Zkrotí energetická koncepce současný energochaos?
Již od počátku měsíce je v mezirezortním připomínkovém řízení dlouho očekávaná státní energetická koncepce. Má skluz několika let a je dobře, že ji ministerstvo průmyslu konečně připravilo. Bohužel se o ní diskutuje velmi málo, média a veřejnost se zase spokojí s tím, až bude za zavřenými dveřmi v rámci lobbistické přetlačované vše upečeno. Tím pádem přijdeme o veřejnou diskuzi skutečných energetických odborníků. Proto tento týden newsletter věnovaný kompletně energetice.
V ochutnávce ze státního plánu jsem již popisoval, že cílem je mít plus mínus v roce 2050 polovinu hrubé výroby elektřiny z OZE, druhou půlku z jádra. Této vizi již velmi přesně odpovídal i mimořádný projev premiéra Petra Fialy v červnu 2022: „Musíme podporovat výstavbu bezemisních zdrojů energie. Naším pilířem bude jádro, to je jasné, ale masivně podpoříme výstavbu fotovoltaických elektráren a budeme podporovat i využívání tepelných čerpadel.“ A hned taky řekl, jak do toho vstoupí stát: „Součástí naší strategie je, aby stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny. Není to řešení pro tuto zimu. Bude to proces, který chvíli potrvá, ale chceme s tím začít co nejdříve.“
Tak jak tento zeleno-jaderný státně-socialistický sen premiéra zatím probíhá? Jakmile předseda vlády projev svých poradců přečetl, začal se jich ptát, jak to splnit a ti mu řekli, že podobně jako francouzský prezident Macron bude musit vykoupit minoritní akcionáře z polostátního energetického kolosu. Což premiér zamítl, nejsou peníze, a jeho ODS místo toho začala připravovat velmi agresivní plán na silové rozdělení ČEZ, takzvaný Lex ČEZ. Proti plánu byli vládní legislativci a byl by asi i v konfliktu s českým i unijním právem. Trvalo to dlouho, ale snaha „pravicové“ vlády o znárodnění ČEZ končí právě v těchto týdnech, kdy se ODS vzdala a souhlasila, že přílepkové paragrafy se z nesouvisejícího zákony vyškrtnou. Ale iracionálním slibům v energetice není zjevně konec: ač tu roky hloubáme, zda je Česko vůbec schopno postavit alespoň jeden nový blok jaderné elektrárny, vláda si najednou chce objednat čtyři, aniž by věděla, jak to zaplatit a kdo je bude vlastnit.
Podobně není jasné, jak v praxi se má uskutečnit radikální vzestup OZE, na kterém celá nová energetická koncepce stojí. Velmi nečekané je i to, že z koncepce není jasná shoda na termínu konce uhlí. Slib „legislativního ukotvení termínu odchodu od uhlí“ k 30. červnu 2025 je již tradiční postup chytré horákyně, kdy končící vláda něco rezolutně přikáže té následující, ale nikdo nepředpokládá, že ta by se tím řídila.
