← zpět na archiv

Ministryně X

Při každé další kauze ministryně obrany Jany Černochové si nakonec s povděkem uvědomím, ještě že Česko nemá jaderné zbraně. To by už svět pravděpodobně neexistoval. To je ale asi ta jediná úleva.

V kauze Černochové se nyní koncentruje několik problémů vlády. Tím prvním je zásada premiéra Petra Fialy nikoho neschopného neodvolávat, aby se nerozsypala křehká pětikoalice. Černochové tak prošel mocenský atak na Karla Řehku a jen zásahem premiéra armáda nepřišla o náčelníka generálního štábu.

Ač nyní ministerstvo obrany funguje velmi dobře, zároveň permanentně jeho důvěryhodnost ohrožuje ministryně svým bizarním tvítováním na síti X. Až do kauzy OSN její nejdivočejší zářez bylo prohlášení o ukrajinských raketách omylem vypáleným do Polska, že jsou ruské. Černochová se ani neomluvila. Naštěstí to tehdy nikdo v zahraničí nezaznamenal.

Nyní je to už bohužel jiné. Černochové slova o vystoupení z OSN přebírají význačná zahraniční média. Ona sama je nemůže mírnit, protože neumí anglicky a nedokáže tak reprezentovat české zájmy na mezinárodní úrovni. Místo toho se o to více pouští do svých oblíbených twitterových bojů. Během víkendu pozurážela úplně každého, kdo ji přišel pod klávesnici a pouštěla se do čím dál rychlopalnějších nesmyslů. Není pravda, že OSN neodsoudila agresora Putina (Rezoluce mimořádného zasedání Valného shromáždění OSN č. 11/1), asi také netuší, komu je podřízen soud v Haagu, který vydal zatykač na Putina. Velmi nízký strop paní ministryně ale asi nejvíce dosvědčuje údiv, že za poslední rok se OSN nedokázala zreformovat a že „vrahouni hlasují sami o sobě“. Pravděpodobně se jedná o první setkání absolventky Vysoké školy aplikovaného práva s mezinárodní bezpečnostní architekturou vzniklou po druhé světové válce.

Co by měla Černochová udělat na příštím zasedání vlády, je jasné. Zároveň to nelze čekat…

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Zvlášť spolu

Je úlevné již nebýt komentátor, který nakonec musí vsadit na jeden výklad, který se mu zdá pravděpodobnější. U celkem nečekaného vzniku společné kandidátky Spolu do Evropského parlamentu opravdu nevím, jaký bych si vybral.

Nejprve ten pozitivní komentář: Je to velké vítězství předsedů všech tří politických stran, že společný projekt uhájili před straníky i pro volby, kde strany nemají vůbec nic společného. Největší díl práce odvedl Petr Fiala – a pokud se o něm říká, že je víc předseda Spolu, než ODS, tak teď jen dokazuje, že svou stranu bez straníků vede velmi úspěšně. Společná kandidátka je i velmi dobrý příslib pro nadcházející krajské volby a následně sněmovní. I když to předsedové nepřiznají, je pravděpodobné, že vznikl zároveň i základ dohody o společném lídrovství pro krajské volby, kde se zahojí lidovci a topka, kteří nyní vzdali jediné celostátní volby, kde by mohli ještě uspět, a dokonce se smířili s vedoucím euroskeptickým duem kandidátky z ODS.

