Extrémní Občanské hnutí, zpráva o zdevastované krajině i nová energetická koncepce

11. 1 2021

Dnes je úvodní slovo pouze o newsletteru, protože se chci podělit o několik radostných zpráv.

Jak vidíte, má nový háv, doufám, že se lépe čte. Protože jsem technicky nešikovný, děkuji všem, kteří mi pomohli. A také Ecomailu, který přebral rozesílání.

Koukal jsem se do darů: přijde mi neuvěřitelné, že jich je už skoro stovka, některé pár korun, některé velké. Největší radost mám samozřejmě z trvalých plateb. Už pomalu tak mohu přemýšlet, jak za ně ještě více vylepšit newsletter.

A abych nezapomněl: mám pro vás práci. Koukal jsem do databáze kontaktů, mnohé z vás osobně či z veřejné sféry znám a vážím si vaší expertizy, zkušeností či názorů. Byla by to škoda nevyužít. Pod každým textem je nově hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy. Zajímavé názory – pokud mi to dovolíte – zařadím do dalšího newsletteru. Konec konců, demokracie je diskuze, že...

A teď už k samotnému aktuálnímu newsletteru.

Občanské hnutí opět na scéně. Tentokrát jako extrém

Zdá se, že rebranding mrtvých politických značek z 90. let nekončí. Miliardář Pavel Sehnal si koupil Občanskou demokratickou alianci, nyní došlo na zmrtvýchvstání Občanského hnutí. S někdejší středovou liberální stranou ale nová formace nemá vůbec nic společného.

Dva dny před koncem roku ministerstvo vnitra zaregistrovalo nový vehikl, za kterým stojí mimo jiné extrémní prokremelský aktivista Jiří Černohorský. Vyjmenovávat jeho eskapády by bylo na dlouho: byl u strhávání plachty ze sochy maršála Koněva, demonstroval s antisemitou A. B. Bartošem, proklouzl přes na oslavy 28. října v režii Miloše Zemana, protože kandidoval kdysi za SPOZ. Ovšem také kandidoval za krajně pravou Alianci národních sil. V prostorách ruské ambasády jeho spolek Čest, svoboda, respekt organizoval festival „Slovanská vzájemnost“, má vazby na všechny možné figurky dezinformační a extrémní scény, občas probublají ven jeho dluhy a exekuce. Dál už tuto barvitou postavu není nutné asi přibližovat.

Nicméně vysmívat se jeho nové straničce by nebylo chytré, jakkoliv už úvodní – nekonečně dlouhá – deklarace na stránkách hnutí budí jisté pobavení:

„Měli bychom vytvořit politické hnutí, které si vezme za cíl vyměnit neúspěšné a zkorumpované politiky novou vládou, kterou budeme řídit my, občané. Masmédia a politická elita společně s korporátní elitou dělají politiku pouze pro jeden a jediný účel, a to pro kumulaci moci a zisku. Pracují pro sebe a pouze pro sebe. Na občana již nezbývá v této šachové partii místo ani čas. Skryté elity, které ovládají Strakovu Akademii a loutky, které v ní sedí, se nezajímají o nás o občany, ale spolupracují s cizí mocí proti pravidlům Ženevských konvencí.“

Hnutí má už vytvořenou solidní lokální strukturu, po celé republice již agitují regionální bossové místních sdružení.

Jsme uprostřed covidové krize, která extrémům nepochybně přeje. Není vůbec náhodné, že Černohorský se rychle chytil i demonstrací proti rouškám a dalším omezení. Na 18. ledna si hnutí jako své PR uvedení připravilo pochod Prahou, vrcholem má být předání memoranda „našemu zaměstnanci, ministru vnitra Janu Hamáčkovi“.

Černohorský sám má sice s penězi setrvalé problémy a celé hnutí má zatím sídlo na pražských Vinohradech v domě, kde je spousta bílých koňů. Ale najmutí již rozsáhlé sítě místních manažerů naznačuje, že na tuto zatím poslední akci Černohorského odněkud peníze tečou. Není asi bez překvapení, že na nově zřízeném transparentním účtu hnutí se neobjevují.

#ToPodstatné: Myslíte, že může taková extrémní strana zabodovat v současné extrémní situaci? Našla by si nové protestní voliče, nebo by ubrala SPD, Trikolóře a dalším? Napište mi, zajímá mě váš názor.

Nová zpráva o životním prostředí: velký špatný...

Konečně dalo ministerstvo životního prostředí dohromady zprávu o životním prostředí za předminulý rok. Ještě ji bude projednávat vláda a pak jako její předchůdkyně zapadne. O to více, že ji ministerstvo vytiskne jen stokrát a k tomu udělá sto letáků. Přitom jde vždy o ten nejdůležitější souhrn, v jakém stavu je naše země.

