Newsletter DK
← zpět na archiv

Nebyl to vůbec špatný rok

Cože? Že to nebyl špatný rok? Reálná mzda se propadla, kupní silou jsme se strojem času dostali zpět do roku 2018 a ten stoj času se jmenuje nezvládnutá inflace. Opozice je děsivá. Vláda však neméně a důvěřuje ji tolik lidí jako vládě Petra Nečase před jeho pádem. Modernizace Česka se spektakulárně nedaří. Politici si sobě mažou německou nutellu a nám své nesplněné předvolební sliby.

Přesto to byl dobrý rok. Česká zahraniční politika drží přijatelný kurz. Střední Evropa se sice zhoršila nástupem vlády Roberta Fica, ale zároveň výrazně normalizovala nástupem Donalda Tuska. Inflace tu je nezvládnutá, ale už snad odeznívající. Češi si jako vždy pomohli osobním nasazením a občanskou pospolitostí, kterou nahradili nefungující stát. Zároveň přitom ve své naštvanosti hromadně neodešli k SPD, což by jim již málokdo mohl vyčítat, ale „jen“ se po statisících přesouvají do kategorie nevoličů a výhružně na politiky mlčí.

Ač se tedy rok 2023 mnohým mohl zdát jen dalším krizovým rokem, kdy důvěra v politiku dosedla na svoje dno, časem ho možná budeme vnímat jako rok katarze, kdy mnohaleté lhaní Babiše i jeho oponentů přestalo fungovat a do Čech se pod tlakem reality vrátila politika, která umí skutečně řešit konkrétní problémy. Přejme si to.

Do posledního letošního newsletteru jsem vybral několik příběhů uplynulého roku, o kterých se moc nemluví a přesto je máme na očích.

Pěkné svátky všem čtenářům newsletteru a těším se vás opět v novém roce!

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Příběh první: lídři Babiš a Fiala posílili své pozice

Šéf opozice i premiér mohou být se svou osobní mocenskou rolí spokojeni. Po volbách 2021 to vypadalo, že Andrej Babiš vůbec nezvládne opoziční úlohu. Ze světa byznysu nastoupil rovnou do exekutivy, a to na dlouhých sedm let. Výkony ANO v podzimních volbách 2022 nebyly valné a zdálo se, že příběh hnutí ANO je v krizi. Zároveň začalo nabírat nové příznivce SPD.

Pak se ovšem Andrej Babiš pustil do předem prohraného boje. A bylo to velmi chytré. Jeho šance se stát prezidentem v dvoukolové volbě byla minimální. Polarizující figura však dosáhla v druhém kole na 2,4 milionu hlasů, počet hlasů pro ANO ve sněmovních volbách byl maximálně 1,5 milionu. Z tohoto úspěchu Babiš dosud žije. Mnozí voliči SPD, KSČM, ČSSD, Přísahy a dalších stran poprvé v životě volili Babiše. ANO se tak podařilo udržet dost divokou nabídku: být silně protestní a lákat voliče SPD, na druhou stranu být stále u evropských federalistických liberálů, podporovat obrannou smlouvu s USA a být alespoň trochu „salonfähig“.

Příběh Petra Fialy je ještě pozoruhodnější. Je nesporným lídrem strany, která však neexistuje. Jen svou vůlí drží pohromadě virtuální značku Spolu, která nebyla původně slepená ničím jiným než lepidlem „Antibabiš“. Podle všeho by se tedy Spolu mělo pomalu rozkližovat, přesto je tomu přesně naopak. Spolu jako celek nyní sice v poločase zaostává výrazně za ANO, nicméně Fialovi se v roce 2023 povedl husarský kousek – lidovci i TOP 09 se dobrovolně vzdali samostatnosti, ač se to tak nesmí říct. KDU-ČSL zůstal pilíř religiózních voličů kolem dvou procent a druhý pilíř centristické politiky pro nekonfesijní předala kompletně Spolu. Tady už o samostatné kandidatuře ve sněmovních volbách asi nelze ani uvažovat.

