Nespoutaný 17. listopad
Na 17. listopadu si vážím dvou věcí: Za prvé je to živoucí svátek, součást naší více či méně kritické sebeidentifikace s tímto státem. Máme mnoho jiných svátků, ty jsou pro většinu ale maximálně dny volna (svatý Václav odpustí). Za druhé je to jeden z mála českých svátků, který není o oběti, zradě či zákeřném podrazu naší údajné holubičí povahy. Nepláčeme u něj do minulosti, naopak jím neustále porovnáváme současnost a vyhlížíme budoucnost. To je super.
Mám ale čím dál silnější pocit, že už by historici více než 30 let staré události měli začít trochu chránit. Některé přepisování tehdejších požadavků demonstrujících začíná být až tragikomické. Trochu jsem se toho dotknuli v poslední Chybě systému. Nejde již jen o záměrné politické znásilňování svátku jako předvedl Miloš Zeman v roce 2015 po boku Martina Konvičky na Albertově. To bude asi bohužel vždy. Jde i o to, že prostě už při sebelepší vůli mnohé zapomínáme a vpisujeme do svátku příliš současných požadavků.
Pro připomenutí jen namátkou pár údajů z dobových listopadových a prosincových průzkumů IVVM: Přes 90 procent rozhodně stávkovalo na protest proti brutalitě bezpečnosti, ale za podporu OF rozhodně ano 66 procent a za podporu komunistického premiéra Adamce nezanedbatelných 24 procent. Kapitalismus chtělo naprosté minimum lidí, vrácení velkých podniků více než polovina lidí odmítala. Nemálo občanů se dál chtělo opírat o SSSR, většina lidí dál chtěla zastoupení komunistů ve vládě. Až později vznikly v deziluzi a frustraci příběhy o „ukradené revoluci“, v prosinci radikalitu však žádala menší část společnosti, 75 procent chtělo „klid a rozvahu“ v dalším vývoji.
Už tehdy se za odmítnutím útlaku státostrany skrývalo mnoho představ o budoucnosti a ty často byly protichůdné. Bylo by tedy fajn si je připomínat, zkoumat jejich vývoj a ptát se, co dnes znamenají. Tím bychom alespoň trochu udrželi 17. listopad v reálné historii roku 1989 (a 1939) a nedělali z něj univerzální razítko, kterým můžeme oštemplovat jakýkoliv náš současný požadavek.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Místo 13 procent 3,5 procenta
Jedním z nejpopulističtějších předvolebních slibů v kampani 2021 byl slib, že „počet úředníků klesne o 13 %“. Už ho nenajdete, místo něj se zobrazí hláška: „Jejda, ztratili jste se. Ale nebojte, Spolu najdeme cestu zpátky“.
To těžko, dosud vláda z úřednického aparátu prakticky nic neproškrtala. Zároveň mám již údaje o systemizaci, tedy propouštění a nabírání státních zaměstnanců, k 1. lednu příštího roku. Mínus 13 procent by znamenalo propuštění skoro 10 tisíc lidí. Místo toho je naplánován škrt o 2649 míst, tedy asi o 3,5 procenta. Vzhledem k tomu, že jde o předposlední rok vlády, je iluzorní, že by tento nerozvážný (respektive až moc marketingově vypočítavý) slib byl splněn. Podrobnější rozpis níže v tabulce (za vypálení očí různými barvičkami se omlouvám, ale to nejde za mnou).
Kdo se problému veřejné správy déle věnuje, tak jistě ví, že počítání duší je ve funkčním řízení vždy až to poslední. Základem je úsilí o co nejefektivnější a kvalifikovanou správu jednotlivých agend. Teprve když to se podaří, třeba digitalizací či profesionalizací aparátu, důsledkem může být masové propouštění úředníků.
Nic takového ale chystaná systemizace nenabízí. Na ministerstvech se takřka nepropouští (výjimkou je likvidace kapacit po unijním předsednictví, tedy především mínus 28 míst na úřadu vlády a 69 na ministerstvu zahraničí). O to více se škrtá na podřízených úřadech. Finanční správa se prý obejde bez 318 systemizovaných míst. Ta fungovala vždy o něco lépe než permanentně přetížené Úřady práce, ale zdá se, že už to tak dlouho nebude. Stejně tak je otázkou, zda digitalizace správy sociálního zabezpečení pokročila tak, aby bylo možno škrtnout 153 míst a neprojevilo se to už na tak pozoruhodné pomalosti ČSSZ. A máme tu absolutního vítěze škrtání – Úřad práce přijde o 1554 míst. Těžko si vybavit nyní hůře fungující státní složku. A otázka je stejná: pokročila digitalizace dávek natolik, že je možné se vzdát tolika lidí, aby se už tak hrozně doručovaná státní služba ještě nezhoršila?
