Léto bez ruličky bankovek
Newsletter je zpět, doufám, že jste si léto také užili. Ne že bych byl pořád na dovolené, ale přesto se musím podělit o pár letních zážitků z různých koutů Evropy. Dánsko, vše bezhotovostně. Švédsko, vše bezhotovostně. Německo, vše bezhotovostně. Rakousko, vše bezhotovostně, Slovinsko, vše bezhotovostně. Itálie, vše bezhotovostně. A ilustrativní historka z Norska: Promoklý sestupuju z hor k jezeru a shodou okolností v zemi nikoho přijíždí malý trajekt, který by mi opravdu pomohl v cestě. Jenže nemám hotovost. Přesto nastoupím. Na dotaz, že bohužel nemám cash, zda se dá platit kartou, lodník, který déšť a pět stupňů zjevně považuje za fajn norské léto, odpovídá, že bohužel. A je to tady: jako nerozumní extrémisté, wokaři a neomarxisté chceme všude platit bezhotovostně a pak jsme v problémech, dobře nám tak. Lodník ale rychle dodá: Ne, že se nedá platit kartou, to jste špatně pochopil, ale v těchto končinách, kde nikdo není, prostě občas internet vypadne na pár sekund, už to ale běží, zaplaťte, prosím. V té chvíli mi shodou okolností přichází také SMS z Čech, že mám něco v obchodu v centru Prahy připraveno k vyzvednutí. A ať si přinesu hotovost.
Po návratu do Čech je to trpké. Nemálo schůzek mám v jedné z nejznámějších kaváren v centru Prahy. Už vím, že tam musím vždy s hotovostí a posmutněle sleduji, jak Němci a další národnosti jsou po konzumaci kávy a kochání se interiéry nemilosrdně posíláni k bankomatu. Je to na hraně ostudy. Přemýšlím, kdy jsem naposledy byl vystaven takovému tlaku na hotovost. V EU nic. Ukrajina to taky nebyla. Docházím tak zpětně až… k Jordánsku. Asi na té úrovni nyní opravdu jsme.
Aby bylo jasno – rozhodně podporuji právo mít možnost platit v hotovosti (do určité výše), je to svého druhu strategická bezpečnostní infrastruktura státu. Nicméně rozhodně odmítám, aby stát pobízel k platbě v hotovosti svou neschopností optimálně kontrolovat tržby a vybírat daně. Zrušit EET bez náhrady nebyl projev pravicové politiky, ale jen projev hlouposti (i Hospodářská komora volala po DET, dobrovolné evidenci tržeb). Byla to tak přímá pobídka přejít výhradně na hotovost a opět nepřiznávat celé tržby, což řetězí mnohé další jevy šedé ekonomiky: vyhýbání se DPH a dalším daním, platba po šichtě na ruku. Zatímco kontrolní hlášení už touto dobou mělo být nahrazeno automatizací a neotravovat podnikatele, nějaká forma evidence tržeb je nezbytná.
Ve všech státech, co jsem projel, buď bezhotovost tak pokročila, že nepřiznání tržeb již není možné. Ve státech, kde mají hotovost rádi (Rakousko, Německo), je zas taková evidence tržeb, že obházení je velmi rizikové. A pak je tu Česko se svou „svobodou podnikání“. Kromě toho, že i v centru měst je nutné chodit s ruličkou bankovek, tak to samozřejmě znamená především suboptimální výběr daňového inkasa. A to zas znamená, že stát, který takto protéká, nikdy neodůvodní svým občanům, že jim zvyšuje daně.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Dohnat a předehnat. Nová hospodářská strategie slibuje Česko mezi top 10 zeměmi EU
Mám v ruce něco, o čem zatím nelze říct, zda je to cár papíru či nejdůležitější dokument této vlády. Ministerstvo průmyslu připravilo „Hospodářskou strategii České republiky“, která má být jízdním řádem prosperity na dalších 10, 15 let. Až se dostane do médií, snad bude podrobena zevrubné odborné debatě. Má čtyři základní strategické oblasti:
1. Lidský kapitál, produktivita a přidaná hodnota – zahrnuje rozvoj vzdělávání, podporu výzkumu a inovací, digitalizaci a zlepšování podnikatelského prostředí. Cílem je zvýšit přidanou hodnotu českých firem a zajistit dlouhodobou udržitelnost veřejných institucí.
2. Strategická infrastruktura – pokrývá investice do energetiky, dopravy a digitální infrastruktury, přičemž klade důraz na dekarbonizaci a bezpečnost dodávek energií a surovin.
3. Industrializace s přidanou hodnotou – zaměřuje se na rozvoj technologicky vyspělých odvětví a podporu inovací ve stávajících průmyslových sektorech s cílem zvýšit přidanou hodnotu a konkurenceschopnost českých produktů.
4. Financování – zahrnuje zajištění dostupného kapitálu pro strategické investice, využití evropských fondů a národních rozpočtů pro udržitelný rozvoj a stabilizaci veřejných financí.
