Newsletter DK
← zpět na archiv

Kdo ty hlasy zvedne?

Po volbách v roce 2021 Andrej Babiš vládu nesložil, protože mu chyběl třetí do party. Svým zcela chybným extrémním marketingem zvedl voličskou účast a jeho možní partneři z KSČM, Přísahy či ČSSD tak skončili mimo sněmovnu. Nyní by to měl ale lehké: podle poll of polls by ANO bylo dostalo 82 křesel, SPD 29, nikoho třetího by Babiš a Tomio Okamura tedy nepotřebovali.

Není to ovšem tím, že by se stali nějak razantně populárnější. Přechody zklamaných voličů ODS k ANO tu sice jsou, ale nejsou velké. Vládní voliči se ale především ve velkém přesouvají do skupiny nevoličů, protože jejich volba je zklamala, ale k Babišovi nechtějí. To snižuje voličskou účast a Babiš tak roste vysoko nad 30 procent.

Zároveň tu není žádná opoziční mainstreamová reformní strana, která by zklamané oslovila. A to jistě již ti chytřejší v české politice pochopili. Expředseda lidovců a TOP 09 Miroslav Kalousek se s velkou radostí nyní rozeběhl proti zdi, když oznámil uchazečství o europoslance. Cílem samozřejmě není  uspět (co by tam také Kalousek bez angličtiny dělal), ale vytvořit casus belli. Velmi to připomíná rok 2009, kdy ještě šel naštvat lidovce na jejich sjezd, i když už měl připravenou novou stranu. Otázka zní, zda někdejší národněfrontovní lidovec, politický turista a otec zcela zbytečné druhé recese v roce 2012 je ta správná nabídka pro statisíce zklamaných vládních voličů v roce 2024.

Prostor pro (staro)novou reformní demokratickou stranu tu ale nepochybně je.

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

„Pravicové“ zestátnění zdravotnictví

Uzavřená dohoda mezi lékaři, vládou a VZP je něco neuvěřitelného. Těžko si představit horší způsob, jak řešit zdravotnickou krizi (vyvolanou zcela chybným návrhem vládních poslanců legalizovat obří počty přesčasů lékařů).

Zdravotnictví je těžká disciplína a zdravotnická ekonomika ještě více, protože nemá se skutečnou ekonomikou nic moc společného. V nedávné Chybě systému to dobře popisoval Pavel Hroboň, že se v 90. letech udělal první krok, tedy vytvoření více zdravotních pojišťoven, ale už se neudělal druhý krok, aby mezi nimi byla soutěž o pojištěnce/občana. Výsledkem tak je, že pojišťovny de facto přerozdělují 100 procent výběru pojistného bez možnosti vlastního plánu, ale státní balík to také není a stát do něj nemůže snadno a rázně zasáhnout jako kdyby vše bylo podřízeno ministerstvu zdravotnictví.

Když je krize, lze udělat jen dvě rychlé nesystémové věci: Zvýšit platbu za státního pojištěnce. Nebo jako během covidu za Babiše vyhlásit speciální dotační program ministerstva zdravotnictví (tak se tehdy vyplácely odměny zdravotníkům).

Současná vláda ale vymyslela neuvěřitelnou perverzi: chtěla uspokojit doktory, ale zároveň za to nechtěla platit ze státního rozpočtu. Kvadraturu kruhu vyřešil šéf VZP Zdeněk Kabátek (čím potvrdil, proč s Danielem Benešem je takový držák v nejvyšších manažerských patrech státu), a to naprosto bizarně: dodá z VZP tři miliardy jako motivaci zařízením, aby dalších sedm miliard z již podepsaných úhradových vyhlášek daly na platy lékařů.

To je faktické zestátnění zdravotnictví. Zase trochu vysvětlování: každý rok se podepisují úhradové vyhlášky, které stanoví hodnoty bodu za určité balíčky péče. Nikde tedy není kolonka platy, prostřednictvím bodů se takto řídí nákladovost celého českého zdravotnictví. Letos se tak například dohodly pojišťovny s poskytovateli ve 4 ze 14 oblastí péče, ve zbytku nakázalo finální dohodu ministerstvo zdravotnictví.

A pozor: teď to toho vstupuje pan premiér s tím, že ze všech pojišťoven jen VZP vydá další tři miliardy na to, aby sedm miliard z již dohodnutých peněz šlo nově na platy. To je úplně absurdní, za hranou veškeré legislativy, je zde i zjevně chybná péče hospodáře, protože ostatní pojišťovny se na této podivné pobídce nepodílejí. Něco takového by žádná demokratická vláda neměla podporovat. Co je nejhorší: absolutně to neřeší původní problém, tedy problém přesčasů. Kdyby dohodu řídila skutečně kompetentní vláda, najde ve státním rozpočtu peníze na ty lékaře, které bude třeba najmout potom, co se snad začne dodržovat zákoník práce. Zároveň tato dohoda ničí i jakoukoliv naději na shodu o úhradové vyhlášce na další roky, protože vláda do ní zakomponovala extrémní nestabilitu v podobě nárokových mezd.  