Do politických komentářů se v newsletteru již nepouštím, nicméně bude zajímavé, jak to voliči v roce 2025 vyhodnotí: Zatleskají těm zhruba dvěma tisícovkám propuštěných (místo slibovaných necelých deseti tisíců)? Nebo se naštvou, že se vyhazovalo především na úřadech práce a sociálce, takže pořád ještě čekají na předčasný důchod či příspěvek na péči?
#ToPodstatné: Tak jak to volič v roce 2025 vyhodnotí?
Antibyrokratický balíček potřetí
Tak teď by se hodilo vládu zas za něco pochválit. Vybírám tedy Antibyrokratický balíček III, který mám už k dispozici. Je to už třetí pokračování škrtání nejrůznějších zbytečných razítek, pro vládu je to zjevně priorita se předvést jako bojovník s „red tape“. Vše řídí ministr pro legislativu Michal Šalomoun.
Některé dosavadní pravidla jsou opravdu strašidelné a za hranou chápání:
„Při žádání o vystavení průkazu osoby se zdravotním postižením (TP, ZTP, ZTP/P) jsou žadatelé nuceni pro zhotovení dodat jednu průkazovou fotografii o rozměrech 35x45 mm a osobně se dostavit na příslušné kontaktní pracoviště Úřadu práce. Již z definice žadatele vyplývá, že se jedná o osobu se zdravotním postižením a tudíž umožnění pořízení fotografie pro vystavení průkazu na místě by značně snížilo byrokratickou zátěž pro žadatele. Kontaktní místa státní správy již pořizují identifikační fotografie na místě pro vystavení občanského průkazu, cestovního pasu či řidičského průkazu. Není tedy důvod, proč zachovávat nutnost se dostavit s průkazovou fotkou, kvůli níž musí žadatel podniknout další cestu a vynaložit finanční náklady.“
MPSV proto navrhne rušit povinnost předložit fyzickou fotografii pro vydání průkazu osoby se zdravotním postižením, buď bude možno zaslat elektronicky, v ideálním světě by si snad úřad mohl říct o fotku jinému úřadu, například z občanky (ale je asi už moc odvážné…).
Vynikající je také „Povinnost právnických osob přikládat k žádosti o dotaci údaje o skutečném majiteli právnické osoby podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů ve formě úplného výpisu platných údajů a údajů.“ Tady je jediné možné řešení: „Zrušení povinnosti – s ohledem na veřejný charakter evidence skutečných majitelů si u právnických osob zřízených nebo založených podle českého práva může poskytovatel údaje ověřit sám.“
Často je v newsletteru kritizován pan ministr spravedlnosti, tak jedna nesporně pozitivní změna v už tak dost těžkém okamžiku života:
„Problematika se jedná zjednodušení procesu nesporných rozvodů manželství. Současná právní úprava vyžaduje jednání u soudu i v případech, kdy se manželé nesporně rozhodnou o ukončení manželství a podají společný návrh na rozvod s vypořádáním ostatních skutečností (e.g. úprava péče o nezletilé děti, vypořádání majetku). Jedná se převážně o čistě formální záležitost, kdy se plýtvají veřejné prostředky na soudní jednání.“
Pokud vše bude dohodnuto (majetek, děti…), mohlo by to nově jít i bez soudu.
Zdaleka ne vše v balíčku je bez diskuze (například záměr ministerstva vnitra dávat výjimky z povinnosti vysokoškolského vzdělávání pod státní službou), ale obecně lze jen doufat, že po Antibyrokratickém balíčku III bude ještě minimálně čtyřka.
#ToPodstatné: Co byste v Česku ještě ze zcela konkrétních věcí zjednodušili?
David Cameron is back
A teď zprávy ze zahraničí: Někdejší britský premiér David Cameron to po svém návratu do politiky pěkně schytal (v britských i českých médiích): Jak může být ministrem zahraničí člověk, který otevřel cestu k Brexitu a pak ještě hlasování prohrál a musel odejít?!? Jak napsal Economist: „Mr Cameron had the attributes to be an excellent prime minister: intelligence, diligence, a quick wit and a smooth manner. Instead, he managed to be one of the worst.“
Nejsem tak nesmlouvavý, a to asi i proto, že spory Blair-Cameron definovaly moje politické dospívání (v Česku i pak v samotné Británii). Možná i proto mi současná politika přijde tak hrozná, protože tehdejší intelektuální nabídka labouristů i konzervativců nebyla vůbec špatná, naopak byla plná nových nápadů. Takže bych se s dovolením přihlásil k té naprosto miniaturní skupině, která si Camerona považuje. Co víc, sice mu jeden politický risk vůbec nevyšel, ale celkově ukázal cestu ke smysluplnému konzervativismu pro 21. století.
