Rozpočet, který nepomůže, i nový unijní úřad

22. 2. 2021

Na vrcholu nejhorší a nejhůře zvládnuté vlny pandemie na tom nejsme o moc lépe než v roce 1348 v morové Florencii, kde už si šlo vyprávět jen sto příběhů pro ukrácení času ve venkovské karanténě.

Kvalit Boccacciova Dekameronu Česko versus budoucnost rozhodně nedosahuje, ale kdy jindy než nyní promýšlet stovku nejrůznější větších či menších příběhů, které Česko čekají, až se probudí z tohoto zlého snu?

Koho jsem ještě ke koupi knížky nenalákal, tak to zkouším přes rozsáhlý třídílný rozhovor, ze kterého nyní vyšel poslední díl. První byl o zaseklém Česku, druhý o chybějícím programu a třetí o ekonomice.

Ale nyní už k newsletteru. Špatných státních rozpočtů jsme měli jistě už dost, ale v krizi to vadí opravdu hodně – ten aktuální je utrácivý a zároveň nepomůže. Dále jedna zajímavá studie, jak který evropský stát podporuje umělce (Česku by se nyní něco takového hodilo). Pak budeme péct, tentokrát nový unijní úřad HERA. A jedna smutná univerzitní soudnička, ve které nejde o to, zda jste podváděl, ale zda vás může vyhodit někdo, kdo věděl, že jste už předtím podváděl. Plus samozřejmě #ToPodstatné.

A opět si o všem můžeme v pondělí v osm večer popovídat na Clubhousu, jistě opět budou zajímaví hosté. Přijďte, budu se těšit.

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru.

Kdo je tady umělec?

Mnohé umělecké profese jsou nyní na dně. Svobodná povolání se nevejdou do škatulek kompenzací, a když ano, tak nyní nevěřícně koukají na přestřelku mezi ministerstvy financí a kultury, zda se kompenzace daní či ne.

Parlamentní institut proto vytvořil pozoruhodnou studii „Právní úprava statusu umělce Umělec 'na volné noze', jeho právní postavení a sociální zabezpečení“, která porovnává, jak který evropský stát k umělcům přistupuje, aby je alespoň nějak zajistil. „Právní úprava statusu umělce má tedy dva základní účely a to za prvé zlepšení sociálního zabezpečení umělce na volné noze a zjednodušení poskytování finančních prostředků (granty stipendia) umělcům,“ shrnují autoři a implicitně říkají, že ani jedno v Česku nefunguje. A to ani nemusí být krize.

Jen krátké shrnutí, které ukazuje, že někde je to trade-off mezi umělci a majiteli licencí, někde je to korporativisticky podmíněné členstvím v cechu a samozřejmě se v různých zemí různí výše státní podpory. Česko je jednou z mála zemí, kde nikomu totální nepodchycení nestálých kreativních profesí (alespoň pro zachycení do sociální sítě) nevadí.

Specifické systémy sociálního zabezpečení pro umělce mají Rakousko, Německo a Francie. Velmi časté je, že na sociální zabezpečení umělců musí nějakou formou přispívat osoby, které profitují z jejich činnosti jako držitelé licenčních smluv, televizní stanice, vydavatelé aj. (Rakousko, Německo, Francie). V Rakouském modelu Fond sociálního zabezpečení pro umělce při splnění určitých podmínek za umělce platí odvody na sociální pojištění a poskytuje jim finanční pomoc v těžkých životních situacích (pozn. musí ale platit jiné povinné odvody). V Německu a Francii existuje speciální systém sociálního pojištění pro umělce odlišný od zaměstnanců, do kterého též sami přispívají a který jim zajištuje obdobné sociální zabezpečení jako zaměstnancům. Pobaltské státy, jako jejichž zástupce je v této práci rozebráno Estonsko, zavedly sdružování umělců v uměleckých organizacích. Tyto neziskové organizace, ve kterých se umělci volně sdružují, se starají o jejich podporu, na kterou dostávají příspěvky od státu. Status umělce je tedy určen zákonem a členstvím v organizaci. Pro umělce na volné noze, kteří nedostávají příjem ze své činnosti, je k dispozici speciální dávka na překlenutí takového období (Estonsko). Umělce na volné noze definuje i Slovinsko. Umělec na volné noze si musí sám platit sociální odvody, ale jeho status vedený ve veřejném seznamu mu přináší přístup k další pomoci a grantům. Slovensko je pak jedinou zemí, kde status umělce není navázán na sociální zabezpečení – zápis do seznamu profesionálních umělců má usnadnit přístup ke grantům aj. Polsko o úpravě statusu umělce teprve uvažuje.

#ToPodstatné: Jak v Česku nastavit podporu pro umělce?

Hera. Pečení unijních úřadů je radost

Tohle bude pro tuzemské odpůrce užší integrace Evropské unie oříšek. Na jednu stranu je zjevné, že český stát pandemii na svém území naprosto nezvládá. Na druhou stranu nelze posilovat EU nový úřady. Tak jaký mít názor na Heru, nebo-li European Health Emergency Preparedness and Response Authority, česky asi Úřad EU pro připravenost a reakci na mimořádné situace v oblasti zdraví (HERA)?

Do Česka ta hádka ještě nedošla, ale brzo dojde. Po náporu covidu se na východiscích asi každý shodne: pro takový atak viru jsou zdravotnické systémy EU příliš fragmantizované, nejsou schopny se koordinovat a monitorovat situaci, pro trh je to 27 různě mluvících zájemců o vakcínu a další materiál, každý si to rozvíjí po svém.

