Hroby a bagr
Lvovský hřbitov je architektonickým skvostem a vždy přitahoval pozornost. Nyní ale prakticky všichni směřují za boční zeď rozlehlého hřbitova, na takzvané Marsovo pole. Za 2. světové války zde byly dočasné hroby, ale později to byla jen prázdná memoriální louka, kde se lvovští do léta 2021 opalovali na dekách.
Od roku 2022 zde roste něco monstrózního. Nejprve to bylo jen pár hrobů těch, kteří padli po plné invazi Ruska na Ukrajinu. Buď nemohli být pohřbeni na okupovaných územích, nebo je nebylo kam pohřbít. Od té doby se hroby zahalené do vlajek rozrůstají do nedozírných lánů.
Okolo hrobů je vlastně vše, co potřebujete vědět o současné Ukrajině (pokud tak jako já nemáte odvahu jet dál na východ). Je tam nezlomná síla země uhájit svoji státnost, ač to stojí již nesmírný počet životů. Také však okolo sedící matky, které nechápou, že přišly o syny. Celá záplava různých vlajek, ve kterých se sváří často různé představy o Ukrajině. Příběhy k pochopení i zcela k nepochopení. A pomalu každý ze Lvova už tu má někoho, koho blíže či z dálky znal.
A nejhorší je ten bagr. Trochu je na fotce vidět vlevo nahoře. Řidič se rychle otáčí, je vidět, že má letitou zkušenost z výkopových prací. Jenže tady je jasné, o jaké výkopové práce jde. A také je jasné, proč si kypří ne jedno, dvě místa, ale prakticky celý zbytek pole. Pole, kde se lvovští do léta 2021 opalovali na dekách. A někteří tu už leží zas…
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Chce už Evropa ukrajinské vítězství?
Bylo by jistě lepší dělat konferenci v konferenčních místnostech v nové moderní budově na okraji Lvova. Ale koná se především v garážích pod zemí, protože před rokem těsně vedle spadla bomba a zabíjela. Jevhen Hlibovitskij se právě zde zeptal Timothy Gartona Ashe (abych nezapomněl: mám od něj pozdravovat všechny v Česku), v čem si podle něj stále Západ s Ukrajinou nerozumí.
Ashova odpověď podle mě sedí: „Západ nepochybně chce porážku Ruska, ale neví, zda chce vítězství Ukrajiny.“ Na příkladě různých evropských administrativ ukázal, že jsme ochotni dělat vše pro to, aby Rusko nezvítězilo, ale ne tolik, aby zvítězila Ukrajina. Historické analogie vždy kulhají, ale jsou svůdné. Představa některých Evropanů, že konflikt zamrzne a ze západní Ukrajiny bude jakési západní Německo, je podle Ashe mimo. Západní Ukrajina by nepochybně nedostala odpovídající garance, které by stačily na garanci hranice dotyku a statu quo. Podle Ashe je cesta do NATO a EU nevyhnutelná, ale ještě velmi dlouhá. Navíc na východě by nevzniklo východní Německo, ale brutální asimilační systém, se kterým se aktuální ukrajinské krvácející národovectví nemůže za žádnou cenu již smířit.
Sympatické na Ashově řeči byl i důraz na praktičnost. Jednejme o jednotlivých dodávkách zbraní. Jednejme i o tom, zda Ukrajincům nedovolit se západními zbraněmi útočit na odstřelovací základny Rusů v Rusku. Tím se opotřebovávací válka jistě vyhrotí, ale je nejspíše záhodné před konáním amerických prezidentských voleb.
A ještě jeden postřeh mě zaujal: Spousta Evropanů nechce, aby konflikt na Ukrajině byl vnímán jako střet Západu s Ruskem. To může být pochopitelné, ale je nám to trochu k ničemu, když přesně tak už to vnímá Čína, jih i zbytek světa. Asi je tedy třeba se už konečně přizpůsobit realitě…
#ToPodstatné: Co by nyní nejvíce pomohlo Ukrajině a je to realistické?
Follow the (Russian) money
Jedním z poselství konference nepochybně bylo i to, že lze v Evropě dělat vždy alespoň o trochu více než dosud. Platí to i pro Česko? Vždyť jsme nyní v čele muniční iniciativy, tlačíme na přísnější sankce a máme spoustu politiků, kteří se specializují na vypjaté tweety.
