← zpět na archiv

O soudcích a lidech

Ústavní soud rozhodl o ostře sledovaném sporu o valorizace a skoro by se chtělo parafrázovat klasika: „Tož právní stát bychom už měli, teď ho ještě respektovat.“ Sám argumentaci ÚS na mnoha místech považuji za hodně spornou (viz níže), nicméně soud odvedl velmi rychle a vůči veřejnosti i srozumitelně svou práci. Bylo proto zcela nepřijatelné, když Alena Schillerová hned po sněmovní prohře v červenci začala házet osud důchodců na soudce: „Hnutí ANO považuje za svou povinnost, aby se obrátilo na Ústavní soud, protože důchodci nikoho jiného, kdo by se jich zastal, nemají." Připomeňme, že soudci se nezastávají penzistů, ale ústavy. Nyní po vyhlášení verdiktu asi nejhlouběji klesly odbory se svým dryáčnickým heslem „Ústavní soud proti důchodcům“. Mizerné povědomí o tom, jaký je rozdíl mezi subjektivně pociťovanou (ne)spravedlností a právem se dá dokumentovat na mnoha dalších případech: občasnými mediální ataky na soudce v případě silných kauz (třeba H-Systém), naopak pozoruhodně slabou kritikou ministra spravedlnosti za jeho nemístné ataky na soudce a zástupce v kauze svých brněnských bytových kamarádů a třeba občas i naprosté nepochopení soudního systému (můj oblíbený titulek zní: „Pavel Simon. Prezidentův kandidát do Ústavního soudu, který soudil protiústavně“).

Na druhou stranu soudci (a zástupci) z principu také chybují a musí být vystaveni přiměřené kritice. To nám bohužel naposledy připomněl soudce brněnského krajského soudu Miroslav Novák v kauze opakovaného znásilňování nezletilé dívky. Počáteční ostrá nevole vůči rozsudku, když jsme neznali podrobnosti, byla v médiích možná až moc razantní, ale Novákův senát následně po zveřejnění rozsudku dokázal, že oprávněná. Těžko uvěřit, že něco takového lze napsat o styku otčíma s nezletilou, kterou pak vydírá a opakovaně si tak roky vynucuje sex: „Nebylo možno odhlédnout ani od toho, že prvotní impuls k intimnímu sexuálnímu kontaktu vzešel od poškozené, a bez tohoto by s vysokou mírou pravděpodobnosti ke spáchání trestné činnosti obžalovaným vůbec nedošlo (obžalovaný by si nemohl pořídit žádné fotografie ani videozáznam z jejich intimních styků, neměl by tak prostředek, kterým by poškozenou vydíral, aby ji donutil k pokračování v jejich sexuálním vztahu).“

Úplně nejhorší však je komunikace brněnského soudu: Nejprve se obrnil hradbou mlčení (jak to kontrastuje například s rozsudkem Jana Šotta v kauze Čapí hnízdo, který se svůj sporný a nečekaný výrok snažil ihned co nejlépe vysvětlit). Nakonec soud anonymizovaný rozsudek uveřejnil s tím, že když už poškozená (dle samotného rozsudku s psychickými následky po znásilňování) do médií mluví, tak ji již nehrozí další viktimizace. Tohle je hrozné a soudcovský (a obecně právnický) stav by na takové případy měl umět rychle reagovat, pokud chce od veřejnosti a médií pochopení pro soudce, i když jejich verdikt zrovna není dle převládajícího společenského sentimentu.

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Ekonomické důsledky (ústavního) míru

Ústavní tým Josefa Baxy už zde v newsletteru za rychlé a vůči veřejnosti otevřené vedení kauzy valorizací pochvalu získal. Obecně jsem také rád, že z přemíry sociálního aktivismu (zhruba od doby zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví) se nová sestava odebírá do konzervativnějších pozic a přestává být třetí komorou parlamentu. Je ale otázka, zda si pro toto chvályhodné směřování vybrali ústavní soudci úplně tu nejlepší kauzu. J. M. Keynes kdysi napsal Ekonomické důsledky míru, kde věštecky domýšlel důsledky zdánlivě stabilního řešení. Možná by nyní nějaký právník/ekonom měl sepsat Ekonomické důsledky (ústavního) míru právě o této kauze. Aniž bych se ve všem ztotožňoval s disenty soudců Svatoně, Šámala a Fialy, poukazují velmi správně na poměrně značnou bagatelizaci v hlavním zdůvodnění. Vyberu jen několik velmi sporných momentů, kde by větší znalost ekonomie a veřejných financí nebyla na škodu:

