Naše nynější krize
Newsletter shodou okolností vychází 28. října, tedy v Den vzniku samostatného československého státu. A to se musí využít, protože kdy jindy vás otravovat s nepříliš dobrým filozofem, velmi špatným rétorem, více prorokem než realistou, heretikem s vlastním náboženstvím, demokratem s autoritativními sklony, ale přes to přese všechno nepochybně největším z novodobých Čechů Tomášem Masarykem?
V knížce Česko versus budoucnost jsem se pokusil o aktuální čtení dle mého stále neuvěřitelně podnětných spisů TGM a „přiložil“ jsem je na současnou dobu. Všechny jsou stále aktuální: už zase řešíme českou otázku, už zase hledáme cestu z naší nynější krize, už zase řešíme problém malého národa, už zase nezvládáme odpovědět na otázku sociální…
Vyberu do úvodníku můj nejoblíbenější spisek Naše nynější krise. Masaryk v něm v roce 1895 v čase fatální krize české politiky s brutální upřímností nabízí šest obecnějších problémů, které je třeba vždy řešit, jinak se česká politika nevzchopí.
Prvním nešvarem mu byla záliba v historii a zdůvodňování všech současných politik odvolávkou na dějinné zlomy české historie. „Překáží nám upřílišený historism. … My proto více než jiní ponořujeme se do minulosti, vidouce v té své minulosti ideály budoucnosti.“
Dalším problémem české politiky mu byla přílišná emociálnost a revoluční nadšení bez obsahu. „Práce politická, jako skutečná práce všecka, vyžaduje soustavnosti, pilnosti, stálosti, vytrvalosti – občasné vzpružení 80 citů a vůle a úryvkovité jednání není prací. Takové taktiky si dovolovali v starší době velicí páni, dovoluje si jí aristokracie a plutokracie ještě i dnes, ale to není politika lidu a nemá ani pro lid a vůbec pro nikoho významu. Tato politika je sport, ne práce.“
Třetím problémem je mu naprostá absence konkrétního programu české politiky a nahrazení emocí. „Svět stál a stojí na práci, ne na náladě, svět udržuje se jen prací a to prací drobnou, prací stálou. Ani v geologii katastrof není a nebylo, co se dříve mělo za ojedinělé, úryvkovité katastrofy, poznáváme teď za výsledek nesčetných vlivů malých a menších.“
Čtvrtým problémem nesebevědomé české politiky je hledání vnějšího nepřítele, pokud možno ale jen rétoricky. Tehdy za Masaryka takto české národní politice sloužila jako hromosvod Vídeň, které se národ jinak celkem ochotně podvoloval: „Tento nedostatek politického vzdělání spůsobuje, že naši radikálové přenechávají skutečné vedení národa pořád více a více vládě – vláda de facto stará se naše školy, vláda vede náš hospodářský vývoj atd. – ‚v theorii‘ však stojíme proti vládě. To jest: stojíme proti ní slovy, de facto docela liberalisticky uznáváme její všemoudrost a všemohoucnost. Proto naše politisování je tak neobsažné – křičíme po politickém nebi, ale to nebe zatím se již ztratilo, a má-li býti, musíme si je zřídit sami a v sobě.“
Pátým setrvalým problémem české politiky je neschopnost opozice nebýt jen kraválovou, ale tvrdou a konstruktivní. „Největší chyba každé oposice je plané hrožení.“
A šestou Masarykovou výzvou je překročení té pražské malosti a intrikaření, které TGM krutě popisuje citací slavisty Pavla Josefa Šafaříka z roku 1832: „Já se vám upřímně vyznám a povím, co myslím, že já nad Prahu většího a horšího slovenského Kocúrkova neznám. Jest tam, příteli, sídlo číhařství a špehounství celého slovanského světa, a největší zrádcové jsou našincové, ne Němci. Mně se až hnusí, když sobě připomínám měsíc tam ztrávený. I ti naši přátelé jsou rapotavé straky, které s každým tajemstvím sem tam za horúca běhají…“
Jak dovodil jiný český velikán J. Patočka, který TGM rozhodně ve všem nemusel: „Masaryk by měl být životním problémem každého myslícího Čecha.“ Přesně tak.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Budu rád, když začnete odebírat newsletter NFNZ či sledovat jeho sociální sítě.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
ČEZ aby to vzal!
