Newsletter DK
← zpět na archiv

Hlídejme si Babiše, ne Slováky

Po posledním úvodníku newsletteru mi přišlo docela dost reakcí Slováků. Všechny ve stylu: To jsem rád(a), že taky někdo napsal, že nám čeští novináři nemusí neustále radit s tím, jak spravovat Slovensko… Stejně jako jsem nepokládal za nutné informovat své slovenské přátele, koho mají volit, ani teď jim nebudu skládat vládu. Ano, Robert Fico vyhrál, to je smutné, ale po devastujícím výkonu dua Matovič-Sulík také nepříliš překvapivé.

Čeští novináři by se spíše měli pídit po tom, proč tak úporně se do slovenské kampaně vložil Andrej Babiš. Ano, nebyl z českých národovců sám, ale zde nešlo jen o jeden dopis či pár vět do televize. Babiš zajel se svým týmem do Bratislavy a natočil tam video, ve kterém napadl své kolegy z unijní liberální frakce Progresivní Slovensko, a to dokonce v čase, kdy ALDE přemýšlí o tvrdším postupu vůči ANO.

Politiku za tím nehledejme, respektive ne tu stranickou. Babišova podpora Smeru a Hlasu vychází primárně z potřeb jeho holdingu Agrofert. Jeho slovenská noha je velmi důležitá, člověk Agrofertu sedí v čele Slovenské poľnohospodárské a potravinárské komory. Přes Smer se tradičně řeší zájmy holdingu. Výrazné to bylo třeba u snahy poslance Smeru (a někdejšího Babišova kolegy z Petrimexu) Maroše Kondróta prosadit úlevy pro chemičku Agrofertu.
To jsou věci, které by čeští novináři měli řešit po slovenských volbách. Ne, zda Slováci volili „dobře“, „špatně“, pod vlivem borovičky či genderové ideologie…

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

A jedna změna: kdo chce dál podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak již prosím ne přes platformu Darujme, ale jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

(Alespoň trošku) férová domácnost

Přichází revoluce ve slaďování rodinného života. Ne, není to zákon, který už konečně garantuje dostupné vzdělávací, zdravotní a sociální veřejné služby péče o děti. Ne, není to smysluplná úprava částečných úvazků. Ne, není to rozumný valorizační mechanismus přídavků na děti a dalších dávek. Ne, není to inteligentní nastavení daňových podpor rodinám…

Právě proto, že nic takového není, tak největší revolucí může být klidně i malý projekt Martiny Dvořákové Férová domácnost. Když vám nepomůže nikdo jiný, musíte si holt v rodině pomoci sami. A to předpokládá rozumnou dělbu práce, aby se vše stihlo s co nejmenšími ztrátami fyzické i psychické pohody.

Martina nabízí Audit domácnosti, kde si s partnerem na půl hodiny sednete, zaškrtáte, co kdo dělá v domácnosti a pak si určíte pár věcí, které by třeba šlo změnit. Zdá se to jako malá změna, ale je velká, protože něco takového málokdo doma dělá a v málokteré domácnosti se naplno řekne, kolik toho visí na ženě. (Sám se vyplňovaní trochu bojím, můj skrytý trumf je mytí oken, ale bojím se, že to nebude stačit…)

Martina primárně Audit směřuje na rozdělení péče o domácnost s malými dětmi, ale myslím, že je využitelný mnohem šířeji. Velmi dobře se dá – podle mého – použít k opatrné diskuzi s pubertálními dětmi, zda by také v domácnosti nemohly občas taky něco udělat. Pro starší lidi může být zas část Auditu dobrým podkladem k diskuzi, které činnosti již sami nezvládnou a jak je tedy dál zajistit.

A pak je tu obecný přínos vnímání domácnosti jako sdílené povinnosti. Rodinná politika v Česku se pod rouškou pomoci ve skutečnosti snaží partnery už 30 let stavět proti sobě (sleva na manžela/ku nominálně všem, ale reálně muži, pětistovka k důchodu nominálně všem, ale reálně ženě atd. – to je ta skutečně nebezpečná „genderová ideologie“, ne to, co se za ni v politické mlýnici v poslední době vydává). Proto jsou tak důležité projekty, které vnímají soužití jako skutečně sdílenou a v pravém slova smyslu konzervativní povinnost.

