Jak všechno prohrát. Česko z dluhu už vyrůst nemůže. Konec falešným doporučením ČNB v dluhopisovém eldorádu. Poločas rozpadu ÚSTRu. Daniel Netrval: Jak vrátit volební termín do jarního termínu.
Měl jsem minulý týden šanci se bavit s novináři ze střední Evropy. To varování před slovenskou a maďarskou cestou zní ze všech stran a já nepochybuji, že Andrej Babiš zaplatí SPD a Motoristům za podporu právě devastací České televize a Českého rozhlasu. Proto je třeba mít média veřejné služby nyní v co možná nejlepší kondici a nedělat zbytečné chyby. Doufal jsem proto, že po volbě Tomia Okamury předsedou sněmovny skončí jedna nevysvětlitelná klukovina a Okamura se objeví jako nepochybně nejdůležitější aktér uplynulého týdne po deseti letech v nejsledovanějším diskuzním pořadu ČT. Tak nic.
A teď už pojďme raději na aktuální newsletter.
Jak všechno prohrát
Kdo může za zvolení xenofoba Tomia Okamury do čela poslanecké sněmovny? To je přeci jasné: 107 poslanců, kteří jej schválili. Kdo bude moci za zvolení dalších xenofobů do vznikající vlády? To je jasné, přeci taky ten, který je schválí. Počkat! Ale to je prezident a ten za to přeci nemůže, za to může Babiš!
Touto krátkou mentální rozcvičkou chci jen ukázat, že není možné pouze ukazovat na povolební koalici populistů, radikálů a fašistů, ale že je v českém ústavním a politickém systému i důležité, jak se chovají další hráči. A chování tzv. demokratů je strašlivé. Selhali hned ve třech věcech, ve kterých sice nemohli vyhrát, ale mohli výrazně pomoci Česku v zachování liberálně demokratického řádu:
1. Volba předsedy sněmovny: Od počátku nebyla šance, že by 92 hlasů pětikoalice dokázalo zvolit svého předsedu sněmovny. Ale bylo zde obrovské pole pro pokus o rozkol ve stále nehotové nové vládní většině. Dobrá polovina poslanců ANO považuje Okamuru za zcela nepřijatelného fašistu. Pětikoalice místo svého kandidáta – zcela neznámého Jana Bartoška – měla týdny hlasitě a otevřeně jet PR kampaň, že hlasy pětikoalice rády zvolí jakéhokoliv poslance ANO, jen ať to není fašista z SPD. Babiš by nejspíše jednotu ANO udržel, ale stálo by ho to nějakou práci, nepochybně část veřejné podpory a možná by se pár hlasů ANO nakonec odlouplo, protože novináři by měli důvod se ptát Roberta Plagy, Adama Vojtěcha a dalších, proč chtějí volit fašistu místo svého straníka. Avšak pětikoalice se rozhodla co nejvíce pomoci Babišovi udržet jednotu a Okamura asi dosud sám nevěří, jak moc to měl jednoduché.
2. Jmenování premiéra a kabinetu: Pětikoalice naprosto opustila prezidenta. Ten nyní v zoufalství si volá Babiše na Hrad, který už usoudil, že je tak silný, že ofenzíva šarmu vůči Hradu může skončit a stačí Petru Pavlovi vše posílat datovkou. Nechce už vysvětlit řešení střetu zájmů. Dokonce mu asi nakonec i toho Filipa Turka přinese ke jmenování. Pavel s vypětím sil zabrání asi Turkovi, ale na víc nebude mít bez podpory sílu. Opět stačilo, aby pětikoalice rozehrála alespoň jednání s Babišem a snížila cenu extrémistů. Vždyť pro to i Babiš v kampani připravil Karla Havlíčka, aby tuto hru mohl hrát. Místo toho se pětikoalice rozhodla vše nechat na prezidentovi a pobízet ho k mimoústavním krokům, za které tak moc kritizovala Miloše Zemana.
3. Demise vlády: Naprosto nepochopitelná je otevřeně deklarovaná touha Petra Fialy co nejrychleji předat Strakovu akademii Andreji Babišovi. Opět to podráží nohy prezidentovi, aby mohl co nejdéle jednat s Babišem o alespoň trochu přijatelné vládě. Ubohost s neodeslaným rozpočtem do nové sněmovny o to více nutí Babiše, aby co nejrychleji přebral kabinet. Vysvětlení samozřejmě známe: končící vláda se bojí diskuze o navrženém nereálném rozpočtu ve sněmovně a nechce za to nést zodpovědnost. Ale to je naprosto minoritní sobecký zájem ve chvíli, kdy se hraje o to, jak moc hnědý bude příští kabinet.
Všichni se nyní po právu děsí slovenské cesty. Ale je třeba o oné ficovské cestě k autoritářství také něco vědět. Demokratické síly, které v roce 2023 prohrály volby, se rozhodně hned nevzdaly, jako to dělají čeští pětikoaličníci. Nejsilnější demokratická strana Progresivní Slovensko byla dokonce schopna spolu s dalšími stranami nabídnout post premiéra „smerákovi s lidskou tváří“ Peteru Pellegrinimu. Ten dle očekávání odmítl, ale poražené strany mají u voličů dosud cenné body, že bojují o každou píď liberální demokracie na Slovensku. Jaký to rozdíl oproti Česku s velkohubými hesly „Teď jde o všechno!“, po který následuje apatie a touha vše co nejdříve předat extrému.
Ani nechci po pětikoaličnících, aby obdobně nabídli svou podporu možné vládě Karla Havlíčka, protože to nyní nemá naději na úspěch. Jen chci, aby dělali své řemeslo, za které jsou placeni, po volbách si standardně udělali kolečko se všemi stranami mimo xenofobů, snižovali cenu extrémistů a pomáhali v nelehké roli prezidentovi. Místo toho raději vše vzdají a proti extrémismu staví extrémní amatérismus.
#ToPodstatne: Proč se nechali zvolit poslanci, když odmítají vykonávat svou politickou práci?
