Jakešův 17. listopad
Hodně povyku vzbudil průzkum STEM, že 35 let po sametové revoluci považuje jen 48 % české populace současný režim za lepší než ten před rokem 1989, zatímco 31 % jej hodnotí jako horší. Se sociální oblastí je spokojena ani ne třetina obyvatel. S fungováním demokracie je nespokojeno 60 % obyvatel.
Koho výzkum vyděsil, pravděpodobně poslední roky žil v nějaké bublině. Dlouhodobě neřešené ekonomické a sociální problémy Česka, které navíc prochází dlouhodobou materiální i mravní stagnací, vede lidi k mylnému, leč psychologicky pochopitelnému čím dál pozitivnějším pohledu na předchozí éru. Nemíním v tomto krátkém úvodu snášet výčet toho, proč je takové uvažování chybné, jen mě překvapuje, jak někoho překvapuje, že nespokojenost se současností vede k proměně hodnocení minulosti. A rok 1989 je zde samozřejmě uzlový bod.
35 let jsme se smáli blábolení Miloše Jakeše, který zosobňoval autoritářství, nesvobodu, zjevnou intelektuální nedostatečnost, stagnaci země a všeobecnou nepřijatelnost komunistického panství. Jakeš už tu není, ale díky Davidu Grudlovi si s ním prostřednictvím JakešGPT můžeme popovídat. Tak se ho zeptejme na 17. listopad 1989 a během smíchu si uvědomme, že více a více spoluobčanům to přijde jako realistický popis tehdejšího dění:
„No, podívejte se, soudruzi, to je taková věc, víte, no, co si to připomínáme toho sedmnáctýho listopadu roku 1989. To je den, kdy se, no jak bych to řekl, začaly dít ty věci, co vedly k tomu, čemu říkáte dneska sametová revoluce, jo. Ale já bych řekl, že to nebylo všechno tak úplně sametový, jak se to dneska vykládá, no prostě. Tenkrát se začalo hodně mluvit vo svobodě, vo demokracii, no ale jaký to mělo následky, to už se tolik neříká. Páč víte, soudruzi, já bych tady připomněl, že do té doby jsme měli pořádek, no prostě jistoty, a každej věděl, kde je jeho místo. Byly tu školy zadarmo, zdravotnictví zadarmo, a žádný bezdomovci tu nebyli, jako teď vidíte všude na ulicích, že jo.
Já bych teda řekl, že ten sedmnáctej listopad 1989, to byl začátek takovýho, no jak bych to řekl, chaosu, prostě. Do tý doby jsme měli přestavbu, že jo, a chtěli jsme věci zlepšovat, no, nebylo to jednoduchý, ta přestavba, to není. Ale místo toho se to zvrtlo, páč ty nepřátelský živly viděly šanci. A kam jsme se dostali? Dneska se nám prodávaj fabriky cizincům, že jo, naši lidé dělají za pár korun a kupujou zboží ze Západu za draho. To je výsledek toho sedmnáctýho listopadu, že jo.
Takže když se ptáte, co si připomínáme, no tak bych řekl, že je to takovej zlomovej bod, kdy se tady začala měnit naše společnost, no, ale já bych řekl, že ne všechno k lepšímu. Takhle to vidím já. Prostě soudruzi, musíme se na to podívat komplexně, ne jen z toho jednoho úhlu, jak nám to dneska servírujou. Žejo?“
Pokud chceme, aby se taková interpretace dál nešířila, je třeba zlepšit současnost, ne bojovat s čím dál hubenějšími výsledky o minulost…
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
„Patříme na Západ“ a čím dál víc obchodujeme s Ruskem
Nečekaně brzo před sněmovními volbami – skoro s ročním předstihem – se vládní i opoziční strany pustily do kampaní. O těch opozičních od otevřeného rasismu SPD po všeobecný protest ANO nemá příliš smyslu se bavit, není na nich nic zajímavého (což ale neznamená, že nebudou efektivní).
Pozoruhodná je vládní kampaň, kde se na většině billboardů opakuje, že „patříme na Západ“. To má vůči hodnotově naladěným voličům vládní koalice jistě smysl zdůrazňovat, ale jak se to projevuje?
První co nás napadne je rozhodný odpor proti ruskému imperialismu na Ukrajině (blízkovýchodnímu konfliktu bych se tu rád vyhnul, byť tam zrovna patříme na Západ až tak, že jako jediní blokujeme rezoluce zbývajícím 26 státům).
