Newsletter DK
← zpět na archiv

Důchodový sitcom

Už to chvíli vypadalo, že by tu mohla být shoda vládních a opozičních stran na základních parametrech důchodové reformy. Za moderace prezidenta se ministr práce Marian Jurečka a lídři opozičního ANO Alena Schillerová a Karel Havlíček dohodli minimálně na tom, že bez zvyšování odchodu věku do důchodu to prostě nejde. Ovšem pak se z dovolené vrátil Andrej Babiš, zostudil své lidi a ti museli potupně otočit o 180 stupňů.

Možná na chvilku poodstupme od aktuálního dění a zamysleme se, proč lidé již absolutně nevěří ve schopnost politiků cokoliv dlouhodobějšího vyřešit. Touto dobou před rokem jsem právě na příkladu důchodů popisoval, jak víra v reformní schopnost státu postupně vyprchala. Odborný konsenzus, že silné důchodové ročníky od 30. do 50. let nezvládneme uřídit bez prodlužování věku odchodu do důchodu, tu je zhruba od nultých let. V roce 2011 sněmovna schválila jediné správné, leč nepopulární parametrické řešení za Petra Nečase, tedy automat zvyšování věku. Mohli jsme klidně strávit dalších deset let cizelováním, jak navázat systém na věk dožití ve zdraví, jak ošetřit předčasné důchody či zapojit kapitálové spoření. Ale co se stalo?

Nejprve se další vláda ČSSD, ANO a KDU rozhodla tento koncept zcela rozbít, klíčová role zde byla lidoveckých ministrů – tedy i Jurečky – kteří podpořili nijak nezdůvodněný a zcela nestabilní strop 65 let navržený ČSSD. Babišova vláda celý problém odsouvala. Ale stejně i vláda Petra Fialy. Jen připomenu drsný Fialův populismus ani ne rok starý: „Tato vláda důchodový věk nezvýší." "Odchod do důchodu v 65 letech bude platit." "Důchodový věk zvyšovat nebudeme." "Není důvod zvyšovat hranici." Pak éra lhaní s koncem volební sezony skončila a Jurečka již navrhuje v jádru to, co bylo přijato za Nečase a mohlo to tu platit, kdyby on sám to v holportu s ANO a ČSSD kdysi nepotopil. Fiala tak porušil další ze svých mnoha slibů a zdá se, že už mu to ani nijak nevadí. A Babiš to celé dost brutálně populisticky odmítá.

Dopadne to tedy jako vždy. Možná že vláda nakonec něco prosadí, ale bude to mít slabou společenskou podporu a další vláda to zase snadno zruší. Místo důchodové reformy opět důchodová deforma.

Zajímavá je v tomto i role médií. Před deseti lety při probírání velmi nepopulárního, leč správného Nečasova návrhu si ještě pamatuji docela racionální diskuzi na jádrem věci, měli jsme různé důchodové komise, média popisovala jejich projekce, pár novinářů dokázalo velmi dobře popsat historii důchodového systému. Pár jich jistě v médiích zůstalo (například redaktor ČT Petr Vašek, který si své užil minulý rok, když zveřejnil, že dle materiálů ministerstva se bude prolamovat hranice pro věk odchodu do důchodu, vláda ho okamžitě obvinila ze lži, aby se později ukázalo, že lhala sama). Nicméně místo tohoto základního souhrnu vývoje problému za poslední roky nacházím již jen články, které jsou buď jen kompletně o porušených slibech Babiše, nebo jen kompletně o porušených slibech vládních politiků. Určitě to dobře uspokojuje přesně zacílená publika, hezky to polarizuje společnost a zvyšuje zásah v určitém segmentu, ale žurnalistika to – podle mého – už tedy moc není…

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Přijímačková a další pekla českého školství

V demokraciích není neobvyklé, že se problémy začnou řešit až ve chvíli, kdy negativní externality zasáhnout početné, mocné či jinak hlasité skupiny. To se nepochybně přihodilo nyní ve školství, protože krize školství „sejmula“ rodiny deváťáků v Praze. Ještě ve sněmovních volbách nám politici všech táborů slibovali, že školství bude jejich absolutní priorita, aby se vzápětí zjistilo, že v aglomeracích je převis poptávky silných ročníků deváťáků po středním vzdělání dokonce v tisících.

Dosud mi není jasné, že stále může být pražským radním pro školství Antonín Klecanda, který minulý rok zaperlil výrokem, že míst na pražských středních školách je dost. Není. Praha je přirozenou vývěvou Středočeského kraje, takže převis je neuvěřitelných 8,5 tisíce uchazečů. Praha jen minimálně navýšila alokace míst, takže sto tisíc deváťáků ve velkých městech i přes veškerou digitalizaci zažívá extrémní stres.

Už to nejsou ani přijímačky, protože při takovém nepoměru nabídky a poptávky jde o testy, které nikoliv testují společenskou shodu, co by deváťák měl umět, ale extrémními otázkami rozřazují extrémní převis. Statisticky je to v pořádku, občansky je to nelidské vůči dětem. Je to i proti smyslu vzdělání, protože místo soustředění na hladké dokončení devítky rodiče posílají žáky na superdrahé kurzy a testy, aby se naučili úplně něco jiného. (V těžké roli jsou samotné školy, které občas žákům pomáhají „nalejvárnami“, ale to nijak nesouvisí s RVP pro deváťáka, takže by to neměly dělat.)