Masarykovu tezi, že politika má být práce, nikoliv sport, dovoďme na něčem zcela přízemně konkrétním, ať spadneme z obláčku obstarožní abstraktní češtiny. Dobrá: takže ČEZ. Nejdůležitější polostátní firma, v čase energetické krize a války proti Ukrajině zcela klíčová. Jen si sesumírujme „sport“, který okolo této firmy poslední dva premiéři předvedli.
Polostátní firma už několik let přešlapuje před několika velkými úkoly: výstavba jaderných zdrojů, útlum uhlí, masivní investice do distribuční sítě a budování OZE. Mnohé z toho nejde bez součinnosti se státem.
Nejprve tu zmateně vládl Andrej Babiš, který urazil pozoruhodný oblouk od teorie, že si ČEZ dokáže zaplatit jádro sám až k plné finanční garanci jednoho nového bloku Dukovat (tehdy ještě v tendru s Rusy a Číňany). Jeho velikášství a naprostá neznalost tématu byla až fyzicky bolestivá, když tvrdil, že dostavba Dukovan a financování bude „triviální“.
Všichni si oddechli, když nastoupila vláda, která se tvářila zodpovědněji. A také velmi správně vyloučila z tendru po Rusech i Číňany. Brzo udeřila inflační a energetická krize, proto nechme stranou diskuzi o vhodnosti nejsocialističtějších energetických stropů v celé Evropě. Premiér ale s vážnou tváří v mimořádném projevu národu v červnu 2022 prohlásil: „„V ČEZu jsou 30% vlastníkem soukromí akcionáři a ti mají své zájmy chráněné zákonem. Zatímco zájem státu je dostatek energií za přijatelné ceny, zájem soukromého investora je zisk. A tyto dva přístupy se nyní dostávají do konfliktu. To ale chceme změnit. Součástí naší strategie je, aby stát získal v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren, tedy vlastní výrobu elektřiny.“ Vláda se pak rok přes protiústavní a unijní legislativě odporující přílepek Lex ČEZ snažila o rozdělení firmy tak, aby stát jádro podniku ovládl a minoritáře vytlačil. To si nedovolil ani Babiš v čase největšího opojení mocí. Výsledkem celé akce bylo, že premiér ve svých sebraných projevech celou tuto pasáž vyzmizíkoval, jako by ji nikdy neřekl. V demokracii ale již tak snadno přepisovat historii nejde…
Z ČEZu se navíc naprosto nesystémově a rizikově stal zachránce státního rozpočtu. Přes nezdůvodněnou windfall tax, která trvá i po čase ukončení energetických podpor, ČEZ desítkami miliard sanuje schodky státního rozpočtu a Eurostat toto pokoutní kreativní účetnictví odmítá uznávat.
Ale to by bylo, aby se o svůj díl zoufalosti nepřihlásil znovu i Andrej Babiš. Bez jakékoliv přípravy pro mezinárodní agenturu prohlásil, že až bude vládnout, ČEZ vykoupí a bude státní. Akcie si užily své, Babiš to samozřejmě nemá promyšlené a je to úplně stejné plácnutí do vody jako Fialovo v roce 2022.
Když začala v Česku sezóna politického blouznění o ovládnutí ČEZ, napsal jsem, že to lze udělat jen „po francouzsku“ – tedy jako Emmanuel Macron si přichystat pořádný balík (v případě ČEZ asi něco pod 200 miliard) a vykoupit minoritáře. Jakékoliv jiné způsoby: nelegální vytěsňování, jako se pokusil Fiala, či nekonečné asi tak desetileté vykupování akcí nerozděleným ziskem místo dividendy, jak chce Babiš, je úplně mimo. A na závěr tu stejně bude otázka, proč to dělat – minoritáři účinně brání extrémní politizaci bohaté firmy, levnou elektřinu putující přes Lipsko to nezajistí a na jádro stačí vydělit státem garantovanou dceřinku.
Inu, jak psal Masaryk: „Práce politická, jako skutečná práce všecka, vyžaduje soustavnosti, pilnosti, stálosti, vytrvalosti – občasné vzpružení 80 citů a vůle a úryvkovité jednání není prací. Tato politika je sport, ne práce.“
#ToPodstatné: Udolá nakonec politický amatérismus ČEZ?
