Rekonstrukce volebního dramatu u Ústavního soudu i miliarda z EBRD

8. 2. 2021

Obsahem aktuálního newsletteru je především podrobná rekonstrukce toho, co skončilo minulý týden výbušným nálezem Ústavního soudu. Snad vše dopadne dobře (což znamená, že se narychlo slepí nějaká provizorní volební pravidla), ale abychom nakonec nebyli překvapeni. V podstatě jde o vězňovo dilema premiéra a prezidenta, ve kterém to pro republiku může dopadnout špatně či ještě hůře.

Strany nejsou schopné se dohodnout na volebních pravidlech, premiér vyjednávání blokuje, volby se nemohou konat a vláda vládne v nekonečně prodlužovaném nouzovém stavu.
Premiérovi se rozpadne vláda a podá demisi, protože ho prezident přestane podporovat. Vládu bez důvěry vede Daniel Beneš či Jiří Rusnok, prvním krokem je tendr na Dukovany. Volby jsou nejisté.
Premiér vyvolá krizi, poskládá většinu 120 hlasů na rozpuštění sněmovny, prezident to dle předem dohodnutého postupu potvrzuje. Nová volební pravidla nelze již schválit, premiér je doživotně vládnoucím premiérem v demisi.

Asi se dají vymyslet ještě další absurdity, ale že jsme ve velmi nebezpečné situaci, kterou Ústavní soud neošetřil nějakými přechodnými ustanoveními, to je asi všem už jasné...

Praktická změna: Reakcí na #ToPodstatné chodí čím dál více, jsou často velmi fundované a přijde mi škoda je jen zde pár větami zmiňovat. Proto delší citací je vždy budu uvádět na konci newsletteru. Dialog s vámi je pro mě důležitý.

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru.

Místo činu: rekonstrukce volebního dramatu u Ústavního soudu

Ostrých komentářů k zásadnímu nálezu Ústavního soudu vyšlo více než dost (jeden jsem také přidal). Ale dosud vlastně nevíme, co a proč se vlastně stalo. Týden před vyhlášením nálezu nikdo včetně mnoha ústavních právníků netipoval, že v Brně vyhlásí něco tak ničivého, co navíc otáčí předchozí judikaturu o 180 stupňů.

Z různých zdrojů se mi podařilo sestavit rekonstrukci, co se vlastně na Ústavním soudu událo a proč. Nijak si to nezadá s kriminálkou Místo činu – je to napínavé a občas také dost béčkové...

Expozice: Fenyk povrzuje potvrzené

V souvislosti s volebním zemětřesením se zmiňují všemožné předchozí nálezy, především pak 42/2000, ale ten zásadní pro naši detektivku nese číslo 42/2017.

Naprosto zapomenutý případ, který byl tak praštěný, že se ani nedostal do médií. Jistý Milan Marko si stěžoval na volby v roce 2017, a to velmi hloupým způsobem, kdy napadal ne volební pravidla, ale Nejvyšší správní soud za potvrzení výsledků. Teprve k této bizarnosti připojil stížnost i proti pravidlům, které křiví poměrné zastoupení při volbách do sněmovny (aby toho nebylo málo, ještě to okořenil atakem na soudce Musila).

Věc měl na starost soudce zpravodaj Fenyk a v dubnu 2018 dospěl s drtivou většinou kolegů k nijak překvapivému nálezu. Celé je to pitomost a na volební paragrafy se sahat nebude, protože to už v minulosti Ústavní soud celkem jasně vysvětlil:

„K otázce ústavní přijatelnosti právní úpravy přepočtu hlasů na mandáty vyjádřil již opakovaně a poukázal na usnesení sp. zn. Vol 50/2006 a uvedl, že použití d´Hondtovy metody ve volbách do Poslanecké sněmovny bylo několikrát označeno za souladné s ústavním pořádkem i Ústavním soudem.“

A dál Fenyk s odkazem na zavedenou judikaturu rozcupoval stěžovatelovy argumenty jeden za druhým.

Všichni další soudci byli pro, konec konců jiný názor by popřel vše, co dosud ve věci ÚS říkal. Pavel Rychetský, který sám kdysi pro Zemana a Klause většinové prvky vymýšlel, bez problému připojil podpis a bylo hotovo.

