Volební souboj básníků: Agent Bureš vs. Elkan Hayek. Záhada Babišovy miliardové pohledávky. Heuréka, zas falšujeme ceny!
Po spoustě let jsem na závěr prázdnin zkusil Chorvatsko a šoférování až na samý jih do někdejší Dubrovnické republiky. A objevil jsem tak něco, co vy asi už dlouho znáte z cest do této země. Pamatuji si před spoustou let, jak kroutím volantem na silničkách na pobřeží a snažím se nespadnout s autem ze srázu přes neexistující svodidla. Jaká to nyní změna – perfektní silniční síť, kam se podívám.
Vím, že nám utekli Poláci ve výstavbě dálnic, ale nevěděl jsem, že tak moc i Chorvati. Při vyhlášení nezávislosti v roce 1991 neměli Chorvati prakticky žádnou dálniční síť, my jsme po Štrougalovi zdědili asi 600 kilometrů včetně páteřní dálnice. Nyní mají Chorvati asi 1400 kilometrů dálniční sítě, my jsme dokulhali k 1500 kilometrům.
Ať už dálnice vybudovali Poláci z eurofondů nebo Chorvati z mýta, je to krutá obžaloba Česka, které mělo v roce 1989 mnohem lepší výchozí podmínky a stejně se pořád cestou na jih děsíte průjezdu Benešovem. Že v rámci předvolebního marketingu vláda nyní utratí 50 milionů za cedule, abych na nedodělané D3 mohl na 50 kilometrech jet stopadesátkou, takže sotva sešlápnu plyn, už zase brzdím, to už mi přijde jen jako vrchol této dálniční absurdity.
A teď už pojďme na aktuální newsletter.
Volební souboj básníků: Agent Bureš vs. Elkan Hayek
Volební nabídka je letos tak hrozná, že to chce nějaké odlehčení. A proto se na nadcházející volební souboj podívejme ne skrze neexistující programy, ale jako by to byl souboj dvou podřadných básníků. I tak to bude poučné.
Na jedné straně máme básníka Agenta Bureše, který v počátku kariéry udivolal svými zlostnými dadaistickými básněmi, kterými se chtěl očistit od nekonečné řádky osobních, rodinných i byznysových hříchů.
Mezi jeho již klasické verše z cyklu „Proti všem“ patří:
„Nikdy neodstoupím /
Nikdy /
Ať si to všichni zapamatují /
Nikdy !“
Nyní přežívá jako průměrný surrealista, v pokročilém věku s čím dál výraznějším tématem stesku po domově, který si sám zkazil korupcí, donášením, zničením dvou rodin a nekontrolovatelným vztekem:
„Já jsem důchodce a pamatuju si /
že nám maturitní otázky hlásili v rozhlase /
Když jsem falešně zpíval, dostal jsem facku /
nebyla inkluze /
Když jsem měl dlouhé vlasy, tak mě poslal k holiči učitel/
dal mi pět korun.“
Na druhé straně máme básníka Elkana Hayeka, ročník 1964, který usilovně tají svou identitu, tak mu to nadále dopřejme. Pravděpodobně jde o to nejhorší, co kdy zplodilo básnické Brno. Přestože zastává poměrně náročnou funkci, věnuje se ji jen minimálně, raději káže za katedrou svým studentům na domovské univerzitě a věnuje se básničkám, ve kterých urputně kloubí středoškolskou milostnou lyriku s podobenstvími na úrovni textů skupiny Kryštof.
S básníkem Agentem Burešem sdílí Elkan Hayek snad jen lítost nad svou nedoceněnou velikostí. Zatímco Agent Bureš ale není schopen udržet rým, Hayek zdatně konkuruje veršotepcům z 50. let:
„Nerozumí mi strana /
Když kráčím stále vpřed /
Nerozumí mi loďstvo /
Že mohu spasit svět.“
Pravidelně ve verších prosvítá egomaniakální smutek nad tím, že ho doba nepochopila a nedocenila:
„Je těžké být sám /
Po cestě na vrchol piniového háje /
Jak snadná je osamělost /
Při stávání se legendou.“
Pro literární kritiky bude jistě výzvou odhalit, kdy ta neuvěřitelná série politických neúspěchů prorazila krunýř básnické sebeoslavy a autor si přeci jen začal přiznávat, že je jen nastrčený komparz k zakrývání zájmů svých loutkovodičů:
„A ještě povzbudím /
Jak vojevůdce smutné šiky /
Jsem tady /
Silný, nikdy nenudím /
Jsem stratég bez taktiky.“
Bylo by však chybné si myslet, že Hayekovy básně jsou smutné. To rozhodně ne. Hayek totiž nikdy nemůže za své neúspěchy. Vždy je nad ním Bůh a jeho úmysl jakékoliv lidské selhání přetváří v boží záměr, nikdy tak nelze neuspět, nikdy tak není třeba přiznat chybu. A pak jsou po ruce samozřejmě vždy obvyklí progresivističtí podezřelí, kteří mu rozbíjí jeho snahu vymazat dvě století dějin a vládnout Česku dle Rerum novarum:
„Napiš pár pocitů, co všichni znají /
O lásce, pochybách, životu v háji /
Smíchej to s klimatem, genderem a tak dál /
A vůbec neváhej: přidej i digitál.“
A nyní zásadní otázka pro literární kritiky: Potkává se vůbec někde bezcharakterní básník Agent Bureš s egoistickým klerikálem Elkanem Hayekem? Milostná lyrika u Bureše zcela absentuje, té se věnuje spíše jeho žena na Instagramu. A u Hayeka o ni ze slušnosti raději pomlčme. Přesto lze najít styčné body v zálibě pro absurditu a nesrozumitelné blábolení.
Připomeňme nejslavnější Burešovu přírodní lyriku:
„My chceme /
My máme obrovský program na vodu /
My chceme zasadit deset milionů listnáčů /
Kůrovec nám žere lesy /
My chceme znovu motýle!“
Čemuž se určitě vyrovná například Hayekova kulinářská psychedelie:
„Bond s Bašó /
Bašo šodó /
Buchtičky se šodó…“
Více už vás trápit nebudu. Tuze špatná básnická tvorba jistě nemusí mít – jak říká klasik – vliv na funkci. Nicméně v těchto případech bych se velmi obával, jak tato nekompetentní dvojice amatérských básníků zrýmuje 3. a 4. října…
#ToPodstatne: Co je na světě nejhorší verš a proč je to právě „Jako loď ve zdymadle / Jako tělo ve spodním prádle…“?
