Newsletter DK
← zpět na archiv

Co je dnes konzervativní?

Setkávám se s tím čím dál častěji: konzervativně smýšlející lidé se cítí nyní v Česku zcela opuštěni, případně dokonce zrazeni. Jak je to možné? Vždyť máme vládu, kde dominují konzervativní strany. Máme i nejkonzervativnější sněmovnu od vzniku České republiky. Konzervativní je ODS, TOP 09, KDU-ČSL. A aby toho nebylo málo, tak za konzervativního se považuje i Andrej Babiš (když tedy zrovna není komunista, liberál, socialista či národovec). To by měl být pro konzervativního voliče ráj, nejrůznější verze konzervativismu by se tu měly šermovat a s velmi propracovanou ideologií bojovat o voliče.

Ve skutečnosti nikdy v Česku nebylo méně konzervativců než nyní. Každý slušný konzervativec se totiž vedle důrazu na tradici a ostražitosti ke změnám musí zajímat i takové změny, které v budoucnosti posílí stabilitu společnosti a zaručí zase na delší dobu sociální soudržnost. Pak i změna může být velmi konzervativní hodnotou. Místo salámové metody liberálů usilujících o co nejrychlejší rozšíření různých práv a svobod tedy konzervativec více hledá dlouhodobý příští stabilní řád.

Nyní v Česku však v politice (ale i v některých údajně konzervativních médiích) zůstal jen onen reakční odpor ke změnám bez jakékoliv nabídky budoucího stabilního řádu pro další generace. Z Oakeshottova „On Being Conservative“ čeští „konzervativci“ dočetli jen ke slavné pasáži: „To be conservative, then, is to prefer the familiar to the unknown, to prefer the tried to the untried, fact to mystery, the actual to the possible, the limited to the unbounded, the near to the distant, the sufficient to the superabundant, the convenient to the perfect, present laughter to utopian bliss.“ Ale už nechtějí číst dál k tomu, že Oakeshott vůbec nebyl nepřítel změn a jejich hodnotové absolutizace, naopak doporučoval velmi pragmaticky poměřovat ztráty a zisky: „Innovation entails certain loss and possible gain, therefore, the onus of proof, to show that the proposed change may be expected to be on the whole beneficial, rests with the would-be innovator.“

Z tohoto pohledu tak není mnoho konzervativního na údajně „konzervativním“ odporu ke změnám, pokud výsledkem jen bude sociální střet, dlouhodobá neudržitelnost pozic údajného tradičního společenského ekvilibria a nakonec vlastní diskreditace. Například není mnoho konzervativního na odmítání jednoho nepříliš podstatného dokumentu, Istanbulské úmluvy, když i Británie pod konzervativní vládou k textu nakonec přistoupila (textace jistě není ideální, na odmítnutí by to po mém soudu pro konzervativce 21. století stačit rozhodně nemělo). Není mnoho konzervativního na odporu vůči rozšíření stejnopohlavních sňatků, ale je jistě konzervativní pomoci liberálům zaměřit jejich pozornost i na stabilní a raději opatrné řešení pro osvojení či náhradní mateřství. V sociálních a ekonomických věcech není absolutně vůbec nic konzervativního na zcela mylné tezi, že když se nebude nic měnit, reformovat a modernizovat, tak s postupnou degradací nefukčního státu dojde k mýtickému probuzení soukromé iniciativy. Školství, zdravotnictví, penze, daně, energetika, dopravní infrastruktura a asi sto dalších věcí, kde má zásadní roli stát, žalují, že tento falešný „konzervativismus“ uvrhl Česko do nynější dlouhodobé stagnace, která vyústí v nestabilní sociální řád a zlobu příštích generací, tedy v situaci zcela odporující konzervativnímu záměru. 

Takže otázka z úvodu: Čím to, že v politice nyní máme nejvíce „konzervativců“, co jsme kdy v Česku měli, ale konzervativní voliči (ať tradičnějšího či liberálnějšího ražení) se mezi plejádou bezobsažných kazatelů, populistů a nacionalistů cítí tak zoufale osamocení?