Kancléřka východního Německa Sahra Wagenknecht
Emoce před americkými prezidentskými volbami jsou na vrcholu. A to i v Česku, kde k mému překvapení si několik vrcholných politiků i hybridních novinářů zvolilo „strategický trumpismus“. V překladu to znamená: jasně že nepodporuji někoho, kdo by oslabil pozici NATO vůči Rusku, přestal podporovat Ukrajinu a kdo během útoku na Kapitol nedokázal ani podpořit právní stát. Ale proč si neužít svých pět minut slávy kontrariánství, že?
Česko by ale nemělo nyní řešit Ameriku (kde navíc mnohé z Trumpových politik uspějí, i když prohraje). Řešme něco, co je mnohem blíže a může nás to zásadněji ovlivnit a k čemu by Česko mělo zaujmout postoj. Takřka bez povšimnutí nechávají média východní spolkové země Německa, kde se nedávno konaly volby. AfD se tam nakonec nedostane k moci, ale nelze sestavit koalice bez nového hnutí Sahry Wagenknecht BSW – radikální levice odštípnutá od postkomunistů, která kombinuje sociální populismus a identitární polikou AfD. Její cena za vstup do vlád Durynska, Saska a Braniborska je jasná – žádné americké zbraně na východě, konec dodávek zbraní na Ukrajinu, prokremelský důraz na bezpodmínečnou „mírovou“ diplomacii s Ruskem a distanc východních lídrů CDU a SPD od celostátní politiky.
A co se nestalo. Pozoruhodná kombinace dvou zemských premiérů a jednoho pravděpodobného napsali společný komentář do FAZ, kde tyto cíle Wagenknecht více či méně uznávají. Michael Kretschmer, Mario Voigt a Dietmar Woidke se zjevně shodli, že všichni budou spolu usilovat o premiérství tím, že společně ustoupí BSW. Pokud by to tak bylo, zcela by se rozjela politika CDU a SPD u „Ossis“ oproti celostátním lídrům, současnému kancléři Olafu Scholzovi (SPD) a tomu příštímu Friedrichu Merzovi (CDU).
Pokud by na východě se Sahra Wagenknecht stala faktickou „Ossis“ kancléřkou, byla by to pro českou zahraniční politiku poměrně zásadní hrozba. Hrozba, kterou je třeba nějakým způsobem moderovat, a je asi možné zde něčeho dosáhnout na rozdíl od pokřikování na Ameriku, kde české hodnocení absolutně nikoho nezajímá.
#ToPodstatné: Mělo by Česko nějak vstoupit do čím dál rizikovější německé vnitropolitické debaty?
2 % na obranu v detailu
Že státní rozpočet na příští rok není v pořádku, se už konečně stalo předmětem veřejné debaty. Snaha utnout letní veřejnou debatu o jednotlivých ministerských kapitolách vedla k zářijovému představení zcela nerealistického rozpočtu, kde létají desítky miliard výdajů i příjmů sem a tam. Mnohé předpoklady ani nemají zákonnou oporu. Ve finále se přidala i se zatím nejostřejší kritikou ve své historii Národní rozpočtová rada. Již na začátku září jsem tvrdil, že nejlepší bylo rozpočet vrátit k přepracování někomu kompetentnímu a že by to i za ten měsíc rozpočtového provizoria v lednu stálo.
Pro absurdní debatu, zda vůbec rozpočet má respektovat základní zákonné požadavky, se ale nebavíme o konkrétních narozpočtovaných prioritách. Tak to pojďme dohnat.
Ať neříkáte, že pořád jen kritizuji, tak vybírám něco, s čím nepochybně souhlasím – a to je 2 % HDP na obranu. (Byť jak správně zde napsal V. Bahenský, mělo by to být více než 2 %.) Nicméně zároveň je jasné, že se tu trochu kouzlilo, aby se ty 2 % narozpočtovaly.
„V roce 2025 je na tyto výdaje ve státním rozpočtu vyčleněna částka 160,8 mld. Kč, což splňuje zadané kritérium podílu na nominálním HDP. Z této výše je 96 % celkových výdajů na obranu státu rozpočtováno v kapitole Ministerstvo obrany. Obranné výdaje jsou dále identifikovány v dalších rozpočtových kapitolách podle níže uvedené tabulky.“
Vrazilo se tam úplně vše od dopravy po zdravotnictví. Co mě překvapuje, je to, že tam není alespoň část rozvojovky, což mnohé jiné státy dělají a má to nepochybně větší obrannou logiku než nové polstrování na ministerstvech.
