Když řádí zmizík
Minulý newsletter o hodnotě slov vyvolal spoustu reakcí, že prý není tak špatně. A jestli je něco špatně, tak je to jen opozice. Jistě, je tu Andrej Babiš, notorický lhář. A nelepší se. Jsme uprostřed kampaně, kterou zahájil přímým útokem na Green Deal a jeho kandidáti do europarlamentu slibují zastavit zelené šílenství. Vůbec jim nevadí, že právě Andrej Babiš v roce 2019 na Evropské radě zvedl ruku pro radikální snížení skleníkových plynů prostřednictvím Green Dealu. Všechny další klimatické kroky opět schvalovala vláda Babiše a také jeho europoslanci ve federalistické proklimatické frakci euroliberálů. Přesto se zdá, že Babiš se zvládne vylhat ze své role jednoho z nepopiratelných otců Green Dealu v EU a obsadí pozici hlavního českého antiklimatického bojovníka. U výroků Tomia Okamury, který tvrdí, že Evropská unie se podobá nacistickému ovládnutí Evropy, nemá vůbec smysl ztrácet čas, snad jen kvůli trestnímu oznámení.
To ale vše víme. Tak co je nového? Opakovaně tvrdím, že jedním nejhorších důsledků Babišovy vlády nebyl jeho politický výkon, ale že ke svému obrazu přetvořil konkurenty a přesvědčil je, že je lhaní a nepřiznávání chyb za žádných okolností je jediná možná politika.
Premiér Petr Fiala vydal předvolební knihu projevů Vládnutí v čase krizí, která začíná velmi slibně: „Patřím k těm, kteří věří v sílu slova. Věřím také, že věty mohou a mají dávat smysl a že jejich prostřednictvím se dá něco sdělit.“ Po tomto truismu je ovšem varující, že hned děkuje i za „krácení“, „úpravu textů“ a vzdává hold „politickému a jazykovému citu“ známých vládních učedníků Babišova marketingu, pánům Růžičkovi, Cerhovi, Smolkovi, Moussovi a dalším. Jaké ale může být krácení u přetištěných kompletních projevů v knize objemné tloušťky, kde zjevně rozsah nebyl problém?
Čtenář brzo pochopí. Jeden příklad: V knize je i mimořádný projev premiéra z června 2022 se „slavným“ poplašným slibem ovládnutí ČEZ: „V ČEZu jsou 30% vlastníkem soukromí akcionáři a ti mají své zájmy chráněné zákonem. Zatímco zájem státu je dostatek energií za přijatelné ceny, zájem soukromého investora je zisk. A tyto dva přístupy se nyní dostávají do konfliktu. To ale chceme změnit. Součástí naší strategie je, aby stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny. Není to řešení pro tuto zimu. Bude to proces, který chvíli potrvá, ale chceme s tím začít co nejdříve. Ještě jednou opakuji: naším hlavním cílem musí být energeticky suverénní Česká republika.“
Co je ale z projevu v knize na straně 100 zbylo? „V ČEZu jsou 30% vlastníkem soukromí akcionáři a ti mají své zájmy chráněné zákonem. Zatímco zájem státu je dostatek energií za přijatelné ceny, zájem soukromého investora je zisk. A tyto dva přístupy se nyní dostávají do konfliktu. To ale chceme změnit. Ještě jednou opakuji: naším hlavním cílem musí být energeticky suverénní Česká republika.“
Po těchto projevech „politického citu“, tedy cenzury, jsou projevy v knize až jazykově nesmyslné, jen aby zakryly minulý politický omyl. Falšování vlastních projevů a jejich svazování do nikým nečtených knih by mohla být celkem pominutelná kratochvíle u profesora, u premiéra je to však dost smutné. Mají už vládní marketéři přichystané výmluvy, že se muselo krátit a že zrovna ty největší politické omyly pana premiéra vypadly? Asi ano. (Stejně tak by bylo dobré vysvětlit, proč knížka ještě není na transparentním předvolebním účtu, když už prostřednictvím státem dotovaného Institutu pro pravicovou politiku si knihu všichni občané zaplatili.)