Kolize: Šimáčková ostře disentuje

Jenže k nálezu byl připojen i jeden ostrý disent soudkyně Šimáčkové (ostrý i na její poměry). V krátkosti: uznává, že stěžovatel asi nemá všech pět pohromadě a jeho návrh není možné přijmout, ale s potvrzením volebních pravidel nemůže souhlasit, protože „právní úprava voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR napadená posuzovaným návrhem je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky“.

A dále řadila svých šest námitek, které nyní po aktuálním nálezu musí přijít velmi povědomé.

Omezení svobodné soutěže politických sil a stran (zaručené čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny) a poměrnosti voleb do Poslanecké sněmovny (zaručené čl. 18 odst. 1 Ústavy) celostátní pětiprocentní uzavírací klauzulí.
Omezení svobodné soutěže politických sil a stran, rovnosti hlasů (zaručené čl. 18 odst. 1 Ústavy a čl. 21 odst. 3 Listiny) a poměrnosti voleb do Poslanecké sněmovny přirozeným prahem, který ve dvou malých volebních obvodech (Karlovarském a Libereckém kraji) pravidelně přesahuje 10 % - takto vysoký přirozený práh v malých volebních obvodech kombinovaný s klasickým výpočtem D'Hontovým dělitelem (aniž by bylo zabráněno propadnutí hlasů odevzdaných v těchto krajích, například pomocí druhého skrutinia na celorepublikové úrovni) je zásahem do poměrnosti voleb i rovnosti váhy voličských hlasů.
Organizace voleb na krajském základě (respektováním teritoriálního principu reprezentace podle krajského zřízení) s přítomností dvou malých obvodů, při současném bezdůvodném ponechání umělé pětiprocentní uzavírací klauzule na celostátní úrovni.
Psychologický a mediální rozměr součtu působení umělé celostátní pětiprocentní uzavírací klauzule a současně více než desetiprocentního přirozeného prahu pro získání mandátu v malých krajích a odraz této reality na svobodnou soutěž politických stran a sil, ochranu politické menšiny (zaručenou čl. 6 Ústavy) a rovnost hodnoty hlasů voličů malých i velkých stran.
Aditivní uzavírací klauzule bránící efektivnímu uzavírání předvolebních koalic - opět jako zásah do svobodné soutěže politických stran a sil, ochrany politické menšiny a rovnosti hodnoty hlasů voličů velkých a malých stran.
Nová úprava ztěžující soudní přezkum voleb je vážným omezením volebního práva jednotlivce a jeho soudní ochrany, zaručeného čl. 21 a čl. 36 Listiny.

K tomu dodala, že jednotlivé většinové prvky nejsou problém, ale jejich kombinace je toxická. A celkem nepokrytě naznačovala, že by chtěla alespoň druhé skrutinium jako bolestné pro malé strany.

Krize: Filipovi se zalíbil armageddon

Jenže stížností na volby bylo více a jakmile tato padla, byla tu ta od senátorů, kterou dostal soudce Filip. Ten se do toho zcela ponořil, v roce 2018 si většina myslela, jestli tam přeci jen nehledá ještě nějakou drobnost na jinak jasné věci, co by oproti Fenykovu názoru mohl škrtnout. V roce 2019 už všichni jsou dost nervózní, ale dobře, profesor musí dodělávat ještě lex Babiš. V roce 2020 již všichni šíleli: přestával pomalu být dobrý čas na vynesení čehokoliv k blížím se volbám. Také už není tajemství, že zcela minoritní názor kolegyně Šimáčkové profesora schvátil a ten se rozhodl pro velký třesk – to znamená kompletně volební pravidla shodit.

Z textu nálezu, který se pak v rychlosti předělával, je to místy stále dost patrné. Zdlouhavé výlety do všemožných ústav a všech možných století ve všech světových jazycích mají jediný cíl – zpochybnit vedle přepočtu i volební kraje. Např.:

„Rozhodující pro posouzení je, jak odpovídají napadená ustanovení ZVP podstatě poměrného zastoupení. Tou je myšlenka, že právo na zastoupení v parlamentu jako celostátním reprezentativním orgánu [ne pouze ve volebním kraji] má každá skupina voličů v poměru, který odpovídá velikosti jejího podílu na celkovém počtu voličů. Přitom tato skupina voličů se identifikuje v rámci celého státu, nikoli jako regionální reprezentace.“

