Prolžeme se do dalších dluhů? Co nám doporučuje OECD a nás to nezajímá. Jiří Nantl o chystaných novinkách ve školství. Porodní bingo! Známe stranické strategie pro volby.
Nejprve povinná děkovačka – počet podporovatelů utěšeně roste. A z čeho mám největší radost, mnozí se mi ozýváte s radou, co zlepšit, změnit, doplnit. Ne vše zvládnu – například jsem si jist, že stavět další rozhovorový podcast nedává příliš smyslu –, ale mnohému se budu snažit vyhovět. Díky za rady, jak si počínat na sociálních sítích, protože to sám příliš nevím. A hlavně díky za tipy a navrhovaná témata, kterým by se měl newsletter věnovat. To je pro mě to nejcennější.
Prolžeme se do dalších dluhů?
Debata o navyšování obranných výdajů nabírá na absurditě. Premiér organizuje schůzku a ví, že na ni opozice nepřijde. Opozice je pak z vývoje situace zcela zmatená a řeší to sprostými výpady vůči vládě. Přitom – jak minulý týden newsletter informoval – o navýšení obranných výdajů na 3 procenta HDP není vlastně žádný spor: červnový summit NATO v Haagu si to na svých členech vynutí a strach z dua Putin-Trump to pak prosadí do praxe a bude to tak naplňovat i český premiér, ať už bude zrovna z jakékoliv strany.
Pozoruhodné je, že v české debatě však zcela absentuje, kde se na to vezmou peníze. Podle vládních propozic bude potřeba k rozpočtu na příští rok přilepit dalších 27 miliard, k dalšímu rozpočtu 48 miliard. Kde je vezmeme?
Buď se k tomu můžeme postavit čelem jako například Němci, kde pod vedením Friedricha Merze vznikla transparentní dohoda, že na dluh mimo rozpočtová pravidla zainvestuje Německo 500 miliard eur do obrany a infrastruktury. Bolestivé, nepopulární, ale transparentní.
V Česku však zjevně stačí dál lhát, že na obří výdaje bude, ale vyšší dluh či vyšší daně na to nebudou třeba. Rozpočtové kouzelnictví ministerstva financí už nyní dosahuje mimořádných rozměrů, takže další ničím nekryté desítky miliard výdajů se asi snadno ztratí. Národní rozpočtová rada vydala pravidelné čtvrtletní hodnocení popírání rozpočtové reality. Bez překvapení opakuje své výtky z doby sestavování rozpočtu: Emisní povolenky opravdu nestojí přes sto eur, takže výběr 30 miliard je iluzí. Po nezvládnuté bitvě o financování nepedagogických pracovníků chybí pro ně v rozpočtu na druhou půlku roku 10 miliard. Redukce podpory obnovitelných zdrojů z 30 na 8,5 miliardy je iluzí, bude třeba to navýšit alespoň na 20 miliard. A můžeme postupovat takto až k méně debatovaným věcem jako že třeba Vojenská zdravotní pojišťovna bude brzo potřebovat mnohamiliardovou sanaci.
Nutnost do rozpočtu začlenit dodatečné obranné výdaje za vyšší desítky miliard by tak za normálních okolností byl gamechanger, který by si vynutil vyšší daně, dramatickou reformu státu, nebo zásadnější zadlužení. Ale v Česku se spíše pojede v dosavadní tradici, kdy ministr financí oznamuje snižování schodku, zatímco čím dál vyšší výdaje se platí ze skrytého dluhu či nahodilými bizarnostmi jako je nekonečná windfall tax.
Mnozí jste mi minulý prosinec vyčítali příliš silné stanovisko, že navržený rozpočet, který porušuje vlastní rozpočtová pravidla, nemá být schválen. Tak tohle byl přesně ten důvod, proč jsem to tvrdil. Není nejdůležitější, zda je rozpočet restriktivnější či utrácivější, zda víc těší levici či pravici. Především má být pravdivý, protože v čase nenadálých výdajů – a to vyšší desítky miliard ročně na obranu určitě jsou – máme být schopni k rozpočtu snadno připočítat novou výdajovou povinnost. To k tomuto rozpočtu plnému skrytých dluhů vůbec nejde.