Jestli hrází proti populismu má být cenzura vlastních projevů a hodnotovou politikou nekonečná série nevynucených chyb, tak opravdu nevím…
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Knihy vrací úder
Ještě se u zánovní publikace pana premiéra zdržme. Vydávání předvolebních knih je nyní v politickém marketingu v kurzu. Nikdo to nikdy nečte, ale marketéři z „fokusek“ zjistili, že lidé odcházející z mítinku s něčím fyzickým v ruce jsou mnohem spokojenější a náchylnější k volbě, protože něco za svůj hlas dostali. Tuto mánii ve velkém rozjel Andrej Babiš. Z každého mítinku alespoň jednu knihu! Nevýhodou bylo, že jeho političtí oponenti mu z nich dosud s notnou škodolibostí citují. Pravda, i novináři, jako zde k „O čem sním, když náhodou spím“: „Jen pár náhodných příkladů pro pobavení i k pláči: Superrychlý internet pro každého zdarma. Není. Budeme hodnotit státní zaměstnance. Nelze. Vznikne sociální konto pro rodinu. Není. Rozdělí se důchod na rovnou a zásluhovou část. To premiér dokonce blokuje. Všude budou sportovní centra. Vůbec. Bude jen 101 poslanců. Nesmysl. Bude méně ministerstev. Naopak vznikají další úřady. Vznikne fond vzdělávání. Ani náhodou. Republiku budou křižovat rychlovlaky. Někdy příště. Budeme jezdit elektromobily. Vždyť je není ani kde nabít.“
Nikdy však neudělal Babiš omyl, že by vydával minulé projevy, které (kromě toho, že větám většinou chyběl podmět a přísudek) se zjevně nepotkaly s realitou. Akce „sebrané spisy“ je jednak marketingově méně účinná (Václav Klaus zdraví Levné knihy), jednak předpokládá, že je nikdo ani neotevře a nepoměří s realitou. Jak bylo řečeno v úvodu, Fialův tým to vyřešil zcela nepřijatelně „politickým citem“, tedy notnou dávkou cenzury. Ale nešlo proškrat vše, takže Fialovi oponenti mohou s chutí na mítincích z knihy začít předčítat. Vybírám jen namátkově:
Premiér začíná knihu projevem z ledna 2022, se kterým získal důvěru sněmovny pro svou vládu: „Ten dokument, který vám dnes představujeme, předkládáme, nevznikl tedy přes noc, je to výsledek dlouhé práce, jsou za ním bez nadsázky tisíce hodin práce, nejprve expertů našich jednotlivých stran, kteří připravovali programy pro volby, pak společných koaličních týmů, které se snažily definovat programové průniky, hledat kompromisy, mluvit s klíčovými reprezentanty společnosti, a vytvořili jsme tak dohromady finální vládní program, takový program, který bude správně reagovat na potřeby naší země a potřeby jejích obyvatel. Ale zároveň je to program realistický, jak pokud jde o splnitelnost cílů, tak i vynaložených finančních a společenských nákladů. Nejsme populisté a nechceme slibovat nic, o čem nejsme přesvědčeni, že jsme to schopni naplnit, a určitě nebudeme slibovat nic, o čem víme, že by to mohlo naši zemi a její ekonomiku dokonce poškodit.“
To ale premiér velmi odvážně mluví o programovém prohlášení vlády, kterým se ovšem už bohužel neřídí. Aniž by opět předstoupil před sněmovnu, od března 2023 se řídí jiným programovým prohlášením, které si vymyslel a prohlásil ho za nový jízdní řád vlády. To je mimořádně nebezpečný precedens, který popírá princip skládání účtu exekutivy po čtyřech letech ze svých původních slibů zákonodárnému sboru.
Pak tu máme třeba mnohonásobnou oslavu valorizačního mechanismu v mnoha projevech. Premiér z nepochopitelných důvodů nutí důchodce znovu ke čtení těchto porušených slibů: „Naším cílem je rovněž udržet stávající valorizační mechanismus pro naše důchodce. Jsme totiž přesvědčeni, že šetřit má náš stát v prvé řadě sám na sobě, nikoliv na svých občanech. Bohužel, český stát je hodně zbytnělý a ve srovnání s tím, kolik nás všechny stojí, je taky málo výkonný.“ Aby si o pár stran v kapitole „Navzdory všem problémům držíme sliby“ senioři přečetli, že valorizační mechanismus už neplatí.
