Newsletter DK
← zpět na archiv

Neučme Slováky být Slováky

Tento týden Slováci rozhodují o novém složení Národní rady a – jako konec konců skoro vždy – je to hodně divoké. Jak těžké to má nyní slovenský novinář, o tom byl úvodník minulého newsletteru. Nebude to mít však lehčí, když mu čeští novináři začnou sdělovat své rozumy (pokud to nebude nějaký významný slovakista či odborník na středoevropský region). Sdělovat Slovákům, že mají rádi borovičku, a tak mají horké hlavy, je zcela nevhodné. Stejně u proruského tíhnutí srovnávat Roberta Fica s Andrejem Babišem nedává moc smysl. A tak raději klikám při procházení slovenských médií na jiný článek a vše je zas hned jinak, protože podle jiného českého novináře Fico není Babiš, ale Miloš Zeman, což je podobně nesmyslné srovnání. Rozumování o tom, jak se na Slovensku po prezidentské volbě znovuzrodil Václav Havel, zjevně vystřídal rétorický vývoz českých „bad guys“. A to jsem si myslel, že imperiální čechoslovakismus, jehož hlavní misí je vysvětlit méně civilizovaným bratrům, jak mají pod dohledem Čechů rozumět sami sobě, je definitivně minulostí (mimochodem k tématu doporučuji nedávnou výbornou knihu Čecho/slovakismus).
Promýšlet vztah Čechů a Slováků je nepochybně povinností pro každého občana obou zemí, ani já se tomu nevyhýbám. V knížce Česko versus budoucnost pléduju za „Česko-Slovenskou unijní federaci“, což ale znamená společná stanoviska v EU a posílení liberální horizontály ve střední Evropě. Ale opravdu nebudu Slovákům radit, kdo z jejich politiků je jakým odrazem českých politiků – je to nejen arogantní, ale i nesmyslné.
Abych nekončil pesimisticky – dvě alespoň trochu pozitivní věci na slovenských volbách vidím: Stále je milion nerozhodnutých voličů, může to dopadnout všelijak (zajímavé bude i to, jak chování ovlivní výrazné zkrácení moratoria na průzkumy na dva dny a kdo chytí závěrečný „spin“). A jednu věc Slovákům opravdu závidím: Mají na výběr z mnoha stran, přičemž některé mají i nějaký obsah. Možná je výběr až moc velký a mnohé hlasy propadnou, ale to je pořád lepší, než nemít na výběr skoro z ničeho jako v jedné nejmenované zemi na západ od Slovenska…

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

A jedna změna: kdo chce dál podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak již prosím ne přes platformu Darujme, ale jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Konsolidace iracionality

