← zpět na archiv

Knižní rozloučení s rokem

Tohle je poslední newsletter roku, takže především všem pěkné svátky a úspěšný nový rok. Nebudu vám závěr roku znepříjemňovat ekonomickými a politickými novinkami. (Byť máloco vyjadřuje současné mocenské poměry lépe, než toto hlasování premiéra proti celé své straně i své koalici o diskriminačních zápisech ukrajinských dětí do škol.)

Pojďme raději na knížky, ať máte o svátcích co číst: po pečlivém projití knižních anket Lidových novin, Deníku N a dalších jsem se nakonec rozhodl si v beletrii doplnit vzdělání následujícím způsobem: Těším se na Letnice Miroslava Hlauča. Trochu s obavami dám šanci i Jů a Hele Davida Zábranského. Víc jsem zatím z letošních anket nevybral. Doplňuji si ale po svém knihovnu novým Petrem Stančíkem Zasvěceni temnotou (prý jeho nejhorší knížka, nicméně pro pokusy o dystopie a zkoumání, jak v nich mohou lidé jednat, mám z určitých důvodů velké pochopení). Samozřejmě není možné zapomenout na velkou literaturu, kterou nikdo za velkou literaturu v Česku nepovažuje – v Argu vyšla výborná komiksová adaptace McCartyho Cesty od Manu Larceneta. V kategorii „Nejvíce neprávem opomenutá česká knížka roku“ pak s přehledem vítězí České sklo Marka Tomana – vřele doporučuju.

Tak dost beletrie – pravděpodobně nečtete newsletter kvůli kulturní rubrice, ale kvůli aktuálnímu společenskému dění. Tak jaké knihy v non-fiction doporučit?

A na závěr obvyklé prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.

Identity, pasti a pasti identit

The Identity Trap: A Story of Ideas and Power in Our Time od politologa Yaschy Mounka vyšla už minulý rok a jestli se nepletu, nemá ještě český překlad. Protože knihu známým doporučuji už několik měsíců, postupně jsem doporučení zkrátil na dva druhy krátkého intra: Svým levicovým přátelům knihu doporučuji s tím, že je pěkně naštve a budou ji považovat na nový Mein Kampf. Svým pravicovým přátelům ji doporučuji s tím, aby si přečetli, jak je jejich vyděšení z „woke“ totality v české verzi mělké a přehnané.

Asi je to nejhorší kniha, co kdy Mounk napsal, která schytává zaslouženou kritiku. Ale to se tak stává, když chcete otevřít nové téma. Je to potřebný ponor do politiky identit z posledních dekád, které se od potřebné analýzy nejrůznějších nerovností dostaly do podoby, které nakonec v politické sféře posilují ty nejhloupější ultrakonzervativní reakce. Mouk na mnoha místech vykládá různé pojmy od kritické rasové teorie, intersekcionality atd. hodně sporným způsobem. Nicméně jeho argument, že tím ztrácíme univerzalistický dostředivý společenský konsenzus je podle mého funkční. Jen skrze něj dle Mounka lze znovu vybudovat smysluplnou liberální alternativu světa.

Pro českého čtenáře je kniha o to zajímavější, že na konci je kapitolka „Why the Identity Synthesis Isn’t Marxist“. Určitě není zcela přesná, nicméně je prospěšná pro všechny české konzervativní ustrašence z ataku „neomarxismu“ a oblíbeného srovnávání jakýchkoliv nových požadavků s návratem před rok 1989.

Ti méně bílí

Proti Mounkovi, který kdysi začínal jako sociální demokrat a čím dál více se posouvá doprava, bych postavil Ivana Kalmara (oba dva mají mimochodem rodinnou tradici v divokém 20. století ve střední Evropě a oba skončili v severní Americe). Kalmar z levicovějších pozic řeší nástup středoevropského iliberalismu a kde jsou jeho kořeny. Výsledkem je kniha Bílí, ale ne tak docela. Iliberální vzpoura ve střední Evropě. (V angličtině to zní líp: White But Not Quite.)

Jde na to velmi nečekaně – zavádí rasismus jako analytickou kategorii. Na to rozhodně nejsme zvyklí, ale Kalmar nás přesvědčuje, že právě na vzestup a pád středoevropské identity v posledních dekádách se to hodí.

Základem vyprávění mu je krach globálního neoliberalismu 90. let. To je na mě moc útočné a doleva, ale nepochybně má pravdu, že očekávání z 90. a nultých let bylo zklamáno. A Kalmar říká, že nejen že bylo zklamáno, ale vytvořilo i specifické rasové uvažování, že ony vyspělé středoevropské postkomunistické státy se budou mít brzo jako v Německu a Rakousku (budeme také „bílí“), zatím ti dál na východ to nezvládnou a jsou jiní (jsou „méně bílí“). Nyní však zjišťujeme, že ti „méně bílí“ jsme my sami, byť pár politických pomýlenců se ještě snaží švihat mrtvého koně „německých platů do čtyř let“.

