Divergenční program i nepřijatelný volební zákon

22. 3. 2021

Vládě se naprosto nedaří zvládat pandemii i přes třítýdenní tvrdé omezení svobody pohybu a další výrazné zásahy do našich občanských práv. Přesto debata o nastavení smysluplných opatření prakticky neexistuje. Nediskutujeme ani o dalších nyní probíhající velkých věcech jako je finalizace Národního plánu obnovy či volebního zákona. Jen umíráme a bavíme se nesmysly.

Výborným příkladem špatně nasměrované mediální pozornosti je návrh senátora Pavla Fischera, aby byl Miloš Zeman odvolán z funkce pro neschopnost výkonu funkce dle článku 66 ústavy. Tato iniciativa senátora se maximálně měla mihnout médii v rubrice kuriozit, ale spíše ani to ne. Na odvolání prezidenta je nutná většina v Senátu i sněmovně – to je zhola nemožné a prezident se jen baví. Navíc – i kdyby opravdu už veškerý čas prezident trávil v Lánech – nepochybně jeho omezení nedosahuje takové intenzity, aby to stačilo na paragraf 66. Ke stavu Ludvíka Svobody v roce 1975 má přeci jen ještě daleko.

Že z této iniciativy nic nebude, naznačuje i to, že senátor nemá žádnou dojednanou podporu senátních klubů, u poslanců už vůbec nic, a ani se tím netají. Je to jen show pro média a ta se chytla na výbornou. Snad ani sám Fischer nedoufal, v kolika komentářích se stane hrdinou. Bohužel tím velký mediální prostor automaticky získal i Jiří Ovčáček, který o to více může vykládat, jak se pražská elita úkladně spikla vůči jeho pánovi...

Pojďme se raději podívat do newsletteru, co je v Česku opravdu podstatné. A o všem si můžeme v pondělí v osm večer popovídat na Clubhousu, jistě opět budou zajímaví hosté. Přijďte, budu se těšit. Hlavní téma: Těšíte se na nevyhnutelné vyšší daně?

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru.

100miliardový ekologický dluh

Pokud jste si mysleli, že fiskální výhled státu je tragický, tak vězte, že je to ještě horší. Okolo rozpočtu poletuje ještě několik jobovek, jejichž jednotkovou cenou je vždy zhruba sto miliard. Tu první za snížení zaměstnaneckých daní se už poslancům podařilo začlenit do aktualizovaného rozpočtu, ty ostatní ne.

Máme tu další klidně i stovku miliard spjatou s případným odškodňováním podniků. Pro ODS je to dokonce priorita, do pandemického zákona protlačila odškodňovací paragraf, ale tak špatně, že podle toho nelze nic vymoci. Nicméně v minulém newsletteru jsem už nabídl rozhovor s právníkem, jak by to šlo.

A pak je tu další stomiliarda, o které se nemluví – za ekologické škody. Ministryně financí nese na vládu pravidelnou informaci, jak si stojí závazky státu za těmito škodami, často ještě z dob socialismu. Zprávu mám k dispozici. Moc se to nehýbe, stále zůstávají závazky za 93 miliard.

V roce 2020 Ministerstvo financí ukončilo ekologické závazky, resp. splnilo svůj závazek vůči  5 smluvním partnerům s celkovou garancí ve výši 591 mil. Kč, v průběhu sanace bylo z garance smluv těchto partnerů vyčerpáno celkem 50 mil. Kč.

V současné době jsou prováděny činnosti směřující k ukončení celkem 8 ekologických smluv, z toho u 3 smluv je předpokládáno ukončení v příštím roce. U většiny ostatních smluv se Ministerstvo financí potýká s neochotou ke spolupráci ze strany nabyvatele, přestože identifikované ekologické zátěže vzniklé před privatizací jsou již odstraněny a Rozhodnutí České inspekce životního prostředí je splněno. Nabyvatelé z důvodu své nejistoty týkající se případného výskytu dalších starých ekologických škod nechtějí přistoupit na ukončení smluvního závazku, resp. ukončení těchto ekologických smluv.

K datu 31. 12. 2020 bylo ukončeno celkem 199 ekologických závazků s celkovou garancí ve výši 38 465mil. Kč, vyčerpáno na tyto závazky bylo 23 927 mil. Kč.

K datu 31. 12. 2020 eviduje Ministerstvo financí celkem 128 účinných ekologických smluv s celkovou garancí ve výši 137 219 mil. Kč. Z této částky je ve smlouvách na realizaci vázáno 44,2 mld. Kč a na zbývající, tj. v realizačních smlouvách nevázané závazky připadá 93 mld. Kč.

A teď to podstatné. Na sanaci mají jít peníze z privatizačních účtů. Jenže ty vláda Andreje Babiše mocně podojila. Co hůře, nikoliv v krizi, ale ještě v tučných letech, což už vůbec nedávalo smysl. Celkem na účtech privatizace bylo ke konci roku pouze 19 miliard. Teď to poměřme se závazky, které by už konečně po 30 letech odkladů měly být urychleně vypořádány a máme další díru do rozpočtu.

#ToPodstatné: Je zavedenou praxí, že některé záruky se táhnou i proto, že podniky chtějí mít jistotu státní pomoci, když ještě něco toxického dodatečně najdou pod zemi, a vypořádání oddalují. Nemělo by se to ale celé po takové době už ukončit?