Máme tedy hlasitou a silně nespokojenou skupinu (rodiče dětí z centra), ale demokracie nám tentokrát – zdá se - nezafugovala. Zásadní posílení nabídky není na obzoru, roztříštěnost školství mezi obce a kraje vše ztěžuje. Vůbec se tak nedivím, že mnoho rodičů v centru se po letech podpory uměřené a konsenzuální politiky silně radikalizuje.

A v Praze bude nepochybně brzo hůř. Nemluvme jen o středních školách. Školky jsou stále nadimenzované na devadesátkové slabé roky. To se během nástupu „osmičkových dětí“ (120 tisíc dětí narozených v letech kolem 2008) vyřešilo dětskými skupinami, ač je to řešení, které uznalo naprostou bezmoc státu. Nyní se to opakuje, protože kolem 2019 jsme měli další populační zub a ty děti potřebují nyní do školky. V Praze se však průměrně odmítá každé páté tříleté dítě, to je katastrofa.

A bude ještě hůře. Politici se vysilují na zcela zbytečných bitvách na vedlejších bojištích. (Jako například když slíbí 130 procent průměrné mzdy učitelům, pak na to nemají, tak to naváží na předminulý rok, neplatí to pro každého, už vůbec ne pro nepedagogické pracovníky a nakonec se řediteli školy seberou místa, aby to vyšlo.) Ale podívejme se na plánovaný rozpočet ministerstva školství na další roky. Už teď to nestačí a ještě to bude o deset miliard méně. To je ukázkový příklad zde opakovaně popisované politiky směrných čísel, která ze všeho nejvíce odpovídá sestavování normalizačního centrálního plánu: Z politicko-populistických důvodů přímo neurčíte žádnou z agend, kterou je možno zrušit, ale místo toho na vše dáte málo. Takový management musí zákonitě končit jako za pětiletek: od počátku očekávanou havárií.

České školství je tak pro politiky rétoricky priorita, ale realita je absolutní opak. Nechceme do školství nalít potřebné peníze, jakkoliv si děti ze silných populačních ročníků nyní nepochybně dodatečnou investici zaslouží, protože brzo budou ve velkém platit daně a odvody. Zároveň nechceme ani efektivně šetřit: nijak jsme nepokročili ve sdružování sítě extrémně roztříštěných škol. Nevíme, co s převisy v aglomeracích (spádové oblasti zjevně nechceme, ale jak jinak to řídit také nevíme). Neumíme cíleně podpořit mizerné školy, aby byly rychle lepší. Nevíme, co s rychle se horšícími přetlakovanými školami v prstencích kolem aglomeracích. Nevíme, co s dětmi, které ještě ve čtyřech se nemohou dostat do žádné školky, v druhém stupni jim zmizí půlka třídy na výběrové školy, na střední se složí z přijímaček, protože měli na vysvědčení dvě dvojky, což stačí na diskvalifikaci (či půl roku nechodili na drahé kurzy), aby nakonec po tom všem kolem roku 2028 zjistili, že stát je extrémně zaskočen silným zájmem končících středoškoláků o vysokoškolské vzdělání…

#ToPodstatné: Je podle vás ještě pro nějakou politickou stranu školství opravdu priorita?

Reformu dávek ještě lépe

Mnozí čtenáři mi píší, že uměle vyvažuji a po kritice vždy zařazuji něco pozitivního. Ano, přiznávám, že přesně tak to dělám, byť se mi to pozitivní občas už těžko hledá.

Takže tentokrát: Za celkově prospěšnou považuji snahu MPSV místo několika složitě administrovaných dávek zavést kombinovanou dávkou státní sociální pomoci. Končí dosavadní příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení, příspěvek na bydlení a přídavek na dítě. Nová dávka se bude skládat ze čtyř takzvaných komponent: živobytí, pracovní bonus, bydlení a dítě.

V detailu je to ovšem už trochu spornější a je dobře, že PAQ Research vypracoval studii, jak parametricky reformu zlepšit. Brzo bude na jejich webu, zde pro čtenáře newsletteru už uvádím základní návrhy.

Mezi hlavní doporučení patří:

●       Úprava výpočtu dávky v insolvencích by zajistila, že se lidem v oddlužení vyplatí navyšovat příjem. To by navíc vedlo k fiskální úspoře.

●       Rozšíření skupiny zranitelných domácností by poskytlo vyšší podporu ohroženým žadatelům.

●       Cenová mapa nákladů na bydlení by umožnila lépe zacílit podporu a omezit obchod s chudobou.

●       Vylepšený majetkový test by neměl dávku snižuje skokově, ale postupně.

●       Systém snižování dávek s růstem příjmu lze nastavit tak, aby byl ještě více příznivý pro nízkopříjmové.

