Newsletter DK
← zpět na archiv

Nejhorší polistopadový státní rozpočet

Až v poslední srpnový den byl zveřejněn návrh ministerstva financí na státní rozpočet pro příští rok. Poprvé tak za sebou nemáme letní veřejnou debatu o chystaném rozpočtu. Ministr Zbyněk Stanjura tvrdil, že je to proto, aby se ministři nehádali. Jeho poradci dokonce tvrdili, že se tím „vyhneme chaosu“. To se zjevně nepovedlo, ministři se hádají nyní a přitom je třeba, aby vláda schválila návrh do konce září. Na veřejnou debatu o mnoha rozpočtovaných zázracích (například, jak může z roku na rok DPFO placené poplatníky vyjet o 40 procent nahoru) máme necelý měsíc. Pozoruhodně snadno se povedlo vládnímu PR přesvědčit veřejnost, že kdo chce veřejnou debatu o rozpočtu, tak je to agent ANO nebo nové strany Miroslava Kalouska. Jako by transparence nebyla podmínkou demokracie.

Na billboardech sice vládní strany tisknou, jak nás vedou na Západ, ale západní zavedené demokracie mají právě zavedené postupy transparentního rozpočtování. Často své výhledy ministři nosí i do parlamentu, aby si je obhájili (britské spring statementy a další varianty v jiných zemích). Česko jde opačným směrem. Cílem je co nejmenší diskuze. A je to pochopitelné, protože předložený rozpočet je ten nejhorší od roku 1989 – nikdo nikdy v nekrizových ekonomických časech nepředložil takové ohrožení veřejných financí.

Prosím, pomiňme rozpočty dělané v krizích. Ano, zpětně viděno, všechny byly nějakým způsobem mylné a čísla nakonec neseděla. V. Klaus chtěl v roce 1997 vyrovnaný rozpočet, spadl do tehdy nepředstavitelného schodku 15 miliard (dnes jsou to drobné); M. Kalousek chtěl o deset let později schodek 38 miliard, velká finanční krize mu přidala 160 miliard; stejně tak bychom neměli zas tak přísně vyčítat Aleně Schillerové covidové rozpočty a Z. Stanjurovi rozpočty v energetické a inflační krizi. Ale žádná taková krize nás snad již nečeká a rozpočet s ní nepočítá. Příští rok předikuje ministerstvo financí nominální růst HDP 5,4 procenta HDP, deflátor HDP zkrocený na 2,7 procenta, tedy reálný růst HDP na velmi slušných 2,7 procenta HDP. Prostě dobré časy. Přesto Stanjura opět navrhuje rozpočet krizového roku, kdy stát nemá své vlastní veřejné finance pod kontrolou.

Nejde v první řadě ani tak o schodek 230 miliard (respektive 250 se schovanými dluhopisy ve Státním fondu dopravní infrastruktury), který neumí tato vláda srazit o řád dolů. Jde především o raketově rostoucí náklady státního dluhu. V prvním covidovém roce 2020 se na úrocích státního dluhu (tedy platby českým bankám, kalifornským penzijním fondům či třeba nizozemským pojišťovnám jen za možnost dlužit, nic nesplácet) platilo 40 miliard. To tehdy byly výdaje menšího ministerstva. Příští rok to bude už 100 miliard. Pro představu: to už je safra velké ministerstvo. Nebo můžeme říct, že je to zhruba polovina prostředků, které v další dekádě potřebujeme na modernizaci obrany před Putinem. Nebo čtvrtka Dukovan. Nebo před krajskými volbami můžeme říct, že to jsou všechny prostředky krajů mimo Prahu na školství, zdravotnictví, dopravu a sociální péči.

Rozpočet by neměl být v této podobě schválen a jeho přepracování by mělo být svěřeno někomu, kdo chápe základní souvislosti veřejných financí. I kdyby to znamenalo měsíc rozpočtového provizoria v lednu.

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. 

Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Top nejabsurdnější čísla z rozpočtu

117 miliard ročně jen za možnost dlužit

O neudržitelných 100 miliardách jen na splácení úroků příští rok již byla řeč. To pravé peklo ale vysvitne až ze střednědobého výhledu. Pokud by ono půjčování dalších peněz bylo „prorůstové“ a „proinvestiční“, tak v dalších letech by mělo přispět k vyšší produktivitě ekonomiky, její odolnosti, celkově lepší kondici, což by znamenalo větší daňové inkaso a možnost splácet o to rychleji tyto nové půjčky. Tak to ale není. Všichni dobře víme, že nové peníze nejdou do vědy a výzkumu, kvalitního školství či modernizace ekonomiky. Jsou do běžného provozu státu a místo splácení dluhu nás čeká tím pádem jen čím dál větší dluh. Dle střednědobého plánu budeme v roce 2027 již splácet ročně jen na úrocích 117 miliard, aniž bychom ze samotného dluhu nesplatili ani korunu.

 
92,6 procenta příjmů spolknou mandatorní výdaje

Finanční zdraví veřejných financích se dá posuzovat různě. Jedním z nejlepších kritérií je fiskální vůle, kterou stát má v krizích – tedy přeloženo do češtiny, zda mu zbývá možnost hýbat dostatečným množstvím peněz v krizových okamžicích. V Česku je odpověď jednoduchá: ani omylem, v krizích zcela závisíme na zahraničním financování, které může být z roku na rok velmi volatilní. Všechno kritizované Babišovo rozhazování před nástupem krizí nás dovedlo k poměru 81,4 procenta mandatorních a kvazimandatorních výdajů na příjmech státu. V krizi poměr zcela pochopitelně vylétl. Problém je, že po krizových letech se nejsme schopni vrátit snížením státních výdajů či zvýšením daní opět pod 90 procent. Mimo jiné je v grafu dobře vidět, že extrémní nárůst mandatorních výdajů do sociální oblasti se nekonal za Babiše, ale „rozpočtově odpovědné“ vlády Fialy. Míst takto malou fiskální vůli je pro veřejné finance extrémně nebezpečné. V další krizi to bude znamenat – pokud se něco nezmění -, že stát nebude mít ani dostatek příjmů, aby bez půjčky dostál svým základním zákonným výdajům, o nutných investicích mimo zákonné povinnosti ani nemluvě.

 

Abychom nezvedli DPFO, zvedneme všechny další daně

Na této tabulce se hezky ukazuje zoufalost snížení DPFO z roku 2020 spolu s neschopností razantně snížit i státní výdaje. Ano, Petr Fiala stále může říkat, že zachovává nízké přímé daně zaměstnanců, protože je to „správné“. Už ale nedodává, že místo toho lidem zdražuje život všemi dalšími daněmi. Propad výběru DPFO mezi lety 2020 a 2021 byl extrémní. Jen plátci šli 135 miliard na 87 a ještě letos přes inflační růst nejsme na úrovni inkasa před rušením superhrubé party ANO, ODS a SPD. Zároveň je na inkasu vidět, jak se v předvolební nezodpovědnosti rušily bez náhrady i další daně, např. daň z nabytí nemovitých věcí atd. Jak to dopadlo? Logicky si stát daně vybírá jinde a často méně spravedlivě. Zrušení nabytí nemovitosti se překlopilo do nepříliš spravedlivého zvýšení nemovitostní daně. Snížení DPFO je kompenzováno nemocenskou v pojištění (to v tabulce ani není); výrazným nárůstem DPPO s nejvyšší sazbou v postkomunistickém regionu; absurditami jako je daň z nadměrných zisků placená jednou firmou, protože tato pravicová vláda nesnáší kapitálový trh; zdaněním hazardu a alkoholu, ale už ne tichého vína jihomoravského poslance Petra Fialy atd. A všechna tato – často nepříliš spravedlivá – zvýšení daní stále ani omylem nepokryjí výpadek inkasa po populistickém snížení DPFO v roce 2020.

