Novináři V pressu
Vytváření podcastů jsem se vždy spíše vyhýbal, ale po nástupu do čela NFNZ jsem věděl, že nyní to má smysl. Nová série V pressu přináší pohled novinářů na jejich práci, často půjde o žurnalisty z médií, které NFNZ v minulosti podpořil či stále podporuje.
Prvním hostem je válečný novinář a zakladatel Voxpotu Vojtěch Boháč. Samozřejmě jsme se bavili i o jeho reportování z postsovětského prostoru a speciálně o posledním ataku Ruské federace na Ukrajinu. V podcastu popisuje jednu důležitou zkušenost. Vypráví, jak to bylo těžké, když měsíce před únorem 2022 tvrdil, že se schyluje k válce. Byl pro mnohé za válečného štváče, který je mimo. Jakmile však vypukla – a Boháč byl již na místě -, tak žádné omluvy za mizerný odhad od kolegů nepřišly, každý to přeci věděl, stačilo jen přepólovat silný názor a bylo hotovo… Boháč zdůrazňuje, že tato krátká paměť novinářů, nekoherence a extrémní vyostření názorů bez znalosti je velmi nebezpečné.
Nyní to pozorujeme opět. Včerejší experti na covid či Rusko jsou nyní experti na Hamás. Sdílí se mnohé velmi nepodložené informace a zoufale hledají silácké výroky. A lajky prší.
Jaký je recept? Jednoduchý a klasický. Pokud jste zpravodaj či editor, vyhněte se v jakékoliv veřejné komunikaci (což jsou jistě i sítě) vlastním názorům. Jen tím degradujete svou důvěryhodnost. Pokud se zabýváte názorovou žurnalistikou, dvakrát si rozmyslete, jestli dané věci rozumíte. A máte-li pocit že ano, tak se do toho pusťte, ale pak si stůjte i za svými omyly a reflektujte je v dalších textech.
Jsou to stará dobrá pravidla i pro dnešní instantní dobu.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Rušit veto není jediná cesta
Tím, jak se po letech opět rozeběhl rozšiřovací motor Evropské unie, tak to logicky začalo bublat i v zadřeném integračním motoru. Putinova agrese výrazně urychlí žádosti mnohých států do klubu, takže se z 27 můžeme celkem rychle dostat až někam ke 36 státům. Přidává se i zkušenost z Británie. Ač Brexit rozhodně nebyl pro ostrovany žádný konec světa, tak cost-benefit analýza je jasná: ekonomicky vystupovat nedávalo smysl.
Česká unijní politika je už léta zakopaná na nefunkčním přístupu: jsme pro rychlé rozšiřování (především o západní Balkán, nyní i o Ukrajinu), ale nechceme žádnou reformu rozhodování v EU. To je již neudržitelné. Jednak kvůli rostoucímu počtu přihlášek, jednak po zkušenostech z minulých krizí, kdy se v případě covidové, energetické i ukrajinské krize blokace Maďarska či jiných stejně de facto obcházely „koalicemi ochotných“. To rozhodně neprospívá legitimitě EU.
Je dobře, že prezident Pavel v Bruggách toto téma otevřel a započal diskuzi o větším přechodu na rozhodování kvalifikovanou většinou. Po velmi dobré řeči se pak ale na domácí scéně lekl reakce a trochu se do toho zamotal, že to tak vlastně nemyslel.
Česká debata se tak opět zasekla v hodné úzkém perimetru buď veto, nebo kvalifikovaná většina. Jsou ale jistě i jiné cesty, jen je vymyslet. V rámci Konference o budoucnosti Evropy jsem se zachoval jako příkladný Čech a Evropan a nabídl jsem své řešení „Strong Europe needs strong consensus“ (myslím, že to na tehdejší diskuzní platformě získalo asi jeden lajk z celé Evropy…).
Místo razantní změny rozhodování na výstupu jsem se zaměřil na procesy, které rozhodování předchází. V krátkosti: ve vybraných oblastech nepochybného společného zájmu, tedy boje proti terorismu, zahraniční politiky, energetiky, životního prostředí, klimatické změny, azylu a migrace by Evropská komise pravidelně na Nový rok navrhovala – pravděpodobně integrační – návrhy. Národní státy by se nově musely vyjádřit, a to buď podporou či začít shromažďovat většinu pro oponentní návrh vedoucí ke stejnému cíli. Protinávrhy by však musely reprezentovat alespoň 45 milionů obyvatel, šlo by tedy vždy o kooperaci států. Pak už vše mohlo jít jako dosud, nicméně extrémně by se tím ztížila strategie Maďarska a dalších: nic nedělat a pak to až vyblokovat na Radě.
Škoda, že jsme se do této debaty nepustili již před lety. Opět tak platí slova jednoho slavného českého bonmotáře: česká otázka je otázkou světovou, nebo není…
#ToPodstatné: Je to schůdná cesta, jak zkombinovat větší funkčnost EU s národními zájmy menších států?
Výsluhy, nebo bezpečnost?
