Newsletter DK
← zpět na archiv

Babišovi noví kamarádi

Tak nudnou předvolební kampaň ještě ANO nenabídlo. Generické heslo „Česko, pro tebe všecko“, žádné jednotící téma, krotký Andrej Babiš, který nakonec ani nepřišel do závěrečné debaty České televize… Jen si to srovnejme s do detailu promyšlenou kampaní z roku 2019 „Česko ochráníme. Tvrdě a nekompromisně“. Proč jen v čase, kdy se celá EU zjevně posouvá ke krajní pravici, opět Babiš nevybubnoval ve velkém migraci a nevysál všechny protestní hlasy? Protože nechtěl. ANO bylo prý ochotné sklesat až na pět mandátů, jen aby mu začali na politické scéně růst nějací partneři pro sněmovní volby.

Připomeňme, že ANO zůstalo v roce 2021 (podobně jako kdysi Jiří Paroubek) jako kůl v plotě, na mandáty vítěz, ale jen s jedním partnerem a bez většiny. Eurovolby byly dobrá příležitost nechat v protestních vodách vyrůst nové možné koaliční partnery, aniž by to pro ANO jakkoliv ohrozilo lídrovství opozice. A povedlo se. Desetiprocentní zisky pro Roberta Šlachtu a Kateřinu Konečnou jasně ukázaly, kdo by mohl být za rok pro ANO a SPD třetí do party. Babiše navíc také jistě těší, že SPD trochu spadl hřebínek. S Tomiem Okamurou má špatné vztahy od prezidentské volby, kde SPD stavělo vlastního kandidáta.    

Nespokojenost s vládními stranami nakonec byla tak veliká, že i přes tento základní plán podpořit na svůj úkor nějaké proxy strany, to ANO stačilo na sedm mandátů. To je před sněmovními volbami opravdu varující, nezdá se však, že by si to vládní politici jakkoliv uvědomovali.

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Jedna kampaň horší než druhá

Zatímco v roce 2019 v eurovolbách ODS, TOP09, KDU, STAN a Piráti brali 47 procent voličů, letos to bylo již jen 37 procent. Jistě, částečně za to může nepopulární vládní odpovědnost (ale tu měl Babiš v roce 2019 taky a vyhrál). Základem je opravdu mizerná kampaň a pramálo uvěřitelná politická nabídka.

Snění Spolu v posledních dnech kampaně o vítězství ukazuje, jak moc je tato koalice odtržená od reality. K zaznamenání jsou dvě věci. Jednak sestava kandidátky: tato trojice stran měla na mnohem působivější sestavu, jen všechny zajímavé osobnosti postupně vyloučila. Alexandr Vondra se navíc vykašlal se na to, aby nějakým způsobem sevřel velmi různorodou kandidátku, pro mnohé voliče tak bylo nepřijatelné volit pro/proti euru, pro/proti Green Dealu, pro/proti von der Leyen. Vondrův rodinný zájem, aby v europarlamentu zůstala Veronika Vrecionová, je hezký, ale takhle se vítězit nedá. A už vůbec se po takovém intrikaření nedá očekávat obhajoba čtyř mandátů pro ODS. Tomáš Zdechovský jako lídr křesťanské frakce Spolu pak byla nabídka, kterou mohli uvěřit snad jen voliči SPD, ale ti kroužkovali na jiných kandidátkách. Lidovci jako samostatná strana končí. Spokojeni mohou být jen v TOP 09, kteří jako jediní měli v nabídce více než jednoho známého lídra, a Ondřej Kolář se také dostal. Někdy je holt dobré taky trochu myslet na voliče a nesestavovat kandidátku jak do Národní fronty.

O kampani Pirátů nemá smysl mluvit, protože žádná neexistovala. Ivan Bartoš, který v roce 2003 hlasoval proti vstupu do EU, chtěl nyní vyslat do EU alespoň dva federalistické europoslance. Nakonec je to jeden, a i za toho mohou být nakonec rádi. Fascinující byla ovšem kampaň STAN. „Zakoupení“ Danuše Nerudové se příliš nevyplatilo. Přitom tomu tak nemuselo být. STAN si měl odpustit zmatenou kampaň, že sotva voliči zvolí Nerudovou do europarlamentu, tak ta to položí a půjde dělat eurokomisařku. Závěrečná kampaň ve prospěch Filipa Turka už vůbec nedávala žádný smysl. Stačilo přitom respektovat název koalice „Starostové a osobnosti pro Evropu“ – na první místě jsou Starostové a Jan Farský by byl velmi dobrým lídrem, který mohl přivést stranu klidně ke třem mandátům.

#ToPodstatné: Nebo to snad byly dobré kampaně?

A teď už výběr komisaře doopravdy

Eurovolby na českou politiku mnoho dopadů mít asi nebudou. Představa, že by premiér Petr Fiala vzal vážně vzkaz od voličů, se nedá příliš očekávat. Jedinou praktickou změnou tak bude posun ve výběru eurokomisaře. Ten podle nepsaných dohod připadá STAN/Pirátům. Obě strany však nyní ošklivě pohořely. Jejich straničtí kandidáti jako Danuše Nerudová či Marcel Kolaja jsou mimo. Ministr Jozef Síkela, který se nespálil v eurovolbách, má lepší šance, ale slabý výsledek STAN a neochota Víta Rakušana ho pustit do Bruselu, mu také nepřejí. ODS do hry chtělo zkušeného ekonoma Marka Moru a diplomata Jiřího Šedivého. Nakonec to ale vypadá, že bude třeba najít někoho úplně jiného, kterého formálně navrhne STAN, ale bude to výrazně nadstranický kandidát přijatelný pro celou koalici.

