Když hoří Brandmauer
Hajloval Elon Musk? Nehajloval Elon Musk? Nevím a příliš mě to nezajímá, protože to nejde nijak ani prokázat, ani vyvrátit, pokud neznáme Muskovu intenci. Je to bohužel i hezký příklad, jak obsedantně řešíme raději symbolické příznaky, než skutečný obsah.
Na minulý newsletter o spouštění „hnědé železné opony“ mi přišlo hodně reakcí, že není tak zle a že z rakouského dění dovozuji příliš pesimistické závěry. Opravdu? Psal jsem, že úspěch Herberta Kickla pomůže legitimizaci i sesterské Alternativě pro Německo. A už je to tady. Pravděpodobný nový německý kancléř Friedrich Merz (CDU) už v minulosti koketoval se spoluprací s AfD, nicméně do volební kampaně šel s tím, že s extrémní stranou nikdy. To je princip takzvané Brandmauer, protipožární zdi, proti návratu krajní pravice k moci. Ale už je vše jinak. Merz již prohlásil, že po volbách prosadí přísnější migrační pravidla, i kdyby to bylo jen s AfD – to je rozval dosavadní německé politiky, protože to znamená, že do koalice bude hledat mainstreamové strany, ale hlasovat bude s AfD, na což mainstreamové strany jen těžko přistoupí.
V politologii je německá Brandmauer známa spíše jako cordon sanitaire a krachuje úplně všude po Evropě. V Nizozemí si lidovci mysleli, že převzetím témat extrémního Geerta Wilderse ho vyzmizíkují, místo toho Wilders vyzmizíkoval je a lidovci jsou béčko v jeho faktické vládě. To samé se nyní děje v Rakousku. Zcela zbytečný je francouzský příběh, kde Emmanuel Macron pod praporem boje proti Národnímu sdružení vybubnoval volby, aby pak svůj menšinový kabinet opřel právě o mlčenlivý souhlas Marine Le Penové (a stejně to nevyšlo). Asi největší krach politiky cordon sanitaire je vidět v unijních orgánech, kde se mainstreamové strany nemohou shodnout, kdo je ještě přijatelný a kdo není. Toho využila postfašistická strana premiérky Giorgie Meloniové a získala post výkonného místopředsedy Evropské komise.
Pro osud Evropy je tak už docela akutní, aby se mainstreamové pravicové strany shodly, zda nadále budou držet cordon sanitaire proti extrému, nebo ho obětují, protože se nechtějí po úpadku liberálů spojovat s levicí. Určitě je to pro možné hnědnutí Západu podstatnější debata, než řešit, zda Musk hajloval či nehajloval.
A na závěr obvyklé prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Kdo chce podporovat newsletter a číst si zde zajímavá témata, tak zvažte jednorázovou či ještě lépe trvalou platbou na účet 261258923/0600.
Desatero Božích přikázání (pro veřejné finance)
Nově vzniklé Centrum veřejných financí okolo ekonoma Petra Janského vydalo první studii a byl bych rád, kdyby se udržela ve veřejné debatě, až do sněmovních voleb. To by v kampani výrazně zúžilo možnost lhaní pro populistické politiky.
Na úvod vyberu věc, která je pro mě nejzásadnější, ač ji autoři zařadili až na konec. A je férovost dlouhodobých plánů veřejných rozpočtů. Nyní se vytváří vedle rozpočtu na další rok takzvané střednědobé výhledy, to jsou ovšem je zpolitizované snůšky nesmyslů – například nyní chce vláda odůvodnit, že bez reforem a zvýšení daní se i v dalších letech bude snižovat deficit (což samozřejmě nebude). Jak to udělat? Podsekněte všechny výdaje na další roky, protože to už bude starost jiné vlády, a říkejte, jak je vše na dobré cestě... Co je tedy třeba změnit?
„Střednědobý výhled státního rozpočtu je v současnosti v zásadě pouze formální, nevychází ze schválených strategií a dotačních programů, neslouží ke strategickému řízení. Rozpočet je sestavován inkrementálně – každý rok se vychází z loňského rozpočtu – nikoli z pohledu výsledků. Chybí schopnost uvažovat a rozpočtovat investičně ve smyslu uvedeném výše: tedy s ohledem na budoucí zvýšenou hodnotu. Cílem je dosáhnout toho, aby střednědobé rozpočtové výhledy byly strategickým nástrojem pro řízení veřejných financí a obecně veřejných politik, tedy aby byly propojeny s existujícími strategiemi a dotačními programy a aby byl ve výsledku posílen strategický rozměr při tvorbě rozpočtu. Posílení strategického rozměru zahrnuje i obecně vyšší schopnost uvažovat investičně, klasifikovat některé výdaje jako strategické investice a hodnotit je dle dopadu v delším časovém horizontu.“
Že jsou výhledy nesmyslné, to dobře ukazuje graf plánovaných investic, tedy kapitálových výdajů. Těžko smysluplně investovat, když nevíte pořádně kolik, do čeho a neustále to měníte.