Nebudu dále vybírat další absurdity, kdy si autor v jedné knize stačí klidně i několikrát odporovat a zmizík opravdu ne vše dokáže vyřešit. Jako pikantnost na závěr vybírám premiérův projev z června 2023 k migračnímu paktu EU, kde hovořil, proč ho vláda podporuje: „Výsledný kompromis tedy považuji za odpovídající zájmům České republiky, ale i za úspěch českého, dlouhodobého českého přístupu k migrační politice.“ Výslednou podobu knihy asi ani nikdo soudný nakonec nečetl, protože by mu došlo, že není vhodné dávat do knihy podporu paktu, když se nakonec vláda lekla útoků Babiše a v únoru 2024 zcela nepochopitelně a zbaběle (s výmluvou na zcela minoritní změny) otočila a pakt nepodpořila.
Vzhledem k řádění zmizíku je jasné, že některé projevy se do knihy ani nemohly nakouknout. Kniha nejzásadnějších projevů je tak kupodivu bez zásadního projevu, který odstartoval podzimní kampaň Spolu v roce 2022: „Říkají, že stačí, aby vláda jednoduše rozhodla a ceny zastropovala. … Ne, ne, ne, to není cesta. Pro všechny tyto falešné energetické proroky a pro všechny, kteří jim to věří, mám špatnou – ale naprosto pravdivou – zprávu. Není to pravda! Žádné takové řešení nebude fungovat. Žádné jednoduché a rychlé řešení současné kritické situace, které Česká republika a další evropské země čelí, totiž neexistuje.“ Do knihy se tak dostal až následující projev, ve kterém se premiér chlubí, že zavedl plošné socialistické cenové stropy a právě proto mají voliči volit pravicové Spolu…
Opravdu by měl zajímalo, co tím vládní marketingový tým sleduje. Chce zcela znemožnit premiéra i před těmi, kteří ho kvůli zahraniční a bezpečnostní politice stále volí? Nebo je cílem v knihovnách na metry překonat sebrané spisy Václava Klause?
#ToPodstatné: Proč si na editaci nevzali alespoň Marka Prchala?
1000 indonéských techniků
Do rubriky „Za co alespoň trochu pochválit vládu“ se mi čím dál hůře hledá materiál. Ale nakonec jsem našel! Vybírám projekt pracovní migrace z Indonésie, který už mám k dispozici. Snad už jsme vyrostli z druhé půlky desátých let, kdy jsme se tak náramně báli všech migrantů, až jsme zamezili i zcela nezbytné ekonomické a kvalifikované migraci. Cílem projektu je umožnit získání kvalifikovaných zaměstnanců do oblasti výroby a průmyslu primárně v oborech svářeč, elektrikář, zámečník, cnc operátor/seřizovač, smt operátor/seřizovač, operátor ve výrobě čipů a dalších pozic.
„Realizace projektu bude probíhat v předem dohodnuté spolupráci mezi garantem a vybranými indonéskými polytechnickými školami uvedenými v příloze, s podporou indonéského ministerstva školství a indonéské hospodářské komory. V rámci projektu bude umožněno 1000 studentům/absolventům těchto škol vykonávat pracovní činnosti ve společnostech na území ČR zařazených do projektu. Pobyt a pracovní činnost v ČR budou občanům Indonéské republiky zařazeným do projektu umožněny na základě udělení zaměstnanecké karty vydané Ministerstvem vnitra ČR. Projekt bude realizován ve 2 etapách ročně (březen–květen, září–listopad). V tomto období bude možné podat hromadnou žádost o zaměstnaneckou kartu na Zastupitelském úřadě v Jakartě.“
#ToPodstatné: Jak dlouho se ještě udrží ultrabyrokratické a ultrapomalé zelené karty a kdy přejdeme na moderní jednotný bodový systém, kterým se dá dynamicky poptávat ekonomická migrace?
