Newsletter DK
← zpět na archiv

Ohlušující ticho

Poslední newsletter k roli médií během tragické střelby na FF UK vzbudil trochu více pozornosti než obvykle. Ozvalo se mi hodně novinářů a v drtivé většině souhlasně. Textem jsem ale pár lidí také dopálil. I jejich hlas by měl být slyšet. Za všechny uvádím reakci šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka:

"Mnohá média ošklivě selhala," napsal David Klimeš ve svém minulém newsletteru a jako jediné médium, které v něm uvedl, byly Seznam Zprávy. Cítím proto potřebu se ohradit, protože naší redakci David zákeřně podsunul nepravdivou aktivitu, z čehož vyvodil závěr, že jsme "hyeny", které se nezastaví před ničím. Mrzí mě to o to víc, že Davida považuju za slušného a poctivého novináře, který si sám - dřív než něco napíše - ověřuje fakta. Cituju z Davidova newsletteru: "Na chvíli jsem se zaradoval, když šéfredaktor nejmocnějšího online média se omluvil alespoň za některé chyby. Abych se ovšem po pár dnech dozvěděl, že novináři nenechali na pokoji ani traumatizované studenty a jejich rodiny, kteří si do budovy po pár dnech přišli pro věci." Teď fakta. Reportér Seznam Zpráv byl - stejně jako reportéři ČT, Českého rozhlasu, ČTK či televize Prima - ve středu 27. prosince u Právnické fakulty UK, kde probíhalo vydávání věcí studentům, kteří museli během zásahu proti střílejícímu vrahovi urychleně opustit budovu Filozofické fakulty. Nikoho ze studentů neoslovil, nikoho z nich se na nic neptal, nestalo nic, z čeho by David Klimeš teď mohl usadit, že Seznam Zprávy "nenechaly na pokoji traumatizované studenty". Kolega na místě čekal na přislíbené vyjádření zástupce Univerzity Karlovy, kterého se - stejně jako ostatní novináři - ten den ale nedočkal. Následně napsal článek o tom, jak univerzita organizuje vydávání věcí a jak to bude po Novém roce pokračovat. Zmínka v článku o tom, že příchozí nereagovali na žádosti novinářů stojících u vchodu se týkala novinářů, kteří se příchozích ptali, můj kolega ze Seznam Zprávy se neptal. Tak byl domluvený s editorem. Zkrátka nestalo se nic, co by mělo být v rozporu s mým článkem, v němž jsem 23. prosince psal o ohleduplnosti k obětem. Přesto David Klimeš použil Seznam Zprávy jako jediné konkrétní médium, které nedokáže přiznat chybu. V kontextu jeho výčitky o obtěžování traumatizovaných studentů nezmínil ta média, která z místa přenášela divákům živé vstupy, zmínil médium, které mělo potřebu se po dvou dnech od tragédie postavit k diskuzím o tom, co se mělo či nemělo zveřejňovat. Je mi líto, že výkonný ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky využije v útoku na naše médium to, že jsem se dva dny po útoku pokusil veřejně o sebereflexi, co jsme jako médium měli udělat lépe či neměli dělat vůbec. Teď mám z Davidova textu o tom, že média nejsou schopna uznat chybu, pocit, že kdybych nic nepsal, bylo by to snad lepší. Tedy pravý opak toho, k čemu David v newsletteru vyzývá. To je paradox.“

