Zkušení a moudří komunisté a estébáci. Postaví Kuba proti ODS SOKa? Vyděláváme na válčící Ukrajině a ještě se tím chlubíme. Stát drží 12 718 nepotřebných nemovitostí. Excel, nepřítel státu. Masakr v GAČR.
Na vánoční svátky chystám jeden díl newsletteru s knižními tipy. Za ten rok jsem načetl jen něco málo beletrie a pak pár věcí z historie, ekonomie a médií. Takže potřebuji od vás pomoc. Napište mi na info@davidklimes.cz, co dobrého jste přečetli nebo čtete a pár vět, proč je to zajímavé, já pak z toho udělám výběr toho nejlepšího. Díky.
A teď už pojďme na aktuální newsletter.
Zkušení a moudří komunisté a estébáci
Poprvé jsem to napsal v jednom článku v roce 2019 a od té doby to píšu opakovaně: Miloš Jakeš vyhrál. Jeho záměr do vedení země přivést mladší komunistické kádry se naplnil. Možná si ještě pamatujete na jeho blábolivý projev na Červeném Hrádku v červenci 1989. Ale mezi plácanými nesmysly celkem jasně stanovil, že na sjezdu v roce 1990 musí jít nahoru mladší kádři z 80. let: „Takovým problémem vážným je, že příliš dlouho trvala nepřirozená stabilita kádrů, léta seděli lidé na stejných funkcích. Tím se znemožnilo, aby se potáhla další generace, tedy aby se postupně ty kádry omlazovaly. Tento proces byl nastoupen, není to proces lehký, ale byl nastoupen a pokračujeme v něm."
Pro tuto generaci osmdesátkových komunistů následující porevoluční dekáda nebyla nejpřívětivější, i když mnozí komunisté se rychle přelakovali na rozhodné pravičáky, připomeňme jména z politiky i akademie jako Vladimír Dlouhý, Vlastimil Tlustý, Jiří Schwarz nebo nynější poslanec Miroslav Ševčík. A ani v roce 2025 se bez nich neobejdeme. Po vládě Petra Fialy, kde si zadal jen ministr školství Mikuláš Bek kandidaturou na člena KSČ opět nastupuje mocná reprezentace KSČ a dokonce i StB.
Při vysvětlování tohoto fenoménu, jak se ještě tři dekády po pádu komunismu mohou do establishmentu dostávat senioři s rudou knížkou, nefunguje obvyklý moralistní přístup, kdy se jen roztrpčíme nad hodnotami dotyčného a v reakci požadujeme ostrou antikomunistickou výchovu ve školách, případně bojujeme směšné bitvy o zastávku pražského metra Olbrachtova.
Vysvětlení opětovně infuze komunistů a estébáků do establishmentu spíše poskytne teorie sociálního kapitálu. Komunista a estébák Andrej Babiš se dostává opět do funkce premiéra protože byl komunista, ale protože v očích voličů je schopný manažer. Tím se ovšem mohl stát jen proto, že se svou normalizační ekipou dokázal převzít část Petrimexu a využít naplno 90. léta.
A Babišův sociální kapitál z jakešovské éry vidíme přímo i ve vládě. Novým ministrem dopravy bude další Slovák Ivan Bednárik, který přeskákal všechny politické kandidáty z vládních stran. Bednárik se vypracoval po boku Alexeje Beljajeva, spolupracovníka Babiše z Petrimexu.
A pak tu máme další nadějnou mladou výztuž komunistické strany z 80. let. Jaromír Zůna povede v 65 letech ministerstvo obrany ne proto, že byl komunista, ale protože je všeobecně brán za vzdělaného generála. K tomu by ovšem nedošlo, kdyby už jako mladý komunista nestudoval na dobrých vojenských školách a necvičil se na rozvědčíka.
Jako bonbónek pak ve vládě máme donašeče StB Otu Klempíře, který na 17. listopadu píše na Facebook srdceryvné vzpomínky na revoluci. A v nižších patrech nové vládní mašinérie třeba již zmiňovaného Ševčíka, který by nikdy se svými nulovými znalostmi oboru neovládl VŠE, kdyby na škole již v 80. letech neučil jako komunistický kádr a na počátku 90. let nevyužil příležitosti postoupit ve akademické hierarchii.
Teorie sociálního kapitálu má tu výhodu, že je dobře uplatnitelná na „bad guys“ i „good guys“. Poslední pilířem obrany liberální demokracie tu nyní je osmdesátkový komunista a rozvědčík prezident Petr Pavel. Univerzitu Karlovu přebírá letitý komunista profesor Jiří Zima. V České televizi s nostalgií vzpomínají na svobodné časy za éry komunisty Petra Dvořáka. A takto bychom mohli pokračovat dál. Co za schopnosti v 80. letech získáš, z toho ještě v 20. letech můžeš velmi úspěšně žít.
Teorie sociálního kapitálu má ještě jednu výhodu oproti moralistním tirádám. Schopnosti nabírané již od komunistického mládí mohou vyniknout jen tehdy, když se nekomunisté ukáží jako zcela neschopní. A to nepochybně nyní vidíme. Babiš je pro voliče přijatelnější šéf vlády, než hodnotově orientovaný, avšak zcela neschopný manažer Petr Fiala. Stárnoucí generál Zůna se jeví i mnohým nebabišovským expertům na obranu jako přijatelný manažer oproti duu Černochová-Řehka, kteří si pletou obranu státu s nějakou vykřičenou reality show. A na samém vrcholku moci tu máme Petra Pavla: tak dlouho antikomunističtí demokraté hledali na Hrad někoho volitelného, kdo je konečně schopen důstojně reprezentovat republiku, až našli komunistu s perfektní angličtinou a francouzštinou z rozvědčického kurzu.
Ne, neříkejte mi, že Jakeš prohrál. Ono „potáhnutí další generace“ mu zcela vyšlo a mám důvodné obavy, že rudá mládež tu bude kvůli velmi slabé nabídce mladší, již celoživotně demokratické, leč také zcela neschopné konkurence vládnout ještě v 30. letech.
#ToPodstatne: Proč máme tak slabou generaci kompetentních lidí z 90. a nultých let? Nebo jen nechtějí do politiky?