Strážce Ústavy Jan Wintr
Tisková zpráva Ústavního soudu k platům soudců má titulek, který není úplně šťastný. Naznačuje, že podobnou materii soudci soudili každý rok dle jiných pravidel ústavnosti: „Soudcovské platy 2021, 2022 a 2024 po čase opět na stole Ústavního soudu: třikrát stejně, ale pokaždé trochu jinak“ A nejhorší je, že to tak opravdu vypadá.
Nejprve ale povinná chvála týmu Josefa Baxy za otevřenost. Tu si zasloužil už u sporu o důchodcovské valorizace, kde jsem jinak rozebral (laicky) některé nášlapné miny, které v nálezu soudci nechali. Nyní soudu slouží ke cti, že snad nejčastěji judikovanou materii shrnuje do přehledných otázek a odpovědí.
Jinak jsou ale nálezy doslova záhadou. Bez jakéhokoliv pevného bodu ústavní soudci určují, kdy jsou ekonomické podmínky státu natolik tristní, že krácení platů soudců je ústavní a solidární, a kdy už je lépe, takže to není ústavní. Je to v podstatě pokračování ekonomické nedostatečnosti, která byla už velmi zřetelná v nálezu o valorizacích. A i kdyby soudní tým měl k ruce lepší ekonomy, tak vůbec není jasné, jak přesně to souvisí s paragrafy ústavy.
Velmi důležitý je proto disent Jana Wintra (s podporou Josefa Fialy), kteří volali po zamítnutí. Nejprve obecné a zásadní shrnutí z disentu v Pl. ÚS 5/24:
„Neexistují přitom ani náznaky (nález nic takového ani netvrdí), že by se zákonodárná moc snažila posuzovaným opatřením soudní moc ochromit či že by šlo o jedno ze série opatření, které by k ochromení plíživě vedlo. Přestože zkušenosti z okolních zemí ukazují, že k útokům na nezávislost soudnictví dochází často postupnými a nenápadnými kroky a je třeba se i v českém kontextu mít před takovými kroky na pozoru, nic nenasvědčuje tomu, že by posuzovaná opatření mohla, byť jen potenciálně, k ochromení či dokonce k ovládnutí soudnictví politickou mocí vést.
Finanční problémy v soudní soustavě jsou jinde než v platech soudců, především v platech nesoudcovského personálu, a důraz na růst platů soudců může rozevíráním nůžek pozici nesoudcovského personálu (relativně) ještě zhoršovat. Špatné odměňování nesoudcovského personálu přitom může mnohem více paralyzovat nebo výrazně ztěžovat práci justice než nezvyšování soudcovských platů.“
Zásadní je však odstavec 6 disentu, ve kterém Wintr de facto obviňuje kolegy, že soudí mimo Ústavu:
„Nález sp. zn. Pl. ÚS 5/24 jde podle mého názoru výrazně dál, než je jádro dosavadní judikatury Ústavního soudu, kterým je ochrana funkčnosti a nezávislosti soudní moci. Nález dovozuje z Ústavy další pravidla, která podle mého názoru z Ústavy korektně dovodit nelze.“
Většina ústavních soudců se shodla na porušení Ústavy, protože a) restrikce nebyla předem dostatečně projednána s mocí soudní, b) stanovisko moci soudní a jeho vypořádání nebylo předloženo Parlamentu a c) vláda neprovedla komplexní ekonomický rozbor odůvodňující potřebnost a přiměřenost platové restrikce.
Na to puristé Wintr a Fiala odpovídají, že „tyto požadavky ovšem z Ústavy dovodit nelze“. Za laiky dodávám: mají pravdu, profesoři.
#ToPodstatné: Co má přednost: Ústava, nebo většina pléna?
Vojtěch Bahenský: Na obranu potřebujeme více než 2 procenta HDP
Jsem moc rád, že na text „Nové armádní menu za 233 miliard“ reagují ti, kteří tomu na rozdíl ode mě rozumí, tedy bezpečnostní experti. Díky!
"V posledním newsletteru došlo na zmínku aktuálních velkých akvizičních projektů AČR. Ty jsou bezpochyby důležité. Často na sebe ale svojí velkou cenovkou, „hmatatelností“ a politickou fotogeničností (s nákupem chybějících batohů se fotí špatně) strhávají více pozornosti než třeba tragický stav nemovité infrastruktury, nehledě na to, že představují ideální materiál pro nadšeneckou veřejnou debatu o přednostech konkrétních strojů. To podstatné pro zajištění obranyschopnosti ČR je dostatečné zdrojové zajištění a ochota jít za parametrické změny v otázkách obrany (o tom kvůli rozsahu až někdy jindy).