Úvodní slovo už po několikáté kopíruje zavedený příběh, který uznává klimatické změny a častější sucha, ale jinak se ochrana životního prostředí prý v Česku celkem daří:

„Kvalita ovzduší a kvalita povrchových vod se v ČR pozvolna zlepšují. Do stavu životního prostředí a ekosystémů se nezanedbatelným způsobem promítají projevy změny klimatu, které se podílejí na poklesu biodiverzity a zhoršování stavu lesních porostů. Rok 2019 byl na území ČR druhý nejteplejší v historii pozorování, a i když byl roční úhrn srážek v mezích normálu, byla kvůli vysokým teplotám značná část území postižena půdním i hydrologickým suchem. Pokračuje trend oddělování vývoje ekonomiky a hospodářských zátěží životního prostředí, klesá materiálová i energetická náročnost ekonomiky.“

Detailní hodnocení jednotlivých oblastí (viz níže na shrnujícím semaforovém obrázku) ale dokládá, že v mnoha oblastech přinejlepším stagnujeme. Klimatická politika či doprava přešlapují na místě, pestrost a využití krajiny začíná být – řečeno s klasikem: Velký špatný.

Klimatickou část zprávy přeskočím, ta nepřekvapivě dovozuje vyšší průměrné teploty, více hydrologického sucha. A bohužel už i mnohaletou stagnaci v úsilí o snižování agregovaných emisí skleníkových plynů. Stále si vystačíme s příběhem o prudkém poklesu po roce 1990 a nevnímáme, že zhruba od roku 2012 se emise už nijak nesnižují, naopak zase rostou.

Podívejme se na další oblasti, kde si myslíme, že vše je více méně v pořádku. A přitom není.

Dobře je to vidět u ovzduší, které je celkově stabilizované, ale pořád máme území, kde jsou každoroční závažné problémy i 30 let po listopadu. Taková území nejsou malá, žije na nich čtvrtina obyvatel.

„V roce 2019 bylo vymezeno 8,4 % území ČR, kde došlo k překročení alespoň jednoho imisního limitu bez zahrnutí přízemního ozonu25 . Na tomto území žilo 27,5 % obyvatel. Po zahrnutí přízemního ozonu bylo v roce 2019 vymezeno 77,1 % plochy ČR, na které došlo k překročení hodnoty imisního limitu u alespoň 1 znečišťující látky, kde žilo 75,6 % obyvatel. Koncentrace znečišťujících látek je překračována na řadě lokalit, přičemž nejzatíženějšími oblastmi zůstává Moravskoslezský a Zlínský kraj.“

Podobné je to u vody. Mluvíme sice hodně o vysychání krajiny, ale minimálně o možnostech úspory spotřebovávané vody. Zde je pořád velký dluh v budování ČOV a rekonstrukce řadů. Málokdo ví, kolik vody stále uniká.

„Podíl ztrát pitné vody ve vodovodní síti se od roku 2000, kdy činil 25,2 %, výrazně snížil, a to na 14,5 % v roce 2019 (86,3 milionu m3 ). Ztráty pitné vody ve vodovodní síti jsou způsobeny haváriemi a úniky z veřejných vodovodů a jejich snižování se daří díky postupné rekonstrukci vodohospodářských sítí.“

Velký problémem začíná být obecně krajina. Tedy to, co si typicky spojujeme s Českem – relativně velké nerozbité kusy přírody. Extrémně rychle ji ale již „krájíme“ na kusy.

„Výstavba dopravních koridorů a neustálé rozšiřování měst ovlivňují prostupnost a způsobují fragmentaci krajiny, což vede ke ztrátě původních kvalit biotopů a jejich propojenosti důležité pro migraci živočichů. V letech 2000–2016 klesla rozloha nefragmentované krajiny o 11,7 % z 54,1 tisíc km2 v roce 2000 na 50,0 tisíc km2 (63,5 % celkové rozlohy ČR) v roce 2010 a dále na 47,8 tisíc km2 (60,6 % území ČR) v roce 2016. Podle prognóz bude proces fragmentace krajiny dopravou i nadále pokračovat a v roce 2040 bude podíl nefragmentované krajiny dosahovat pouze 53 %. ČR je s 39,4 % fragmentované plochy jednou z nejvíce fragmentovaných zemí v Evropě.“

To má jasně viditelné následky. Průkazný je třeba velmi rychlý úbytek fauny, kdy ekologické zákonodárství z počátku 90. let je již jen nevýznamnou odchylkou trendu:

„Indikátor početnosti druhů ptáků odráží i celkový stav biodiverzity. Jeho hodnota od počátku sledování v roce 1982 dlouhodobě klesá. Výjimku tvořilo pouze období po roce 1989. Početnost zemědělských druhů ptáků se do roku 2019 snížila o 42,3 %. Tempo poklesu se zpomaluje, ale spíše vlivem vyčerpání populací než reálným zlepšením situace.“

O lesích pod nadvládou kůrovce není nutné dlouze hovořit, stejně tak o kvalitě zemědělské půdy.