Jak moc v české politice chybí racionální reformní strana, to je dobře vidět i na současné debatě o konsolidačním balíčku. (Jedna strana se sice už pomalu zakládá, ale to jen staří mazáci chtějí získat trochu lesku novoty a žádné velké porozumění ekonomickým a sociálním problémům Česka od nich nelze čekat.) Kdyby imaginární reformní strana nyní uměřeně, ale tvrdě kritizovala nesmysly v konsolidačním balíčku, nemohly by asi v novinách vycházet texty, že vláda nabízí racionalitu, zatímco opozice jen populismus. Populismus nabízí obě dvě strany a bohužel se nezdá, že by někdo vůbec formuloval základní omyly a možnosti nápravy.
Abychom byli spravedliví. Hned po oznámení narychlo slátaného balíčku jsem v newsletteru obratem vyjmenoval základní zjevné ekonomické chyby. Něco se podařilo napravit, byť je děsivé, že něco takového mohlo být vůbec navrženo. Státní koeficient k obecnímu u nemovitostní daně byl nesmysl, již tehdy jsem navrhoval nechat daň obcím a ponížit rozpočtové určení daní. To se také nakonec stalo. DPH na tiskoviny ve třech sazbách bylo asi odpovědí Babišovi na pivo ve třech sazbách a byť to vláda chvíli zkoušela s absurdní akcí „chráníme vědecké časopisy“, nakonec se tiskoviny přesunuly do 12procentní sazby. Díky za to. Stále tam však zůstávají zásadní omyly. Tiché víno je nevyargumentovatelné, byť se o to snaží už druhý ministr zemědělství. Zvyšování nemocenské není nejlepší možné řešení: pokud jde o nemocnost, zaveďme povinných pět dnů sick days ročně (mnohé organizace to už dávají), pokud ale jde o zvyšování daňových příjmů, tak to přiznejme v dani z příjmu. Nový design slevy na manželku je stále chybný. Sleva se mohla buď kompletně zrušit (byl bych pro), nebo v ní udržet i pečující o jiné osoby než děti, navrhovatel však pravděpodobně reálnou funkci slevy nechápe. Nepřijatelné je kompletní nezrušení přežitého stavebního spoření, kde si stavební spořitelny vylobovaly moc pěkný deal. Nesmyslný je i nízký limit na prodej firem bez osvobození od kapitálové daně.
A nic ze zvyšování daní a tvrdých sociálních škrtů samozřejmě nejde odůvodnit, pokud se vládní politici budou bát i svého vlastního předvolebního slibu zrušit neadresnou, zbytečně širokou a tudíž neefektivní „Babišovu“ státní slevu na jízdné.
Jak moc média postrádají buď vlastní ekonomickou kapacitu v redakcích, případně reformní stranu v politice, která by dokázala nahodit racionální kritiku, můžeme doložit na tématu změny daňového zatížení bohatších zaměstnanců. Bez jakékoliv odborné (a následně mediální) diskuze vláda navrhuje druhou sazbu DPFO snížit ze čtyřnásobku na trojnásobek průměrné mzdy. Zároveň navrhovatel neposouvá níže mezní osvobození (limitace pojištění čtyřnásobkem). Už v květnu jsem upozorňoval, že tím vzniká nová kategorie s vysokou daňovou zátěží, která degresivně s vyšším příjmem pak razantně klesne. To je velká nekompetence. Think-tank IDEA následně propočítal, že při překročení trojnásobku průměrné mzdy budete mezně danit 51 procentem (!), abyste po překročení čtyřnásobku klesli na mezní 33 procenta. Dobře vydělávajícímu zaměstnanci tak zbývá už jen biblické zvolání: „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí…“ Takže ano, média možná mají pravdu, že ve srovnání s Babišem možná vláda nabízí racionalitu. Ale ve srovnání s čímkoliv jiným rozhodně ne, přičemž média by – podle mě – měla spíše popisovat realitu než fandit určité politické síle.

#ToPodstatné: Co by ještě šlo v balíčku opravit v Senátu?

Peníze jsou, tak je využijme

V podcastu Chyba systému o klimatu jsme hořekovali nad tím, jak se evropské klimatické cíle smrskly jen na bitku o zákaz prodeje nových spalovacích motorů.
Naprosto zásadní jsou přitom peníze na velkou průmyslovou dekarbonizaci (jde o velkou část z asi bilionu korun, který můžeme na „zelené“ věci utratit) a zajištění sociálně přijatelné transformace a modernizace Česka.
Jízdních řádů změn je velká spousta, ale vláda nyní projednává jeden z nejzásadnějších, kterému by se média měla ve velkém věnovat – jmenuje se to „Aktualizace Vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu“ a já ho mám již k dispozici.
Nejprve k čemu jsme se zavázali (a to vládou Andreje Babiše, který se to nyní snaží ze všech sil před svými voliči utajit a polévá se kvůli tomu i kokakolou):

„Cílem ČR je dosáhnout snížení emisí v souladu se závazky vyplývajícími z balíčku Fit for 55 a přispět k dosažení klimatické neutrality EU do roku 2050. Modelovaný scénář ukazuje reálnost splnění těchto cílů, ovšem při nastavení ambiciózních politik a opatření. Celkové emise v něm k roku 2030 poklesnou o 63 % oproti 1990, v rámci ETS1 pak o 68 % oproti 2005 a mimo tyto sektory (ESR) o 32 % oproti 2025. Model směřuje k emisnímu hodnotě 6,3 Mt v roce 2050, nicméně další snížení se předpokládá ze sektorů LULUCF a odpadů, které nejsou dostatečně podrobně modelovány. Scénář také potvrzuje předpoklad úplného odstoupení od využití uhlí pro výrobu tepla a elektřiny do roku 2023 s významným poklesem už mezi lety 2025 až 2030.“