Dalším akutním tématem je holistické pojetí veřejných financí. Každý rok se hádáme asi o 2 biliony státního rozpočtu, o asi půl bilionu obcí a krajů ticho po pěšině, o dalším půl bilionu zdravotních pojišťoven už úplně, o státních fondech už nikdo ani neví.
To vytváří perverze. Když už ministr financí neví, jak ušetřit, schová výdaje do fondu dopravní infrastruktury nebo převede nepedagogické pracovníky na kraje a obce. A když protestují lékaři, dá se jim nikoliv z rozpočtu, ale absurdně z rozpočtu jedné z vícero zdravotních pojišťoven.
Toto pokoutné látání rozpočtu je ovšem drahé, finančně i politicky. Místo toho by stačilo se každý rok bavit ne o 2 bilionech, ale 3,5 bilionech a jejich účelném vynaložení.
„Výše popsaná cílová orientace by se neměla týkat jen státního rozpočtu, na nějž se diskuse často omezuje, ale celých veřejných financí, například včetně státních fondů. Součástí tedy musí být i konceptuální řešení řízení veřejných financí v celé šíři. Zároveň by diskuse měla vždy obsahovat výdajovou i příjmovou stranu. V některých případech je takový pohled důležitý z důvodu adekvátnosti nastavení příjmových politik, v mnoha oblastech je ale propojení mnohem užší: nerealizované příjmy v podobě daňových výjimek jsou v podstatě implicitním výdajem. Například daňové odpočty úroků z hypotečních úvěrů představovaly v roce 2022 náklad cca 7 mld. Kč – cíl podpory bydlení by za tyto prostředky mohl být naplňován i jinou, možná efektivnější formou. Řízení veřejných financí by mělo vhodným způsobem interagovat se soukromými zdroji. Stát by měl podporovat soukromé financování tam, kde je to z podstaty možné (nevytlačovat soukromé investice veřejnými). Nastavením příjmových i výdajových politik lze směřovat k efektivnějším soukromým investicím z hlediska hodnoty za peníze, která je z principu nízká, pokud systém vede k vysokým úsporám firem a domácností.“
A do třetice vybírám absenci jakýchkoliv cílů rozpočtování. Ano, každý rok ministr financí vyhlásí, co jsou priority, ale to jen odráží, kam poslal nejvíce miliard. To zoufale nestačí. Níže vidíme, že reálně od předkrizového roku 2019 zásadně posílila obrana a důchody (to víme). Ale kde vidíme tu skvělou zdravotní péči a dostupnost péče v regionech po zásadním navýšení plateb státního pojištěnce? A jak nám politici, kteří tvrdí, že není třeba navyšovat daně, vysvětlí, kdo i s úroky zaplatí tu brutálně navýšenou obsluhu dluhu?
„Státní rozpočet nesestavujeme podle cílů, kterých chceme dosáhnout. S výjimkou dopravy se výdaje v různých oblastech mění jen kvůli vnějším okolnostem, jako je pandemie nebo válka, nikoli kvůli našim prioritám (viz Graf 8). Náš přístup k veřejným financím je veskrze účetní: řeší se, kolik kdo utratí, ale mnohem méně, co za to získáme. Ve státním rozpočtu chybí informace o očekávaných výstupech, cíle výdajových politik nejsou koncepčně stanovené ani sledované. Potřebujeme zásadní změnu způsobu sestavování veřejných rozpočtů a diskuse o nich. Každé rozpočtové rozhodnutí má mít pevnou oporu v cílech a výsledcích: co různé výdaje a jednotlivá daňová opatření přináší. To povede mimo jiné k významnému zpřehlednění diskuse a zlepšení schopnosti identifikovat úspory a nastavit veřejné finance tak, aby byly udržitelné a přinášely co nejvyšší společenskou a ekonomickou hodnotu.“
#ToPodstatné: Co je pro vás nejdůležitější z desatera? Nebo na něco autoři zapomněli?