Tady trochu odbočka: žil byl ekonom David Linsay Willetts, který stihl pracovat ještě i pro Margaret Thatcherovou. Pak podnikl pozoruhodný vývoj, co by mohl znamenat postthatcheristický konzervativismus a přišel s čímsi jako „občanský konzervativismus“, tedy sepětím tržní ekonomiky s nečekaně velkou pobídku pro společenskou kooperaci.
To hodně ovlivnilo Camerona a místo tradičního thatcheristického „There's No Such Thing as Society“ začal hlásat „Big Society“. Moc toho nezrealizoval, ale principy jsou podle mě pro živoucí konzervativismus správné: Zásadní podpora občanské společnosti, jakéhokoliv sdružování, charit, sociálních podniků. (Typický český postkomunistický „konzervativec“ si přitom přeje co nejtužší centralismus, aby se mu vše pěkně řídilo.) Dále Cameron podporoval lokalismus a funkční devoluci. (Jako by to byl vzkaz rovnou pro Česko, kde se tváříme, že miniaturní Karlovarsko je zcela funkční kraj s vlastní vzdělávací, dopravní, zdravotnickou politikou.) Zásadní pro něj byla také podpora dobrovolnictví a odpovědnosti za svou komunitu, region. (V Česku je dobrovolnictví žalostné a tuzemskou apatii ilustruje, že vůbec netušíme, jaká je okolo nás škola, nemocnice, domov důchodců, dokud to nepotřebujeme.) A poslední ingrediencí byla transparentnost vlády. (To by také českým vládám, které outsourcují vše podstatné na navázaná poradenská a lobbistická centra, jen prospělo.)
No nic. Je nás málo, nikdy před většinou Camerona neobhájíme, protože udělal příliš mnoho chyb. Ale intelektuálně to není vůbec mrtvý odkaz. Tak uvidíme, co provede podruhé.
#ToPodstatné: Pomůže Cameron konzervativcům nebo ne?
#ToPodstatné: Pro a proti DIPu
V minulém newsletteru jsem rozebíral výhody a nevýhody nového Dlouhodobého investičního produktu, o kterém je žalostně slabá veřejná diskuze. Hodně z vás mi zareagovalo. Díky! Vybírám tedy jedno Pro a jedno Proti. Začnu s Proti ekonoma a člena NERVu Petra Janského, protože nezastírám, že ani já ze současné podoby DIP nejsem vůbec nadšen.
„Současné státem podporované doplňkové penzijní spoření trpí malými úsporami, špatným zacílením, a nízkou návratností. A navrhovaný Dlouhodobý Investiční Produkt (DIP) na tom podle všeho, v případě jeho schválení, nebude o moc lépe. V některých ohledech ano a díky za ně, ale zde se zaměřím na výčet několika vlastností DIP, které příliš státu nepomůžou v jeho snaze podporovat dlouhodobé úspory svých občanů na stáří:
- Absence motivace pro výběr formou anuity a naopak možnost jednorázového výběru v 60 letech.
- Z velké části snížení daní těm, kteří již nyní spoří, spíše než motivace pro nové spořitele a nové úspory.
- Neexistující zacílení na mladé nebo ty s nízkými úsporami.
- Nejisté rozpočtové dopady, navíc v době konsolidace veřejných financí–včetně rušení existujících daňových úlev pro studenty nebo na školkovné.
Jak píši detailněji v komentáři: Dlouhodobé Investice Podporuji, ale DIP v současné podobě ne.“
Ale jsme demokratický newsletter, tak dejme také hlas jednomu Pro. Díky za reakci Jakubu Louckému!
„Nejde ani tak o to snížení základu daně, ale hlavně bude konečně možnost spořit si v produktech bez nehorázného "okrádání" klientů jejich provozovateli. Poplatek za správu 1 % z naspořených prostředků ročně je příliš, hlavně pro někoho, kdo si vyššími vklady a příspěvky od zaměstnavatele naspořil relativně vyšší částku.
Ano, osobně se řadím mezi ty bohatší. Mám za sebou teprve první čtvrtinu svého produktivního věku, a na penzijku se blížím k prvnímu milionu. Už po nějakou dobu jen na poplatcích za správu ztrácím víc, než kolik činí celkem státní příspěvek plus efektivní sleva na dani (za mé vklady na penzijko). Tím tedy potvrzuji občas se vyskytující tvrzení, že státní podpora 3. pilíře jde rovnou do kapes penzijních společností.
Zařazení DIPu do svých nabídek už avizovaly společnosti, které již dnes účtují výrazně střídmější poplatky v produktech srovnatelných s penzijními fondy.“
#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!