Newsletter DK
← zpět na archiv

20 let společných hodnot. Ale jakých?

Před dvaceti lety tehdejší prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla narýsovali dvě představy o vstupu do EU a oba dva tak trochu vypadli ze své role. Podle euroskeptika (tehdy ještě docela mírného) Klause jsme jako stát skončili. „O dnešní půlnoci přestane Česká republika existovat jako samostatný státní celek a stane se součástí Evropské unie.“ Nejen že to byl nesmysl, ale byl to vlastně i extrémně federalizační projev, protože předpokládal, že 1. 5. 2004 vstupujeme do unitární organizace, kde není místo pro státoprávní autonomii. Což je hloupost.

Špidla byl bez překvapení optimističtější: „Naše budoucnost spočívá v našich rukách. Unie pouze otevírá prostor a možnosti - jak je využijeme, záleží na nás. I z toho důvodu vstupuji do Evropské unie s vysokým očekáváním.“ To by se ale pro změnu dalo interpretovat jako až euroskeptický sen – EU je à la carte a je jen na nás, co si vybereme. Tak to také není, aby se klub nerozpadl, musí mít nějaká pravidla, kterým se všichni podřídí.

Ač jsem tak úplně nevěděli, co čeho vstupujeme, nyní máme za sebou 20 superúspěšných let, protože EU (a NATO) nám dávají garance, které tento stát nikdy neměl. To však nevylučuje fakt, že všechny naše dosavadní snahy nějak lépe a dlouhodoběji politicky v EU definovat roli středně velké země charakteristické bezpečnostně složitým regionem a proexportním zájmem postupně zkrachovaly. Nejprve se zdálo, že je tu s doznívající europeizací šance vybudovat federalizační konsenzus ve společnosti. To bylo spjaté především s ČSSD. Ošklivě to zkrachovalo. Následně ODS vsadila na reformní příběh zaštítěná britskými konzervativci. Sen o konstruktivním euroskepticismu ale také tristně dopadl. Místo britských konzervativců se dnes ODS v EP paktuje s mnoha radikálními stranami a má za to v Bruselu pěkná místa ve výborech, ale ne vliv. Pak jsme přežili extrémistické období Miloše Zemana, který se stal pravou rukou Vladimira Putina v EU, pragmatik Andrej Babiš váhal, nakolik se má proměnit v klon Viktora Orbána a Tomio Okamura pochopil, že jen tvrdý euroskepticismus mu přinese stabilních 10 procent podpory. To bylo bezpochyby nejtěžší období a přežili jsme to jen tak tak.

Aktuální vládní unijní politiku tak můžeme adorovat jako po letech zase konstruktivní a přijatelnou. Na druhou stranu můžeme pociťovat nemalý smutek, že ona konstruktivní a přijatelná unijní politika je ukázková princezna Koloběžka a znamená rozhodné pro i proti euru, pro i proti federalizaci, pro i proti Green Dealu, pro i proti úplně všemu, na co by občan čekal jednoznačný politický názor. Nejsme jistě první zemí, kde politici unijní politiku hrají už jen pro domácí publikum a její reálný výkon nechávají na diplomatech v Bruselu s širokým mandátem (a doma pak jejich práci ex post odstřelují). Jen je to škoda. Ačkoliv všechny dosavadní unijní příběhy – federalistický, euroskeptický i extrémistický – nakonec zkrachovaly, alespoň v tom byla snaha o dlouhodobější definování sebe sama v EU. Teď žádný takový příběh nemáme, což je pro zemi bezpečnostně závislé na ostatních partnerech a ekonomicky závislé na jednotném trhu docela hazard.   

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Pakt o migraci, azylu a českém alibismu

Pojďme si politickou neschopnost definice jakýchkoliv dlouhodobých unijních cílů ilustrovat na něčem konkrétním – migračním paktu.

Ten je teď velkým tématem, ale správně bychom se měli ptát, proč není politickým a mediálním tématem už roky. Vyjednává se od roku 2016 a jak tehdejší migrační krize a chybné povinné migrační kvóty ukázaly, bylo to a je téma číslo jedna pro českou veřejnost. Přesto to politiky nezajímalo, dokud se to nepokazilo. Ale samozřejmě za to nemůže jejich lenost dělat svou práci, ale „zlý Brusel“. Migrační pakt je v tomto opravdu ukázkový.

Přeskočme mnoho okamžiků, kdy čeští národní i evropští politici měli definovat jasně své postoje, a skočme rovnou do roku 2022, kdy Rada schválila nejen mandáty pro další část už docela konkrétně se rýsující dohody o migračním paktu, ale 21 států i podepsalo deklaraci, kde plédují za dobrovolný přerozdělovací mechanismus. Co bylo zarážející, mezi podepsanými byla i Česká republika, ač zbytek střední Evropy setrvával v rozhodném odporu vůči jakémukoliv náznaku kvót.