Profesor zručně ohýbá historii, aby vydestiloval jakousi ponornou řeku superčistého poměrného systému v českých zemích. S obdivem cituje prvorepublikového Alfréda Meissnera: „Zůstali jsme na principu naprosto spravedlivém, na principu poměrného zastoupení menšin. Jak jednotlivé vrstvy a národnosti v republice jsou zastoupeny, tak mají býti zastoupeny také v zákonodárných sborech při projednávání ústavní listiny“. Ovšem už ve své honbě za krystalickým poměrným systémem vůbec neřeší další dobové integrační prvky jako vázané kandidátky a podobně, volby 1935, kdy nejvíce mandátů dostane ten, kdo nezíská nejvíce hlasů, samozřejmě nezmiňuje. Praxe nesmí kazit teorii.

Bod 116 je pravděpodobně ten, kdy se na starou kostru ústavní zbraně volebního ničení začalo psát něco úplně jiného. Takže profesor už jen připojil povzdech:

„Pro ‚ideální’ řešení (taková však v praxi neexistují) by bylo třeba začít znova, tedy zrušením ZVP jako celku a rozhodnutí prezidenta republiky č. 611/2020 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.“

Co se jen mohlo stát, aby profesor pečlivě chystané rozlomení sedmé pečetě vzdal?

Peripetie: Tragická indiskrece Zemanovi

Že Filip chystá převrátit volební pravidla, už koncem roku 2020 Brno vědělo. Podstatné je, že se to nemělo za žádnou cenu dostat do Prahy exekutivě, aby nemohla ve zlé vůli zasáhnout.

Jenže to se přesně stalo. Prezident Zeman nevyhlásil extrémně brzo volby kvůli nějakým 90 milionům na kampaň pro opoziční koalice (jak si spousta lidí včetně mě myslelo), ale protože se právě dozvěděl, co se na Ústavním soudu chystá.

Reputace Ústavního soudu je touto havárií už dost poškozena, takže není nutné zmiňovat, kdo to vynesl. Ale stačí si vzpomenout, kdo naposledy dělal k volebním věcem potvrzující nález, nyní je mezi disentujícími, schází se s Vratislavem Mynářem a dělal náměstka Marii Benešové...

Katastrofa: Fiat iustitia, et pereat mundus

Jakmile Zeman vyhlásil termín, začala katastrofa. Profesor už neměl šanci tam dopisovat další údaje o bádenské či dánské ústavě a popisovat další historické nesouvislé peripetie. Bylo třeba se rychle rozhodnout. Že by je prezident přetlačil, to nepřicházelo v úvahu. Stejně tak se ale už osm měsíců před volbami nenašla většina pro totální armageddon.

Takže se začal dopisovat do nálezu úplně náhle jiný příběh:

„Své funkci soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy zde mohl dostát vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, i tak, že ústavnost jednotlivých prvků volebního systému bude hodnocena z hlediska praktické potřeby jednoho „pevného bodu“ v tomto systému, s jehož pomocí lze ‚pohnout’ zbývajícími prvky a celým volebním systémem tak, aby byla napravena jemu vytýkaná neústavnost.“

Pevným bodem se nepochopitelně staly nevyhovující volební kraje, tedy to, co je na spoustě stran předchozího textu právě zpochybňováno jako výrazná překážka pro poměrnost. Soudci toužící po poměrnosti tak absurdně nechali v systému velmi nestejné obvody, kde na Karlovaráky při jakémkoliv přepočtu vždy zbude pět mandátů pro velké strany a ani případné druhé skrutinium voliče menších stran nikdy zcela neuspokojí.

Co zjevně mělo být odstřeleno jako celek, musel najednou profesor výběrově a zcela nelogicky rozstřílet (přepočet a aditivní kvóra fuj, pětiprocentní klauzule a kraje fajn). Podle toho to taky vypadá, najednou se jak mávnutím kouzelného proutku ztrácí opulentní ohromování německými, anglickými a francouzskými citacemi a začíná zoufalá snaha udržet nějakou logickou návaznost.

