Hlavně nepřiznat chybu
První novoroční newsletter měl být o tom, co by nás mohlo potkat v roce 2024. Nakonec jsem se rozhodl tento souhrn odložit, protože je jedno téma, které musíme v newsletteru probrat – reakce médií na střelbu na Filozofické fakultě UK.
Mnohá média ošklivě selhala. Výzva (i mých) studentů žurnalistiky mě pobídla den po tragédii napsat tento komentář a prosbu médiím, aby okamžitě změnila svou editoriální politiku. Dokonce jsem se kvůli tomu na chvíli vrátil na FB a X, protože jsem se obával, že dosavadním hyenistickým přístupem média v touze po klikání nezvládnou svou roli vůči pozůstalým a raněným.
Na chvíli jsem se zaradoval, když šéfredaktor nejmocnějšího online média se omluvil alespoň za některé chyby. Abych se ovšem po pár dnech dozvěděl, že novináři nenechali na pokoji ani traumatizované studenty a jejich rodiny, kteří si do budovy po pár dnech přišli pro věci, od nichž navíc nešlo očekávat jakoukoliv podstatnou informaci: „Na žádosti novinářů stojících u hlavního vchodu příchozí reagovali znaveně. Raději ne. Spíše ne. Ne, děkuji. Tak zněly nejčastější odpovědi.“ Následně raději odcházeli jiným vchodem, aby se již nepotkali s necitlivými novináři. Uf.
Po tragédii jsme se o médiích dozvěděli dvě věci. První víme, i když se o ní moc nemluví: česká média – především ta mainstreamová – prakticky nikdy neuznají svojí chybu, protože to vnímají jako slabost. To je ovšem ta nejrychlejší cesta k opravdové slabosti, protože tak ztrácí důvěryhodnost a schopnost sebereflexe. O druhé věci jsme ale nevěděli, respektive jsme netušili, jak moc velký je to problém: dopis studentů žurnalistiky, z nichž mnozí se snažili svým údajně kvalifikovanějším šéfům zabránit ve zveřejňování nepřijatelných záběrů a nepodložených informací, ukázal, že v mnohých médiích editoři nejen že nezlepšují texty, ale záměrně je zhoršují, aby udrželi pro médium relevanci v nelítostné ekonomice pozornosti.
Před Vánoci jsem dal několik rozhovorů, ve kterých jsem česká média chválil: jsme v první dvacítce žebříčku svobody médií Reportérů bez hranic, o čemž si zbytek střední Evropy může nechat jen zdát, rozbíhá se debata o definování veřejné služby v digitální éře, zbavili jsme se těch nejhorších střetů zájmů v médiích, média jsou schopna efektivně informovat a kontrolovat vládní moc. Ale práce médií po střelbě byl opravdu šok a ukázalo se, že máme možná relativně svobodná média, ale také v mnohém velmi nekvalitní. Čas to změnit.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Úpadek společenské odpovědnosti médií
Mezi událostí a mediální informací se toho děje často mnohem více, než by někoho mohlo napadnout. Opravdu? Něco se stalo, novinář o tom o tom řekl svým čtenářům, divákům, posluchačům pravdu, a je hotovo. Na tom přeci není nic těžkého, že?
Jenže je. Už samotný výběr, co z množství událostí se stane mediální informací, představuje velkou moc. Média pak mají různé profesní rutiny, aby se k oné „pravdě“ co nejblíže dostala: dobré zdrojování, efektivní ověřování, znalost žánru – především pak oddělení zprávy od komentáře, a mnohé jiné. I mnohé ověřené, vyzdrojované informace se navíc nakonec neuveřejní, protože to není v souhlasu se zákonem, nebo to není společensky odpovědné.
Když celý tento poměrně složitý profesní konstrukt zkrachuje, stane se to, co jsme viděli v médiích při střelbě. Zveřejňování záběrů vraha a jeho obětí je během neukončené bezpečnostní akce nepřijatelné. Nechtějme si představit, co by se dělo, kdyby vrah měl komplice, případně sám se na mobilu díval, kde má ukryté další studenty. Mnohá online média zcela cíleně uveřejňovala úplně vše, jen aby si udržela kliky a podíl na ekonomice pozornosti.
Z vraha se okamžitě stala mediální celebrita s plným jménem a plnou podobiznou na mnoha portálech. I kdyby editoři detailně neznali doporučení, jak nedělat z útočníka hrdinu, samotným by jim jako seniorním redaktorům mělo dojít, že nemají propagovat příběh vraha, aby nepodněcovali k napodobování. Dopis studentů žurnalistiky dosvědčuje, že to ale nebyl omyl, nýbrž často velmi ošklivý záměr, který neviděl nic jiného než čísla čtenosti.