Kalmar vysvětluje současný nástup středoevropského iliberalismu jako zcela pomýlenou, ale pochopitelnou reakci na tato přehnaná, nesplněná přání 90. let.

Do nitra temnoty iliberálních médií

A ještě jeden pohled na současnou až epistemicky polarizovanou společnost. A to přes média. Je to sice odborná knížka, ale dá se učíst. Tým Václava Štetky a Sabiny Mihejl vydal závěr svého letitého zkoumání o médiích v proměňujícím se středoevropském regionu The Illiberal Public Sphere. Media in Polarized Societies. Knihu si můžete i zdarma stáhnout.

Možná že právě kvůli Kalmarem popisovanému unifikovanému vztahování k Západu jsme zanedbali od 90. let zkoumání rozdílů a shod v regionu. Mluvíme i nyní o orbánovském ovládnutí médií, ale vlastně moc nevíme, o čem mluvíme.

To napravuje tato syntetizující knížka. Poznáte, jak se v Maďarsku vytvářela v médiích illiberální hegemonie; jaký je osud Polska, z širšího okolí je zajímavý příklad Srbska. Zásadní je otázka pro Česko: „The Czech Republic: Resisting Illiberal Captures?“ Moc bych na to nesázel…

Jak si to všechno nepamatujeme

Když už jsme u médií, jedno malé selfpromo, ale myslím, že opodstatněné. Pro média (ale i mnohé jiné instituce liberálních pořádků 90. let) bylo zásadní, jak se v transformačním období utvořila. To nejsou jen zákony, ale i nepsané normy, ekonomické a mocenské uspořádání, chápání profesní kolektivity či limity svobody slova.

V knížce Od listopadu po Novu: Vývoj české žurnalistiky v letech 1989-1994 se snažím co nejuměřeněji přinést souvislý přehled vývoje tehdejší žurnalistiky. A to ne na základě oblíbeného vzpomínání pamětníků, jak si to vše dokonale pamatují, ale na základě skutečných faktů a alespoň trochu realistických kontextualizací.

Pro širší veřejnost může být zajímavá kapitolka o srovnání mediálního vývoje v Česko/Slovensku, Polsku a Maďarsku – to opravdu nebyl jeden a ten samý příběh přes kopírák. A pak asi zaujmou kapitolky, kde se na příkladě bulváru, xenofobie a erotiky pokouším ukázat, jak složitě se nacházely limity nových svobod.

Návrat středověké Prahy

Prahu čeká v příštích letech obrovský nárůst počtu obyvatel. Podle projekce, kterou zveřejnil Český statistický úřad, v roce 2080 Praha se má dostat na rekordních 1,943 milionu obyvatel. To je v Praze růst o 559 tisíc obyvatel. Podobný trend čeká i jiná místa republiky a kraje. Přitom už nyní je Praha periférií - bydlení neseženete, do školy děti nedostanete...

Jak z toho ven? V pravý čas vychází první pokus o skutečně interdisciplinární přístup k urbánním studiím Město jako laboratoř změny. Když se řekne interdisciplinarita, automaticky si asi řeknete: není zas jen další sborník nesouvisejících textů? Není.

Pár příkladů za všechny: Jak je možné, že Praha má na svých účtech na sto miliard, ale nemá peníze na infrastrukturní výstavbu? Co s tím? Možná nečekaně pomůže kapitola o středověkém měšťanském úvěrování od Martina Nodla, který popisuje, jak chybějící finance dodával úvěr městu od samotných měšťanů, o který se pak ponižovaly městské berně.

A kde je vlastně v Praze moc? To je důležitá otázka. Pod primátorským řetězem se rozhodně nekývá. Inspirativní je tak jiný historický výlet Adély Gjuričové do "neviditelných měst", tedy to transformace městské moci na přelomu 80. a 90. let, což nás ovlivňuje v mnohém dosud.

Fantastické finance snad budou jednou realitou

Z ekonomického čtiva jednoznačně doporučuji Fantastické finance Petra Janského. Už jsem zde knihu jednou propagoval s tím, že kromě nedostižné triády "nízké daně, vysoké výdaje a nezadlužená budoucnost" je také důležitá spirála ke dnu, která nastává, když se o "fantastické finance", tedy zdravé, transparentní a alespoň trochu spravedlivé veřejné finance nesnažíme: Nekvalitní veřejné služby, neochota platit za tyto služby, nízké daně, daně nižší než výdaje, rostoucí deficity a zadlužení, tupé škrty ve výdajích, nekvalitní veřejné služby a tak zase dokola.

Tuto spirálu žijeme nyní v Česku a Petr podává uměřený lék, jak nedoklesat až na samé dno.