Celý text bojuje profesor Filip o to, aby i ten nejposlednější hlas měl svoji poměrnou reprezentaci, ale v případě pětiprocentní klauzule je najednou úplně v pohodě, když propadne skoro pětina hlasů: „Jak ukazují výsledky voleb za posledních dvacet let, počet propadlých hlasů nikdy nepřekročil hranici jedné pětiny, když jde o počty v roce 1998 – 11,32 %, 2002 – 12,53 %, 2006 – 5,97 %, 2010 – 18,83 %, 2013 – 12,58 % a v roce 2017 – 6,29 %.“ A za chvilku je to zase jinak, když u koalic je třeba zrušit aditivní kvóra, protože by tak mohlo propadnou třeba i 18 procent hlasů a je jedno, že se to nikdy dosud nestalo.

Pokud bych z obsáhlého nálezu měl vypíchnout jedinou větu, tak asi závěrečné shrnutí:

„Východiskem pro to byl výklad pojmu ‚zásady poměrného zastoupení’ (čl. 18 Pl. ÚS 44/17 58 odst. 1 Ústavy) rovněž za pomoci okolností jejich vzniku a představ ústavodárce (a současně zákonodárce) v letech 1920, 1946 a 1992.“

I kdyby se práce profesora Filipa tak netáhla a nakonec tak moc nezpolitizovala, nikdy nemohla skončit dobře. Hledání deklarované zásady poměrného zastoupení bez pochopení praktických dostředivých prvků tehdejší dobové politiky (přidání jen částečně svobodných voleb 1946 je samo o sobě absurdní) nikdy nemohlo skončit jinak, než hodně vyoseným teoretickým esejem, který navíc bude mít svým časováním, popřením předchozí judikatury a absencí přechodných omezení možná ještě hodně zlé systémové následky a otřese stabilitou demokratického právního státu.

#ToPodstatné: Jak měl podle vás - právníků i neprávníků - Ústavní soud postupovat?

Operace Štrasburk Pavlu Zemanovi nevyšla

A po výše zmíněném otřesném příběhu i nadále zůstaňme u justice. I zde nám tu vystupují někteří již zmínění aktéři.

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se pokoušel vyřešit své čím dál ožehavější postavení přesunem do Štrasburku, kde by nahradil jako soudce Evropského soudu pro lidská práva končícího Aleše Pejchala.

Nepovedlo, je zjevné, že vláda Andreje Babiše nemíní tímto způsobem vyřešit problém s obsazením Zemanova tuzemského postu.

V newsletteru jsem už v prosinci informoval, že na špici se seřadili excelentní kandidáti Pavel Simon, Kateřina Šimáčková a Tomáš Langášek.

Přesto Zemanovi zůstala teoretická šance, protože byl prvním náhradníkem, o finální sestavě rozhodoval poradní sbor při Radě Evropy. Před Štědrým dnem ale Zeman dostal nepříjemný dárek.

„Informace o výběru tří výše uvedených uchazečů a dvou náhradníků byla následně zaslána k posouzení poradnímu panelu pro kandidáty na funkci soudce ESLP zřízenému Výborem ministrů Rady Evropy. Ten vydal dne 22. prosince 2020 prohlášení, ve kterém vyjádřil souhlasné stanovisko s nominací tří výše uvedených uchazečů i s národní výběrovou procedurou a informoval, že jejich nominaci podpoří v Parlamentním shromáždění Rady Evropy,“ píše se ve zprávě pro vládu, kterou mám k dispozici.

Výsledkem je tedy již známá trojice. Asi největší laudatio ministryně spravedlnosti předkládá vládě na Pavla Simona.

„Komise konstatovala, že vybraný kandidát, JUDr. Pavel Simon, je vhodným kandidátem na funkci soudce Evropského soudu pro lidská práva. Splňuje potřebné kvalifikační předpoklady a vykázal dlouholetou praxi jak u soudu na národní úrovni, zejména u Nejvyššího soudu, včetně aplikace evropského práva. Je podrobně obeznámen se strukturou, pracovními postupy i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Osvědčil i své výborné jazykové schopnosti. Jeho nominace je zárukou vysoce profesionálního a nestranného postupu v rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva. Svým dosavadním působením prokázal vynikající schopnost pracovat ve vícejazyčném právním prostředí různých právních systémů a výbornou orientaci v problematice ochrany lidských práv.“

Nyní soupiska tří kandidátů poputuje Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy k provedení finální volby soudce ESLP za Česko.

Zemanův gambit nevyšel, ale to neznamená, že výběr kohokoliv z kandidátů neudělá také velký závar na politické scéně. Speciálně odchod Šimáčkové by spustil gambit jiného Zemana.