●       Sankce by neměly mít negativní dopady.

V návrhu je celá řada užitečných nápadů, za zásadní považuji přechod od nyní nepochopitelných normativů na bydlení k alespoň trochu uvěřitelným cenovým mapám.

Kompromisem současné ministerské reformy je zachování současného rozdělení výše stropů uznatelných nákladů na bydlení (tzv. normativů) podle velikosti obce. Rozlišují se tři velikostní kategorie – obce do 70 tisíc obyvatel (nejnižší normativ), obce s alespoň 70 tisíci obyvateli a Praha a Brno (nejvyšší normativ).

‚‚Rozdělení však neodpovídá nabídkovým cenám nájemního bydlení. Ceny kromě Prahy a Brna nezávisí tolik na velikosti obce, ale na regionu. Efektivnější řešení nabízí navázání normativů na reálné ceny nájmů pomocí hrubé cenové mapy. Vyšší podporu by dala lidem v menších bohatých obcích a omezila uznatelné výdaje v chudých větších městech, kde jinak může docházet k navyšování cen směrem k těmto stropům a obchodu s chudobou,“ říká sociolog Michael Škvrňák.

Mapa níže ukazuje rozdělení okresů do čtyř kategorií podle výše nabídkových cen nájmů z posledních let, které byly vyhlazeny dalšími ukazateli. Rozdělení je do kategorií dle cen nájmů, které PAQ vytvořil hierarchickým shlukováním okresů podle dat o nabídkových cenách nájmů z portálu sreality.cz. V okresech s nedostatkem nabídek je doplnila průměrná prodejní cena bytů dle ČSÚ. V jednotlivých kategoriích okresů lze  stanovit normativ na úroveň 25. percentilu cen nájmů v daném typu lokality.

#ToPodstatné: Fungovalo by to?

Unijní migrační kompromis versus čeští alibisté

Jedna z oblíbených politických zkratek zní, že demokratický deficit v Evropské unii lze snižovat posilováním Evropského parlamentu, protože jde o jediné přímo volené těleso EU. Takový přístup ale jednak degraduje Evropskou radu/Radu EU, kde zasedají zastupitelskou demokracií zcela legitimně zvolní prezidenti, premiéři, ministři. A hlavně má kontinuální posilování EP již výrazné negativní externalisty, na které se pak rád vymluví mnohý bázlivý ministr.

Buďme konkrétní. Po letech by schválen nový pakt EU o migraci a azylu. Jde o docela dobrý kompromis zcela rozdílných zájmů v EU a nahrazuje mrtvé a politicky velmi ničivé povinné kvóty prosazené na sílu.

Teď ten europarlament. Ten je již tradičně velmi aktivistický a tamní reprezentace zcela odstřelují od domácí politiky. Ten končící byl hodně zelený a federalistický. Takže na Radě se dohodl nějaký kompromis o migraci, ale v dialogu s parlamentem výsledný konsenzus trochu přitvrdil (ale opravdu zcela minimálně, takřka pod rozlišovací schopnost). Základ je ale pořád stejný: posílení vnějších hranic a kdo nechce vzít uprchlíka, ten zaplatí. Inherence europoslanců ale tak bázlivým vládám dovolila nakonec uhnout. Mezi nimi bohužel i té české, která se k smrti bojí Babiše a jeho útoků přes migraci. Takže Vít Rakušan se nakonec zdržel, aby si mohl napsat tweet proti návrhu, který měl podpořit. Výsledkem je česká zcela nepochopitelná pozice.

Politicky jsou v Česku ale všichni spokojení. Europoslanci si odehráli své radikality, česká vláda mohla alibisticky dát ruce pryč od zásadní politiky, Babiš už nabíjí hnojomety a vystrašení kandidáti vládních stran do europarlamentu se absurdně předhánějí, jak moc návrh odmítají. V českém národním zájmu přitom pakt – jakkoliv nedokonalý – bylo nepochybně podpořit. Masivní finanční pomoc Česku během běženecké krize s Ukrajinci byla de facto zkouška na nový migrační pakt: dostanete spoustu peněz, ale dál už je neposílejte. Češi peníze vzali, ale nyní zbytek EU podrazili, což si všichni jistě zapamatují.

A k tomu demokratickému deficitu: šlo by to celé nějak lépe, aby to nemělo tyto odstředivosti? Před časem jsme navrhoval, že by EK u velkých reforem měla vždy začínat nějakým white paperem a národní státy by buď souhlasily, nebo by musely navrhnout za jednu desetinu unijní populace protinávrh (což by spojovalo zájmy menších). Tento vynucený „high consensus“, kterému by se nikdo nemohl vyhnout, na počátku celé politické diskuze by zabránit aktuálním komediím, kdy čeští ministři i europoslanci tvrdí, že pakt nemohou podpořit, protože neobsahuje efektivní extradice do třetích zemí, ale když v minulých osmi letech Brusel zoufale poptával jakýkoliv efektivní návrh, jak toho docílit, tak všichni mlčeli jako zařezaní.

#ToPodstatné: Co si myslíte o migračním paktu?

Co číst (a poslouchat)