Trochu jinak se tomu zdálo u TOP 09, která je schopná se držet kolem pěti procent. Nicméně poslední „slavkovská bitva tří předsedů“ ukázala, kdo je ve straně pánem – Fiala rozhodl, že ani Kalousek, ani Pospíšil nebudou kandidovat na společné eurokandidátce, a tak to tým Pekarové zařídil.

Rok 2023 tak definitivně potvrdil, že Babiš nikam neodchází a svou velmi chytrou prohrou naučil 2,4 milionu lidí vhodit do urny lístek s jeho jménem. Petr Fiala zas za pár vágních příslibů do budoucna donutil partnery rezignovat na svou samostatnost a zajistil tak pokračování Spolu i do budoucna.

O lídrech české politiky tak nemůže být pochyb. Možná moc kompetentní nejsou, ale svou mocenskou základnu si dokáží ošetřit na jedničku.

#ToPodstatné: Je na české politické scéně někdo, kdo by mohl ještě dorůst do první ligy k Babišovi a Fialovi?

Příběh druhý: michlovsko-stanjurovská destrukce ekonomiky vejde do učebnic

Ta zpráva prolétla médii: Česká ekonomika ve třetím čtvrtletí klesla meziročně o 0,6 procenta, jako jediná v EU se tak nedokázala ještě dostat na předpandemickou úroveň konce roku 2019. Jenže diskuze o tom, kdo za toto fiasko může, už neproběhla. Přitom je to jeden z největších příběhů roku.

Viníci jsou dva. Tím první je centrální banka, která se pod vedením Aleše Michla pokusila přepsat učebnice ekonomie. Na politickou objednávku se usadila na nikdy nezdůvodněné sedmiprocentní sazbě a sedí na ni dál. Nyní je už možné dopady po roce a půl od nástupu nové garnitury vyhodnotit. Ač všichni mainstreamoví ekonomové doporučovali alespoň mírně v ekonomice s permanentně se přehřívajícím trhem nemovitostí a práce sazby ještě zvednout (a to včetně vlastních ekonomů ČNB), nová rada to oslyšela. Z vágní argumentace se daly vytušit dva argumenty: Za prvé, že sedmiprocentní sazba je už dost restriktivní (slavný výrok Michla, že máme nejpřísnější měnovou politiku za 20 let, ač jsme měli reálnou úrokovou míru kdesi v mínus čtvrtém patře). A za druhé, že není možné riskovat hlubokou recesi. Tak jak to dopadlo? Neschopnost včas zvyšovat sazby vyústila v to, že ČNB se bojí nyní sazby snižovat, ač ví, že by to měla již udělat, jenže není dost vysoko. To je přiznání neúspěchu předchozí politiky a setrvalá rezignace na používání hlavního nástroje ČNB. Tak bychom měli ale alespoň mít nějaký růst při takto mírné politice, ne? Možná že inflační, ale růst. Jenže jak už jsme řekli, pořád jsme na hraně recese, jako jediní v EU nejsme ani na úrovni před krizí.

Michl ale není jediný viník nezvládnuté ekonomické politiky. Žalostní je i výkon fiskálu pod vedením Zbyňka Stanjury. Na co se podíváme, to je fiasko. Celý slavný konsolidační balíček je pouhé zvyšování daní plus přenesení 50 miliard dotací zpět na domácnosti a firmy, což je navíc tak nezvládnuté, že už se musí pro energeticky náročné firmy vypisovat další státní dotace. Růst daní je nepromyšlený, jen aby se nemuselo sáhnout na DPFO sníženou ANO, ODS a SPD. U DPH vláda slibovala  zlevnění některých potravin, což je ovšem v prostředí neukotvené inflace iluzorní a ještě z toho bude snížené celkové inkaso daně. To je až neuvěřitelné. A dále: Windfall tax je fiasko. Snaha protiprávně se dostat k ovládnutí ČEZ skočila také fiaskem. Cenové stropy končí v informačním zmatku. Babišovské schodky okolo 300 miliard jsou již permanentní a na obsluze dluhu budeme příští rok platit skoro 100 miliard. Za finále ekonomické politiky této „pravicové vlády“, která nechce mít stát nikde, kde může fungovat soukromník, se dá považovat nákup dalších dvou stovek zcela nepotřebných pump do státního podniku.  