Dobře tedy, že novou koncepci budeme mít, ale silně by to chtělo debatu odborníků, co pro ní je nutno konkrétně udělat. Což jsou většinou velké investice, které stojí spousty peněz a přesahují horizont politické životnosti, takže se do nich českým vládám už roky nechce.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Hledá se 100 TWh elektřiny pro Česko
Jak jsem slibovat, pojďme na další ochutnávku z energetické koncepce. Ta je plná různých modelací, ale asi ta nejdůležitější hovoří o tom, že Česko po všech možných úsporách, zateplení všech budov a přechodu na energeticky méně náročný průmysl nebude spotřebovávat méně, ale více elektřiny. Není to možná intuitivní, ale je to logické, protože co by se tak asi mohlo dít, když se vykašleme na fosilní paliva. A ten vzestup to nebude malý:
„Postupná dekarbonizace hospodářství bude velmi pravděpodobně spojena s vyšší elektrifikací jednotlivých sektorů, což bude klást vyšší nároky na výrobu elektřiny. Očekává se, že dojde k postupnému nárůstu výroby elektřiny z úrovně cca 85,9 TWh až na úroveň 109,1 až 114,7 TWh. Tento vývoj je zatížen velkou řadou nejistot, zejména s ohledem na vývoj spotřeby elektřiny, ale také ve vztahu k možnosti jejího dovozu/vývozu. Předpokládaný pokles hrubé výroby elektřiny v období kolem roku 2030 je pak dán primárně postupným útlumem uhelných zdrojů.“
Problém celé koncepce spočívá v tom, že mnohé implicitně předpokládá, ale nemluví o tom, protože na tom stále není politická shoda. Jedním parametrem je rychlost odchodu od uhlí, druhým ochota státu zainvestovat do jádra a OZE. Nicméně kdo chce, tak tam ty roky-o-kterých-se-nesmí-mluvit najde:
„Uhelná energetika je s ohledem na výrobu elektřiny stále relativně významným pilířem, který odpovídá podílu přibližně na úrovni 40 %. V období mezi roky 2030 a 2040 se však očekává ukončení výroby elektřiny z uhlí. Zemní plyn bude sehrávat roli přechodného paliva a bude hrát úlohu především jako náhrada uhlí, ale zejména na úrovni výrobních kapacit s nižším využitím, čemuž také odpovídá pokles jeho podílu z dnešní úrovně přibližně 9 % na úroveň 7 % v roce 2030, dále na 1 až 5 % do roku 2040. V roce 2050 se pak již využití zemního plynu neočekává, a to hlavně z důvodu jeho postupné náhrady nízkoemisními alternativami. Očekává se, že obnovitelné zdroje energie převezmou do roku 2050, společně s jadernou energetikou, roli hlavního pilíře v oblasti výroby elektřiny. To odpovídá jejich očekávanému podílu na úrovni 43 až 56 % v roce 2050, oproti aktuálnímu podílu na úrovni cca 14 %. Z jaderné energie se již nyní vyrábí relativně významný podíl elektřiny, cca 36 %. V tomto ohledu dojde do roku 2050 k dalšímu růstu, a to až na úroveň přibližně 50 %, přičemž přechodně (do odstavení stávajících bloků) může jaderná energetika hrát i významnější roli. Ostatní paliva zahrnují mimo jiné tzv. vyrobené plyny, odpady a vodík.“
Níže na obrázku jsou předpokládané koridory pro primární energetické zdroje (v poměru k jejich celkové roční spotřebě).
#ToPodstatné: Je to dosažitelný plán?
Je nutné v energetice vše zestátnit?
Putinova agrese ukázala, jak je energetická bezpečnost důležitá. To ale ještě neznamená, že energetická bezpečnost se rovná všeovládající stát. Již v úvodu jsem připomněl nešťastný slib premiéra o zestátnění elektráren, ze kterého se od té doby vykrucuje.
Je ale otázka, zda měl takový slib vůbec nějakou logiku. Ceny elektřiny se udávají na evropské burze, je nesmyslné si myslet, že zestátněním ČEZ lze za jednu cenu prodávat elektřinu doma a za jinou v zahraničí. Pokud bychom to udělali, ostatní by zase zavedli své domácí ceny plynu, ropy atd. a nám posílali to samé za draho? Tuto sobeckou hru by šlo hrát, pokud bychom dováželi jen málo energie. Ale to opravdu není případ ČR. Zacitujme ještě jednou energetickou koncepci:
„Míra závislosti na dovozu primárních energetických zdrojů v uplynulém období výrazně vzrostla na přibližně 40 % při nezahrnutí jaderného paliva a na téměř 60 % při zahrnutí jaderného paliva mezi dovozové zdroje. Cílem pak je udržet dovozní závislost na úrovni nepřesahující 65 % do roku 2030 a 70 % do roku 2040 při uvažování jaderného paliva jako dovozového zdroje.“
Nejde ale jen o tento nešťastný premiér slib, který by nikomu nepomohl.