1. Konec prognóz v Čechách

„Ústavní soud na základě provedeného dokazování konstatuje (a mezi účastníky řízení v tomto směru není spor), že inflace přesahující zákonný limit 5 % nastala až v lednu 2023 (v prosinci činila 3,1 % a meziměsíční růst byl dokonce nulový), přičemž tento údaj zveřejnil ČSÚ dne 10. 2. 2023. Předchozí informace (srov. vyjádření ČNB a NRR a také čtvrtletní makroekonomické predikce) představovaly skutečně pouhé předpoklady očekávatelného ekonomického a inflačního vývoje, které se následně potvrdily (byť ne zcela). Je proto samozřejmě možno vládě vytknout, že s těmito predikcemi měla pracovat daleko pečlivěji a více je zohlednit při plánování rozpočtových výdajů. Na straně druhé však v nyní projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by vláda výslovně porušila některou svoji právní povinnost. Požadovanou derogaci napadených zákonných ustanovení nelze pojímat ani jako „sankci“ za případnou pomalost či nedostatečnou předvídavost vlády.“

To je jádro, na základě kterého soudci smetli všechna předchozí varování před nárůstem inflace z druhé půlky 2022, ať už šlo o Národní rozpočtovou radu či další instituce. V disentech je velmi správně napadnuta tato trochu naivní úvaha. Inflační skok byl nejen pravděpodobný, ale dokonce jistý kvůli konci úsporného tarifu. Stejně tak bylo jasné, že se automaticky více promítne do důchodcovské inflace, kde energie mají ve spotřebním koši větší podíl. Pokud platí dále i věta „Je proto zřejmé, že klíčové pro nyní posuzovanou věc je stanovení okamžiku (měsíce), ve kterém růst cen dosáhl aspoň 5 %.“, pak můžeme zahodit veškeré rozpočtové prognózování, protože nemá žádnou reálnou užitečnost. Je až nepochopitelné, že se soudci nijak nevyrovnali s základní legislativou kolem státního rozpočtu, tedy Zákonem o rozpočtových pravidlech a Zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, kde jsou přímo nakázaná pravidla „transparentnosti, účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti nakládání s veřejnými financemi“.

2. Zelená pro marketingové rozpočty

Konec nutnosti lícovat rozpočtové příjmy a výdaje s prognózováním otevírá dveře už pro zcela vylhané státní rozpočty (a že jsme již po této cestě ušli notný kus). Zde lze jen těžko pochopit, jak ústavní soudci mohli dovolit ministrům financí a práce argumentaci, že sice sami očekávali inflaci, která spustí další mimořádnou valorizaci (je to i v písemném vyjádření vlády), ale nepřipravili si na ni ani oněch minimálních 20 miliard. Tohle by šlo odůvodnit opravdu jen tehdy, pokud by ústavní soudci uvěřili pohádce, že do 10. 2. nikdo nemohl nic tušit o číslech inflace. Ale oni to opravdu řekli:

„Z hlediska referenčního rámce přezkumu prováděného Ústavním soudem je proto především podstatné, že zákonem předpokládaná skutečnost (tzn. překročení růstu cen o 5 %) reálně nastala až v lednu 2023 a vláda o ní byla informována až dne 10. 2. 2023. Pokud proto vláda předložila dne 20. 2. 2023 sporný návrh zákona, nelze toto její počínání považovat za liknavé.“

Degradace rozpočtových prognóz a odůvodnění rozpočtu jedině ex post čísly otevírá velmi nebezpečně dveře sestavováním už úplně imaginárních rozpočtů. Na příští rok je tedy možné bez problémů sestavit okamžitě přebytkový rozpočet, protože až v lednu ministerstvo financí zjistí, že mu chybí tradičních asi 300 miliard (a ani to není problém, protože do ledna dalšího roku to nebude černé na bílém).