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Nová energetická koncepce: Polovina elektřiny jaderná, druhá půlka zelená

Čekali jsme na ni o mnoho let déle, než by bylo vhodné, ale konečně je tady. Ministerstvo průmyslu konečně dodělalo hodně očekávanou novou energetickou koncepci a její návrh pro vládu už mám k dispozici. Ještě se tu k ní budeme jistě vracet, ale tak nyní alespoň výběr z hroznů.

Zastřešujícím konceptem mají být tři vrcholové strategické cíle:

·        „Bezpečnost dodávek energie:
Zajistit dodávky všech druhů energie v plném rozsahu při běžném provozu a v rozsahu nezbytném pro nouzové fungování ekonomiky a pokrytí základních potřeb obyvatelstva při skokové změně vnějších podmínek způsobených narušením dodávek primárních energetických zdrojů, cenovými výkyvy na trzích, poruchami, živelními pohromami nebo útoky a garantovat rychlé obnovení dodávek energie v případě jejich výpadku.
·        Konkurenceschopnost a sociální přijatelnost:
Zajistit cenovou dostupnost energie pro všechny konečné spotřebitele, předvídatelnost regulačního a investičního prostředí a kvalitu vzdělávání a výzkumu a vývoje v energetice podporující konkurenceschopnost hospodářství, ekonomickou stabilitu energetických podniků a jejich schopnost dlouhodobě vytvářet ekonomickou přidanou hodnotu a zvyšování životní úrovně obyvatelstva.
·        Udržitelnost nakládání s energií:
Zajistit environmentálně udržitelný rozvoj celého systému výroby, přenosu, přepravy, distribuce, rozvodu, skladování a spotřeby energie, včetně souvisejících činností, při současném snižování emisí skleníkových plynů a znečišťujících látek a s minimálními negativními ekonomickými, sociálními a bezpečnostními dopady.“

To je asi v pořádku a není třeba nic namítat. Zásadní jsou ale takzvané cílové koridory, tedy jak ony strategie propsat do energetického mixu. V dokumentu jich je několik, zatím se podívejme na jednu z nejzásadnějších, na hrubou výrobu elektřiny v roce 2050:

„V roce 2050 se pak již využití zemního plynu neočekává, a to hlavně z důvodu jeho postupné náhrady nízkoemisními alternativami. Očekává se, že obnovitelné zdroje energie převezmou do roku 2050, společně s jadernou energetikou, roli hlavního pilíře v oblasti výroby elektřiny. To odpovídá jejich očekávanému podílu na úrovni 43 až 56 % v roce 2050, oproti aktuálnímu podílu na úrovni cca 14 %. Z jaderné energie se již nyní vyrábí relativně významný podíl elektřiny, cca 36 %. V tomto ohledu dojde do roku 2050 k dalšímu růstu, a to až na úroveň přibližně 50 %, přičemž přechodně (do odstavení stávajících bloků) může jaderná energetika hrát i významnější roli. Ostatní paliva zahrnují mimo jiné tzv. vyrobené plyny, odpady a vodík. Nárůst podílu ostatních paliv je tak dán primárně očekávaným nárůstem využití vodíku.“

#ToPodstatné: Je to podle vás realistické?

Pošta bez balíků a pomalejší. A chtělo by to ještě radikálnější řez

Český telekomunikační úřad připravuje výběrové řízení na držitele poštovní licence od příštího roku. Ano, může se přihlásit kdokoliv, ano, nic není jisté, ale pojďme to zkrátit: jde o to, co za povinnosti bude muset plnit Česká pošta. Neveřejný návrh úřadu pro vládu mám již k dispozici.