Sporné – i když asi méně – jsou i vládní kroky v plynárenství. Pod heslem o energetické závislosti stát koupil plynové zásobníky a především síť plynovodů Net4Gas. To ovšem není tak jednoduché. Zásobníky a speciálně trubky nelze sebrat a někam s nimi emigrovat. Některé evropské státy mají tuto infrastrukturu soukromou a energetickou bezpečnost si zajišťují přísnou regulací. V Česku tato debata vůbec neproběhla, protože o Net4Gas stát bojoval s impériem Daniela Křetínského a ten po prohře to pěkně osladil ministru Síkelovi v Blesku, což je samozřejmě zcela nepřijatelné.
Nicméně je otázka, zda opravdu český stát chce posvětit privatizaci zisků soukromých vlastníků v dobrých časech a nyní socializaci ztrát ze státního ve špatných časech. Za plynovody jsou obrovské dluhy a strategie Křetínského během nákupu donutit věřitele k odmazání části dluhů je trochu logičtější, než státní nákup a pak nějaké vyjednávání o restrukturalizaci. Stát bude plynovody, kterými nyní nic neteče, možná sanovat desítkami miliard, přičemž sny o jakési vodíkové dálnici jsou ještě hodně vzdálené.
Zcela nedůstojné je pak pod heslo o energetické bezpečnosti schovávat nákup 75 pump RobinOilu. Energetickou bezpečnost by možná posílilo, kdybychom si koupili kus Orlenu, ale rozhodně ne pumpy na přeplněném konkurenčním koncovém trhu. Ale ono se vlastně u RobinOilu už ani energetickou bezpečností moc neargumentuje. Výrok šéfa Čepra Jana Duspěvy, že „Robin Oil má mnohem větší prodejny s vysokou úrovní gastroslužeb, které nám doposud chyběly“, je nepochybně slibným kandidátem na výrok roku.
Bizarní je, že při všech těchto nešťastných zestátňovacích záměrech stát naopak neposiluje svou roli tam, kde je to nesporné. Před celým tím cirkusem s Lex ČEZ byla již celkem jasná shoda odborníků i státu, že se z ČEZ vydělí atomová firma, tu převezme stát a minoritáři nebudou nijak protestovat, protože jádro bude po mnoho příštích let jedna velká černá díra na peníze. Ztratili jsme tak dva cenné roky, ale snad už konečně se k tomu zas vracíme. A ty roky opravdu chybí, protože nelze vyhlašovat megalomanský plán objednávky čtyř bloků, když nemáte připravenou firmu, která to bude zajišťovat, z tendru vám vypadl hlavní favorit a nemáte zajištěné financování.
Tak hlavně že budeme mít ten dobrý párek za 4,5 miliardy na státních pumpách…
#ToPodstatné: Co v energetice by měl vlastnit stát a co už ne?
Jakub Potůček: Splnění koncepce se bez velkých investic neobejde
Už na první ochutnávku z nové energokoncepce mi přišlo několik reakcí odborníků. Tak jen houšť, začínáme s expertem na energetiku Jakubem Potůčkem, níže si můžete přečíst jeho osobní názor. Díky!
"Jednou věcí je předmět energetické koncepce co do poměru zdrojů (druhů vyrobené energie). Druhou věcí je podle mne to, jaké je v rámci vyhodnocovaného období (např. roku) časování té výroby elektřiny, jak a kdy dané zdroje elektřinu vyrábí, a to v kontextu odběru elektřiny na straně odběratelů.
Výroba z obnovitelných zdrojů („OZE“) je v ČR do značné míry (mimo jiné soudě z toho, jaké zdroje se v současnosti dotacemi ve výstavbě podporují) stále zúžena na výrobu z fotovoltaických elektráren („FVE“). Je tedy otázkou, jak bude do časových milníků stanovených v koncepci pokračovat rozvoj OZE. Zda to bude stále zaměřený na FVE nebo zda dojde i ve větší míře k rozvoji jiných druhů OZE.