Co má být vrcholným cílem? Dostat se mezi deset zemí EU s nejvyšším HDP v PPP:
„Ke sledování dosažení vrcholového cíle v podobě růstu konkurenceschopnosti bude sloužit ukazatel hrubého domácího produktu na osobu v paritě kupního standardu, kde se Česká republika nacházela v roce 2023 s hodnotou 91 % průměru Evropské unie na 14. pozici mezi Kyprem a Slovinskem. Hlavním cílem Hospodářské strategie bude umístit se v elitní desítce mezi zeměmi Evropské unie. Tento ukazatel v sobě zahrnuje změnu přidané hodnoty, a i přes své nevýhody se používá pro aproximaci výše vyspělosti ekonomiky a pro srovnání životní úrovně mezi zeměmi.“
V newsletteru se ke strategii určitě ještě vrátím, speciálně kapitola o financování všeho tohoto snažení je velmi zajímá a určitě ne všichni s ní budou zajedno.
Nicméně je zajímavé, že ve strategii úplně chybí popis, jak bychom se na ono nejhůře desáté místo mohli dostat. Slovinci, Kypřané, Italové, Francouzi či Malťané snad přestanou modernizovat a přepustí nám své pozice? Nebo má ministerstvo průmyslu spočítáno, že produkční mezeru zcela uzavřeme a přesně to nás posune za dekádu o čtyři, pět příček před vybrané sousedy? Shodou okolností nyní elitní ekonom Jaroslav Borovička v několika postech na svém Facebooku diskutuje zastavenou českou konvergenci k Západu a rozhodně se nezdá, že by některá ze středovýchodních (a jižních) zemí měla sílu prorazit past středních příjmů (níže kradu porovnání JB).
Asi již tušíme, jak se tam slib Česka v TOP 10 EU dostal. A to dle základní ekonomické teorie, která opakovaně v praxi prokázala svou platnost: slibem nezarmoutíš….
#ToPodstatné: Můžeme se při dnešní chabé konvergenci vůbec dostat mezi top desítku zemí EU? A má se to měřit HDP, protože HNP by už rozhodně tak pěkně nevypadal?
Česká pošta: sešviháním mrtvý kůň neobživl
Minulý rok jsem tu kritizoval plán transformace České pošty. Respektive jsem ocenil, že vláda konečně přiznala, jak na tom Česká pošta je. Nicméně restrukturalizační plán jsem považoval za mylný. Ze dvou důvodů.
1. Starostenský ministr vnitra Vít Rakušan nenašel odvahu k razantnější redukci poboček. Tvrdil jsem, že z 2900 bude za pět let maximálně 2100 a pořád si to myslím. Od počátku jsem také říkal, že pošťáci budou muset doručovat méně často, ale za to spolehlivě. To už ministr přiznává. Ale hlavně princip rušení byl zcela chybný a poplatný tomu, že rezort ovládá STAN. Zachovány byly malé nenavštěvované pošty v miniobcích, což je v zemi s nejvíce obcemi na milion obyvatel v EU neufinancovatelné. Místo toho se mělo přejít na mobilní pošty a partnery. Jenže to starostenský ministr nedovolil a naopak zavřel prosperující městské pošty, kde STAN nemá jádro voličů, čímž katastrofálně přetížil zbývající pošty a ještě více poškodil reputaci problémového podniku ve větších městech.
2. Co bylo v plánu ještě mizernější, respektive poplatné politice, to byla velkolepá vize, jak se podnik rozdělí a z Balíkovny vznikne prosperující komerční část po vzoru vstupu Deutsche Post do DHL a podobně. Jenže trh balíků je už rozdělený a bez masivních investic do agresivní cenotvorby, marketingu či distribuce už se ten podíl nedá znovu od soukromníků dostat zpět. Po vystoupení v ČT v březnu minulého roku jsem dostal „bídu“, když jsem tam řekl, že se podle mě Balíkovna v roce 2025 bude transformována na akciovku jen proto, aby pak hned byla prodána napřímo třeba paní Kijonkové nebo uvedena na burzu (asi 20 minuta). Jak jsme na tom o rok později? Ano, spletl jsem se, zapomněl jsem, že tato vláda nesnáší kapitálový trh, takže burza padá. A paní Kijonková už taky nemůže být mezi kupci. Ale prodej je už přiznaný. Podle ředitele České pošty Miroslava Štepána se Balíkovna oddělí a pak hned prodá, a to za pakatel – do čtyř miliard.
Co bude dál? Snad si konečně přiznáme, že Česká pošta zemřela, žádnou zázračnou komerční nohu mít nebude. Z pošty bude dotovaný státní podnik, který – až nebudou ministerstvu vnitra vládnout starostové malých obcí – bude muset rozumně předělat pobočkovou síť a ještě ji zúžit. Doručovat se bude dvakrát týdně, ale spolehlivě. Jen škoda té Balíkovny. Na počátku tisíciletí mohl vzniknout lídr trhu. Před šesti lety to vláda mohla prodat za deset miliard či – kdybychom tu někdy měli pravicovou vládu – uvést na burzu a podpořit kapitálový trh. Před třemi lety se dala ještě vypsat soutěž mezi retailovými řetězci, kdo si přibere na pobočky balíkové okénko a získá tak konkurenční výhodu. Nyní už je možné to jen odprodat dominantní konkurenci za zbytkovou cenu. Smutný příběh.