Deagrofertizace mírného pokroku v mezích zákona
Možná si ještě pamatujete, jak tato vládní koalice v roce 2021 a 2022 masivně slibovala takzvanou „deagrofertizaci“. Něco z toho byl od počátku nesmysl (krácení nárokových dotací), ustřihnutí nenárokových dotací se čekalo ale prakticky okamžitě. Ale nestalo se nic, naopak lidé z Babišova establishmentu plynule přešli do toho současného.
Nyní na konci vlády Petra Fialy dospíváme alespoň k mírné deagrofertizaci, pokud tím tedy myslíme odstřižení od národních a evropských dotací firem ve střetu zájmů.
Agrofert se nyní pokouší zvrátit několik zastavených dotací, primárně od Státního zemědělského intervenčního fondu. Už v polovině ledna se rozsekl spor Vodňanské drůbeže – fond dotaci nedal, městský soud se zaslal s vrcholně formalistním přístupem Agrofertu a až Nejvyšší správní soud to rozseknul, že dotace být skutečně vyplacena neměla firmě ve střetu zájmů a vrátila to soudu, ať tak rozhodne.
Těch žalob Agrofert podal více, ale minulý týden Nejvyšší správní soud rozhodl jednu podstatnou o kauze Agro Jevišovice (na tu firmu si asi vzpomínáte, to jsou ty spory Babiše se sedlákem Bohumírem Radou). V této kauze se Agrofert chytal toho, že fond rozhodl až v roce 2023 o dotaci, kdy už Babiš rok nebyl ve funkci premiéra. Pokud by tato argumentace platila, tak by to byl vzkaz pro budoucí oligarchy – chvilku vládni a pak se ti zase dotace navrátí. Ale tak to naštěstí není a nebude.
„Z odůvodnění popsaného výše (a to i bez dodatečného vysvětlení poskytnutého v rámci soudního řízení) je tak dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně seznatelné, jak se stěžovatel vypořádal se změnou skutkového stavu spočívající v tom, že v době vydání rozhodnutí o oznámení ukončení administrace projektu již Ing. Andrej Babiš nebyl veřejným funkcionářem [ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů]. Z citace čl. 4 písm. k) dotačních pravidel ve vydaném rozhodnutí bez pochybností vyplývá, že podmínka způsobilosti žadatele musí být splněna právě již od data podání žádosti (nikoli pouze v době, kdy se o žádosti o dotaci rozhoduje). Stěžovatel tak sice stručně, avšak jasně vyjádřil, že žalobkyně jako žadatelka musela v souladu s dotačními pravidly splňovat předepsané podmínky pro poskytnutí dotace již od data podání žádosti o dotaci a že se z tohoto důvodu obává budoucího vyloučení financování dotace z evropských prostředků.“
#ToPodstatné: Co by byla nejlepší deagrofertizace Česka? A proč by to měla být právě reforma unijní zemědělské politiky po roce 2027, na které ovšem nikdo v Česku nepracuje?
Správně právně, svéprávně...
Vzniká i jedna důležitá vládní studie o zásadním problému Česka. Minulý rok se měnila legislativa o veřejném opatrovnictví a z toho vzešlo téma, jak moc se v případech bez veřejného opatrovnictví rovnou zbavuje svéprávnosti a na kolik se využívají mírnější podpůrné prostředky. Když to zkrátím: bude se bádat dál, co s tím, vznikne podrobnější výzkum u tohoto citlivého tématu.
„Je zřejmé, že míra využívání podpůrných opatření je nízká. V období 2014-2023 bylo v jednotlivých soudních okresech zaznamenáno 130 908 případů omezení svéprávnosti a jejích alternativ (podpůrných opatření). Z toho byla v 126 954 (97 %) případech předmětem řízení svéprávnost, pouze v 3 954 (3 %) případech byla řešena podpůrná opatření.
Míra využití podpůrných opatření je napříč ČR velmi odlišná. Data o opatrovnictví a poručenství, celkově je však s pouhými 3 % případů velmi nízká. Přesto lze v tomto kontextu identifikovat dobrou na některých okresních soudech, např. České Budějovice, Pardubice, Šumperk, Uherské Hradiště nebo Vsetín.“
#ToPodstatné: Co s tím? Odstěhovat se do Budějovic, protože tam by chtěl žít (na stáro) každý?