Pokud se nová vláda Petra Fialy rozhodla pro přijmutí principu sdílené solidarity včetně přerozdělování, měla to razantně komunikovat doma. Ale Vít Rakušan asi absolutně netušil, co dělá. Nejprve opěvoval další vývoj migračního paktu a když pochopil, že to nese nějaké politické náklady, tak na závěr v únoru utekl od své zodpovědnosti a vláda nepodpořila finále migračního paktu. To už bylo na hranici směšnosti.

To však není konec alibismu. Nejen vláda, ale i drtivá většina českých europoslanců nakonec pakt nepodpořili. Tak si ten jejich velmi dobře placený alibismus rozeberme.

·        Argument jedna: musíme více chránit vnější hranice. Fajn, pak je třeba masivně podpořit Frontex, ale to zas nechtějí, protože je to další krok k mocnému federalizačnímu unijnímu úřadu. Pak je to ovšem těžké a pokud někdo nyní má heslo „Bezpečná Evropa, silnější Česko“, tak to v migračních otázkách nyní jednoznačně znamená posílení moci unijního Frontexu, což už euroskeptici nejsou schopni říct. Jakákoliv národní řešení se ukázala jako chybná, třeba slavný Orbánův plot je propustný jak řešeto.

·        Argument dva: nejsou tam lépe vyjednané relokace a migranty skoro nikdo nechce přijímat zpět. Ok, a co vy jste za posledních deset let, co se to projednává, navrhli za relokační mechanismus? A klidně třeba i něco radikálního? Ač si nemyslím, že je dlouhodobě přijatelné uprchlíky exportovat do zahraničí, protože to není v souladu s mezinárodním právem, tak respektuji, že se objevují různá nápady: mimounijní Británie to nyní bude zkoušet s Rwandou, unijní Dánsko možná také, unijní Itálie s Albánií. Co čeští politici? Kromě kritiky „zlého Bruselu“ žádný nápad, protože by to znamenalo nějaký čas a práci, což by snížilo luxusní „saving ratio“ europoslaneckého platu. 

Pakt o migraci je tragickou vizitkou i české politiky – ministr nejprve aktivně podporuje solidární mechanismus, pak se lekne, vláda alibisticky dá ruce pryč od extrémně důležité legislativy a třešnička na závěr: až po schválení si ministr nastuduje, že tam žádná konkrétní výjimka, kterou se ohání, pro Česko vlastně není. Kritici z opozice (ale i z vládních stran) se tak logicky dají hned do práce, ale sami se o důležitou legislativu dosud vůbec nezajímali.

A jen dovětek, že to není nějaká abstraktní debata. Zacituji ze Zprávy o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky 2023, která není veřejná, ale mám ji už k dispozici. V Česku je už cizinců více než desetina, zjevně migrační pravidla jsou téma, ať se to zlehčuje sebevíce:

„Počet cizinců s dočasnou ochranou v ČR na konci roku 2023 dosáhl 374 642 osob, ČR představuje jednou z hlavních cílových zemí v rámci celé EU. V důsledku příchodu početné skupiny držitelů dočasné ochrany počet cizinců legálně pobývajících na území ČR v roce 2023 již druhým rokem přesáhl hranici milionu osob (1 065 740 osob). Cizinci tak dosahují 10% podílu na populaci ČR.“ 

A zároveň je zjevné, že sami na tranzitní trase Evropou neumíme dobře čelit nelegální migraci:

„Na počty zajištěných nelegálních migrantů tak mají vliv faktory ovlivňující vývoj celkového toku nelegálních migrantů do EU i opatření přijímaná v dalších zemích. Počty osob zadržených v ČR při nelegální migraci v roce 2023 i přes výrazný meziroční pokles dosáhly druhé nejvyšší úrovně od doby migrační krize v roce 2015, celkem bylo zadrženo 13 898 osob, z toho se více než třetina (4 742 osob) týkala právě tranzitní nelegální migrace. Mezi zadrženými dominovali občané Sýrie. V důsledku tohoto vývoje byla v průběhu roku 2023 opakovaně znovuzavedena ochrana vnitřních hranic.“

Je zcela chybné v takové situaci nemít formulovaný národní zájem a nepodílet se na vyjednávání co možná nejlepšího unijního paktu o migraci a azylu…

#ToPodstatné: Chybí nám ideologie, jakou roli v EU vlastně chceme zastávat? Nebo je to jen obyčejná lenost pracovat?