Jenže jak dál? Plán nabízí více možností. Tou slabší je jen vybudování jakési řídící jednotky. Silnější návrh je vedle řízení i přebrat klíčovou infrastrukturu. A nejsilnějším navrhem je HERA.

Až uplyne pravidelné zpoždění, se kterým se začínáme v Česku zajímat o unijní agendu, jistě přispějeme i svým názorem. Pravděpodobně bude znít, že masové vymírání Česka na covid je věcí nedotknutelné národní suverenity.

#ToPodstatné: Měl by příští pandemii již krotit příslušný unijní úřad? 

Kdo na moje místo?

Je to sice jen jeden rázovitý rozsudek, ale čte se to jako Slezské písně Petra Bezruče. Nejvyšší správní soud vrátil kasací ostravskému krajskému soudu pozoruhodný spor rektora Ostravské univerzity Jana Laty a někdejšího děkana Lékařské fakulty Arnošta Martínka, kterého právě z funkce Lata odvolal.

Na současnost to vliv už nemá, novým děkanem je již pár měsíců známý epidemiolog Rastislav Maďar. Ale pro vysoké školství je to dost zásadní precedent.

Jen v krátkosti, co se stalo. Lékařská fakulta měla vícero problémů, poslední kapkou bylo přijetí 24 studentů bez přijímacích zkoušek a rektor děkana vyhodil. Ten to odmítl a ač už nyní je v sedle Maďar, tak soudy se táhnou nadále. Krajský soud došel k tomu, že vyhazov za „závažné manažerské selhání“ neplatí, protože je to – ve zkratce řečeno – nepřezkoumatelné.

To nyní Nejvyšší správní soud rozcupoval a poslal zpět.

Ale aby to nebylo tak jednoduché. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil s výkladem krajského soudu v tom, že rektor o nesrovnanostech už věděl při jmenování Martínka do funkce, takže ho nyní za to nemůže vyhazovat. Jak se s tímhle krajský soud vyrovná, to věru nevím...

NSS proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že pokud stěžovatel disponoval již v okamžiku jmenování žalobce do funkce zjištěními, která zakládají důvodné obavy, zda jde o vhodného kandidáta, mohl a měl tato zjištění uplatnit ve jmenovacím řízení. Pokud mu však tyto skutečnosti nebránily žalobce jmenovat, nelze připustit, aby tytéž skutkové okolnosti (byť v mezidobí potvrzené a upřesněné Národním akreditačním ústavem a interním auditem) mohl uplatnit jako důvod pro odvolání děkana podle § 28 odst. 3 zákona o vysokých školách. Opačný výklad by totiž vedl i k tomu, že by rektor vysoké školy mohl jmenovat děkanem fakulty osobu, u níž by si byl vědom, že ji pro její minulé pochybení může po celé její funkční období držet „v šachu“ hrozbou odvolání z důvodů, které jsou plně v jeho dispozici.

#ToPodstatné: Jak moc by soudy měly sahat do rozhodování akademických svobod a univerzitních samospráv?

#ToPodstatné

Od jednoho čtenáře-právníka mi přišel ještě zajímavý dovětek k debatě o tom, jak měla 11. února opozice postupovat v premiérem uchystaném vězňovu dilematu ohledně prodloužení nouzového stavu. Důležitý je podle mě postřeh, že opozice má správné náměty, ale řadila je (a část z ní ještě řadí) v opačném pořadí, než je republice prospěšné.

Podle mě jednala demokratická opozice ve  čtvrtek tak, jak jednat mohla, ale její možnosti byly diktovány špatným postupem dlouho dozadu. Nechápu, proč už třeba od září či října neměl každý ze dvou bloků svého „stínového ministra pro COVID“, který by dokázal srozumitelně artikulovat komplexní představu svého bloku o tom, jak postupovat – něco jako aktuálních sedm bodů, ovšem v opačném pořadí:

• masivní a dostupné testování a efektivní trasování

• vyšší kompenzace za karanténu, aby neměli nemocní důvod systém bojkotovat,

• řízení nemocniční péče,

• centrální příprava očkování, protože teď ještě nemáme vakcíny, ale až budeme, musíme mít jistotu , že je dokážeme plynule masivně distribuovat,

• efektivní a racionálně nastavené kompenzace pro všechny postižené

• a v okamžiku, kdy díky těmhle opatřením dostaneme situaci pod kontrolu, postupné řízení uvolňování.

Podporou tohohle postupu a konkrétním ověřováním jeho plnění a výsledků pak mohla demokratická opozice podmiňovat prodlužování nouzového stavu. Tím by převzala „státotvornou“ roli a kdyby se věci hrubě nedařily (jak se to v mnoha ohledech dělo), mohla efektně vyzvat vládu k demisi a navrhnout zformování široké „proticovidové“ vlády za její účasti; i kdyby to nedopadlo (k čemuž by asi došlo), opticky by to vypadalo podstatně lépe.

Nic z toho se nestalo – demokratická opozice se ukolébala tím, že to nakonec vždycky odmávne KSČM (která to navíc bohužel činí výměnou za vlastní zájmy, které s covidem vůbec nesouvisejí), a když padla kosa na kámen, neměla nic ani v ruce, ani za sebou, takže to skončilo, jak skončilo, včetně mimořádně odpudivého gambitu „budeme rozumní, jen když budou rozumní i komunisté a SPD.

#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!