V jedné věci má Jiří Kubík pravdu. Nebylo fér odkázat jen na jediné médium a další nezmiňovat. Odkaz jsem použil, protože Jiří Kubík byl jediný šéfredaktor velkého online média, který podnikl nějakou reflexi. Sice se stále neshodneme: U fotografie vyděšených studentů nešlo jen o to, kdy byla uveřejněna, ale že vůbec byla uveřejněna. Zcela bizarní je pak argumentace, proč vůbec novinář byl u předávání věcí otřeseným studentům. Nemá to žádnou zpravodajskou hodnotu a nyní se dozvídáme i o poměrně bizarním novinářském žánru „já se traumatizovaných studentů na nic neptám, ale když už to tu nějaký drzejší kolega dělá, mohu alespoň napsat, jak znaveně a odmítavě reagovali“. Stejně tak přemítání, zda uznání chyb se nemá řídit tím, jakou na to dostanu později reakci, je také velmi svérázné, možná i ten paradox. Nicméně Seznam Zprávy jako jediné velké online médium má za sebou nějakou sebereflexi, za což zaslouží pochvalu. Zbytek nabízí jen ohlušující ticho. Aby měl Jiří Kubík klid, že to nebyl zákeřný atak na SZ (tak to opravdu snad nikdo kromě něj nepochopil), ale obecné zklamání, jak mnohá média nezvládla svoji roli, je možné uvést vícero příkladů, které jsem v minulém newsletteru jen obecně popisoval. SZ v tomto srovnání vychází ještě velmi dobře. Chybu se zveřejněním plného jména udělalo více médií, ale je rozdíl, zda to po půlhodině redakce opraví (SZ), nebo to nechá hodiny s plným jménem i s plnou podobiznou vraha (například Novinky). Je velký rozdíl, pokud média přebírají policejní opatrnou informaci o neověřeném účtu Telegramu a pokud přes editora může projít titulek „Jmenuji se David. Chci střílet ve škole, psal útočník na Telegramu. Inspirací mu byly střelby v Rusku“. (Ten titulek už ale nenajdete, protože se změnil bez jakékoliv editorské informace pro čtenáře na „Inspirací útočníka mohly být střelby v Rusku. Objevil se i účet na Telegramu“.) Je velký rozdíl, zda video ze střelby jen popíšete, ale neuveřejníte (SZ), a pokud ho uveřejníte (a úplně nejhorší je, pokud na takovém materiálu chcete nabrat lidi pro paywall). Primárně jde o online média, například tištěná média měla již možnost odstupu, ale ani jim se nevyhnuly editorská pochybení. Hospodářské noviny další den vyšly s plným jménem vraha, i když ostatní tituly (a třeba i bulvár Blesk) již tiskly iniciály příjmení.

Nechtěl jsem v minulém newsletteru zmiňovat jednotlivá média a kdybych to teď kvůli reakci na Jiřího Kubíka nemusel dělat, odpustil bych si to, protože jsem jistě nezvládl monitorovat všechna. Měl jsem za to, že je zřejmé, že problém překročil jednotlivé redakce a ukazuje systémové selhání editorského patra v mnoha onlinových médiích v této kritické situaci. Cílem by nemělo být ukazování na jednotlivé redakce, kde se stala chyba, ale pobídka, abychom pro příště v profesi věděli, jak se chovat při popisu extrémního násilí v nepřehledné situaci. Vzhledem k tomu, že kromě SZ se z ostatních větších onlinových redakcí ozývá jen ohlušující ticho, jen to podtrhuje titulek minulého newsletteru – hlavně nepřiznat chybu.

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Fiktivní a reálná debata o euru

Prezident Pavel se v novoročním projevu vyslovil pro přijetí společné měny a rozjel tak zase jednou politickou přestřelku o přijetí eura. Ta pravděpodobně bude mít podobný průběh jako vždy: sem i tam budou létat ultimátní požadavky pro ujištění své voličské báze, aby se nakonec zase jako vždy nic nestalo. Argumentačně je diskuze chabá jako vždy. Podle Jana Zahradila, kdo je pro zrušení národního veta, ten je pro euro, což samozřejmě není pravda – je jistě možné přejít na kvalifikovanou většinu v zahraničních otázkách a mít nadále českou korunu či vetovat odchod od jednomyslnosti a zavést euro. Jan Farský na druhou stranu láká na levnější hypotéky. Ok, nyní by to tak bylo, ale žádná centrální banka by dlouhodobě nepřipustila další impuls do už tak přehřívajícího se trhu nemovitostí, takže by vám pravděpodobně zavedla velmi přísné LTV, DSTI, DTI a mohli byste se tak akorát těšit na levnou hypotéku, kterou ovšem nedostatene.

V knížce Česko versus budoucnost je kapitola „Euro jako dobře promyšlený nerozum“, čímž říkám, že pro mě není ani tak důležitá debata zda euro, ale za jakých podmínek, aby to společnost většinově přijala. Nic bych na textu z roku 2020 neměnil, stále si myslím, že úspěšná měnová reforma v Česku (tedy pro měnu s plovoucím kurzem, nezaměňovat s přistupováním zemí k euru kvůli fixu) může být definována jen úspěšnými hospodářskými reformami, které musí proběhnout ještě před vstupem do eurozóny, protože pak se dělají hůře. Změnil bych akorát dvě věci: bezpečnostní aspekt po Putinově invazi jistě posílil a rezignace Michlovy ČNB na jakoukoliv měnovou politiku během inflační krize tvrdě poškodila reputaci koruny.

