, mohou způsobit velké ekonomické a společenské problémy a stagnaci celých regionů.
Náš vzdělávací systém a odborné školství (střední, vyšší odborné i sektor vysokých škol ) nejsou připraveny na vzdělávání tisíců dospělých lidí, kteří v případě masivních proměn evropské ekonomiky, budou potřebovat změnit svoji profesní dráhu, popř. zvýšit svoji kvalifikaci. Vláda se sice zavázala ke změně systému celoživotního vzdělávání , přesto však žádná změna legislativy zatím není na stole. Přitom naše země - po vzoru Nizozemí, právě Německa, Dánska a dalších zemí - potřebuje nový regulační rámec pro profesní vzdělávání dospělých s jasnou rolí odborného školství, zapojením a odpovědností zaměstnavatelů (ano, to je duální systém) a samostatným financování.
V našem decentralizovaném systému pak budou hrát klíčovou roli právě krajské samosprávy - jako zřizovatelé středních a vyšších odborných škol. V dynamické ekonomice budoucnosti bude potřeba flexibilně reagovat na lokální krize, organizovat kapacity a nové formy spolupráce. To samozřejmě nemůže z centra zařídit stát (ten k tomu může nabídnout pouze legislativní hranice), ale svoji odpovědnost i kapacity k tomu mají jedině regionální samosprávná centra. Tuto roli však (až na výjimky) dosud v podstatě nehrály.
#ToPodstané: Jak na to?
Nová eurorealita
Na chvilku se osvoboďme od úrovně tuzemské debaty o společné měně, že je třeba přijmout euro, abychom měli levné hypotéky, či ho naopak odmítnout, abychom se nestali Řeckem… V Economistu vyšel text exšéfa Evropské centrální banky Maria „Whatever it takes“ Draghiho
. Bez překvapení je federalizační a volá po fiskální unii. Zároveň má ale jistě pravdu, že bez koordinovanějšího fiskálu jen těžko zvládne Evropa velké společné, byť lokálně asymetrické, výzvy jako je klima, Ukrajina, podmiňuje tím i rozšíření EU. Navrhuje proto větší centralizaci investic v Bruselu, čím by Evropa kopírovala USA s poměrně rigidními možnostmi jednotlivých rozpočtů státu, které proto „dorovnává“ investiční impuls federálu. Diskuze to jistě není nová, ale je pravda, že po posledních krizích nabývá na důležitosti a Česko by ji mělo pozorně sledovat. Dosavadní hádání, zda platit či neplatit na Řecko (když sami jsme fiskálním Řeckem současnosti), nedává již moc smysl.
Posun je i v lokální perspektivě. Ve středoevropských končinách se v poslední krizi do debaty o euru dostává jeden nečekaný argument – a to neschopnost neeurových centrálních bank čelit politickému tlaku a přesvědčit své občany, že je lepší být kovaříkem v malé optimální měnové unii než kovářem v eurozóně. Česká národní banka se v posledních měsících zcela vzdala své hlavní zbraně, úrokových sazeb. Nyní ji však trumfla její polská kolegyně, která před tamními vyostřenými volbami zcela bez hodnověrného zdůvodnění srazila základní úrokovou míru o tři čtvrtě procentního bodu, což poslalo zlotý do propasti.
Pro přijetí eura jsou dobré důvody, stejně tak pro jeho prozatímní nepřijetí. Ale nemělo by to skončit tak, že budeme do eurozóny utíkat před sebou samými, abychom si již více sami neškodili…
#ToPodstatné: S eurem, nebo bez eura? A za jakých podmínek?
Briefing
Podle mých informací Digitální a informační agentura připravila návrh projektu Registr zastupování. Ten přinese možnost centrálně spravovat plné moci a další oprávnění k jednání za jinou osobu. Důležitý a velmi praktický návrh, který rozhodně zasluhuje pozornost médií.
Mám v ruce již ostře očekávané plnění státního rozpočtu za 1. pololetí. V něm je i aktuální prognóza, kolik se vybere na windfall dani: „Růst daně z příjmů právnických osob o 22,2 % je ovlivněn vyššími zisky, které v případě vybraných odvětví a firem podléhají od stanovené hranice zdanění mimořádnou 60% sazbou a budou odváděny jako daň z neočekávaných zisků s odhadovaným výnosem v tomto roce ve výši 46 mld. Kč.“
Politice se již vyhýbám, nicméně pozornost si jistě zasluhuje situace, kdy jeden z otců zakladatelů TOP 09 brutálně odstřeluje ekonomickou politiku lídrů strany a druhý se nyní pustil do té zahraniční.
Blíží se „state of the union“ řeč Ursuly von der Leyen a mně by vůbec nevadilo, kdyby tam byl návrh na zrušení rotace předsednictví Rady EU. Ano, Česku se to nyní vydařilo, díky za to, ale Economist celkem dobře popisuje, proč negativa již převažují nad pozitivy tohoto koloběhu.
Střední Evropa se stává opět velmi nebezpečnou. A to nejen kvůli Putinovi, ale i kvůli sobě samé. To musí být jasné každému, kdo pozoruje různé volební kampaně okolo nás a co v nich padá za nápady. Na Slovensko, které směřuje k totálnímu chaosu, je upřena ještě nějaká pozornost. Méně již na regionálního lídra Polsko, což je chyba. Tento příběh je jen čirý smutek a lítost...
Co číst (a poslouchat)
Jedna velká radost (byť asi pouze pro fajnšmekry). Z nepochopitelných důvodů zde 30 let chyběla podrobnější historie médií a jejich řízení za normalizace. Bez pochopení tehdejší role tiskové politiky přitom nejde odvyprávět prakticky nic z normalizačního příběhu, který je pro českou identitu stále zásadním traumatickým obdobím. Naštěstí Petr Andreas a Martin Štefek to napravují a já jsem rád, že jsem přispěl kapitolou o tiskové politice v 80. letech.