Kapitoly o průmyslu a dopravě s dovolením nechám stranou (či na nějaký další newsletter), nikdo nepochybuje, že se podniky snaží, je však na debatu, zda mají ty správné pobídky.

Jako poslední statistiku vybírám tu k odpadům. Nyní se bouřlivě hovoří o novém zákonu o odpadech, ale trochu nám uniká základ – že produkujeme stabilně více a více odpadků.

„Celková produkce odpadů, na níž se významnou měrou (95,3 % v roce 2019) podílí produkce ostatních odpadů, se od roku 2009 zvýšila na hodnotu 37 362,3 tisíc tun v roce 2019. Produkce komunálních odpadů se ve sledovaném období rovněž zvýšila, a to o 10,4 % na 5 879,2 tisíc tun v roce 2019. Každoročně, od roku 2009, stoupá produkce obalových odpadů, až na 1 334,4 tisíc tun v roce 2019.“

#ToPodstatné: Těch nesplněných domácích úkolů je v ochraně životního prostředí vždy spousta. Se kterými by podle vás šlo hnout relativně snadno? A jak? Napište mi to.

Novinky z aktualizované energetické koncepce: Dostavět Dukovany, Temelín. Připraví se Blahutovice

Ministr průmyslu Karel Havlíček nese na vládu velmi důležitý dokument – vyhodnocení státní energetické koncepce a návrh, kudy dál. Podle toho, co bude v tomto důležitém dokumentu nakonec napsáno, se tu budou dál stavět jaderné elektrárny či dotovat obnovitelné zdroje. Materiál navrhuje stanovit cíle na dalších 25 let do roku 2050 a zahnout evropské klimatické závazky či odklon od uhlí.

Je zjevné, že srdce ministra průmyslu stále bije hlavně pro jádro a jeho velkou renesanci:

„Dosažení cílového koridoru tedy závisí na schopnosti udržení alespoň stávajícího stavu, respektive náhrady stávajících zdrojů. Na druhou stranu, dílčí navýšení bude nutné k dosažení cílového koridoru v oblasti hrubé výroby elektřiny, aby zastoupení jaderné energetiky vyrovnalo stávající zastoupení pevných fosilních paliv.“

Z rozsáhlého dokumentu vybírám nyní jen tu „jadernou“ část.

Energetická koncepce především pevně počítá uvedením dalšího bloku Dukovan.

„Dle harmonogramu přípravy a realizace výstavby elektrárny Dukovany II je uvedení do provozu 1. bloku plánované v roce 2036, tj. 1 200 MW. Ohledně výstavby druhého bloku bude rozhodnuto později. Paralelně jsou realizovány činnosti pro přípravu výstavby elektrárny Temelín II. Diskuze o investorském modelu výstavby elektrárny Temelín II a volby technologie bude teprve zahájena.“

Zajímavé jsou předpokládaná data prodlužování stávajících jaderných zdrojů. Dukovany by měly vydržet do roku 2047, Temelín dokonce 80 let provozu do roku 2082.

Jakmile se ale dořeší Dukovany a Temelín, už bude v přípravě další projekt. Na severní Moravě by měli zbystřit, jakkoliv mnozí pamětníci vědí, že o reaktoru na severu Moravy už uvažovali komunisté v 70. letech.

„Ohledně územního vymezení lokalit pro možný další rozvoj jaderných elektráren po roce 2040 je možné konstatovat, že jsou činěny kroky na úrovni Politiky územního rozvoje ČR pro zachování lokality Blahutovice na území Moravskoslezského kraje pro tento účel. Lokalitu Blahutovice lze rovněž využít pro progresivní typy reaktorů, zejména pak tzv. malé modulární reaktory.“

Dokument jasně zdůrazňuje, že i přes rozvoj obnovitelných zdrojů a zemního plynu nebude údajně stačit ani dostavba dvou bloků v Dukovanech.

#ToPodstatné: Otázka je jasná – stavět či nestavět další bloky? A pokud ano, za jakých podmínek a v jakém energetickém mixu? Jsem zvědavý na vaše názory.