Jestli v něčem nepochybně Andrej Babiš za své vlády neuspěl, tak to bylo covidové zdravotnictví. Tato vláda se ale zjevně rozhodla, že přesvědčí lidi, že ona je ještě méně kompetentní…

#ToPodstatné: Co je na uzavřené dohodě nejhorší?

Nedaníme, neškrtáme, tak za draho dlužíme

Ekonomové Petr Janský a Daniel Kolář uveřejnili mimořádně přínosnou studii, jak se proměnily státní rozpočty mezi lety 2019 a 2024. (Tady si o tom podrobně povídáme, kdyby to někoho zajímalo.)

Proč je to důležité? Protože všichni se shodují, že stát bobtná, ale nikdo není jak a kde. „Jak“ proto, že na inflační příjmy připadají také inflační výdaje státu a to už nikdo často nepoměřuje. „Kde“ proto, že čísla za celý rozpočet nám neřeknou, jaká kapitola rozpočtu se utrhla ze řetězu.

Ekonomové z IDEA to však spočítali. Nejvíce za pět let vyskočily důchody, sociální dávky, platby za státního pojištěnce, regionální školství, ministerstvo obrany, doprava/SFDI a obsluha státního dluhu. Celkem je to skok o 659 miliard.

To je hodně. Ale ještě zajímavější je druhý graf, který je očištěný o inflaci. A tam vidíme, že sociální dávky, regionální školství či doprava jen dorovnávaly inflaci. Pravými skokany jsou důchody, státní pojištěnec, obrana a obsluha státního dluhu.

Žádný z těchto nárůstů nebyl zjevně státem zvládnutý. Do důchodů sypal, co mohl, Andrej Babiš, ale bohužel včas nezastavenými valorizacemi ještě více Petr Fiala. Platby na státní pojištěnce se někde ztratily, když nyní doktoři ochromili zase republiku hrozbou neposkytování péče. Obrana je nyní jasnou prioritou, ale je třeba si přiznat, že to také bude něco stát. A nejbizarnější je prodražování obsluhy dluhu. To už není zdaleka jen Babišovo kropení republiky miliardami za covidu. To je především zničení každoročních příjmů státu radikálním snížením DPFO koalicí ANO, ODS a SPD, což bez odpovídajícího snížení výdajů logicky skončilo radikálním nárustem dluhu. (A to se, prosím, považuje v ČR za pravicovou politiku!)   

Tyto obrázky by měly být ukazovány politikům každý den a dokola by měly být tázáni, z čeho chtějí ty nové výdaje zaplatit, když už je neumí snížit.

#ToPodstatné: Jak je možné, že pořád nikdo nevidí souvislost mezi nezodpovědným výpadkem daní a rostoucími náklady na dluh?

Děravé protiruské sankce, a to zde v Česku

Evropská unie pracuje na 12. balíku protiruských sankcí. Balíček bude zahrnovat další omezující opatření vůči jednotlivcům, další hospodářské sankce a opatření, která mají zabránit obcházení evropských sankcí třetími zeměmi. Speciálně to poslední je extrémně důležité. Protiruské (a protiběloruské) sankce vytvořily nový typ překupníků, především z postsovětského prostoru.

Možná ještě předtím, než začneme lustrovat třetí země (a ony na nás udělají dlouhý nos), by bylo dobré si zamést před vlastním prahem. Česká vláda je již tradičně v čele tlaku na zostřování protiruských sankcí. Ale domácí realita říká úplně něco jiného. V médiích se už objevilo pár příběhů, jak se do Ruska dostaly přes prostředníka zakázané produkty. Ale celkový obrázek je ještě mnohem horší.

Zahraniční obchod se zbožím i přes krizová léta utěšeně stoupá. Jenže kam… V lednu 2022 se vyvezlo z Česka do Kazachstánu zboží za 400 milionů. Pak zaútočil Putin na Ukrajinu a v červenci se tam vyvezlo zboží už za miliardu a 400 milionů. Dobře, to mohl být nějaký velký stojní celek. Jenže vysoké částky se drží i v dalších měsících a skoro neklesají pod 900 milionů. Co se tam asi od zavedení protiruských sankcí může ve velké vyvážet?

A podívejme se k sousedům. Kyrgyzstán – tam jsme před Putinovou agresí nevyváželi skoro nic, zboží za 12 milionů. Teď už to skoro nikdy neklesne pod 150 milionů měsíčně. Takhle bychom mohli pokračovat ještě se více státy bývalého SSSR. Ale nemusí to být jen ony. Turecko to hraje také na obě strany a Česko s ním. Před Putinovou agresí jsme tam posílali výrobky za 3 miliardy měsíčně. Dostoupalo to na sedm miliard v říjnu tohoto roku.

Takže ano, buďme v čele tlaku na zostřování protiruských sankcí, ale nesmí to být jen verbální tlak, ale i skutečná kontrola finálního místa určení našeho exportu.

 #ToPodstatné: Jak to lépe kontrolovat?

Co číst (a poslouchat)