A teď to finále, které patří do učebnic: Co může být výsledkem uvolněné inflační měnové politiky a expanzivní fiskální politiky za 300 miliard ročně? Samozřejmě že hospodářský růst (byť inflační) a touha spotřebitelů utrácet, dokud jejich aktiva mají nějakou cenu. A co vidíme v Česku? Recesi a nekonečný pokles spotřeby domácností. To je vskutku na nobelovku za alternativní ekonomii. Jen škoda, že tou případovou studií se stalo zrovna Česko.

#ToPodstatné: Guvernérský post je obsazený. Ale je v okruhu vládních stran ekonom, který by už konečně zvládl ministerstvo financí?

Příběh třetí: střední Evropa je lepším místem k životu

Někdo by to měl nahlas říct: střední Evropa je na konci roku 2023 lepší místem k životu než na počátku roku. Cože, jak je možné něco takého říct po extrémním nástupu Roberta Fica do vlády a čím dál drzejším vydírání EU Viktorem Orbánem?

Tak postupně: Ač mnozí by nejraději toxickou V4 vymazali, prostě to nejde. Jsme ukotveni v regionu a i kdybychom měli sebelepší mocenské koalice s Portugalci, Finy či Řeky, ze střední Evropy nás to nijak nepřestěhuje. Na to rádi zapomínáme.

A na začátku roku 2023 nevypadal region nijak dobře. V Polsku se všeobecně bralo jako pravděpodobné, že PiS již natolik unesl stát, že se mu podaří dostat k sestavení další vlády. V Česku část ODS obdivovala tyto své polské partnery a chtěla se inspirovat touto politikou. Babiš si zase nebyl jistý, jak moc se má vymezit proti Ukrajině a EU, aby mu SPD nepřebralo hlasy. Na Slovensku se de facto zhroutila politika a začali stoupat fašisté. Maďarsko se stalo otevřeným trojským koněm Kremlu a Babiš přesto dál za svým přítelem jezdil na konference nacionálních konzervativců.

Výsledek není bez chybičky, ale není vůbec špatný. Česká obsese slovenskou politikou (ale jen v čase voleb, kdy máme dojem, že naši slovenští bratři se bez našich rad neobejdou) nadproporčně zdůraznila nástup Roberta Fica. Ten skutečně tvrdě jde po tamní justici a médiích. Ale je také pravda že mimo parlament je postfašistická Republika a trest za zoufalé duo Matovič-Sulík mohl být ještě mnohem horší.

Mnohem důležitější pro region je sestavení polské vlády Donaldem Tuskem. A to v mnoha rovinách. Padá tak posilující vertikála „konzervativní kontrarevoluce“ mezi Varšavou a Budapeští, která začala čím dál více lákat i část establishmentu v Bratislavě. Sestava Kaczyński, Fico, Orbán s napojením ODS na PiS a ANO na Orbána by byl koncem svobodné střední Evropy.

Tusk je důležitý i tím, že po dlouhé době ve střední Evropě vyhrál někdo normální z mainstreamových skupin eurolidovců či eurosocialistů. Rehablitaci umírněné europolitiky napomohl i Fiala jednotnou kandidátkou do Evropského parlamentu v Česku. Ta je sice pro voliče zcela nepochopitelná, ale je to i jasná distance od destruktivní europolitiky Jana Zahradila a dalších.