Jen půl procenta HDP na vědu

Mohl bych vybrat ještě mnohá další čísla – absurdní státní dvoumiliardové dotace na stavební spoření; babišovské plošné jízdné; nespravedlivou pětistovku k důchodu všem důchodkyním bez ohledu na výši penze za 20 miliard; slavně redukované počty úředníků, kteří se po drahém vyhazovu o to dráž najímají jako „ičaři“; unijní unikát jménem windfall tax, který má sám „vyvanout“, ale to při již stabilně vyšších cenách elektřiny nikdy nenastane a mnohé další. Na druhé straně je jen málo věcí k ocenění – například narozpočtovaných závazek 2 procent HDP na obranu, i když tam kreativní úředníci MF schovávají vše možné od kanceláře prezidenta přes ministerstvo zdravotnictví až po státní úřad pro jadernou bezpečnost. Vybírám na závěr ale jiné číslo. A to je věda. Máme nejvíce vysokoškolských pedagogů a vědců ve vládě, co jsme kdy po roce 1989 měli. Ti zároveň mají i manažerskou zkušenost s vedením univerzit (Fiala, Bek, Ženíšek) a přesto je podíl na HDP na vědu, výzkum a inovace naplánován pro další roky na půl procenta HDP. V roce 2020 to bylo 0,8 procenta HDP. Tak mizernou podporu vědy jsme tu měli naposledy někdy za sociálnědemokratických vlád kolem roku 2005. A zase se tam vracíme. Ministr vědy M. Ženíšek zaplavuje sítě, jak vydobyl větší peníze na vědu a skutečně pro volební rok 2025 tam je narozpočtováno 51,6 miliardy i se zahraničními zdroji. Pokud ale další rok má částka prudce klesnout na 43,7 miliardy, pro něco takového by neměl nikdo z vysokoškolských pedagogů ve vládě hlasovat. Je to přímá cesta k hloupé republice, která se odmítá modernizovat ekonomiku na vyšší přidanou hodnotu a bohatnout.

#ToPodstatné: A jaká absurdita v rozpočtu zaujala vás?

Krach „pravicové“ ekonomie, která provedla obchvat republiky zleva  

Navržený státní rozpočet pro poslední rok této vlády je – bohužel – i finálním účtem za českou „pravicovou“ ekonomií, která se tu rozmohla v posledních letech a staví na neznalosti, ideologické předpojatosti a doufá v paranormální jevy. Velmi šikovně zvládá marketing, ale bohužel nefunguje. Má několik základních teoretických pouček.

1.      Snižujte daně vždy bez ohledu na výdajovou stránku rozpočtu, protože snižovat daně je správné.
Na konci roku 2020 se spojilo ANO, ODS a SPD a prohlasovali se zrušením superhrubé mzdy dramatické předvolební snížení daní o více než 100 miliard, aniž by odpovídajícím způsobem snížili i výdaje státu. Václav Klaus, Mirek Topolánek, ani Petr Nečas si nedovolili snižovat daně, pokud nesnížili odpovídajícím způsobem i výdaje, rozdíl v podobě schodku není totiž niž jiného než budoucí daně plus úroky z dluhu. Petr Fiala se ovšem nechal chytit do pasti ANO a SPD, neschopnost porozumět základům ekonomie ho dovedla do světa idejí, kde jen stačí říct, že snižování daní je „správné“. Po snížení DPFO ODS ještě v opozici navrhla úsporu za 80 miliard, jakmile se dostala k moci nebyla schopna dodržet ani ty nejelementárnější sliby úspor (například zrušení plošné slevy na jízdné atd.) Snižování rozpočtu kapitoly obsluhu dluhu samozřejmě už ani nejde, protože snížení daní naopak vytváří další dluhy. Slavné Fialovo odůvodnění radikálního snížení daní („My tím vlastně vytvoříme i tlak na tuto a každou další vládu, aby brala vážně krocení výdajů státu.“) bylo samotnou Fialovou vládou prokázáno jako mylné.