Do nitra čínských investic. Kolik stojí investiční dobrodružství CITIC

Horem dolem se probírá nová investiční smlouva mezi Evropskou unií a Čínou a jaké to může mít dopady. Tak se podívejme, jak si zatím dosud vedl tuzemský vehikl na čínské investice CITIC Europe Holding. Ten zveřejnil výroční zprávu za rok 2019. Jak mnozí ví, politicky má tato společnost barvitou historii. Nyní ovládá například SK Slavii, Žďas, pražské Florentinum a několik dalších budov (níže obrázek celého impéria).

Výsledek za rok 2019 nic moc, hospodaření po zdanění mínus 4,2 miliardy. V rozvaze tak neuhrazená ztráta ke konci roku 2019 dosáhla mínus 9,6 miliardy. To už je slušné.

I další čísla jsou zajímavá. Především pak závazky společnosti k mateřské Rainbow Wisdom Investment Limited, které činily „6 470 612 tis. Kč“. Je to vyšší částka než v roce 2018 a minulý rok k tomu také jistě něco přihodil, protože v průběhu covidového roku do října 2020 zápůjčky od mateřské firmy činily 273 milionů korun.

Těžko říct, zda právě takto si to prezident Miloš Zeman představoval, když slavně ohlašoval do roku 2020 232 miliard korun čínských investic v Česku.

#ToPodstatné: Jak by podle vás měla vypadat ekonomická diplomacie Česka/EU s Čínou? Kdo ví, ať odpoví.

Konec jednoho soudního odboje

Na závěr soudnička. Docela smutná. Po deseti letech končí úsilí pana Zdeňka Vašáka se domoci osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. A to neúspěchem.

Soudní tahanice dobře ukazuje, jak těžké je stanovit, kdo se jak choval za minulého režimu a komu plaketa patří a komu už ne.

Pan Vašák si pořádal o ocenění v roce 2011 a je pozoruhodné, že až v roce 2016 ministerstvo obrany dovodilo, že nic nedostane. Pak to šlo ke krajskému soudu, který to také smetl. A postupně se to propracovalo až na stůl Karla Šimky na Nejvyšším správním soudu, který to definitivně zamítl. Ale jak z textu, tak z toho, že soud uhradí panu Vašákovi advokátku, je vidět, jak je celá věc všem nepříjemná.

V krátkosti o co jde: Pan Vašák se zúčastnil v roce 1969 v Kutné Hoře dvou protestů proti okupaci. Dále měl pak problémy v práci. To považoval za dostatečný důvod se stát oficiálním „odporářem“. Jenže ministerstvo to považovalo za slabé. Pozoruhodně argumentoval i krajský soud, který se trochu moc zadumal, že odpor proti Sovětům vlastně nebyl to samé co boj za demokracii. Podle soudu protesty byly „akcemi spočívajícími ve vlasteneckém projevu nesouhlasu se vstupem okupačních vojsk na území Československa, nebyly však zaměřeny přímo proti komunistickému režimu v Československu s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit nebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii“.

Problémovost celého oceňovacího zákona dokládá i poněkud trapný soudní rozbor, kolik odvahy je třeba na malování nápisů na zeď a kolik jen na hlídaní, zda někdo nejde. Vůbec celý závěr soudu, že pan Vašák se choval protisovětsky, ale ne protikomunisticky ukazuje hodně originálního soudce.

Nejvyšší správní soud už případ posuzoval citlivěji. Ocenil pana Vašáka za jeho postoje po Srpnu, uznal, že v roce 1980 byl na základě udání vyhozen z práce, ale málo platné, to vše na ocenění stále nestačí.

Celý soud tak dobře ukazuje, že zmíněný zákon je napsán mizerně, vytváří nepříjemné situace, kdy každý pamětník si pod slovy o „odstranění, výrazném oslabení či narušení“ totalitní moci může představit něco úplně jiného.

Je proto dobře, že doktor Šimka na závěr jednání pana Vašáka ocenil:

„Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že nikterak nezpochybňuje křivdy, jež byly stěžovateli způsobeny komunistickým režimem v souvislosti s jeho přesvědčením, které se zjevně nebál projevovat, a jímž se tak odlišoval od těch, kteří zůstali „mlčící většinou“. Vydání osvědčení podle zákona o odboji je však podmíněno splněním tímto zákonem poměrně úzce specifikovaných podmínek, což v případě stěžovatele prokázáno nebylo.“

#ToPodstatné: Jak bychom si vůbec měli připomínat komunistické bezpráví? A má to vůbec ještě smysl, když normalizační komunisté jsou opět v mnoha vysokých funkcích? Zkuste mi napsat názor.