(Tady snad jen poznámku pro mnohé ministerské úředníky, co čtou newsletter. Pokud se nechystáte kandidovat na předsedu Zelených a nejde o partyzánskou akci, tak místo 2023 tam má být 2033.)
Máme obrovský problém s rozvojem obnovitelných zdrojů. V dopravě to možná zvládneme (a rozhodně to nebude primárně kvůli hádce o spalovací motory), jinde těžko. Je třeba přijít rychle s řešením:

„Pro celkový národní cíl ukazuje scénář WAM3 dosažitelnost podílu OZE na konečné spotřebě ve výši 30 % do roku 2030 jako příspěvku k celoevropskému cíli (nárůst ze 17,7 % v roce 2021). V dopravě je pak splněn závazný cíl snížení emisí skleníkových plynů o 14,5 % dosažený zvýšením podílu obnovitelných zdrojů do 2030. U některých dílčích cílů pak ukazuje jejich těžkou splnitelnost.“

A úplně největší průšvih je energetická úspornost (ne, program Oprav dům po babičce to opravdu nezachrání):

„Pro Česko znamená vyčíslení celkového cíle úspor energie na konečné spotřebě její pokles z 1064 PJ (poslední údaje z roku 2021) na 846 PJ v roce 2030. Toto je cíl, který si Česko stanovuje, nicméně modelovaný scénář ukazuje problematičnost jeho dosažení. I při adopci ambiciózních politik a opatření, mj. i realizace progresivního scénáře renovace budov, vede vývoj konečné spotřeby k hodnotě 945 PJ do roku 2030. Jde sice o velmi významné snížení spotřeby o asi 120 PJ, nicméně cíle není o asi 80 PJ dosaženo a oproti referenčnímu scénáři dochází o snížení spotřeby pouze o 1 %.“

Následuje osm opatření, která mají hlavu a patu (vypisovat je tu nebudu, s newsletterem jako ekonomickou „četkou“ pro kolegy novináře jsem již skončil 😊). Nicméně nic z toho se nestane, když to jen vláda potajmu schválí a politici se pak nadále budou věnovat hádce o spalovací motory a boji za Evropu bez nesmyslů…

#ToPodstané: Jak komunikovat něco tak hrozně znějícího jako je „dekarbonizace“ a jak to vysvětlit alespoň novinářům?

Nula místo mínus 13 procent

Na vládu jde také dokument, ze kterého se vždy klepou všichni státní zaměstnanci, a to je takzvaná systemizace služebních a pracovních míst. Před sněmovními volbami dnešní vládní politici dali jasný slib: „Počet úředníků klesne o 13 %.“ Podle mnohých to byl už tehdy ukázkový marketingový populismus, ale mnozí věřili. Něco takového se samozřejmě nedá udělat hned první rok vlády, ale teď máme rok 2023. Tak jak to vypadá?
Aktuálně máme 75894 systemizovaných míst, 13 procentní pokles by znamenal škrt skoro 10 tisíc míst. Dle systemizace však počet míst poklesne o pět míst, v přepočteném počtu dokonce stoupne o čtyři.
Tím bychom mohli tento předvolební slib definitivně uzavřít a snad ještě rychlou informaci, kdo bude příští rok plakat a kdo si bude libovat.
Zapláče Český telekomunikační úřad, který s mínus devíti místy bude muset zvládnout novou náročnou agendu národní regulátora dle DSA. Státní veterinární správa přijde o jedenáct míst, ministerstvo zdravotnictví také, a smutným výhercem je agentura ochrany přírody a krajiny – mínus 24.
Naopak šťastným výhercem je ministr, který je šedou eminencí této vládní sestavy. Ministerstvo spravedlnosti bude mít plus 40 nových míst. Ministr mimo jiné potřebuje lidi na „stále se zvyšující potřeby přípravy materiálů pro člena vlády ke společenským tématům“. Do jakých „společenských témat“ kromě návštěv svých prokremelských kamarádů z volejbalu bude ministr nově zabrušovat, se materiál nezmiňuje…

#ToPodstatné: Jak doopravdy efektivně a smysluplně zeštíhlit státní správu?

Co číst (a poslouchat)