„Každé přijetí eura všude v Evropě s sebou neslo nějaký pozitivní příběh. Příznivci společné měny to u nás zkouší s ekonomickými argumenty, či bezpečnostními, ale ani jeden zjevně příliš nefunguje. Obchod neeurového Česka s eurovým Německem utěšeně roste, podniky samy už se euroizovaly, tedy převedly své obchody kromě výplat na společnou měnu. A i měnová a regulační politika ČNB (přes všechnu kritiku za kurzový závazek) patří v regionu k těm nejlepším. Na bezpečnostní aspekt zase tak neslyšíme jako třeba pobaltské státy, protože Rusko je asi od nás ještě pořád příliš daleko. Tak jaký příběh vymyslet? Nejspíše ten slovenský, reformní. Slováci euro nepřijímali jako ekonomickou spásu, ale jako kotvu svých zásadních reforem. Reformní příběh ovšem žádný politik Česku aktuálně nenabízí. A pokud ten není, tak ekonomicky není moc o co stát: přijetí eura by pravděpodobně nijak výrazně nezvýšilo příliv zahraničních investic, úrokové sazby by nepoklesly, jen by se konvergence k západní úrovni neděla kurzem, ale inflací. A tu opravdu Češi nemají rádi. Pragmatickou a zodpovědnou eurovolbou by bylo stanovení si pevného horizontu přijetí eura. A to nikoliv jen někde na papíře datem, ale konkrétní sadou reforem. Když jsem se ptal někdejšího guvernéra slovenské centrální banky Jozefa Makúcha na euro, tak vedle chvály vždy zdůrazňoval, že žádná nová měna za vás odkládané domácí úkoly neudělá. Když to říkal, šlo mu věřit, ekonomickou a měnovou přípravu na novou měnu řídil totiž za svůj profesní život už dvakrát – nejprve při vzniku slovenské koruny, pak při přechodu na euro. Před přijetím společné měny je tedy třeba mít již za sebou penzijní a zdravotní reformu, záruku udržitelných rozpočtů a nastartovanou novou hospodářskou politiku. Protože jinak fiskální politika nezíská dostatečný manipulační prostor v prostředí s fixním kurzem, což je nyní v Česku bez reforem, ale s velkým zastoupením mandatorních výdajů jasný problém. Důležitá je i psychologická příprava. Koruna by měla zpevňovat, aby pak zafixovala nikoliv stagnaci, ale úspěch ekonomiky. Jako se to podařilo Slovensku. Kdybychom třeba za pět let vstoupili do přípravky ERM II s výrazně posíleným kurzem. V té době by už eurozóna měla mít také jasně rozhodnuto, jak vyztuží své základy. Koronavirová krize s nekonečnými debatami o pomoci jižním státům či zavedení společného evropského dluhopisu ukázala, že za deset let se to zásadní nedořešilo. Tedy reformy, zpevněný kurz a vstup do již dostavěné eurozóny za sedm let by byl možná ten správný horizont pro Česko. Jen si ho stanovit.“

Zároveň je třeba varovat před kompromisnictvím, které místo plusů sčítá jen mínusy. Tím je nepochybně požadavek vstoupit alespoň do ERM II a tam zůstat tak dlouho, než se rozmyslíme co dál. To je velmi nebezpečná iluze, pokud nemáte výrazně stabilní měnu. ERM II se musí proběhnout co nejrychleji, aby spekulanti nezačali hledat vaše slabosti. Druhý nerozum platí od letošního ledna – je v pořádku účtovat v eurech, ale je špatně povolit platbu daní v eurech, stát tak přebírá kurzovní riziko a pobízí k další euroizaci ekonomiky, aby měnová politika ČNB byla už úplně neúčinná.  

#ToPodstatné: Kdy a jak přijmout euro?

NSS se brání přezkumu čestnosti voleb na počkání

V listopadu minulého roku jsem se tu podivoval, jak málo je článků k naprosto zásadní úpravě pro kvalitu tuzemské demokracie – k chystanému novému zákonu o volebních kampaních. Přitom to je úprava, která určí limity chování, co je a co není povoleno na mnoho voleb dopředu.