Ale zrovna jedno české pokrytectví, které přímo a výrazně škodí Ukrajině, je zjevné. Minulý týden jsem zaregistroval, že hodně Čechů sdílelo tweet Robina Brookse z Brookings, který upozorňuje na rekordní český vývoz do Kyrgyzstánu a ptá se: „Greed or incompetence?“
Moje odpověď zní: obojí. Již minulý rok jsem v newsletteru popsal, jak jsou děravé protiruské sankce v Česku.
„Možná ještě předtím, než začneme lustrovat třetí země (a ony na nás udělají dlouhý nos), by bylo dobré si zamést před vlastním prahem. Česká vláda je již tradičně v čele tlaku na zostřování protiruských sankcí. Ale domácí realita říká úplně něco jiného. V médiích se už objevilo pár příběhů, jak se do Ruska dostaly přes prostředníka zakázané produkty. Ale celkový obrázek je ještě mnohem horší.“
Tak pokud to bylo minulý rok horší, tak teď je třeba říct, že je to už nejhorší. Níže jsem vyjel, jak se navýšil náš export po čtvrtletích nejen do Kyrgyzstánu, ale i Turecka či Kazachstánu, tradičních brán na obcházení sankcí (Kazachstán je trochu složitější příběh, nejde už úplně Putinovi na ruku). Pokud by to bylo po měsících, byl by zlom v únoru 2022 ještě zjevnější.
Česká vláda má plnou pusu zostřování unijních sankcí a moralizuje západní partnery, ale sama nedokáže administrativně ohlídat cílovou zemi pro vše možné od piva po strategické strojírenství. Paradoxně tak tato vláda naplňuje Zemanův sen o ekonomické diplomacii všech azimutů. A Vladimir Putin je náramně spokojen…
#ToPodstatné: Greed or incompetence?
Marné pátrání po fašistech
Opravdu jsem se snažil. Kde jinde než ve Lvově bych měl najít líheň ukrajinského fašismu a nacismu, o nichž Putin neustále mluví? Najdu ty fašisty, o kterých mluví půlka slovenské politické reprezentace, či ty „nácky“, o kterých mluví Tomio Okamura?
Na počátku to nevypadalo vůbec beznadějně. Mezi centrem a nádražím stojí monumentální pomník Stepanu Banderovi. Všude jsou vidět červenočerné vlajky (které velmi nepřesně i mnohá česká média označují za vlajky banderovců). A Lvov je také centrum volebního úspěchu krajně pravicové Svobody, která v roce 2012 v této oblasti získala přes 30 procent hlasů.
Jenže pak se pátrání zadrhlo. Stepan Bandera je jistě pro západ Ukrajiny pozitivní postava, ale nikdo nechce v jeho teroristických etnických čistkách následovat. Zůstává obecným symbolem nacionalismu, stejně tak jako červenočerná vlajka.
Dobrým důkazem, že Ukrajina po všech svých tragédiích 20. století, se už nechce vracet k etnickému násilí, dokazují právě volební zisky krajní pravice. Ani Svoboda, ani Pravý sektor, ani Národní korpus nikdy nezískaly podporu zaručující vliv. Výjimkou byl rok 2012 se zmíněnou Svobodou, nicméně to bylo spíše dílo zoufalé reakce na proruského Viktora Janukovyče. Jakmile po roce 2014 zmizel, nacionální pravice nikoliv posílila, ale oslabila. Ukrajincům lze tedy vyčítat jistě tíhnutí k populismu, ale ne krajnímu nacionalismu a fašismu (což bohužel neplatí o vůdcích okupovaných teritorií na východě země). Dokonce ani nyní v extrémní válečné situaci se Ukrajinci nekloní ke krajní pravici, ale spíše hledají zas nějakého dalšího populistu.
Ač je Bandera pro západ Ukrajiny snad pochopitelným, leč pro Evropu logicky nepřijatelným symbolem, po banderovcích na Ukrajině opravdu není ani vidu, ani slechu.
#ToPodstatné: Lze vůbec smířit historii v tak tragickém regionu?