Utrpení Rady České televize. Život a byznys Radomíra Daňhela. Babišovo Schrödingerovo hnízdo. ESOPy konečně správně. Kapitálové daně mezi Piráty a Stanjurou
Vše se mění, ale mohu vás po návštěvě unijních institucí v Bruselu ujistit, že alespoň tam je vše při starém, tedy alespoň co se týče pozice Česka. Ač mají čeští národní politici perfektní podporu v rámci stálého zastoupení, prakticky u všech zásadních věcí zastáváme dvě tradiční české politiky: Tou první je, že chceme zvýšit unijní výdaje a zároveň snížit unijní příjmy a nevidíme v tom rozpor. Druhou je pak letitá procesní taktika, že nemáme národní pozici, protože je na ni ještě dost času. A pak ji taky nemáme, protože už je na ni příliš pozdě. Dokud se unijní politika nestane po obcích, krajích a centrálu integrálním čtvrtým patrem národní politiky, nic se nezmění, i kdyby se šikovní čeští diplomaté v Bruselu sebevíce přetrhli.
A teď už pojďme na aktuální newsletter.
Utrpení Rady České televize
Jestli mě něco překvapuje, tak že se nezvedla poměrně razantní kritika Rady České televize po volbě generálního ředitele ČT, kterým se stal Hynek Chudárek. Přeci není možné, aby radní nebyli schopni sami zvolit ředitele, takže se finalisté dohodnou, jak si rozdělí vedení média veřejné služby a radní to pak jen odhlasují. Přesně tak to nakonec udělali dosavadní obchodní ředitel Hynek Chudárek a programový ředitel Milan Fridrich.
Vůbec tak netušíme, jaký projekt rozvoje televize nakonec zvítězil. Rychlé obnovení ČT3, jak chce Fridrich, nebo ne, jak chce Chudárek? Nový online sportovní kanál, jak chce Chudárek, nebo ne, protože ho nechce Fridrich? Jaký názor nakonec zvítězil na producentská centra nebo na reformu zpravodajství a publicistiky?
Nevíme. Přestože od všech kandidátů Rada požadovala 5-10 stránek „koncepce dalšího rozvoje a fungování ČT jako televize veřejné služby 2025-2031“, z projektů nakonec nevybrala ani jeden, místo toho se spokojila s tušeným, ale nedefinovaným projektem někde mezi Chudárkem a Fridrichem. To je nepřijatelné ze dvou důvodů: Oba dva reprezentovali až do závěrečné etudy „nepřítel – úhlavní nepřítel – koaliční partner“ velmi odlišné frakce v radě. Pokud jejich společná mise nebude jasně definovaná, dostanou se do rozporů mezi sebou i s radou, jako se to stalo Janu Součkovi. A druhý důvod: bavíme se o osmimiliardové instituci, kde se radní spokojí se zákulisní dohodou finalistů? To není kontrolní orgán veřejnosti, to je pouhá stafáž.
Ať to není sáhodlouhé, jen krátce připomenu pár bodů, které byly na volbě důležité:
1. Za mě nejkompetentnější radní byl v této jarní eskapádě Ladislav Mrklas. Na Janu Součkovi se mu mnohé nelíbilo, ale pokud nevěděl, co bude po pádu Součka, nechtěl pro jeho konec hlasovat. Jeho obavy se vrchovatě naplnily, skočilo to patem a nestandardní dohodou.
2. Skupina Pavla Matochy spíše uspěla. Nejprve sice ztratila vliv na Jana Součka, ale vzápětí přesvědčila oponenty v radě k jeho povalení. Chudárek byl jejich preferovanou variantou, ta sice s Fridrichem v zádech, ale přeci jen uspěla. Na nasazování odvážných pořadů asi můžeme zapomenout.
3. Počítání skupiny kolem Vlastimila Ježka vůbec nerozumím. Chápu, že nelibě nesli konec Petra Dvořáka. Ale Souček se postupně učil managementu, byl u prosazení navýšení poplatků a sílila u něj institucionální hrdost na ČT (typický Becketův syndrom), což skončilo vypověděním poslušnosti Pavlu Matochovi a ochotou složit lenní přísahu Ježkově skupině. Ti tím ale pohrdli, podpořili pád Součka a předpokládali, že prosadí svého koně. Místo toho mají na nejvyšším postu Chudárka a velmi nestandardní a nestabilní vedení ČT. Nic z toho nechtěli.
4. Obecnější poznámka k volbě: Jakkoliv je dobře, že do malých mediálních rad volí už i Senát, co je výsledkem? Garnitura předchozí vlády je ještě dost silná, ale garnitura nové vlády se už prosazuje. Nikdo tak nemá většinu a není možné dosáhnout 10 hlasů. Proces volby je třeba změnit, v posledním kole se kvórum musí snížit, pokud má k volbě dojít soutěží a ne národněfrontovní dohodou.
5. Volbu je třeba změnit i kvůli zjevnému nepoměru mezi kvalifikací rady a odpovědností za volbu šéfa osmimiliardové instituce. Požadované projekty rozvoje televize jsou bez dalšího definování a alespoň rámcových finančních propočtů logicky plytké a neporovnatelné. Radní se prakticky nezajímají o změny ovlivňující miliardy z peněz poplatníků (například otázku producentských center a vůbec celé „velké Kavky“), ale řeší především drobné kulturní války ve zpravodajství a publicistice na „malých Kavkách“, čímž jen ukazují nesystémovost své volby.
Přeji novému vedení České televize hodně úspěchů, bude ho v předvolební a především povolební době potřebovat. Ale kritika rady, která se nepochopitelně bez plánu B pustila před volbami do odvolávání generálního ředitele, je na místě. Volba ukázala, že radní nejsou schopni dostát odpovědnosti volby šéfa osmimiliardové instituce.
Jaká by mohla být řešení? Kvalifikační kritéria pro radní, aby tam byli alespoň tři ekonomové? Nebo dle německého korporativního modelu, aby radní nominovaly vybrané organizace? Či celou volbu udělat transparentní a radní by říkali koho volili a proč? Nebo si přestat hrát na to, že radní nemají politické krytí a nechat radní nominovat stranami jako u některých jiných mediálních rad?
Nastavení malých mediálních rad mezi televizní krizí 2000 a televizní krize 2025 mělo nějaké své historické důvody, a dají se pochopit, ale prostě už to nefunguje. Skočili jsme u toho, že si osmimiliardovou instituci porcují finalisté, protože radní nejsou schopni výběru. Pusťme se do debaty, jak to změnit.
#ToPodstatne: Jak byste dosáhli toho, aby volba šéfa ČT byla příště více kvalifikovaná a vzbuzovala větší důvěru?