Bohužel média nezvládla příliš ani respekt k obětem. Nejprve nerozmazané fotky ukrývajících se studentů, pak obtěžování těch, kteří přežili a přišli si pro své věci do vystřílené školy. A nakonec hon na příběhy jednotlivých svědků, který se nepochybně ještě rozvine. Hrozné.
Den po střelbě se vyjevila o některých médiích ještě další nepříjemná věc. Předchozí den se týkal zhroucení editorských struktur v online médiích a už tehdy bylo občas vidět, jak některá „kvalitní“ média jsou ještě mnohem více nepřesná a dryáčnická než ta „bulvární“ (je například nepřijatelné bez jakéhokoliv vysvětlení čtenáři měnit titulek z „Jmenuji se David, chci střílet ve škole, psal útočník na Telegramu. Inspirací mu byly střelby v Rusku“ na „Inspirací útočníka mohly být střelby v Rusku. Objevil se i účet na Telegramu“). O den později se to ukázalo i na titulkách tištěných novin. Zatímco v bulvárních médií vrah měl černou pásku přes obličej a neměl plné jméno, v „kvalitních“ novinách byl s plným jménem. Za jiných okolností bychom se bavili o tom, zda bulvár nezašel už moc daleko, paradoxně se ale musíme bavit o tom, proč „kvalitní“ média nebyla schopna ani úrovně bulváru a zda to byl omyl, nebo úmysl.
Při normální úrovni sebereflexe by nyní stačila diskuze, jak stanovit pravidla pro příště (například zde je návod Centra pro mediální etiku a dialog). Prakticky nulová sebereflexe médií nás vede k nepříjemné otázce, jestli média o něco takového vůbec stojí. Tak hrozná věc jako na FF UK se snad už nestane, ale jak se budou chovat média, když policie nebude schopna dopadnout nějakého nebezpečného zločince? Budou mu dávat online indicie, co (ne)dělat a kde může najít případné další oběti? A už vůbec si nepředstavujme koordinovaný kybernetický či fyzický teroristický útok. Budou média užitečnými pomocníky, aby si sáhla na miliony reálných uživatelů ten den na internetu, ať to stojí, co to stojí?
V knížce Česko versus budoucnost na závěr upozorňuji, jak zemi schvátil populistický algoritmus – ničí racionální politiku, ale ničí i média: „Vliv nových technologií je tak pro česká média v rozvaleném politickém systému nejen demokratizační, ale i silně likvidační.“ Tehdy mi před sněmovními volbami přišlo jako vážné pochybení, že novináři jen přepisují nesmysly ze sociálních sítí, stávají se emotivními osobnostmi bez jakékoliv editorské kázně, zoufale touží se svým publikem online sdílet v přítomné čase vše, co má dost lajků, i kdyby to byly nebezpečné nesmysly.
Nyní vidíme, že tehdy vlastně o nic nešlo – šlo jen o jedny volby plné marketingově vyrobeného populismu, který neměl odpovídající korektiv v odpovědné žurnalistice. Po střelbě na FF UK však teprve vidíme, jaké důsledky dlouholetá degradace základních novinářských standardů může mít a jak je to nebezpečné.
#ToPodstatné: Jak posílit společenskou odpovědnost médií?
Potřebujeme mediální komoru?
Neschopnost českého novinářstva se efektivně reprezentovat a řešit problémy profese je známá a dlouhodobá. V postkomunistickém prostoru je spojena s pochopitelnou nedůvěrou v jakoukoliv organizovanost mimo vlastní redakce po letech státněsocialistických jednotných reprezentací, které ale nesloužily profesi, nýbrž autoritativnímu režimu (u nás Československý a Český svaz novinářů).
Absenci smysluplné mediální diskuze můžeme ilustrovat nespočtem příkladů, ať už šlo o ohrožení nezávislosti a svobody médií (naposledy třeba střet zájmů Andreje Babiše), regulaci médií (naposledy třeba diskuze o DPH na tiskoviny), ale i ohledně profesních chyb médií, o kterých se většinou ve vlastních redakcí mlčí a o cizích kolegiálně také. Nezvládnutá sebereflexe médií po střelbě na FF UK ale plně ukazuje, že už to tak dál nejde. Máme etické kodexy jednotlivých redakcí, které ovšem nikdy nedodržuje (pamatuji si na jednoho autora dokonce dvou kodexů, které platily pro všechny kromě něj samotného). Máme v médiích nefunkční etické komise a rady pro redakční nezávislost, jejichž hlavním posláním je především mlčet při pochybení vlastního média.