Tím ovšem pozitivní komentář končí. Můžeme přejít k tomu negativnímu: Výsledná kandidátka ze všeho nejvíce vypadá jako urážka inteligence voličů. Populistický euroskeptik Alexandr Vondra nenechá niť suchou na zeleném federalistovi Luďkovi Niedermayerovi a naopak – nyní se oba potkají na stejné kandidátce. Co je také podstatné: Od doby, kdy se ODS oddělila od eurolidovecké frakce, se ODS od topky a lidovců oddálila, nikoliv přiblížila. K někdejším zásadním rozporům o institucionální federalizaci či euro se nyní přidal Green Deal a mnoho dalších politik, kde strany Spolu jsou proti sobě naprosto zásadně. Nemají vůbec nic společného.
V předchozích evropských volbách najdeme jistě i koalice vzniklé jako sňatky rozumu, jejichž europoslanci pak zamířili do různých frakcí. Zmiňme v roce 2019 třeba jen na Slovensku Progresivní Slovensko a Spolu (ALDE a EPP), nebo v Polsku Evropskou koalici (europoslanci šli do EPP a S&D), ale to jsou všechno eurofederalistické frakce. Aby kandidáti federalistických eurolidovců podporovali z dolních pozic kandidátku vedoucí k rozrůstání euroskeptické rodiny kolem Práva a spravedlnosti a Bratrů Itálie, to je naprosto nevídané. Riziko, že Vondra odradí mainstreamové voliče a Niedermayer zase euroskeptické voliče, takže nezbude nic, je obrovské. V podstatě jediná šance, jak s touto totálně nesourodou kandidátkou alespoň trochu uspět, je mimořádně ostrá „Antibabiš“ kampaň, aby kandidáti nemuseli odpovídat, co si kdo myslí o euru, federalizaci či Green Dealu…

#ToPodstatné: Tak jaký komentář byste si vybrali?

Chorvatské euro či teuro?

Když už jsme u evropských témat, je pozoruhodné, jak během let degradovala česká debata o euru. Pamatuji se, jak se do detailu v Česku rozebírala slovenská zkušenost se společnou měnou z roku 2009, jak se řešil každý zvrat řeckého osudu ve společné měně, jak Litvě tragikomicky uniklo euro v roce 2006 a jak ho přijala jako poslední baltský stát v roce 2015. Do toho pak neustálé diskuze, zda už v Česku konvergujeme k Západu moc, nebo ještě moc málo. To vše je pryč. Letos do měnové unie vstoupilo – pro nás i turisticky důležité – Chorvatsko a slušná diskuze prakticky žádná. Jen o prázdninách v některých médiích propuklo dobře režírované zděšení nad tamní drahotou.

Podnikl jsem proto pro čtenáře newsletteru náročnou investigativu, jak to vlastně s tím chorvatským přechodem na euro bylo a zda společná měna přispěla inflaci. V sezóně by mě tam nikdo nedostal, ale tak od půlky října se z Chorvatska stává zase normální země se stále teplou vodou, ale již pustými plážemi. Ve chvílích volna jsem tedy pečlivě porovnával ceny, a to nejen za „svijetlo pivo“.

Letní reportáže o chorvatské drahotě v českých médiích byly ukázkový omyl „poté, tedy proto“, který dal do souvislosti přechod na společnou měnu a aktuální ceny. Mnohem důležitější posloupnost ale nepochybně byla inflační vlna v roce 2022 a z toho vyplývající cenovky. Pokud inflace za rok 2022 přesáhla deset procent, tak asi není možné v létě čekat stejné ceny jako o rok předtím, euro, neeuro.

Zároveň je jasné, že přechod na společnou měnu při dvouciferné inflaci je novum, které zaslouží detailní vyhodnocení. Paradoxně to vypadá, že obvyklá touha obchodníků si při změně měny přilepšit se v Chorvatsku nekonala. Po meziroční inflaci 12,7 procenta v prosinci 2022, leden byl na 12,5 procentu. Meziměsíční vzestup byl 0,3 procenta. Pak už inflace jen ustupovala.

Do dějin přechodů na společnou měnu, kde euroskeptici vždy hledají radikální zvýšení inflace, a eurofederalisté cenovou stabilitu, tak přibyl další příběh, který se vzpírá škatulkám: poměrně hladký přechod v rámci doznívající inflační vlny.