Největším nebezpečím ve střední Evropě nepochybně zůstává Viktor Orbán, který se stal blokační mašinou. Že ale nechce z Maďarska zcela udělat novou svazovou republiku Kremlu, to ukázal tím, že (po zaplacení výpalného) neblokoval zahájení přístupových jednání s Ukrajinou.

Není to tedy bez ztráty kytičky, ale střední Evropa nedopadla v roce 2023 vůbec špatně. Je jen na Češích, kolik toho budou schopni vytěžit z nástupu Tuska.

 #ToPodstatné: Mohla by ve střední Evropě vzniknout funkční spolupráce PL-CZ?

Příběh čtvrtý: Politický marketing nenávisti konečně upadá, stejně tak média závislá na sociálních sítích

Jestli někdo měl letos dostat Řád bílého lva a nedostal, tak jsou to pánové Musk, Zuckerberg a další „bad guys“ z nejrůznějších sociálních sítí a technologických platforem.

Proč? Rok 2023 je nepochybně i rokem, kdy se sociální sítě staly natolik plné vlastního obsahu, že ve velkém začaly diskriminovat jakýkoliv mediální obsah s call to action mimo ekosystém platformy.

V politickém marketingu pomalu krachují nejrůznější vládní i opoziční trollové a nejrůznější „freedom“ agentury, kteří svobodu prosazují hejty. Engagement nenávisti se počítá čím dál sofistikovaněji, ale zmůže toho čím dál méně. Smutné příběhy politiků, kteří své jméno propůjčili pár mladým „accountům“ k bezduché křížové výpravě českým Twitterem, se ukazují především jako mizerná investice. Zoufalé výměny, kdy autoři příspěvků politika na svoji práci sami oslavně reagují, aby alespoň trochu roztleskali publikum, jsou vlastně příjemnou podívanou, speciálně pak pro ty, které ještě před pár měsíci ve virtuálním prostoru dusili koordinovanými ataky. Neznamená to jistě, že se marketing na sítích stává nepodstatný: SPD dál „umí“ produkovat echo chambers ve facebookových skupinách, Babiš má svá videa s dosahem, vládní strany mohou být nadále úspěšné na X kvůli tamní sociodemografii a všichni se mohou přes filtry usmívat z Instagramu. Ale je čím dál větší problém tamní úspěch přenést do akce v reálném světě. Hrůzné video premiéra s nutellou je toho dobrým příkladem.

Ještě větší osvobození je to ale pro média. Radikálně padají přístupy ze sítí, protože dveřníci se rozhodli přirazit médiím dveře před nosem. Obsahy s odkazy jsou diskriminovány, ty bez odkazu médiím k ničemu nejsou.

Pro mediální manažery to znamená spoustu nepříjemných otázek: Co se zpravodajcem, který neustále píše a natáčí pro sociální sítě, ale nepřivede žádné čtenáře na web s reklamou? Co s komentátorem za sto tisíc, který sice ovládl sítě svými absurditami a umí tam udělat "závar", ale skoro nikoho již nepřivede ke koupi článku, natož k předplatnému?

Od toho je jen krok k zamyšlení mediálního manažera: Opravdu jsem tu roky motivoval novináře, aby zcela zničili svou profesi extrémními názory, nerozlišováním zpravodajství a komentáře, clickbaitovými titulky, závislostí na statistikách návštěvnosti ze sítí a nakonec nevyhnutelným nulovým ponětím o tom, co se děje v reálném světě?

Až mediální manažer dospěje k těmto otázkám, zas bude kvalitní novinařině svítat na lepší časy. Je jenom dobře, mnozí manažeři k těmto otázkám pod tlakem změny politiky sociálních sítí byli nuceni dospět právě v roce 2023.

#ToPodstatné: Snad ne moc osobní otázka pro čtenáře newsletteru: co vlastně z českých médií pravidelně sledujete a proč?

Co číst o svátcích