3. Značná hospodářská škoda, kam se podíváš

Je skoro až absurdní, že rozpočtové prognózy o hrozbě vysoké inflace, které hraničily s jistotou, ústavní soudci odmítli, aby pak vzápětí argumentovali prognózami daleko do budoucích dekád, které jsou mnohem nejistější. Jinak to ale nešlo, pokud chtěli zdůvodnit „značnou hospodářskou škodu“. Pokud by šlo v navýšení v roce 2023 o asi 20 miliard výdajů, rozhodně by to nedosahovalo potřebné intenzity, když vlády sekají každý rok 300 miliard dluhů. Takže bylo třeba dovodit stovky miliard někdy za desítky let, leč s politicky velmi nepravděpodobným argumentem ceteris paribus. Ústavní soudci ale na to skočili, takže:

„Ohledně hrozby značné hospodářské škody Ústavní soud uvádí, že rovněž tato zákonná podmínka byla splněna. Jak se totiž podává ze shora uvedených vyjádření, v důsledku nesnížení očekávané mimořádné valorizace by se přímé výdaje ze státního rozpočtu jen v roce 2023 (konkrétně v sedmi zbývajících měsících kalendářního roku) zvýšily o cca 20 mld. Kč. Tuto okolnost je přitom třeba nazírat v celkovém kontextu mandatorních výdajů a zejména salda důchodového účtu (mimořádná valorizace se samozřejmě trvale projeví v osobním vyměřovacím základu), nepříznivého demografického vývoje a rostoucí celkové výše státního dluhu.“

Tady má asi pravdu disentující Jan Svatoň:

„Spolehlivé měřítko pro stanovení míry škody, jak bylo výše naznačeno, neposkytuje ani samotná výše výpadku příjmu či nezbytného výdaje, byť ten by v daném případě měl údajně činit jistě nikoliv zanedbatelných cca 20 mld. Kč. Nejde však o položku, která by byla z rozpočtového hlediska neúnosná. Vyhlášení stavu legislativní nouze z důvodu hrozby značné hospodářské škody by přitom mělo být vyhrazeno skutečně závažným hrozbám, jež plynou z takových mimořádných situací, jako je živelní pohroma, bankovní krize či pandemie, a nikoliv tam, kde jde o víceméně běžné hospodaření státu, byť je v daném okamžiku mohou provázet určité potíže (jako tomu bylo zde, kdy se vláda potýkala s důsledky energetické krize). Stav legislativní nouze je tedy instrumentem mimořádným, určeným pro specifické situace, kdy je třeba upřednostnit rychlost přijetí návrhu zákona před řádným (plnohodnotným) legislativním procesem, který je koncipován jako garance kvality zákonodárné činnosti, a nikoliv prostředkem k usnadnění vládnutí či k obraně proti (případným) obstrukcím opozice.“

Raději nechtějme vědět, co s argumentem značné hospodářské škody od teď vlády budou chtít prohnat legislativní nouzí.

4. Pojistný systém s. r. o.

Velmi svérázně se většina soudců vypořádala také s legitimním očekáváním důchodců. Základní argumentace zní, že důchodci nakonec něco dostali a tím je to vyřešeno:

„Proto také Ústavní soud neakceptuje ani námitku navrhovatelky ohledně jednorázovosti a zjevné účelovosti zvoleného opatření. Zmíněná jednorázovost je totiž ve svém důsledku pro příjemce důchodů výhodnější než např. úplné zrušení systému automatismu při mimořádných valorizacích. Ad absurdum, pokud by Ústavní soud skutečně přisvědčil této námitce navrhovatelky, zřejmě by jako ústavně konformní měl akceptovat řešení, který by tento systém zcela odstranilo, což si zřejmě ani navrhovatelka sama nepřeje. Ústavní soud nespatřuje ústavní deficit ani v tvrzené zjevné účelovosti opatření, protože – jak již bylo uvedeno dříve – sledovaný účel, spočívající v částečné konsolidaci veřejných rozpočtů a dalším nenavyšování salda důchodového účtu, shledal ústavně souladným. V obecné rovině lze ostatně uvést, že pojmovým znakem každého právního předpisu je jeho účel; jinak by totiž postrádal rozumný smysl.“

To úplně pomíjí smysl mimořádných valorizací v pojistném systémů penzí. Ten byl zaveden zákonodárcem právě proto, aby ochránil při extrémní inflaci, nikoliv proto, aby při extrémní inflaci byl zrušen. Vzhledem k tomu, že do ní kdysi zákonodárce (respektive ministr Petr Nečas) prosadil zcela nesmyslně navýšení nikoliv o absolutní částku, ale o procenta, které se kumulují do budoucna, pak padá i argument onoho údajně velké překvapení z kumulativních výdajů v budoucnu. Legitimní očekávání důchodců posiloval i fakt, že tento nástroj vláda předtím dvakrát mimořádně použila a po celý rok 2022 ho opakovaně (a velmi nezodpovědně) vydávala za hlavní nástroj ekonomické ochrany seniorů před inflaci. Tady je argumentace ad absurdum soudce zpravodaje Šimíčka opravdu ad absurdum, protože by bylo nepochybně ústavně mnohem komfortnější celý nesmyslný systém mimořádných valorizací v řádném legislativním procesu odstranit, než ho měnit v ten okamžik, pro který byl zákonodárcem přijat.