Nepotřebujeme federaci, stačil by efektivní konsensus

Absurdní chování Česku během vyjednávání paktu o migraci a azylu mi připomnělo jeden můj starší text. Možná je naivní, ale dění okolo paktu ukazuje, že pojmenovává reálný problém. V roce 2021 a 2022 probíhalo cosi, co se jmenovalo Konference o budoucnosti Evropy. Každý mohl přispět nápadem k efektivnější EU. Inu, proč ne, i já jsem poslal názor.

S odkazem na slavnou Schumanovu řeč jsem argumentoval, že nepotřebujeme další „High Authority“, ale „high consensus“, tedy způsob, jak docilovat zapojení všech do diskuze a přijetí výsledku (což typicky s paktem v Česku nebude, protože všichni budou tvrdit, že byli proti).

Navrhoval jsem proto, aby v důležitých oblastech zralých na reformu Evropská komise uveřejňovala white papery, které hned na počátku vyjednávání národní státy musí podpořit, nebo musí sehnat desetinu populace EU a za ni zformulovat jiné řešení problému. To by donutilo alibistické národní vlády k deklaraci svého názoru, podpořilo vytváření koalic a ukázalo možnosti kompromisů hned na začátku. Česká republika by již nemohla hrát své obvyklé „je příliš brzo na českou pozici… a už je příliš pozdě na českou pozici“:

„In 1951, solidarity in production was needed to make war virtually impossible. In 2021, a peaceful Europe needs solidarity in the decision-making process to make it almost impossible to “produce” the sharp opposition of a few states until the end of the pan-European debate on further cooperation.
In 2021, we do not need the creation of another High Authority; we need to create a “high consensus,” i.e., a clearly defined and inclusive moment in the decision-making process, when no European and no government can remain out of the democratic debate.
To achieve this, we need to significantly change the Europe-wide debate on the European Union’s future. At the beginning of each year, the European Commission should present a detailed White Paper leading to further strengthening European cooperation in one of the critical pan-European cooperation areas. The main areas are a fight against terrorism and crime, foreign policy, energy, environmental protection, climate change, asylum, or immigration. Subsequently, all Member State governments would have to react to the White Paper so that national representations cannot calculate with the outcome that the proposal would be rejected at the end of the whole debate in the European Council. Governments could either support the European Commission’s White Paper or suggest another suggestion to the same goal. To avoid 27 hardly compatible national counter-proposals, each proposal should represent at least one-tenth of the EU population. Thus, most states would have to seek a consensus that reflects at least the views of 45 million people and promotes consensus in variously changing regional clubs.
The White Paper, together with the alternative proposals, would then be received by the European Parliament and the European Council, as is customary. MEPs would thus have to combine their European and national positions to a greater extent. The European Council would already know the possibilities for consensus.“

Koho by to snad zajímalo celé…

#ToPodstatné: Jak moc je to naivní?

Zmatení frakcí

Snad v žádné jiné zemi nemají tak rozdílnou pozici strany v národní a evropské politice jako právě ty české. Názorová afiliace se v EU posuzuje především podle příslušnosti k takzvaným evropským frakcím v Evropském parlamentu, nad čímž jsou ještě pak panevropské strany.

Jak je to v Česku? Učiněný Babylon.

Národovecko-populistické ANO je historicky kvůli vyjednávání Pavla Teličky u evropských liberálů, tedy jedné z nejfederalističtějších frakcí. Tam nemá co dělat. Spřízněnost Andreje Babiše s Viktorem Orbánem a protiunijní rétorika řadí reálně ANO někam mezi euroskeptiky light, tedy Evropské konzervativce a reformisty, a euroskeptiky hard, tedy Identitu a demokracii.

Bude zajímavé, co se bude dít po volbách. Pokud se STAN a/nebo Piráti dohodnou s liberály, ti mohou ANO vykopnout. Jediná šance Babiše se ve skupině udržet může být to, že faktický lídr frakce francouzský prezident Emmanuel Macron by chtěl mít na blízko někoho, kdo může být za rok premiérem země, která bude od EDF odebírat jaderné reaktory za stovky miliard.

Už zmínění STAN a Piráti jsou také mimo své ideologické rodiny. Piráti jsou liberální, ale nijak zásadně zelení, a už vůbec ne zelení jak to předvádí Zelení/Evropská svobodná aliance, tedy dost doleva a federalisticky. STAN vždy byl a je bez ideologie, takže jde tam, kde je to výhodnější. Za konzervativce Petra Gazdíka k eurolidovcům, za liberála Rakušana to zkouší k euroliberálům.