Malý krok pro lépe umytá okna, velký krok pro českou rodinu!

#ToPodstatné: Jak vám vyšel Audit?

Energochaos

Jestli ze slovenských voleb plyne pro Česko nějaké poučení, tak snad jen to, že je možné si udržet moc, když vás lidé nemilují, ale ne když vás považují za zcela nekompetentní. Podobně jako na Slovensku nyní, tak jistě i v roce 2025 u nás bude stále nepochybně jedním z hlavních témat energetika a jak zajistit přijatelné ceny elektřiny a plynu.

Vláda Petra Fialy učinila po ruské agresi nezbytné kroky a zajistila ve spolupráci s unijními partnery dostatek energií. Díky za to. A po projevu premiéra v červnu 2022 se dokonce zdálo, že i ví, co chce dále. Ze slov premiéra vyplývalo, že u privatizované distribuce plynu postačí regulace, masivně se bude podporovat jádro a obnovitelné zdroje a velká změna nastane u elektřiny: „Součástí naší strategie je, aby stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny.“

Je o rok později a vše je jinak. Akce „nechci vykoupit minoritáře ČEZ za plnou cenu, tak jim zničím akcie prostřednictvím Lex ČEZ“ skončila naprostou blamáží. Nyní se vláda snaží vyvléknout ze svých slibů vůči ČEZ a ten pojede dál pravděpodobně jako dosud.

Naopak u plynu je to jedna nečekaná revoluce za druhou. Nejprve se stát rozhodl vykoupit zásobníky plynu, nyní se rozhodl přes ČEPS koupit zadluženou distribuce NET4GAS. Bohužel se tak děje bez jakékoliv hodnověrné diskuze. Nejsem zas takový libertarián, abych si myslel, že by v současné době postačovala u páteřní plynové sítě jen regulace. Na druhou stranu NET4GAS je po konci přepravy ruského plynu mrtvá firma. A předlužená. Ministr průmyslu dosud neodůvodnil, podle jakých analýz se rozhodl za něco takového ještě platit, když cenou mělo být maximálně přebrání dluhů.

Mizivá hodnověrnost nákupu je ještě o to nepříjemnější, že dalším zájemcem bylo pravděpodobně impérium Daniela Křetínského a jím ovládaný Blesk jede z první strany docela ostré odstřelování nákupu. Což nám připomíná, že s pravděpodobným odchodem Andreje Babiše z mediálního trhu nikam nezmizely ostatní mediální „atomové kufříky“.

Jsme v chaosu, který by šlo snadno vyřešit tím, že by vláda konečně řekla, co konkrétně je v energetice jejím cílem.

#ToPodstatné: Kupovat, nebo nekupovat?

Nová obranná strategie

Jak je ekonomické a sociální počínání vlády sporné, tak zahraničněpolitické a bezpečnostní dává smysl. Po jasném postoji po napadnutí Ukrajiny se rychle inovovala bezpečnostní strategie, i se souhlasem ANO se uzavřela obranná smlouva s USA a nyní se dokončuje obranná strategie. Ta nyní půjde na vládu, mám ji již k dispozici.

Zjevnou prioritou je připravit Česko na možnost dlouhodobého vojenského konfliktu:

„Strategie v důsledku rostoucí agresivity Ruska určuje za hlavní úkol české obranné politiky všestrannou přípravu na dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem. Identifikuje proto potřebu budovat dobře vyzbrojené, vybavené, vycvičené a v boji udržitelné ozbrojené síly nasaditelné do operací kolektivní obrany. Zároveň zdůrazňuje nutnost věnovat se všestranné operační přípravě území ČR a zabezpečení přijetí, přesunů a podpory potenciálně velkého množství spojeneckých sil. Strategie rovněž klade důraz na rozvoj schopnosti válečného rozvinutí ozbrojených sil ČR včetně přípravy záloh, systému mobilizace, zajištění potřebné infrastruktury a pořizování zásob materiálu.“

Dále deklaruje již několikrát slíbené výdaje na obranu ve výši 2 procent HDP a rozvoj vojenského průmyslu.