Takže Putin. Vláda se chlubí, jak se odstřihla od ruského plynu, zatímco pokud by vládl proruský Andrej Babiš, byli bychom otroci kremelských surovin. Jaká je realita?
· Srpen 24: dovoz z Německa („dobrý demokratický plyn“) 4086 GWh, dovoz ze Slovenska („špatný ruský plyn“) 2198 GWh, tedy 35 %
· Říjen 24: dovoz z Německa („dobrý demokratický plyn“) 1900 GWh, dovoz ze Slovenska („špatný ruský plyn“) 3654 GWh, tedy 65 %
· za listopad jsem dosud už na nějakých cca 90 % ruského plynu ze Slovenska
Kde jsou ty výzvy z let 2022 a 2023, že jakmile to bude možné, od Rusa nekoupíme ani kubík, protože tak dotujeme ruskou armádu vraždící na Ukrajině? Pryč. Nyní premiér v polemice se šéfem opozice argumentuje lácí:
„Pane Babiši, každému přece musí být jasné, že je velký rozdíl být na Rusku téměř 100% závislý a muset kupovat jeho plyn, protože nemám jinou možnost (jako Česko za vaší vlády), nebo si pohodlně vybírat z řady různých možností a nechat na dodavatelích, zda budou část surovin nakupovat od Ruska, protože jsou třeba zrovna levnější (to je Česko 2024). My jsme totiž zařídili, že máme na výběr. Můžeme se rozhodnout, zda dovezeme plyn přes nové terminály na LNG, nakoupíme plyn z Norska nebo od kohokoli jiného.“
Takže od Putina nenakupujeme proto, že musíme, ale protože chceme. Jak tato přímá finanční podpora ruské armády souvisí s heslem „Patříme na Západ“, je záhadou.
A jedeme dál: Česko chronicky postižené strukturálními problémy ekonomiky ne a ne pořádně růst, ale v některých oblastech zahraničního obchodu zažíváme eldorádo. Shodou okolností se jedná o země obepínající Ruskou federaci, přes které se obcházejí unijní sankce.
Podívejme se na to, jak brutálně narost náš obchod s Kyrgyzstánem. Do full-scale invasion na Ukrajinu prakticky nic, a pak to jede. Co je smutné, sice to dělaly i jiné země, ale už přestaly, protože se to stalo neudržitelné a především baltské státy dlouhodobě naléhají, že tím jen držíme ruskou válečnou ekonomiku na nohou dodávkami strategického průmyslu.
V Česku na to prakticky nikdo neupozorňuje, ale jak se už před časem ptal bývalý šéf ekonom Mezinárodního měnového fondu Robin Brooks: greed or incompetence? Teď už je jasné, že asi to první.
Ale „patříme na Západ“…
#ToPodstatné: Jak je možné mít protikremelskou politickou rétoriku a zároveň prokremelskou ekonomickou politiku?
Jak proclít Trumpa?
Česko má za sebou pozoruhodnou vlnu nadšení z vítězství Donalda Trumpa. Nyní přichází fáze vystřízlivění, ať už jde o reálné dopady možného opuštění podpory Ukrajiny či celní dopady pro Evropu. Prvnímu příliš nerozumím, to druhé je však velmi nebezpečné a vůbec nechápu, jak se někdo v exportním autolandu může těšit na až 20procentní cla od „spojence“.
Téma už trochu probublalo do českých médií, ale ne v detailu. Víme, co se dál bude politicky dít: cla jsou ve výlučné pravomoci EU, takže nastoupí vyjednávání EK, kde důležitou roli sehraje Slovák s portfoliem obchodu Maroš Šefčovič (původně to měl být Jozef Síkela, jen to chtělo více lobbovat). I ti největší euroskeptici se tak budou modlit za úspěch jedné z nejvíce federalizovaných oblastí unijní politiky.
Co lze však obsahově vyjednat? Podle zákulisních informací Ursula von der Leyen chce do jednání nabídnout i mimocelní témata – jako například větší odběr amerického plynu (třeba by pak Česko konečně přestalo nakupovat od Putina). Nicméně tarify se jistě nějak změní a exportní Česko by se mělo o věc velmi zajímat.
