Slovenská divočina
Nepředvídatelnost se na Slovensku proměnila v chaos. Expremiér Igor Matovič se fackuje s exministrem vnitra Robertem Kaliňákem, a co je horší, oba vypadají docela spokojeně, že tím aktivizovali své příznivce. Volby jsou ale i velká výzva pro slovenská média. Robert Fico se rozhodl pro tu nejdrsnější kampaň, a to nejen proti svým politickým oponentům, ale i proti médiím. Jeho možný koaliční partner Republika se s tím už vůbec nemaže, chce žurnalistiku v národním zájmu a aby parlament schvaloval výroční zprávy o názorové pluralitě médií. Těžké časy nepochybně čekají i spojený „telerozhlas“ veřejné služby RTVS, jehož financování se chybně navázalo na státní rozpočet (u nás to samé chce ANO).
Na druhou stranu těžké časy plodí i výjimečné projekty – ať už jsou to jednotlivá kvalitní malá média, která stále přežívají na mnohem menším trhu, než je ten český, či konkrétní texty. Ze všeho, co jsem si ke slovenským volbám u sousedů v poslední době přečetl, tak mě asi nejvíc zaujal rozhovor Postoje s Ficem. Tak nějak si představuji správně vedený rozhovor s konfliktní osobností: sice se dostane jen na dvě, tři témata, ale redaktoři se doptávají, v přijatelné míře deklarují názory a zároveň nechávají respondentovi prostor zformulovat myšlenku.
Tak snad to na Slovensku dopadne alespoň trochu slušně: v zájmu země i tamní žurnalistiky.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
A jedna změna: kdo chce dál podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak již prosím ne přes platformu Darujme, ale jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Tulák po poštách
V newsletteru jsme na jaře opakovaně řešili restrukturalizaci České pošty. Už v březnu newsletter jako první zveřejnil vládní plán. Následně jsme se tu přeli, zda plán je to dobrý (podle mě ne, pokles z 3200 na 2900 poboček je v této situaci již nedostatečný).
Nyní mohu přidat dvě poštovní reportáže, jednu zahraniční a jednu domácí. Nejprve ta zahraniční: přes léto jsem byl v Dánsku, kde skandinávské PostNord zrušili povinnost doručovat dopisy po celé zemi. To je ta univerzální služba, na kterou stát doplácí i u nás. Dánský přístup se od této garance odklonil, nechá doručovat zásilky trh a jen bude zkoumat, zda trh všude funguje – pokud ne, zasáhne. Zároveň garantuje poštu na odlehlé ostrovy a další specifické případy.
Teď ta domácí reportáž. Nejen že vláda stále zachovala příliš mnoho poboček, ale rozhodla i pro velmi mizerný vzorec rušení. V malých obcích je nechala, i třeba nejsou navštěvované, zato ve velkých městech je rušila, i když ty byly vytížené. Argument byl, že v malých obcích musí zůstat alespoň nějaký kontakt se státem, zato ve velkých městech se dá popojet na jinou poštu. Jak to ale vypadá ve skutečnosti? V létě jsem podnikl náročnou investigativu, když jsem v rámci dvoudenního výletu vystoupil v malé obci a s přáteli bohužel zůstal hned v hospodě na náměstí prakticky po celý den. Výhled jsem měl přímo na poštu, kam přišel za celou dobu jediný člověk. Na to jsem si vzpomněl před týdnem v Praze, když jsem dostal výzvu k vyzvednutí zásilky. V blízkosti mého bydliště však zrušili celkem vytíženou poštu, musel jsem tedy dál na jinou. Jak to ale dopadne, když lidé z několika vytížených pošt nyní chodí nyní na jedinou? Sáhodlouhé čekání je samozřejmě logickým důsledkem, pro starší lidi ani nebyla volná židle k hodinovému pobytu. Nefungovalo ani to základní u přetížených služeb: tedy že pod čekacím číslem by byla přibližná informace, jak dlouho bude klient čekat, aby se mohl rozhodnout, zda mu to za to stojí. A na závěr jsem samozřejmě dostal u okénka apatickou otázku, zda chci los, protože ani pro tyto extrémně přetížené pošťáky zjevně nebyla zrušena povinnost upírat mi co nejdéle, co chci, ale za to mi prodat, co nechci.
Redukce pošty je jistě nezbytná. Ale protože se tak dlouho odkládala, zrušit se musí mnohem více poboček a ty stávající zachovat tam, kde je velká poptávka, tedy často ve městech. V menších obcích může dojíždět dvakrát za týden mobilní pošta. Anebo můžeme jít rovnou dánskou cestou a nechat to na trhu.
#ToPodstatné: Jak se nezbláznit na přeplněných poštách?
20 tisíc pracovníků z ciziny
Tomio Okamura by měl zbystřit. Vláda se chystá schválit dokument, který už mám k dispozici, s názvem „Návrh na další posílení pracovní migrace do ČR“. Ale je to samozřejmě dobrý návrh. Po letech iracionálního strachu v české politice z jakékoliv migrace se opět rozbíhají programy na lákání kvalifikovaných cizinců, což je pro trh s extrémně nízkou nezaměstnaností nezbytné.