Zajímavá je však strategie „celospolečenského přístupu k obraně“, ta se má dotýkat úzce i školství:

„Do přípravy na obranu budou vhodným způsobem zapojovány také všechny stupně civilního i vojenského vzdělávacího systému s cílem podporovat kritické myšlení, rozvíjet občanské vědomí žáků a studentů, posilovat jejich smysl pro občanskou zodpovědnost a motivovat je k aktivní účasti ve veřejném životě. Vzdělávací systém vhodným způsobem podporuje vojenské, bezpečnostní a technické znalosti a schopnosti a posiluje ochotu přispívat k obraně země.“

To zní dobře, ale jak? Opravdu nestačí jen to, aby si obrana řekla, že chce v „civilním školství“ kritické myšlení a zároveň podporovat své zájmy. Je potřeba k tomu i školská diskuze, která transparentně vyústí do případné změny kurikula.

Podobně z rychlíku strategie projíždí okolo strategické komunikace. Nevracejme se už k poněkud cirkusové komunikaci českých bezpečnostních složek v minulých měsících, důležité je se z toho poučit a konečně pochopit, že nabrat engagement na sítích emotikony není to samé jako zvyšovat důvěryhodnost brandu klíčových bezpečnostních institucí v čase krize:

„Významným nástrojem posilování odolnosti státu a společnosti je strategická komunikace. Protivníci využívají k prosazování svých cílů stále sofistikovanější metody hybridního působení, včetně vedení nepřátelských informačních a psychologických operací s cílem oslabit důvěru veřejnosti ve státní instituce a demokratické zřízení, šířit napětí a ochromit fungování a rozhodování státu. Strategická komunikace je klíčovým nástrojem pro efektivní a transparentní komunikaci cílů v oblasti obrany a bezpečnosti a omezování vlivu nepřátelského informačního působení.“

 #ToPodstatné: Co by měl být „celospolečenský přístup k obraně“?

Posledním Greyhoundem…

Zemřel Daniel Anýž, vynikající novinář. Mimořádně hodný, mimořádně pokorný, ale také mimořádně tvrdohlavý. Ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Občas měl problém dát dohromady jména všech aktuálních ministrů české vlády, ale ministry americké administrativy znal vždy všechny. Jeho urputné trvání na své americké specializaci doceňuji až nyní. V době, kdy jsme se my, novináři, při nástupu sociálních sítí a úpadku tradičních médií stávali pod tlakem poptávky experty na úplně všechno (a tedy na nic vyjma distribuce lajků), Dan si dál v klidu pročítal své americké noviny, plánoval schůzky, které stihne při příští návštěvě USA, a Facebook ho zajímal, jen pokud byl na slyšení v Kongresu.

Už několik let jsem ho prosil, aby někdy dopsal text, který jsem mu asi před deseti lety rozmluvil. Tehdy váhal mezi nějakou americkou aktualitou a textem o sto letech ikonických autobusů Greyhound. Tehdy jsem mu doporučil tu aktualitu, na kterou si už nepamatuji, on to odkýval, a tím jsem připravil čtenáře o nepochybně skvělý text, kde by Dan na příkladu jedné firmy ukázal dějiny USA od předválečné doby před desegregaci, bankroty až po filmy, kterými ikonický chrt projel.

Když jsme se viděli, vždy jsem ho napůl s nadsázkou prosil, aby text dopsal. A to ideálně v rámci knížky reportáží a postřehů ze svých amerických cest, kterých měl v archivu spoustu. I jsem si tu knížku vysnil. Otevřu ji, tam je mapa USA a tečky, kde všude v Americe Dan byl, abych se alespoň trochu zorientoval. Následují pak více či méně uvěřitelné příběhy, u kterých Dan byl či je pečlivě sledoval a ve kterých se snažil proniknout do americké duše.

Tu knížku nakonec nedal dohromady. Místo ní ale napsal důležité svědectví o Miladě Horákové Jdu s hlavou vztyčenou, ale to by bez jeho amerického angažmá vlastně také nevzniklo. Nebylo by vůbec špatné, kdyby Economia, pro kterou Dan dlouho psal, udělala alespoň elektronický výběr jeho nejlepších textů, které mají přesah a které zformovaly pro mnohé české čtenáře detailnější představu o USA.

Ale ten nenapsaný text o Greyhoundu tam už nebude. Na ten Dan nasedl a odjel…

Co číst (a poslouchat)