Petr Holub (vrchní ředitel sekce ochrany klimatu, Ministerstvo životního prostředí) uváděl na sympoziu Právo v energetice (dne 18. 1. 2024), že v letech vytyčených koncepcí, je nutné postavit stovky větrných elektráren („VTE“) – do 2030 má jít o cca 800 VTE. Dále se mluví i o biometanu, akumulaci ve větším měřítku atd. Otázkou je, co z toho jsou realistické cíle.
Z návrhu koncepce je zřejmé, že se masivně sází na jádro a OZE. S přibývajícími lety dokonce tak, že dojde zcela k odklonu od uhlí, posléze i zemního plynu.
Z praxe je zřejmé, že u výstavba jaderných elektráren je drahá a vyžaduje velmi specifické podmínky, stejně jako jejich provoz – zejm. chlazení. Jaderné zdroje také nelze zapínat a vypínat příliš flexibilně, proces poměrně trvá, aby nebyla ohrožena bezpečnost.
U OZE může být problém s předvídatelností výroby a je tak nutné mít zdroje, které budou vykrývat případné výkyvy ve výrobě. Uhelné, plynové, naftové, jakékoliv, které je možné v reálném čase řídit – zapínat a vypínat jejich výrobu elektřiny podle potřeby. (Řídit lze, samozřejmě, i spotřebu elektřiny, ale oproti výrobě je toto pro stabilitu sítě, alespoň jak to vnímám já, na počátku). FVE pak zase mají omezenou výrobu v zimě vlivem zdejších klimatických podmínek (v zimě, kdy je spotřeba největší).
Pokud má k tomuto docházet, je otázka, do jaké míry dává smysl nahrazovat uhelné zdroje, které v ČR jsou, je zde i uhlí (byť jejich provoz je značně zatížen emisními povolenkami) např. zdroji plynovými, které je nutné do značné míry teprve postavit (a zemní plyn dovézt – i ze zemí s režimy, k nimž normálně lze nalézt řadu výhrad – Rusko, Katar atd. a tvářit se, že těžba plynu a jeho doprava, zejm. lodní dopravou, neprodukuje takové emise oxidu uhličitého a jiných látek, které se snažíme zavřením uhelných elektráren eliminovat). Případně lze elektřinu (zejm. z OZE, v dobách nadbytku výroby nad spotřebou – asi zejm. z VTE) dovézt, což ale může vyžadovat další investice do infrastruktury.
Není tedy podstatné „jen“ porovnat podíly jednotlivých zdrojů, ale je nutné si uvědomit, že každý zdroj vyrábí jindy a za jiných podmínek, čemuž už vůbec nemusí odpovídat poptávka ze strany odběratelů elektřiny (typický příklad je, že FVE vyrábí nejvíce přes slunný den v létě, kdežto odběratelé v podobě domácností potřebují elektřinu zpravidla nejvíce večer, a ještě k tomu v zimě – pokud s ní třeba i topí).
Rozhodně nechci říci, že je vyloučené splnění koncepce (i s ohledem na technologický vývoj a potřebu splnit výše popsané), v tuto chvíli se (alespoň pro mne osobně) však jeví, že se počítá s celou řadou věcí, které vyžadují velké investice (jádro, infrastruktura pro OZE, zavření uhelných zdrojů, výstavba plynových zdrojů, následně jejich případné opětovné zavření, když by už nebyly potřeba) a dovoz (materiálů na realizaci investic, know-how, ale i dovoz samotné elektřiny). Otázkou je, zda a v jaké podobě je možné si dovolit (zejm. z pohledu ČR, investorů, ale i EU, která v praxi tyto investice min. z části platí) takovéto investice v nadcházejících letech, resp. zda je možné si je dovolit všechny najednou. Neříkám, že mám obavu, jak to jakožto ČR zvládneme, jsem spíše zvědavý a vidím celou řadu otázek, které je potřeba vyřešit."
#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!