Pokud jde o zdrojové zajištění, zákonný závazek 2 % je nepochybně pozitivní posun (byť může být změněn stejnou většinou parlamentu jako je schvalován státní rozpočet) a vznik obraného fondu a institutu strategických projektů je ještě významnějším pokrokem, protože brání dlouholeté praxi MF přistupovat k armádním investicím jako ideální kasičce k ladění rozpočtu. Základní fakta nicméně i tak zůstávají:
1. 2 % HDP byla určena pro „mírový“ stav a dnes panuje shoda, že mají být „podlahou“ pod kterou výdaje neklesnou, nikoliv aspirativním stropem. Zvláště pokud se chceme bavit o Evropské bezpečnostní autonomii a nižší závislosti na USA a tedy nedělat jen absolutní nutné minimum. Že probíhají Ruská invaze Ukrajiny povede v vyřešení hrozby Ruska a návratu k mírové dividendě je přinejlepším velmi riskantní sázkou a realisticky spíše naivním zbožným přáním.
2. Z hlediska mezinárodní politiky je samotné vydávání 2 % HDP důležitým signálem ke spojencům, a především ke Spojeným státům. Zvláště pokud se 2 % HDP dosáhne podle metodiky NATO bez snah navýšit procenta zahrnutím co nejvíce možných položek relativně volně souvisejících s obranou.
3. Armáda nicméně v posledních 20 letech akumulovala obrovský vnitřní dluh, který bude třeba postupně umořovat. S pomocí kolegy Jana Kofroně (zdravím a děkuju) jsme se podívali na to, kolik jsme měli investovat do vybavení armády od roku 2014 (kdy už opravdu nejsou výmluvy, že bylo dobré počasí) pokud bychom dávali 2 % a z nich v rámci NATO předpokládanou pětinu na výbavu. Jenom ve výbavě a jenom za posledních 10 let (tedy po konci doby největšího podfinancování po finanční krizi) chybí cca 130-140 miliard korun a další masivní dluhy existují v infrastruktuře a dalších položkách. Dluh bude třeba umořovat v době, kdy je poptávka po obranném materiálu extrémně vysoká a tomu odpovídají ceny a dodací lhůty.
4. Udržovací 2 % HDP nám tak v dnešní situaci neumožní dosáhnout „armády za 2 % HDP“ - a tedy ani splnění našich závazků v rámci obranného plánování NATO - ani v horizontu vyšších jednotek let. (Neodpustím si zmínku, že částka zároveň rámcově odpovídá každoroční sekeře zaseknuté do státních příjmů „dočasným“ snížením daně z příjmu s pera ANO a ODS.) Zvláště až v letech 2026-28 naběhnou splátky velkých akvizic techniky, při udržování 2 % to bude znamenat prohlubování vnitřního dluhu armády v jiných oblastech.
5. Byť v ČR panuje prakticky kult efektivity vynakládání veřejných prostředků (prakticky zosobněný v podobě NKÚ), strach z neefektivního vynaložení prostředků se významně podílel na budování vnitřního dluhu. Pokud nehovoříme o neefektivitě v řádu desítek procent, pak nelze potřebu zdrojů nijak obelhat. Ostatně hledání absolutní efektivity nás dovedlo do nákupů v době kdy je materiál extrémně drahý, ale nelze je už odložit.
V nějakých ohledech ne nepodobně otázce státního dluhu tak v případě obranných výdajů v tuto chvíli oslavujeme jako vítězství zpomalení nebo zastavení tempa zaostávání za závazky, nikoliv jejich urychlené dohánění nebo plnění. Na voliče, média a snad i zahraniční partnery to možná i bude fungovat. Na bojišti už ne tam moc. Zda to z hlediska reálného zajištění obrany odpovídá i samotné vládní rétorice o aktuální bezpečnostní situaci ponechám na čtenáři."
#ToPodstatné: Piště mi #ToPodstatné!