Co říkají data? 20procentní Trumpova cla jsou ekonomický nonsens, ale Trump má pravdu, že v clech USA a EU nemají „level playing field“.
Podle Světové obchodní organizace průměr amerických cel je 3,3 procenta, zatímco evropských 5 procent.
Čeští nadšenci z Trumpa by už měli přestat iracionálně oslavovat oslabení Evropy na všech frontách a začít pobízet vládu, aby se hodně rychle objednala k von der Leyen a Šefčovičovi. Cíl je jasný: prosadit do vyjednávací pozice co nejnižší cla u aut a dalších produktů, které jsou pro Česko významné.
#ToPodstatné: Jak by měla EU co nejlépe vyjednávat s novou americkou administrativou o clech?
Vojtěch Bahenský: Obranná federalizace Evropy v nedohlednu
V posledním newsletteru jsem dovozoval, že evropskou reakcí na zvolení D. Trumpa bude v mnoha oblastech federalizace. Čtenáři newsletteru – ať už euroskeptici či eurofederalisté – se na tom celkem shodují. Až na jednu oblast: obrana. Tam si většina z vás myslí, že federalizace evropské obrany po oslabení americké podpory je nepravděpodobná. Za všechny vybírám precizní souhrn situace od bezpečnostního experta Vojtěcha Bahenského. Díky!
"V posledním newsletteru v kontextu potenciálního federalizačního impulsu v podobě zvolení Donalda Trumpa padla zmínka i o možné federalizaci v oblasti obrany. Jakkoliv je obecně teze o federalizačním impulsu nejspíš správná, v otázce obrany je na místě několik kvalifikací a určitá dávka skepse.
Pokud by skutečně došlo na "šokovou terapii" opuštěním Ukrajiny a de facto nebo de iure stažením Spojených států z NATO (viz například diskuze a scénáře stažení USA z Evropy z pera Emmy Ashford a MacKenna Rawlins, konkrétně scénář 3) tak "centralizace armád" není ani nejpravděpodobnější, ani z mého pohledu nejlepší řešení.
Evropa a Evropané, včetně České veřejnosti a politiků, se teprve probouzí z dlouhého spánku a zjišťují, že dluhy dekád se nedají dohnat přes noc. V momentě opuštění ze strany USA bude primárním zájmem států vyřešit okamžitě vzniklý problém okamžitě, zvláště pokud hovoříme o zranitelných státech východního křídla. Nejen, že integrační procesy v EU (a v oblasti obrany speciálně) vzbuzují pramalou důvěru ve výsledky obecně a okamžité výsledky dvojnásob (viz dvouleté průtahy EDIRPA, která měl řešit "urgentní potřeby").
Evropa nemá kapacity v obraném průmyslu aby vybudovala síly schopné zajistit kolektivní teritoriální obranu přes noc (tedy v horizontu jednotek let), nemluvě o problémech s rektrutací a časové náročnosti budování nových schopností (včetně výcviku, budování infrastruktury atd.) Zranitelné státy se navíc dívají s více či méně oprávněnou skepsí na jistotu bezpečnostních garancí západních států (stačí vzpomenout kritiku postoje Německa k Ukrajině například, nemluvě o možném politickém vývoji ve Francii, Itálii nebo Německu).
Šokový scénář by tak pravděpodobně vedl středo- a východoevropské státy k paralelním jednání se západoevropskými státy (kde lze očekávat, že obvyklý podezřelý v podobě Francie bude federalizační linku razit) s jednáním s USA o bilaterálních garancích, podpořených nákupy od amerických zbrojovek. Francie a další proponenti budou preferovat pomalý a dlouhodobý "federalizační" projekt, například požadavky na nákupy od Evropských zbrojovek aby se posílala síla evropského obraného průmyslu v dlouhodobém horizontu (který náhodou bude výrazně benefitovat právě velké zbrojovky ve Francii, Německu, Itálii nebo Španělsku), ale také tlak na společné projekty a nákupy mezi zeměmi.
Nelze vyloučit, že by se v krizové situaci našel kompromis mezi rozdílnými percepcemi hrozby a priorit, ale i na základě zkušenosti s reakcí na Ruskou invazi Ukrajiny je více pravděpodobné, že by americké okamžité opuštění Evropy rozdíly ve vnímání a prioritách mohlo stejně dobře (ne-li spíše) stávající rozdíly ve střednědobém horizontu posílit."
#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!