Co pošta má plnit za základní služby, vždy bylo konfliktní téma, ale nyní je to obzvlášť, protože léta nesanovaná pošta je uprostřed restrukturalizace (o detailních číslech pošty informoval před rokem newsletter snad jako první a i teď ještě z těch čísel jde hrůza). Vláda zvolila cestu omezení poboček pošty a následně rozdělení na prodělečnou „poštu“ a výdělečnou „balíkovnu“. To druhé je spíše ve hvězdách a je otázka, zda něco takového je možné na nasyceném trhu soukromníky ještě vytvořit. Teď je ale podstatné, co zůstane z jádra pošty. A v tom jsou nyní podmínky licence veledůležité.

Vláda může být asi spokojena (klient už méně), protože se mnohé prodělečné věci asi výrazně osekají.

„Na základě zatím učiněných zjištění Úřad navrhne, aby poštovní povinnost byla uložena v menším rozsahu, než jaký je uložen v současném licenčním období. Úřad identifikoval, že by na trhu nebyly bez uložené povinnosti k dispozici následující základní služby, když nenalezl služby zaměnitelné:
·        Poštovní zásilky do 2 kg (tzv. obyčejné zásilky) vnitrostátně pro poštovní zásilky, jejichž rozměry nepřesahují 35,3 x 25 x 2 cm a hmotnost 1 kg, a do zahraničí,
·        Poštovní balíky do 10 kg do zahraničí,
·        Doporučené zásilky,
·        Cenné zásilky,
·        Poštovní poukazy,
·        Poštovní zásilky do 7 kg pro nevidomé osoby,
·        Služby, které musí být zajištěny na základě závazků vyplývajících z členství České republiky ve Světové poštovní unii s výjimkou tiskovinových pytlů.“

Co tedy vypadne? Větší balíky, které už stejně převzali lépe fungující soukromníci.

„Návrh podmínek, který Úřad předloží k veřejné konzultaci tak předpokládá, že i nadále nebudou muset být součástí uložené poštovní povinnosti poštovní balíky do 10 kg vnitrostátně a poštovní zásilky do 2 kg vnitrostátně pro poštovní zásilky, jejichž rozměry přesahují 35,3 x 25 x 2 cm nebo hmotnost 1 kg. Nově pak Úřad bude navrhovat neuložení povinnosti i v případě tiskovinových pytlů.“

Co se týče nyní stanovených minimálních 2900 provozoven, to asi zůstane zachované, nicméně se nejspíše bude laborovat s dochozí vzdáleností.

„Minimální počet povinných provozoven je stanoven Nařízením, které bylo novelizováno v letošním roce, činí 2 900 provozoven, tedy o 300 méně než v minulosti. Ze závěrů přezkumu zatím vyplývá, že tento rozsah sítě, resp. obslužných míst pro veřejnost, se jeví jako skutečně minimální ve vztahu k potřebám veřejnosti. Vyhláška pak nově stanovila mírnější kritérium docházkové vzdálenosti k provozovně v obcích nad 2 500 obyvatel s tím, že smyslem je zachovat dostupnost poštovních služeb v malých obcích.“

A ještě se asi strhne velká debata o to, zda by nemělo být doručování jen několik dnů v týdnu, aby se ušetřilo. Úřad si k tomu už zjevně připravuje půdu: „Závěry provedeného přezkumu ukázaly, že většina oslovených orgánů veřejné správy upřednostňuje z důvodu nižší ceny pomalejší režim dodávání poštovních zásilek, pokud to úřední postup dovolí.“