Bylo by hezké, kdyby kandidáti do europalamentu byli schopni přiměřené reflexe společné měny a vyhodnocení reálných českých možností, tedy ne jen plakátových výkřiků. Ale ono to bude zas jen obvyklé: „slibujeme euro okamžitě a až nás zvolíte, zas to odložíme“ versus „euro jen přes naši mrtvolu, ale někdo nám prosím včas řekněte, ať tam nevstupujeme jako poslední“.

#ToPodstatné: Jaké podmínky (nad Maastricht) by mělo mít české přijetí eura?

Bude konečně slyšet hlas regionů v Praze?

Na vládě se vzniká nové centrum moci, které by mohlo pomoci rozvoji regionů. Vláda v programovém prohlášení (v tom původním, i v tom promazaném, aktuálním) slíbila, že něco udělá se vzrůstajícími rozdíly mezi regiony. Takže vzniká Výbor pro regionální politiku. Jeho návrh už mám k dispozici:

„Vláda dlouhodobě postrádá mechanismus, ve kterém by byly všechny politiky státu s regionální dimenzí koordinovány, zasazeny do vzájemného kontextu a zpětně také hodnoceny. Právě tuto úlohu by měl Výbor pro regionální politiku hrát a být tedy především platformou pracovní a koordinační.“

K dispozici mám již i statut nového orgánu. Vznikne vládní výbor pro regionální politiku, kterému bude předseda premiér, místopředsedou bude ministr pro místní rozvoj. Pod tím vznikne úřad, protože jak známo, v Česku se proti neschopnosti sdílet informace a efektivně rozhodovat vždy bojuje novou byrokracií, případně její duplicitou.

Co je v tuto chvíli nejdůležitější, je to, kdo se do výboru nakonec proloboval. Níže soupiska třinácti „šťastných“:

Stálá komise Senátu PČR pro rozvoj venkova

Výbor Senátu PČR pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí

Výbor Poslanecké sněmovny PČR pro veřejnou správu a regionální rozvoj

Kancelář prezidenta republiky

Asociace krajů ČR

Svaz měst a obcí České republiky

Sdružení místních samospráv České republiky

Národní síť Místních akčních skupin

Spolek pro obnovu venkova České republiky

Český statistický úřad

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

Sdružení tajemníků městských a obecních úřadů České republiky

Národní rozvojová banka

#ToPodstatné: Bude to fungovat?

Jan Zeman: Nejdůležitější prioritou ve školství je efektivní a stabilní systém bez nerovností

Můj minulý newsletter o stavu školství vyvolal spoustu reakcí, postupně sem některé dám. Začínáme příspěvkem Jana Zemana z PAQ Reasearch. Díky!

Ministerstvo školství v čele s ministrem Mikulášem Bekem se nachází pod vlnou kritiky kvůli spoustě nepopulárních rozhodnutí spojených s úsporami. Opatření zároveň upozorňují na neřešené problémy, které dlouhodobě frustrují a vyčerpávají různé aktéry ve vzdělávání od ředitele přes učitele až po rodiče. Zajištění míst pro středoškoláky, výuka inovativními metodami nebo psychické zdraví dětí se těžko zařizuje ve fragmentovaném systému, ve kterém chybí jasné odpovědnosti.

Fragmentace snižuje kvalitu, zvyšuje nerovnosti a znemožňuje řízení

V České republice máme 6254 obcí a 2566 zřizovatelů. Zřizovatelé vybírají a odměňují ředitele, měli by proto být na vzdělávání experti. To je bláhová představa. Reálně sledujeme obrovské rozdíly v kvalitě řízení škol, což se jasně projevuje na jejich výsledcích.