#ToPodstatné: Zeptám se jednoduše: jak dlouho podle vás Pavel Zeman ještě ve své dosavadní funkci přežije?

Nejsou peníze, vracíme se do EBRD

Česká republika trochu zpupně vystoupila z Evropské banky pro obnovu a rozvoj v roce 2007, ať se tato finanční instituce zaměřuje na chudší, my jsme už bohatá rozvinutá země. Vše je ale nyní jinak. Na vládu jde žádost z ministerstva financí:

„S ohledem na výše uvedené se navrhuje rozhodnout o podání oficiální žádosti o obnovení financování investic EBRD na území ČR. Záležitost bude následně projednána Radou ředitelů EBRD. Pro přijetí je nutné schválení dvojí většinou, která představuje 2/3 všech akcionářů a 3/4 hlasovací síly. Většina akcionářů EBRD již na pracovní úrovni předběžně vyjádřila podporu ČR.“

O co jde: V současné době EBRD soustředí veškerou svou činnost na pomoc zemím operací s ekonomickými dopady pandemie COVID-19, na což oficiálně vyhradila 21 miliard EUR do konce roku 2021 s důrazem na podporu reálné ekonomiky a rozvoj infrastruktury. Česká vláda by se ráda na tyto peníze také sáhla. V listopadu už tady byla mise banky, aby si vytipovala projekty.

„Analýza EBRD předpokládá cílené a časově omezené opětovné zapojení EBRD v ČR. Za prioritní oblasti pro nové operace byly vyhodnoceny: i) zelené investice, obnovitelné zdroje a infrastruktura; ii) digitalizace a nové technologie (ICT); a iii) finanční sektor. Je zřejmé, že EBRD se v případě obnovení financování na území ČR bude primárně zaměřovat na soukromý sektor.“

V ČR by dle dosavadních odhadů EBRD mohly investice dosahovat minimálně 100-200 milionů eur ročně. Obnovení operací by bylo pouze dočasné a financování nových projektů by bylo omezeno na dobu maximálně 3-5 let. Celkově lze tedy očekávat dodatečné investice ve výši až miliardy eur.

#ToPodstatné: Má to vůbec smysl?

Věda předchází pád

Rada pro výzkum, vývoj a inovace (jeden z mnoha orgánů, kterým Andrej Babiš údajně předsedá) sestavila Analýza stavu výzkumu, vývoje a inovací v České republice za rok 2019. Vláda to už jen vezme na vědomí.

V covidové krizi nemůže být nic staršího než data z roku 2019. Ale zde je záhodno připomenout, jaká byla, protože právě z těchto pozic nyní bude věda a výzkum bohužel prudce padat dolů.

V roce 2019 se na výzkum a vývoj prováděný na našem území vynaložilo rekordních 111,6 miliardy korun, ve vztahu k HDP vzrostly výdaje na VaV na 1,94 %.

Podniky investovaly přes 60 miliard do výzkumu, veřejné tuzemské zdroje skoro 40 miliard, ze zahraničí připlulo osm miliard.

Některá předsevzetí se s táhlou covidovou krizí stala okamžitě minulostí, i když stále ve strategii jsou.

„V případě výdajů na VaVaI z podnikatelských zdrojů je hlavním cílem vytvořit takové podmínky, aby podnikatelské výdaje tvořily po roce 2024 cca 1,5 % HDP, což by znamenalo jejich nárůst na cca 90 mld. Kč.“

Kromě mizejících financí ale českou vědu čeká i docela výrazná otočka, kterou si vyžádá kombinace covidu a nových cílů EU. Mnoho se o tom zatím nemluví, ale mělo by.

„Události spojené s onemocněním způsobeným koronavirem COVID-19 budou mít zásadní vliv na financování systému VaVaI. Prioritizace podpory jednotlivých oborů i multidisciplinárních týmů dozná změn směrem k odvrácení dalších hrozeb tohoto typu. Nebude se však jednat pouze o podporu medicínských oborů, ale celé škály odvětví, které se mohou podílet na zmírnění následků takovýchto hrozeb a jejich předcházení. Novou se jeví možná orientace některých výzev ve prospěch řešení hlavních politických priorit EU, a to především European green deal (EGD), digitální transformace, připravenosti společnosti na pandemie včetně řešení situace vyvolané výskytem COVID-19. Vzhledem k tomu, jak komplexně zasáhla pandemie do chodu společnosti, bude i odezva zasahovat široké spektrum oborů.“

#ToPodstatné: Jak zajistit, aby se peníze na vědu a výzkum v recesi brutálně nepropadly?