Změny populární jistě nebudou a nemám pochyb, že to bude jedno ze zásadních témat voleb 2025. Nicméně změny jsou nutné a moje kritika spočívá v tom, že místo pomalého vaření pošty ve vlastní šťávě by se do základních služeb mělo říznout ještě ostřeji. Nedávno jsem tu zmiňoval příklad skandinávské PostNord, které zrušili povinnost i doručovat dopisy. Základní poštovní služby garantované státem budou v budoucnosti velmi omezené, protože mnohé zastanou soukromníci a čím déle budeme před tímto trendem uhýbat, tím to bude nákladnější. Zajistit v republice s nejvíce obcemi na milion obyvatel v Evropě dostupnost místní pošty je prostě neudržitelné, z 2900 poboček ještě jistě půjdeme dolů. Nebude se také doručovat denně a už vůbec ne balíky. Než toto permanentní degradování služeb pošty, možná by lidé raději uvítali úzkou, ale spolehlivou nabídku. Například: 2100 poboček (20 poboček na 100 tisíc obyvatel to by stále bylo více, než třeba v sousedním Rakousku), konec nynějšího nesmyslného rušení navštěvovaných poboček ve městech a vytváření extrémně přetěžovaných poboček v metropolích, nahrazení nenavštěvovaných poboček v malých obcí mobilními poštami či partnery, doručování například jen v pondělí, středu a pátek, zato spolehlivě a v normální časy. Víc nic.

Česká pošta už nemá moc šancí na zmrtvýchvstání a buď bude pomalu umírat a všichni klienti budou nespokojení, nebo se do ní doopravdy řízne a něco udržitelného zbude.

#ToPodstatné: Jak dál reformovat Českou poštu?

Ondřej Ditrych: Jak se dostat jako Dánsko či Estonsko do vyšší ligy mezinárodní politiky

V poslední době dostávám od čtenářů newsletteru nemálo reakcí, že zahraniční (unijní) politiku české vlády vidím přes příliš růžové brýle. Když se ozval už i bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů v Praze a nyní seniorní výzkumník European Union Institute for Security Studies v Paříži Ondřej Ditrych, nešlo před tématem dále uhýbat. Moc děkuji Ondřeji Ditrychovi za text, který snad bude výkopem pro kritickou, ale uměřenou diskuzi o zahraniční politice, která nám tak chybí.

"Není to jeden velký průšvih. Když ale prohlédneme zástěnou klišé o „návratu na Západ“ nebo „havlovských hodnotách“, které možná pohladí na duši, ale obsahově jsou poměrně prázdné, česká zahraniční politika v hodnocení současné vlády zase tak moc netriumfuje. „Přihlášení k hodnotové politice“, ať už to znamená cokoliv nad rámec opakování jednoho Havlova otřepaného citátu o naději (…jako jistotě, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne – což je nepochybně jeden z horších návodů na to, jak dělat politiku), nás při pohledu zvenku s nástupem této vlády významem mezinárodně nepozdvihlo – na rozdíl od tehdy se blížícího předsednictví. Pojďme do té posvátné krávy tedy říznout. Je zároveň potřeba říct, že níže nahozené problémy zahraniční politiky s touto vládou nezačínají, zčásti ani nesouvisí a nejde tu o prvoplánovou kritiku v duchu „ani v zahraniční politice jí to nejde“. Dva vybrané, z mého pohledu klíčové problémy jsou nadčasové – a v tom smyslu je to kritika „nepolitická“.

1. Sebezahleděnost. Zahraniční politika jako policy je unášená domácí politikou (politics). Domácí hřiště, domácí skóre. Taktiky se různí. Hrubý politický marketing, který někde diktuje témata a pozice, která zrovna táhnou – a usurpuje si tak třeba myšlenku „míru“. Ale taky geopolitická melodramata a absolutivy, která diplomacii jako mediaci s „cizím“ paralyzují, svádí k nekonzistenci, protože absolutní nároky morální politiky prostě nelze uplatňovat všude stejně, nebo vyprazdňují (průhledněji, než se aktéři často domnívají) v podobě odkazování na raději moc nekonkretizované „hodnoty“ jako úniku z pasti této nekonzistence. Ve všech případech je to, o co běží, performance ctnosti – různě chápané (politika pro vyšší principy; politika pro lidi) – téměř vždy ale pro vlastní, domácí publikum. Jemně vyvažovaná řešení, která jsou otočena k světu venku, nečtou ho schematicky, ale v jeho složitosti a zároveň v něm dokážou smysluplně a bez provinčního mistrování jednat, se na takové domácí scéně se sklony k zahraničněpolitickému surrealismu hledají těžko – a ve výsledné bramboračce mají navrch malé, ale dobře organizované skupiny prosazující své zájmy.