#ToPodstatné: Nebo jde něco z České pošty ještě zachránit?
Strategická komunikace, která funguje
Teď by to chtělo vládu zas za něco pochválit. Ne, určitě to nebude za výrok vládního koordinátora Otakara Foltýna o „svi*ích“, což je ukázkový příklad nezvládnuté strategické komunikace: jejím cílem je totiž najít mezi razantními příznivci a odpůrci určitého tématu nevyhraněné a na ně působit. Tohle jistě zapůsobilo, ale přesně opačně, vytlačilo mnohé nerozhodnuté k oponentům. Je až úsměvné, kolik lidí se Foltýnův výrok snaží hájit – nejen že je nepřijatelný, ale co je ještě horší, je i nefunkční.
Naštěstí někdy se strategická komunikace povede. Již jsem v newsletteru informoval o kampani na podporu veledůležité novely Lex Ukrajina 7. Vláda si správně vyhodnotila, že zásadní změna podmínek pro pobyt a práci Ukrajinců zde potřebuje masivní podporu a vnitro doručilo prakticky bezchybnou kampaň „Pracujeme tam, kde je třeba“.
Změřilo si názorové skupiny, vymyslelo vhodnou kampaň a tu efektivně nasadilo. Mám k dispozici již i výsledky kampaně.
Po kampani o 4 procenta více Čechů souhlasí s tím, aby rodiny z Ukrajiny mohly v ČR dlouhodobě zůstat, pokud budou pracovat, naučí se česky a budou dodržovat české zákony. O 8 procent více lidí si myslí, že uprchlíci přicházející z Ukrajiny jsou pro budoucí vývoj ČR obecně přínosem. O 8 procent více lidí souhlasí, že stát by měl podporovat snadné zapojení Ukrajinců na trhu práce.
Zcela souhlasím si se závěrečnými doporučeními:
1. Kampaň byla postavena na pevné datové základně, která pomohla při tvorbě sdělení a zacílení komunikace. Data byla také využita při vyhodnocení výsledků komunikace, což umožnilo zjistit efektivitu a úspěšnost kampaně. Načasování komunikace bylo správné a doplňovalo diskusi o příchodu Ukrajinců v ČR.
2. Bezprecedentní spolupráce mezi státem, konkrétně Ministerstvem vnitra, Úřadem vlády a Zmocněnkyní pro lidská práva, a nevládním sektorem reprezentovaným Mezinárodní organizací pro migraci (IOM) se osvědčila jako velmi efektivní. Tento model meziresortní spolupráce s nevládním sektorem je potřeba dále rozvíjet.
3. Ukazuje se, že správně zformulovaná, uvěřitelná a promyšleně zacílená strategická komunikace dokáže nejen efektivně prosazovat politiku státu, což vede k větší 3. důvěře ve vládní politiku, ale také pozitivně ovlivňovat postoje občanů.
Tohle je skutečná strategická komunikace. Ne přemítání o „svi*ích“…
#Blížíme se od nesmyslných kampaní typu „Zvládli jsme to bez lockdownu“ ke skutečně efektivní strategické komunikaci? A kdo by ji měl řídit?
Od Listopadu po Novu
Přes léto newsletter nevycházel mimo jiné i proto, že jsem potřeboval něco dodělat. A je to venku. Po knížce „Doporučeno nezveřejňovat: Fungování propagandy, cenzury a médií v pozdně normalizačním Československu“, která se věnovala situaci médií na konci 80. let, vychází knížka „Od Listopadu po Novu: Vývoj české žurnalistiky v letech 1989–1994“.
Devadesátky jsou nyní hodně populární téma, každý má na ně silný názor, ale kupodivu stále máme jen minimum odbornějších textů k různým aspektům 90. let. Historii žurnalistiky nevyjímaje. Proto jsem se pokusil koncepčně popsat první polistopadové roky, které byly pro další rozvoj žurnalistické profese zásadní. Využil jsem dobová média, rozhovory s pamětníky i komparaci s vývojem v zahraničí.
Nakonec to byla docela mravenčí práce, ale měl jsem silný pocit, že už by ji někdo měl podniknout. Nedělám si iluzi, že je to vyčerpávající popis tehdejší doby v médiích, ale snad to pomůže, abychom se od často nepřesného nostalgického vzpomínání aktérů či dokonce křivení historie pro aktuální politické příběhy posunuli ke shodě alespoň na pár nesporných faktech z tehdejší doby.
Budu rád, když si knížku koupíte. Je to, myslím, čitelné i pro širší veřejnost. A když vás to nebude bavit, alespoň se podíváte ve fotografické příloze na NEI Report, což je i po těch letech dost bizarní zážitek.
Rád si o knížce/médiích v devadesátkách/devadesátkách přijdu popovídat. Pokud máte nápad, napište mi. Jednu zajímavou debatu už mám za sebou, ne ve všem jsme se shodli, ale tak je to jen správné.
#Znáte NEI Report, Špígl nebo snad Týdeník Politika? Ne? Tak to buďte rádi…