5. Alternativy hozeny „do mlhy“

Na Keynese jsem si vzpomněl, když po velmi detailním hodnocení problematiky jsem najednou narazil v odstavci 177 na naprostý nezájem o modelování alternativ, se kterými by šlo zvolené vládní rozhodnutí poměřit (ona značná hospodářská škoda by se totiž začala povážlivě kymácet):

„Ústavní soud má dále za to, že jeho úkolem není hledat konkrétní řešení, kterými by mělo dojít ke konsolidaci veřejných financí, resp. ke snížení salda důchodového účtu. Toto rozhodování totiž vůbec nepřísluší orgánům moci soudní, neboť se jedná primárně o politická rozhodnutí (byť samozřejmě s ekonomickými, sociálními a dalšími dopady), provedená formou legislativní a exekutivní k tomu určenými orgány, disponujícími rovněž odpovídající odbornou kapacitou.“

Tím se ústavní soudci vzdali svého práva ne vše, ale třeba jen něco zrušit, případně podmínit platnost lepé formulovanou legislativou. V disentu tuto rezignaci na hledání odstínů šedi velmi pěkně zhodnotil soudce Šámal:

„Většina pléna však poté pokračuje ve výkladu bez jakéhokoli věcného zhodnocení potřebnosti napadených ustanovení, když v následujícím bodu 177 alibisticky uvádí, že se nebude zabývat hledáním konkrétního řešení, kterým by se mohlo dojít k témuž cíli. Většina pléna v následujících bodech v podstatě argumentuje toliko zachováním podstaty základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Proti tomu však argumentace navrhovatelky vůbec nesměřovala. Většina pléna se tak skutečnému vážení vzájemně proti sobě stojících hodnot vyhnula a posouzení podstaty návrhu příslovečně „hodila do mlhy“.“

Pokud by se ústavní soudci nezahalili do této mlhy, mohli proti sobě stojící hodnoty posoudit a například dojít například k provládnímu, ale přeci jen limitovanému výroku, že:

1. Valorizace skutečně mohla být krácena vzhledem k těžko předvídatelným podmínkám;

2. a to vzhledem k tomu, že ústavní protest značně oslabila absolutní absence opozičního alternativního řešení značného fiskálního výdaje na důchody v příštích letech;

3. zároveň kvůli již roky nefunkčnímu jednacímu řádu sněmovny lze ještě tentokrát uznat extenzivní použití prostředku legislativní nouze, ale s upozorněním, že při příští ekonomické krizi již nic takového nejspíše neprojde;

4. přesto stát (pokud je právní) ale má alespoň povinnost všem důchodcům dorovnat důchod/pojistnou alespoň na tu úroveň, kterou opakovaně předpokládal a prognózoval (tedy alespoň v deklarované míře 6 procent), ovšem kvůli lakování rozpočtu v rozporu s rozpočtovými pravidly na ni nic nevyčlenil a následně mnoha seniorům i po zápočtu změněné valorizace ani tuto minimální předpokládanou výši dosud nevyplatil.

Ano, asi trochu komplikované, ale alespoň nějak limitované. (Byť od počátku tu bylo ještě mnohem čistší řešení: kvůli pozdní reakci vlády a ústavněprávnímu riziku ještě nechat valorizace proběhnout a pak všechny valorizace (i řádné) zmrazit, než průměrný důchod doklesá zpět na cca 43 procent průměrné mzdy. Ale to už je co by, kdyby). Teď jsou podstatné ekonomické důsledky tohoto (ústavního) míru. A mám obavy, že bez alespoň nějakého záhlavce pro vládu je to dost nebezpečná pobídka pro tuto i další exekutivu. Jen si představme, co z takovou argumentační municí budou dělat za veletoče vlády po roce 2025. Nejspíše z legislativní nouze ani nevyjdeme, protože značná hospodářská škoda na nás bude vyskakovat úplně odevšad a možný další premiér se tím velmi účinně zbaví toho, co nazývá otravnou žvanírnou...

#ToPodstatné: Jaký máte vy názor na verdikt Ústavního soudu?

O soudcích a lidech

Ekonomické důsledky (ústavního) míru

Co číst (a poslouchat)