Na schůzku na univerzitě v Paříži jsem se ještě dostal, jinam však už ne. Kvůli hrozbě evakuovali Louvre, tak jsem přemýšlel o Versailles, ty však zavřeli taky, pak začali zavírat nádraží. Po útoku v Arrasu jsou všude policisté a vojáci se samopaly. Šampionát v rugby hlídala snad celá armáda. Cestou do hotelu jsem se připletl mezi nějaké demonstranty, občas jsem zahlédl palestinské vlajky, pak jsem byl zase už mezi těžkooděnci, najednou někde něco bouchlo a to už jsem jen hledal nejrychlejší cestu do hotelu…
Člověk tak vidí, jak náročné je udržet bezpečnost v evropské metropoli. Zajímal by mě tedy názor bezpečnostních odborníků, jak vypadá v této chvíli modernizace české policie a bezpečnostní strategie. Co víme z dat: Dle unijních statistik máme jeden z nejvyšších počtů policistů na sto tisíc obyvatel – skoro 400. Francie má méně, i když je nepochybně rizikovější zemí. A třeba Dánsko nemá ani dvě stovky, i když Kodaň je mnohem metropolitnější než Praha a zároveň je tam vyšší riziko terorismu. Ač máme tedy v přepočtu velmi vysoký počet policistů, policie přesto tvrdí, že má nedostatek lidí. Pražská policie už přijme dokonce uchazeče i bez maturity, což už mi přijde až neuvěřitelné. Je možná skvělé, že další policisté budou dezorientovat ranní chodce i řidiče nepříliš předvídatelným postáváním na přechodech, ale aktuální Paříž ukazuje, že smyslem policie je v dnešních časech opravdu něco jiného.
Policie a obecně bezpečnostní složky nepochybně v brzké době budou potřebovat velké investice, ale je otázka na co. Ministr vnitra Vít Rakušan nyní bez problému obhájil značné platové výdaje na policisty, což je jistě jeho politická priorita. Ale priorita politických partnerů by měla být v čase škrtů alespoň radikálně snížit takzvané výsluhy. Po 15 letech už tolik policistů či hasičů odešlo do předčasného důchodu, že jejich dotování nyní stojí neproduktivních šest miliard. S vojáky 12,5 miliardy korun ročně. To je neudržitelné samo o sobě, ve vztahu k razantním škrtům v balíčku je zachování výsluh ve stávající výši nepochopitelné.
Francie v minulých dnech zvládla bezpečnostní krizi s výrazně menším počtem policistů na sto tisíc obyvatel. A možná to bylo proto, že se tam politici pod tlakem starají i o něco jiného než je ranní stráž na přechodech a výsluhy…
#ToPodstatné: Jak zreformovat policii, aby s méně lidmi byla efektivnější?
Začíná Nidetzkého mise
Na vládu jde důležitý dokument s názvem „Návrh na zahájení integračního procesu Národní rozvojové banky, a.s. a České exportní banky, a.s.“. Tím by se mělo odstartovat to, na co byl do čela Národní rozvojové banky nedávno najat exviceguvernér ČNB Tomáš Nidetzký. Dokument mám již k dispozici.
De facto se sloučí všechny zásadní finanční instituce státu podporující hospodářskou politiku. K tomu se dlouho nikdo neměl. A na Babišovu akci Národního rozvojového fondu snad raději už ani nevzpomínejme.
Vedle dosavadního pojišťovnictví do zahraničí a podpory středního a malého podnikání se NRB ve velkém nově zjevně zaměří na financování velkých domácích projektů veřejného zájmu:
„Jeví jako vhodné, aby se NRB více zaměřila na poskytování úvěrů zejména v oblasti infrastruktury a účastnila se např. na spolufinancování projektů výstavby, obnovy a modernizace veřejné infrastruktury na celostátní i regionální úrovni. Dlouhodobým cílem NRB je napomáhat prostřednictvím finančních nástrojů rozvoji národní ekonomiky skrze tradiční záruční programy, ale i přímé kapitálové vstupy či jejich modifikací v podobě kvazi kapitálu, projektových dluhopisů, či subvencí úrokové sazby.“
V překladu: dálnice, byty, nemocnice, to vše by nyní mohla ve velkém podporovat NRB. Aby se na takové věci dal dohromady dostatečný kapitál, obě instituce by se měly integrovat, přičemž ČEB by se stala dcerou NRB.
„Je zřejmé, že NRB má potenciál stát se významnějším prvkem hospodářské politiky a partnerem nejen v oblasti podpory malých a středních podniků, ale i v oblasti výstavby infrastruktury, zelené tranzice a digitalizace tak, jak je tomu u obdobných institucí ve vyspělých konkurenčních ekonomikách. Zásadní překážkou k nastartování výše uvedeného procesu je však nedostatečné kapitálové vybavení NRB. Jeho zvýšení je nutné nejen kvůli neustále rostoucí regulaci bankovního sektoru, respektive významnému růstu požadavků na dostatečnou kapitálovou vybavenost, ale právě kvůli schopnosti NRB zvýšit svou aktivitu v požadovaných sektorech ekonomiky, a to prostřednictvím zvýšení její úvěrové a záruční kapacity.“
#ToPodstatné: Bude to fungovat?