2.      Po volbách zvyšte daně, to s předchozím radikálním snížením daní přeci nijak nesouvisí.
I když už v roce 2021 bylo jasné, jakou sekeru neuvážené snížení daní způsobilo, Petr Fiala si vystačil se svou teologickou ekonomií „správného“ a „špatného“ a zvýšení daní (tedy návrat na úroveň, se kterou v pohodě vládli předchozí pravicové vlády) považoval za „špatné“. Slib nezvyšovat daně však trval jen do konce volební sezóny (sněmovní, krajské a prezidentské volby). Následně vláda zvedla nemovitostní daň, nemocenskou, daň právnických osob a mnohé další. Absurdní je, že zvednutí snad všech daní, o kterých vláda slibovala, že je nezvedne, inkasem nestačí na onu díru po snížení především DPFO, v dnešních cenách nějakých 150 miliard.

3. Pokud už přeci jen snižujete výdaje, musí se úspora limitně blížit nule, aby to nikoho nebolelo.
Ministr financí Zbyněk Stanjura není ekonom, ale programátor. A také tak řídí finance: naprogramuje úspory, zbytek už ho nezajímá. Tak ovšem ekonomie veřejného sektoru nefunguje – kde je naordinovaná úspora, tam se musí i škrtnout agenda a její výdaje. A to takřka nikde neudělal.
Počty státních a veřejných zaměstnanců se sami nesníží, pokud nemáte odvahu říct, kde řezat (například v počtech policistů, krajských a obecních úředníků či asistentů pedagogů).
Výdaje státu se samozřejmě také nesníží, když nemáte odvahu zrušit ani státní příspěvek na stavební spoření či plošnou státní dotaci na jízdné.
Můžete si na chvíli pomoci nesmyslnými bonmoty typu „Nešetříme na lidech, ale na státu“, případně chvíli vyvolávat nenávist ke státní byrokracii, ale aktuální rozpočet dokazuje, že neschopnost reformovat je nakonec vždy drahá.

4.      Daně musí být nízké, i kdyby to mělo znamenat obří schodky, jinak by nebyl růst. Že roste jen dluh, nikoliv HDP je nevysvětlitelný makroekonomický omyl.
Tady „pravicová“ vláda pozoruhodně snadno přešla na někdejší pozice „staré“ ČSSD. Té malé dluhy nevadily, pokud to byla investice do budoucího výraznějšího růstu. Pro ODS tehdy jakékoliv půjčování na dluh bylo nepřijatelné. Jak se doba změnila. Za krize hluboce deficitní rozpočet vláda marketovala jako „protiinflační“, což je z podstaty ekonomická hloupost. Nyní máme hluboce deficitní rozpočty a jsou pro změnu „proinvestiční“. Z rozpočtu přitom zmizela jakákoliv fiskální vůle pro krizové okamžiky, poprvé v nekrizových časech mandatorní výdaje dělají před 90 procent výdajů na příjmech.
I přes takto vysoké zadlužení, které raketově roste, žádný zázračný růst není na obzoru – podle predikce MF neporosteme v dalších letech ani o 3 procenta HDP. Je přitom zjevné, že Česko bez reforem trhu práce, kapitálového trhu a struktury ekonomiky ani více růst nemůže. Je pod hranicí produkčních možností a jen hromadí dluhy.

#ToPodstatné: Proč tak snadno v posledních letech mainstreamová ekonomie rezignovala pod marketingovým nátlakem?

První státní SWOT české ekonomiky

Minule jsem anoncoval, že tu pořádně rozebereme chystanou Hospodářskou strategii ČR, kterou chystá ministerstvo průmyslu. Už se mi k tomu sešlo i několik velmi kvalifikovaných kritik. Nicméně mám pocit, že kritiky vládního snažení už je v tomto newsletteru až dost. Proto zůstanu jen o obecné chvály, že je jen dobře, pokud se někdo pokouší o celkovou hospodářskou strategii ČR. Má to i velmi praktické důvody. Nikde dosud nebyl souhrn všech těch desítek státních strategií, co už na vše možné máme. Zde se potkávají a ukazují, jak na sebe navazují. To je velmi užitečné.

Níže jen zveřejňuji ministerský pokus o swotku české ekonomiky, do detailu se pustíme příště. Chybí vám něco zásadního v silných, slabých stránkách, příležitostech či hrozbách? Pište mi.

#ToPodstatné: Co tam chybí?

Co číst (a poslouchat)