Pak je tu ovšem důležitější věc, a to je programové financování, což je nový závazek státu určité věci stabilně dotovat i v dalších několika letech.
„Celkové výdaje kapitoly Ministerstvo obrany na rok 2025 činí 154,3 mld. Kč. Oproti schválenému rozpočtu na rok 2024 došlo k nárůstu celkových výdajů o 3,2 mld. Kč. V meziročním srovnání je tak patrná rostoucí trajektorie výdajů kapitoly. Výdaje jsou směřovány zejména na rozvoj obranných schopností a modernizaci Armády ČR („AČR“). K její podpoře je klíčová oblast programového financování, na níž je vyčleněno 45 % celkových výdajů kapitoly. Největší objem finančních prostředků připadá na následující programy - Strategický program pozemních sil, Udržení a rozvoj schopností nadzvukového letectva II, Udržení a rozvoj schopností spojovacího vojska AČR a Udržení a rozvoj schopností logistické podpory.“
#ToPodstatné: Odborníci, je toto nejlepší možné využití politického závazku 2 %? Nebo by to šlo lépe?
Bojuje se o mocné "ministerstvo" a nikoho to nezajímá
Již na začátku října skončila možnost podávat kandidaturu na jednoho z nejdůležitějších ministrů této země. A již 10. prosince je volba. Přesto o tomto mimořádně zajímavém volebním klání není v médiích ani zmínka.
Co je to za ministerstvo? Ono to tedy není ministerstvo, je to Akademie věd ČR a bude se volit nový předseda. Ale významem je to mnohem důležitější ministerstvo než celé oficiální ministerstvo vědy, výzkumu a inovací, což je fakticky jeden ministerský plat a dvě kanceláře na Úřadu vlády.
Profesorka Eva Zažímalová má již druhé období a nemůže tak již kandidovat a v březnu 2025 skončí. Odchod si chtěla osladit přeskokem do Senátu, ale nepostoupila ani do druhého kola. A je to asi dobře. Její nápad ještě půl roku reprezentovat proti vládě nezávislost AVČR a zároveň již za hlavní vládní stranu senátorovat, nebyl soudný.
- Pavel Baran – současný předseda Vědecké rady AV ČR a bývalý ředitel Filozofického ústavu AV ČR
- Libor Grubhoffer – současný ředitel Biologického centra AV ČR a bývalý rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
- David Honys – současný člen Akademické rady AV ČR a bývalý zástupce ředitelky Ústavu experimentální botaniky AV ČR
- Radomír Pánek – současný ředitel Ústavu fyziky plazmatu AV ČR
- Jiří Plešek – současný člen Akademické rady AV ČR a bývalý ředitel Ústavu termomechaniky AV ČR
Opravdu se necítím povolán hodnotit tak výjimečné osobnosti, kdo je lepší a kdo ne. Veřejnosti je znám asi nejvíce profesor Grubhoffer z potyček se Zemanem a z doby covidové. Nicméně připomínám, že se nehledá osoba s co nejvíce tituly, ale schopný manažer pro supersložitou instituci, kterou finančně nečeká nic dobrého. Nyní se sice ministr Marek Ženíšek chlubí, že vybojoval do volebního roku pro vědu 51,6 miliardy. Ale už neříká, že po volbách peníze pro vědu spadnou extrémně na 43,7 miliardy (bez EU) (psal jsem o tom zde).
Tak kdo by byl nejlepší? Zde názor jednoho akademického insidera:
"Z toho, co se mi podařilo i kandidátech zjistit, mi osobně nejvíce konvenuje Jiří Plešek, který poslední roky vedl velmi úspěšný program Strategie AV24 (aplikačně orientované výzkumy AV ČR směrem k firmám a společnosti), výrazně zredukoval byrokracii programu a tlačí na reálné a kvalitní vědecké výsledky a je ve srovnání s ostatními kandidáty poměrně otevřený a 'revoluční' v plánech."
#ToPodstatné: Čtenáři z řad AV ČR (není vás tu málo), koho preferujete vy?