Jak z toho ven? Na nedávných konferencích Prague Media Point či Lidská práva a Česko jsem nabídl svoji představu řešení čím dál akutnějšího problému. Pokud žádná z profesních žurnalistických asociací nemá dostatečnou reprezentativnost a zároveň vydavatelské asociace jsou výrazně lépe organizovány, pojďme vytvořit střešní strukturu pro celý mediální trh. Není to ideální řešení, ale jinak se k opravdu slyšitelné a efektivní reprezentativnosti české novinářstvo ještě dlouho nedostane.
Jak by to fungovalo? Do komory by mohly vstupovat profesní i vydavatelské asociace (můžeme uvažovat i o mediálních neziskovkách či mediální akademické sféře). Polovinu předsednictva by obsadily profesní organizace (Syndikát novinářů, IPI CZ a další), druhou polovinu vydavatelé (Unie vydavatelů, Asociace online vydavatelů a další), přičemž souhlas by vyžadoval 75procentní souhlas, nešlo by tedy prosadit jen názor profesních organizací či vydavatelů.
Asi by se často konsenzus nenašel, ale nevěřím, že by po tak zjevných pochybení médií během střelby nebyla mediální komora dotlačena veřejností k zaujmutí nějakého základního stanoviska.
K tomu ještě jedna malá odbočka: kdo si myslí, že nic takového nepotřebujeme, tak si uvědomme, že v novém Zákoně o svobodě médií (EMFA) je regulační pravomoc při absenci efektivní reprezentace médií přiřknuta státnímu vehiklu RRTV. Ten by měl mít ale minimálně poradní orgán, takže navrhovaná mediální komora je o to urgentnější.
Doba, kdy žurnalistika neměla žádný mechanismus pro artikulování vlastních zájmů, definitivně minula.
#ToPodstatné: Fungovala by taková mediální komora?
Když chybí strategická komunikace
Jedním z nejpřeceňovanějších konceptů minulého roku byla strategická komunikace. Respektive to, co se tu za strategickou komunikaci vydávalo. Skutečná strategická komunikace je zcela zásadní pro každý stát, ale ten český nic takového nemá. Místo toho má jen záchvaty, kdy střídá komunikaci desetiletého dítěte, který právě objevil nabídku emotikonů v mobilu, s komunikací starostlivého otce, který uděluje vážné rady dospívající mládeži.
Ministr vnitra Vít Rakušan během střelby neudělal zásadnější chybu a zaslouží pochvalu. Nicméně jak jeho výzvy k odpovědnosti společnosti a médií korespondují s jeho předchozím (a brzo jistě zase započatém) řáděním na sociálních sítích a s naprostými nesmysly jako byla videa na střeše ministerstva vnitra připomínající Babišovi termín soudu, případně vyvěšování Putina ve vaku na mrtvoly vedle státní vlajky, aby co nejvíce polarizoval společnost?
Zjevně se tak dostává do střetu poněkud pubertální touha mít co nejvyšší emotivní engagement a v časech krize znovuhledaná role racionálně-kritického silového ministra.
Jak z toho ven? Níže pár základních bodů, které v Česku ale nikdo z ministrů (jedno jaké vlády) nedodržuje:
1. Je třeba striktně rozlišovat politickou a institucionální komunikaci. Politická je například účet na X ministra, institucionální jsou komunikační kanály ministerstva. Politická komunikace může být emotivní (záleží na míře populismu politika), institucionální musí být vždy racionálně-kritická.
2. Politická komunikace sleduje hodnoty jako popularita a vizibilita, institucionální primárně legitimnost, udržení statusu a širokou důvěryhodnost brandu.
3. Veškeré institucionální věci je třeba komunikovat primárně před komunikační kanály úřadu. Ten nesmí být nikdy diskreditování hloupostmi jako je obsazení Královce Českem, „humorným“ stylem, ohňostrojem emotikonů atd., protože je to v kolizi s povinností si vždy zachovat důvěryhodnost pro nejširší populaci v kritických okamžicích (audience expectations).
4. Ministr jakoukoliv institucionální novinku sděluje primárně sdílením institucionální komunikace (např. retweet účtu policie či MVČR), teprve pak zahajuje politickou komunikaci.
5. Je iluzorní si myslet, že lze emocionální komunikaci politika v krizi nahradit racionální a taková komunikace bude mít hned většinovou důvěru. Tak to nefunguje. Od toho má být právě strategická komunikace institucí, která není jen eldorádem stranické mládeže a neetických PR agentur. Když to ovšem takto nedělá, nelze se divit, že ministr vnitra nedokáže získat takovou komunikační důvěru, jakou by ve chvíli krize měl mít.
#ToPodstatné: Souhlasíte?