U eurolidovců jsou správně jen topkaři a lidovci, ale ti teď předvádějí ideologický trojitý odpíchnutý rittberger. Chtějí dál být u federalistických eurolidovců, ale nechají se tam dovést v rámci koalice Spolu ODS, která míří k Evropským konzervativcům a reformistům. Kdyby Petr Fiala dotáhl svůj plán, aby Spolu kompletně kandidovalo k eurolidovcům, mělo by to smysl. Takhle to ale nemá smysl žádný. Profederalističtí topkaři a lidovci nyní kampaňují za rozšíření frakce ECR o tři, čtyři členy ODS. Dokonce se nechávají lídrovat dvěma nominacemi ODS. To je potupné, nelogické a ať voliči posoudí, zda strašení Babišem stačí na to, aby volili kandidátku pro i proti úplně všemu, co se dnes v EU řeší.

Zdaleka nejzajímavější je asi politika ODS. V roce 2009 to nebyla špatná úvaha Mirka Topolánka a Davida Camerona, že založí reformní frakci. Jenže to stavělo na síle britských konzervativců, kterou málokdy šlo v unijním vyjednávání obejít. Po Brexitu ale frakce ztratila jakýkoliv reálný vliv a z obhájce britského demokratického konzervativismu se frakce stala vehiklem polského autoritativního nacionalismu. A bude hůř. Po volbách ve frakci výrazně posílí Reconquête! francouzského radikála a exkandidáta na prezidenta Érica Zemmoura, který je ještě mnohem více na krajní pravici než přítelkyně Tomia Okamury Marine Le Penové. A ECR razí takovou politiku, že tam chce dokonce i Orbán…

Kdo v evropských volbách bude volit jako by to byly domácí, asi si vybere. Kdo ale bude chtít skutečně volit v evropských volbách, protože to evropské volby jsou, nikdo to neměl těžší…

#ToPodstatné: Koho budete volit vy?

Jan Marian: Česko hledá „like-minded“ v celé EU

A na závěr trochu optimismu k české unijní politice. V nedávném newsletteru v reakci na úpadek V4 jsem se ptal: „Má ještě Česko vůbec nějaké spojence pro level playing field s mocnějšími formacemi okolo nás?“ Zareagoval náměstek ministra zahraničních věcí Jan Marian (speciálně ta pasáž Výmaru plus je superzajímavá). Díky!

"Základem české zahraniční politiky musí být naše zakotvení v EU a NATO, transatlantická vazba a co nejlepší vztahy se sousedy. V tomto rámci musíme budovat různé koalice s „like-minded“ (spřízněnými zeměmi), které se můžou podle témat lišit. Nemusíme a nemůžeme tedy sázet pouze na pevná uskupení.
V tuto chvíli máme našim partnerům v EU a Alianci co nabídnout (zkušenosti s čelením ruskému vlivu a pomocí Ukrajině, revize vztahů s Ruskem, znalost východní Evropy a středoevropského prostoru, úspěšné předsednictví v Radě EU), a proto mají zájem s námi spolupracovat. Pomáhá tomu samozřejmě i jasná zahraniční politika vlády a aktivní přístup prezidenta. Úkolem vlády a české diplomacie je tuhle příležitost maximálně využít.
Střední Evropa je nám dána zeměpisně, kromě hranic sdílíme i historickou zkušenost a sousedské a mezilidské vztahy, to ale neznamená, že se ve V4 vždy a na všem shodneme – zejména to v současnosti platí v oblasti zahraniční politiky (pozice k Rusku). Visegrád je tradiční sousedský formát, který má v řadě oblastí (ekonomika, infrastruktura, přeshraniční projekty) dlouhodobý smysl. (Mimochodem jediná stálá instituce V4 – Mezinárodní visegrádský fond, vedený naším diplomatem Petrem Marešem – dlouhodobě podporuje například studentské výměny a občanskou společnost včetně Balkánu, Ukrajiny a Moldavska.)
Dialog v rámci V4 (jíž v současnosti předsedáme) tedy každopádně udržujeme, ale využíváme i jiná středoevropská a širší regionální uskupení – Slavkov, Trojmoří, C5, B9 – a máme zájem o aktivní dialog s Německem, Francií a Polskem v rámci formátu „Výmar plus“. A samozřejmě maximálně pečujeme o vztahy s klíčovými sousedy a partnery. S Polskem a Německem máme strategické vztahy (s Berlínem i ve formě strategického dialogu) a mimořádně aktivní spolupráci nejen na úrovni vlád, ale i samospráv/spolkových zemí, think-tanků a občanské společnosti. Dále se mimo jiné zaměřujeme na Pobaltí, severské země, Nizozemsko, Rumunsko, Francii, Spojené království a samozřejmě USA. V současnosti hledáme i možnost stálejší spolupráce s vybranými zeměmi „napříč“ Evropskou unií."

#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!

Co číst (a poslouchat)