Každá z 206 obcí s rozšířenou působností (ORP) vykazuje jinou úroveň vzdělávacího neúspěchu. Jak víme z Mapy vzdělávání, největší roli hraje chudoba. Někde však jejich účinky umí snižovat. Litvínov má 25,3 % rodičů v exekuci a základní školu zde nedokončí pouze 7,3 % žáků, zatímco v sociálně podobných ORP se podíl pohybuje okolo 10 % neúspěšných. Litvínov dokáže snižovat neúspěšnost, protože zde pracují se všemi dostupnými nástroji: identifikují děti znevýhodněné chudobou a přidělují jim asistenty i doučování. Propojují školské, poradenské a sociální služby, úřad práce i policii tak, aby se jim povedlo motivovat rodiny a děti pro účast ve vzdělávání. Ve městě jsou zkrátka lidé na správném místě. Jejich expertnost je však koncentrovaná pouze mezi 12 škol v ORP, nikoliv mezi 30 ZŠ v okrese či mezi 283 ZŠ v Ústeckém kraji. To je do očí bijící důsledek fragmentace našeho vzdělávací systému.

Poslední vydání newsletteru oceňuje Dlouhodobý záměr MŠMT na roky 2023-27. Pojďme se nyní zaměřit na to, jak současný systém jednoho ministerstva, 14 krajů a tisíců zřizovatelů a škol může blokovat naplnění vybraných bodů, když mezi sebou zmínění aktéři nemají jasně nastavená pravidla hry:

· Snížení počtu odkladů povinné školní docházky: Pokud by škole nebo obci vadil vysoký počet odkladů, musí jít řešit problém s krajem, protože ten zřizuje a řídí poradny. Poradny zároveň nemají k odkladům jednotný přístup. To ilustruje výroční zpráva ČŠI za rok 2022: V Karlovarském kraji je celková nezralost důvodem pro odklad v 53,5 % případů, zatímco na Vysočině je to 19,7 % a ve Zlínském kraji 61,7 %.

· Inovace oborové soustavy: V Libereckém kraji jde na gymnázium 18 % žáků, v Jihomoravském kraji 27,5 %. Rozhodnutí, kolik dětí se dostane na gymnázium či maturitní obor, mají kraje, ne MŠMT. Ministerstvo se snaží v poslední době pouze motivovat ke změně oborové struktury, aby se neopakovalo v takové míře letošní fiasko plné stresu. Skutečná rozhodnutí o složení oborů SŠ však přijdou až z dlouhodobých záměrů krajů.

· Institucionalizace podpůrných pozic: Speciální pedagogové pomáhají učitelům pracovat například s dětmi s ADHD, školní psychologové řeší deprese nebo sebepoškozování. Stávající systém s nimi však nepočítá, pozice nám platí Evropská unie z projektů. Projekty podávají jednotliví ředitelé zahlceni administrativou, takže je ve skutečnosti často nepodávají a v zastoupení podpůrných pozic také panují velké nerovnosti. Pokud by se způsob získávání psychologů změnil, nebude to mít dopad, protože povinnost zajistit dostatečný počet podpůrných pracovníků také neexistuje. Pokud je tedy cílem financovat podpůrné pozice ze zákona, tak hrozí, že se mechanismus sesype jak domeček z karet, když přidělování pozic nebude mít jasné podmínky a vedení (metodik školních poradenských pracovišť na určitý počet škol). Vzor nepromyšlené intervence vidíme v asistentech pedagoga a jejich nerovnoměrnému využití, které se nyní snaží vláda omezit a to vyvolává očekávané emoce.

Prioritou už není CO změnit, ale KDO to bude dělat.

Prioritou ve školství je tedy systémové vymezení odpovědnosti za kvalitu vzdělávání. Nestavíme na zelené louce, máme inspiraci ze zemí jako Estonsko, Finsko nebo Kanada. Bavíme se o řízení poraden kvůli odkladům, krajů kvůli středním školám nebo ředitelů kvůli zavádění inovativních metod. Potřebujeme jasně určit, kdo se má starat v systému o jednotlivé oblasti a tento řetězec se nám nesmí nikde přetrhnout. Proto musí nové nastavení odpovědnosti myslet na provázanost vzdělávací a sociální problematiky, jinak budou ředitelé unavení ze hry na detektivy sociálně znevýhodněných dětí, přestože úřad pár metrů od školy vyplácí rodičům příspěvek na živobytí.

#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!