Otázka zní, zda se to má dít takto. V rámci Programu klíčový a vědecký personál a Programu vysoce kvalifikovaný zaměstnanec chce vláda navýšit kvótu pro žádosti o zaměstnanecké karty pro vysoce kvalifikované pracovníky o 1 500 lidí (jedná se o IT specialisty, vývojáře software, inženýry, lékaře či zdravotní sestry). V rámci Programu kvalifikovaný zaměstnanec navýšit kvótu pro žádosti o zaměstnanecké karty pro kvalifikované pracovníky z Filipín o 5 000 ročně. V rámci Programu kvalifikovaný zaměstnanec bude přidělena kvóta ve výši 11 000 žádostí o zaměstnanecké karty pro kvalifikované pracovníky z Ukrajiny. A ještě tu máme obnovení fungování Programu Mimořádné pracovní vízum pro pracovníky v zemědělství, potravinářství a lesnictví. Všechna tato opatření by měla kumulativně přinést navýšení objemu pracovní migrace o 20 000 kvalifikovaných pracovníků z třetích zemí ročně.
Fajn, alespoň něco. Ale snad každému je jasné, že není možné řídit pracovní migraci do Česka tak, že vláda bude každý rok rozhodovat, kolik může přijet Filipínců. Vše je navíc extrémně pomalé. Měli bychom mít jednotný a rychlý bodový systém, který na základě kvalifikace a bezpečnostních požadavků přidělí body a dotyčný buď na pracovní vízum dosáhne či ne.
#ToPodstané: Jak dlouho se ještě budeme bát cizinců?
Dohodář, sprostý podezřelý
Bez větších debat sněmovna schválila zásadní omezení dohodářů v zákoníku práce. Asi každý zdá tu letitou debatu: Dohodáři, kteří podlezou 10 tisíc měsíčně, tak se vyhnou pojištění. Tím stát tratí na příjmech sociálního systému. Na druhou strany dohody jsou flexibilním nástrojem na jinak dost rigidním trhu práce.
Vláda se najednou rozhodla dohodáře dost výrazně zdanit, když překročí 40 procent průměrné mzdy součtem všech příjmů na dohodu, a to celé ještě v nepříliš přehledném systému. Logická otázka: jaké to bude mít dopady na trh práce? Odpověď však nevíme: dohody se nikde povinně neevidují, máme jen velmi obecná data.
Dohody se začnou proto nově i evidovat, ale rovnou i s novými daňovými pravidly. To je přeci nesmysl. Nejprve by bylo rozumné, správné a pravicové (abych použil jeden zavedený obrat) začít jen s evidencí, pokud už si data stát nedokáže opatřit z té spousty údajů, co sbírá. Pak by bylo třeba vyhodnotit, jak moc velký problém je řetězení dohod či jejich souběh a jaká je adekvátní reakce. Zároveň se ale mělo zjistit i to, jak moc to pomáhá například studentům, aby se uživili při studiu, a jak moc jim chceme tuto možnost omezit v zemi s vysokým zaměstnaneckým zdaněním práce.
Až bychom toto všechno věděli, mohli bychom říct, jaké je vhodné navýšení odvodové zátěže u dohodářů, a to na delší dobu. Ale my jim raději napálíme náhodně stanovenou daň a počkáme si, kdo na to dojel. Nerozumné…
#ToPodstatné: Jak upravit dohodáře?
Obezita lepší sportu
Vždy na to zapomenu a vždy mě to na začátku školního roku znovu vytočí. Od roku 2014 existuje nová byrokratická povinnost zdravotních prohlídek pro všechny sportovce účastnící se organizovaných soutěží. Záměr asi dobrý, nikdo nechce, aby vrcholoví sportovci kolabovali na hřišti. Jenže pro český stát je zjevně extrémně zatěžovaný sportovec úplně každý, nebo možná jde o výsledek jednoho úspěšného lobbingu.
Takže pokud chcete dát dítě do sportovního kroužku, kde je jednou za čas i nějaký ten závod, tak už je to právě s organizovanou soutěží. Někdy vám stačí potvrzení od pediatra, jindy na to už ale musí být speciální sportovní doktor. Prohlídky se musí jednou za rok obnovovat a samozřejmě se za ně platí. Dát za jedno dítě, které již bylo opakovaně prohlíženo a běhá v obyčejném atletickém dětském klubu, devět stovek (a k tomu spoustu zařizování u nepříliš dostupných specialistů), to už mi přijde opravdu vrchol.
Tento stát má obrovské problémy s obezitou, a to ve velkém i u dětí. Uvědomělá rodina, která chce vést dítě ke sportu, však i za zcela průměrný nenáročný sportovní kroužek musí platit nejen roční členství, ale i zcela nesmyslně vysoké poplatky lékařům. Mnohé chudší rodiny to navíc nepochybně odradí a stát tak jen přispívá k šíření jednoho z největších zabijáků dneška – obezity. Pro mě nepochopitelné...
#ToPodstatné: Posteskne si tu někdo se mnou?
Co číst (a poslouchat)
Naprosto neuvěřitelná – a novinářsky výborná – reportáž o jednom roku na britské škole.