Je leden a diskuze o zákonu jde do finále – v připomínkovém řízení se hádají jednotlivé úřady, ale v médiích nic. Už v listopadu jsem se podivil, jak si stát představuje ultrarychlé soudní vyřizování nečestného a nepoctivého vedení volební kampaně. A ono to skutečně tak snadné nebude, jakkoliv je úmysl navrhovatele jistě velmi chvályhodný. Podle ministerstva spravedlnosti to bude nový typ řízení ve správním soudnictví, a sice „řízení ve věcech nečestného a nepoctivého vedení volební kampaně“ a je proti: „Ministerstvo spravedlnosti nesouhlasí s tím, aby bez provedení analýzy dopadů na soudní systém docházelo ke konstituování nových typu řízení v rámci správního soudnictví.

Velmi devastující odpověď pak sepsal soudce Nejvyššího správního soudu Tomáš Langášek za tuto instituci. Je to velmi dobré čtení, ale z důvodů místa vytrhávám jen některé odstavce.  

„Pravomoc soudů nařídit v podstatě komukoliv zdržení se nepoctivého a nečestného vedení kampaně bude představovat poměrně razantní zásah do svobody slova, tedy do ústavně garantovaného základního práva (vedení volební kampaně je jednou z forem výkonu svobody projevu (…)). Dle předloženého návrhu lze takový návrh podat nejpozději 10 dnů přede dnem voleb a soud musí rozhodnout ve lhůtě 5 dnů, přičemž nemusí nařizovat jednání. Domníváme se, že s ohledem na faktickou podobu kampaní v posledních letech lze očekávat, že volební strany budou využívat tento prostředek relativně často, a to vůči různým projevům kampaní. Hrozí, že soudy budou trvale takovými návrhy zavaleny, a to v situaci, kdy před volbami přezkoumávají registraci, po volbách pak jejich výsledky, vše v krátkých lhůtách. Jedná se tedy o jejich další kompetenci vloženou do těchto procesů, která soudy výrazně zatíží, a to v situaci, kdy nemáme zřízen systém odděleného a specializovaného volebního soudnictví.“ 
„Představa navrhovatele, že nebude nezbytné konat k projednání těchto návrhů jednání, je mylná a iluzorní. Bude to přesně naopak, neboť k prokázání nečestného a nepoctivého vedení kampaně bude nezbytné provádět rozsáhlé dokazování (v intenzitě osobnostních sporů před občanskoprávními soudy, obsáhlé dokazování k pravdivosti sdělení v kampani a s ohledem na podmínku poctivosti a čestnosti kampaně též motivace autorů sdělení použitých v kampani).
To vše ve lhůtě 5 dnů.“
„Nemluvě ani o tom, že takové řízení by se zcela nepochybně samo stalo nedílnou součástí volební kampaně (lze si představit, že Moravské náměstí v Brně před budovou Nejvyššího správního soudu bude v době horké fáze předvolební kampaně obsazeny televizními štáby, které budou chrlit zpravodajství o tom, co všechno a k návrhu koho Nejvyšší správní soud označil v kampani za nečestné, nepoctivé či nepravdivé). Pokud účastník řízení podá proti rozhodnutí soudu ústavní stížnost (což lze s ohledem na zásadní dopad do ústavně zaručených politických práv účastníků předpokládat), pak se o tom, zda volební kampaň probíhala poctivě a čestně, bude rozhodovat dávno po proběhnuvších volbách.“   

Langášek ale jen nepálí návrh zákona na popel, navrhuje i alternativní řešení v podobě povolebního krácení státního příspěvku, což je jistě jedna z možných funkčních cest, jak alespoň trochu zkrotit hulvátství v kampaních.

„Při hledání vhodného procesního prostředku prosazení pravidla čestného a poctivého vedení volební kampaně se lze inspirovat zahraničními úpravami (podrobná rešerše přesahuje účel těchto připomínek), které porušení tohoto pravidla sankcionují například snížením či úplným odepřením finančního příspěvku politickým stranám (stálého příspěvku anebo příspěvku na mandát). Takové rozhodování by mohlo mít výrazně preventivní účinek na chování volebních stran v kampaních, nebylo by vázáno na uplatnění krátkých lhůt (rozhodovat by se o tom mohlo až po volbách a příspěvek by se podle rozhodnutí mohl snížit či odepřít i zpětně k datu zahájení takového řízení), takže by se mohla plně uplatnit ústavní zásada veřejnosti takového soudního jednání a ústavních pravidel pro dokazování a nedocházelo by k přímému zapojení rozhodujícího orgánu (správního orgánu či soudu) do horké fáze předvolební kampaně.“

#ToPodstatné: Jak na hulvátství v předvolebních kampaních?

Co číst (a poslouchat)