Tady by bylo dobré, kdyby si vláda konečně udělala rozborku, co je realistické. O jména se totiž hraje až v druhém sledu. Nejprve je třeba si vytipovat portfolio, na které země má. Šedivý by byl ideálním kandidátem pro pravděpodobný nový post komisaře pro obranu či obranný průmysl. Ale jestli tento post vznikne, určitě po něm sáhne Polsko. Tam vyhrála koalice Donalda Tuska, což dává velkou šanci pro ministra zahraničí Radoslawa Sikorského tohoto postu dosáhnout. Vláda již také vyhlásila, že chce silné ekonomické portfolio. Ale to jen nepříliš realistické – nemáme euro, vládní strany tu prohrály, premiér není ve vítězné eurolidovecké frakci.

Takže co? Pokud něco ekonomického, tak ze střední kategorie, například dopravu. Maďaři určitě přijdou o portfolio rozšíření. Tam bychom také mohli uspět. Až si tedy ujasníme, co vlastně v další komisi chceme za portfolio, ať se teprve objeví druhá várka jmen na českého komisaře.

#ToPodstatné: Jaké portfolio a jaké jméno na něj?

Jakub Bakule: Vnitřní dluh kultury dosahuje 60 miliard

A jedno nevolební téma. Příspěvek Vojtěcha Bahenského, jaký máme vnitřní dluh v obraně, vyvolal spoustu reakcí, jaké máme vnitřní dluhy i v dalších oblastech. Začínáme příspěvkem Jabuba Bakule, který měl na ministerstvu kultury několik let na starosti kulturní a kreativní politiku. Díky!

"Vojtěch Bahenský v posledním newsletteru poznamenával, že za posledních 10 let v obraně chybí 130-140 miliard korun. Vnitřní dluh v kultuře za stejné období je nominálně asi poloviční (59,2 mld. Kč) ve vztahu k financování sektoru ale drastický. Dlouhodobé podfinancování Ministerstva kultury má ale ještě jeden zásadní dopad - rozvrat vnitřní kapacity. Ministerstvo kultury je kanárkem v dole české státní správy a ukazuje, kam by postupný rozklad státu mohl dospět v jiných resortech za 10-15 let. Kulturu by proto měl sledovat každý, koho obecně zajímá efektivita státu. 
Fungování nejmenšího resortu, který je na úrovni úřadů jako ERÚ, příkladně ukazuje složitost vládnutí v ČR. MK oproti menším resortům typu spravedlnosti nebo zdravotnictví schází asi sto lidí; chybí i nástroje, procesní kapacita nebo digitalizace. Každý ministr nebo ministryně je v extrémně složité nástupní pozici. Ideální ukázkou krize kapacity je zákon o tzv. statusu umělce. Tento spíše nešťastným pojem označuje sadu opatření pro narovnání pracovních podmínek v kultuře, která evropské státy přijímají posledních 40 let. Na rozdíl od zbytku ekonomiky se totiž v kultuře mj. pohybuje trojnásobek lidí na volné noze (kolem 39 %), kteří většinou pracují projektově a kombinují více smluvních vztahů najednou (např. mikro-úvazek, živnost, autorské smlouvy). V Německu proto statistika kultury extrémně zajímá ministerstvo práce, protože ukazuje, kam míří část německého trhu práce v rámci gig economy. 
V ČR pandemie jasně ukázala, že práce v kultuře se tu zcela neřešila a máme třicetiletý legislativní dluh. V Národním plánu obnovy se proto ČR zavázala Evropské komisi ke stabilizaci pracovních podmínek v kultuře. Klasickou výhodou českého zpoždění bývá, že můžeme vybírat z praxe dalších států EU. Ty v rámci "statusu" za posledních 40 let vymysleli minimálně 20 větších či menších opatření. Část nestojí ani korunu (např. specifický typ smluv pro kulturní sektor nebo možnost OSVČ v kultuře se efektivně sdružovat do asociací, za což u nás ÚOHS hrozí pokutou). Největším uvažovaným by byla variace na německý fond, který za jistých podmínek přispívá na sociální pojištění cca 192 000 německých umělců a novinářů. U nás by se mohl týkat cca 25 tis. osob a stál by přibližně 600 mil. Kč ročně (v rámci populárních přepočtů tedy méně než šestinu zdanění tichého vína pro 18 tis. vinařů).
Výsledkem dvou let práce na statusu umělce v ČR ale není ani jedno ze 20 zmiňovaných opatření. Je jím dobrovolný registr pro umělce. Umělci za 1000 Kč dostanou osvědčení (rámeček a háček k zavěšení nejsou v ceně). Pokud MK vyjedná peníze, tak registr může být doplněn o podivně definovaná tvurčí stipendia - plán je 126 mil. Kč pro 1400 umělců. Granty jsou totiž hlavním nástrojem MK, které ostatní resorty nepřizvalo. Kultura tak pro zbytek státu zůstává slepou skvrnou. Ve Španělsku v rámci meziresortní iniciativy plánu obnovy zvládli za dva roky tři zákony a 30 drobnějších opatření."

#ToPodstatné: Piště mi #ToPodstatné!

Co číst (a poslouchat)