Co s tím? Pro úplný začátek, aby se vláda třeba místo dohadování o vládního zmocněnce pro euro potom, co prezident do novoročního poselství hodil eurogranát, dokázala konečně shodnout na kompetentním, solidním a v evropské politice dostatečně známém kandidátovi (nebo kandidátce) na člena příští Komise. Protože tenhle medvěd se v Bruselu už porcuje. (Líbivý příběh o tom, jak se Viktor Orbán rozsypal před Michelem, Macronem a Scholzem a že „takhle zostra se na autokraty musí“ nemá s realitou pochopitelně nic moc společného.) Potom, aby konečně vznikla nová koncepce zahraniční politiky (poslední je stará už skoro deset let!). Ať je to, v návaznosti na naše lepší historické tradice, koncepce humanistická (ale bez dnešních slepých skvrn), ale hlavně ať poprvé smysluplně, střízlivě, srozumitelně a participativně vytyčí základní národní zájmy v světě, který není a nebude jednoduchý. A ať na ni navážou aktuální krátkodobé cíle vedoucí k naplňování těchto zájmů a provázané s nástroji, prostředky a kritérii pro vyhodnocení úspěšnosti.

2. Lidé v. instituce. Diplomatický stroj šlape bez ohledu na domácí hry dál a někdy velmi dobře (zvládnutí předsednictví). Jenže když pracuje dobře, je to díky nasazení, kompetenci a kreativitě (ano, existuje i v státní správě!) konkrétních lidí v nefunkčním systému. Problém přitom není jenom v tom, že kompetentní jedinci (často na nižších pozicích) vytahují výkon celého aparátu. Důraz na – snadno vyměnitelné – jednotlivce (v těch vyšších) spíš než silné a na politice nezávislé instituce jako ty, kdo zaručují sledování základních konstant zahraniční politiky demokratického státu, je do diplomacie vepsaný od 90. let. Pro demokratickou resilienci institucí naší zahraniční politiky, které brzy mohou čekat nové zátěžové zkoušky, to není moc dobrá zpráva.

Co s tímhle? Stavět takovou diplomacii, kde je kariérní růst nekompromisně zásluhový (a nepřichází o demotivované střední manažery), která dokáže konzervovat znalosti a trénovat na budoucnost skrz strategický foresight, umí pracovat s nezávislou expertizou, sama je nepolitická a je partnerem pro politickou reprezentaci, je řízená projektově, pružně – třeba na MZV by mohlo být určitě pár % „plovoucích“ úředníků nasaditelných na aktuální témata mimo stabilní odbory a sekce – a integrativně s využitím skutečných meziresortních týmů (místo dnešních „skupin“) a secondmentů, aby jednotlivé části státní správy, které se dnes na zahraniční politice podílejí, dokázaly táhnout za jeden provaz a víc si rozuměly. Proč by nakonec třeba příští koncepce zahraniční politiky, ohlášená už loni, nemohla mít povahu integrované strategie propojující nástroje českého státu pro realizaci jeho zájmů jako celku? Nakonec, vládní dokument to je.

Ve výsledku jakákoliv debata o organizaci zahraniční politiky (jako policy) by měla začít od toho, čím by měla být. Za mne drobnou prací pro realizaci zájmů demokratického českého státu a jeho otevřené společnosti, s humanistickým přesahem a schopností udělat na správném místě a ve správný čas správnou věc, kterou můžeme pomoci sami sobě i někomu druhému a získat diplomatický kapitál, v budoucnu investovatelný do ovlivňování mezinárodních procesů podle našich představ. Mít takovou kompetenci je fuška – ale právě ona je tím, co posílá menší státy jako Dánsko nebo Estonsko do vyšších soutěží mezinárodní politiky."

#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!

Co číst (a poslouchat)