#ToPodstatné

V této nové rubrice bych vždy rád zveřejnil pár zajímavých reakcí na #ToPodstatné.

K textům o energetické koncepci a dostavbě Dukovan píší doktorandi v oboru energetiky Dušan Král a Kamil Števanka. Reakce je dlouhá a zajímavá, jde za pouhé vymezení „za Dukovany“ x „proti Dukovanům“. Vybírám jen shrnující část.

„Situace jádra je v EU komplikovaná, odchod VB a laxní přístup Francie v Bruselu nahrává spíše odpůrcům jádra v Rakousku a Německu, nicméně i IPCC tvrdí, že pro úspěšnou dekarbonizaci bude potřeba nejméně 30% podílu jádra na celkové spotřebě energie. Osobně si myslím, že ideální podíl jádra je někde mezi 25–60 % v závislosti na geografických podmínkách, v ČR by 50 % mohlo být ideální.
Faktem je, že se sázka na velké bloky může ukázat za 15 let jako chybná a nové technologie ať už OZE, akumulace nebo SMR naplní i ty nejambicióznější představy, ale na to žádná odpovědná vláda nemůže spoléhat.
Bohužel způsob, jakým naše vláda přistupuje k řešení systémových problémů nebo jak v posledním roce reaguje na Covid nevzbuzuje moc důvěry v dobře provedenou dostavbu EDU a ETE. Realita je bohužel taková, že budeme muset nahradit více než 8 GW v uhlí a 2 GW v Dukovanech, a to pouze v elektroenergetice, s rozvojem elektromobility atp. budeme potřebovat ještě více zdrojů. Zvyšování účinnosti a snižování ztrát jsou hezké mantry ekologických aktivistů, ale reálně nemohou úspory dosáhnout takového rozsahu, aby měly výrazný vliv. Na nahrazení 10 GW uhelných a jaderných zdrojů potřebujete minimálně 45 GW ve větru a FVE + akumulace, spíše více. Jakákoliv varianta bude složitá a otázkou zůstává, jak se EU postaví k plynu až skoncuje s uhlím, stále je to fosilní palivo a při započítání ztrát při přepravě a úniků při těžbě je z hlediska změny klimatu téměř stejně škodlivý jako uhlí. (Metan je 20x horší skleníkový plyn než CO2.)
Bohužel pro výstavbu JE musí příprava začít již nyní, protože pokud by se v roce 2035 ukázalo, že skutečně není lepší řešení než postavit velké jaderné bloky, do roku 2050 bychom nestihli nic postavit. Samotná stavba by měla trvat cca 8 let, ale schvalovací procesy trvají velice dlouho. Skutečně nemůžeme čekat, abychom si zachovali nějakou časovou rezervu, kdyby došlo k problémům jako u Flamanville či Olkiluoto (buďme optimističtí a věřme, že tak hrozný debakl si už nikdo nedovolí).
Stavba jaderných elektráren vzbuzuje v EU především obavy a není se čemu divit po zkušenostech z Francie, Finska a Slovenska, ale bez ohledu na konkrétní vládu, pokud to myslíme s dekarbonizací do roku 2050 vážně, tak se nemůžeme jádra apriori vzdát, protože si předem situaci neuvěřitelně ztížíme.“

A k nekonečné sáze o potravinových kvótách vybírám zajímavý „ekologicko-lokálně-potravinářský“ návrh Adama Ondráčka:

„Pro legální zvýšení podílu českých potravin v obchodech s ohledem na stávající produkci by bylo ideálním řešením zavést speciální daň z uhlíkové stopy potraviny na všechny potraviny importované do EU/EHS. To by zajistilo zvýšení konkurenceschopnosti v ceně evropských potravin. Každý ze států by pak mohl vybírat ještě vlastní daň z uhlíkové stopy aby podpořil lokální producenty.
Výsledek by byl ten, že by byl stále zachován volný trh a možnost volby pro spotřebitele. Akorát by najednou byla novozélandská cibule drahá. Kdo by ji chtěl prodávat, musel by počítat s tím, že si budou zákazníci muset připlatit. A hlavně - ukázalo by se, zda opravdu umíme vypěstovat levnější lilky v Česku, než v Itálii.“

#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!