Volební zákon pro sekretariáty

Pokud bychom měli pokračovat ve stescích, že se dostatečné pozornosti nedostává tomu podstatnému, pak bychom museli pokračovat s volebním zákonem. Potom, co Ústavní soud rozbořil pravidla pro hlasování do sněmovny, vše směřovalo k minulé středě, kdy se na sněmovním ústavně-právním výboru mělo ukázat, pro co je většina sněmovny. Přestože výsledek byl jednoznačný, druhý den se o věci prakticky neinformovalo (možná i proto jsem schytal tolik urážek za komentář Ještě horší volební zákon, než jsme čekali. Ústavní chaos je za dveřmi).

Protože stále úzká místa návrhu Marka Bendy nejsou dostatečně rozebraná, tak ještě jednou. Udržení 14 volebních krajů a přepočet Imperiali je v pořádku (byť by ústavním soudcům jistě lahodil ještě poměrnější přepočet), v pořádku je také druhé skrutinium, nic jiného ústavní soudci poslancům neumožnili. Velkým problémem je ale určení poslanců v druhém přepočtu.

Benda se brání, že to není žádný výběr oblíbených straníků sekretariáty, ale jen určení regionů, ze kterých doskočí první pod čárou do sněmovny. To jsou ovšem nedůstojné vytáčky. A hlavně také pravděpodobně neústavní. Jen si představte, jak by to celé probíhalo:

1. Skončí volby. V prvním skrutiniu je zvoleno například 170 poslanců. Do druhého skrutinia spadne 30 mandátů.

2. Strany mezi sebou nezačínají volat s gratulacemi a nabídkami koalic, ale ponoří se nad papír, odkud nechat doskočit další straníky do sněmovny. V případě koalic je to ještě těžší. Protože to není automat, volič stále neví, kdo sedí ve sněmovně.

3. Nakonec strany dodají seznam krajů, odkud budou poslanci. Tvrdí, že jim jde jen o dobro tamního kraje, ale samozřejmě si dopočítaly, koho konkrétně posouvají do sněmovny. V daném kraji je tak pro voliče těžší někoho vykroužkovat pryč z kandidátky, než z jiného kraje.

4. Protože nejde o automat, tak strana snadno může ukázat na oblíbeného vykroužkovaného straníka třeba v Olomouckém kraji. A shodou okolností stejné to je i u jedné či dvou dalších stran. Takže nakonec Olomoucký kraj bude ve sněmovně silně nadreprezentovaný a z Karlovarského kraje tam budou třeba všehovšudy tři poslanci zvolení v prvním skrutiniu.

Tento nepřijatelný návrh nejen vytváří novou nepoměrnost mezi kraji, ale odporuje ústavní záruce přímé volby. Tu navíc nelze definovat jen přímostí, ale i předvídatelností volebního mechanismu. Proto se v jiných zemích s druhým (či i třetím) skrutiniem již před volbami musí podávat kandidátky pro druhý dopočet či ještě lépe – automaticky padá straně mandát tam, kde má největší poměr zbytkových hlasů, které nestačily na poslance v prvním kole. Tak by to mělo být i v Česku, plus mínus to obsahuje i lidovecký návrh, ale můžeme jen spekulovat, proč ANO, ODS a SPD prosazuje něco jiného a neústavního.

#ToPodstatné: Navrhují se takové změny volebního zákona jen z hlouposti, nebo je cílem některých stran se prostě nedohodnout?

Jak se odstřihnout od nucené práce

V rétorice politiků zaměřených proti mocenským ambicím Číny málokdy chybí odkaz na vykořisťování Ujgurů a nucené práce. To je dobře. Měli by ale také říkat, co kupují.

Jednou z nejefektivnějších cest, jak nějakým způsobem efektivně pomoci, je totiž omezit dovozy výrobků, na kterých se podílela nucená práce. Do Česka tento přístup zatím moc nedošel (respektive je jen u několika velkých firem), raději si libujeme ve vypjaté rétorice, která nakonec nic nemění.

Je proto dobře, že Parlamentní institut sepsal poslancům některé aktuální zahraniční regulace dovozu zboží pocházejícího z nucené práce.

V Rakousku je projednáván návrh zákona, jehož cílem je zabránit tomu, aby bylo na trh uváděno a následně prodáváno oblečení, obuv a textil, při jejichž výrobě došlo k porušení zákazu nucené práce. Dodavatelé by podle tohoto návrhu zákona měli mít povinnost zanalyzovat rizika vznikající v jejich dodavatelských řetězcích a aplikovat potřebná preventivní opatření. Zákon ukládající velkým společnostem povinnost provést náležitou péči ve vztahu ke svým dodavatelům přijala i Francie a podobný zákon připravuje také Německo. Ve Spojených státech amerických je dovoz předmětů a zboží, které byly vytěžené nebo vyrobené za využití nucené práce, zakázán celním zákonem (Tariff Act of 1930). V loňském roce přijaly Spojené státy americké rovněž zákon o podpoře lidských práv Ujgurů (Uyghur Human Rights Policy Act of 2020). Určitá opatření směřující k eliminaci dovozu zboží pocházejícího z oblasti Sin-ťiang představilo také Spojené království a Kanada. Kromě povinnosti náležité péče pro dodavatele bude přezkumu podléhat i zboží určené k exportu. Cílem je totiž zajistit, že do Sin-ťiangu nebudou vyváženy předměty, které by mohly přispívat k porušování lidských práv v regionu.

V Evropě se hodně nyní debatuje zákaz nucené práce i v souvislosti s novou investiční smlouvou mezi EU a Čínou. Podporovatelé upozorňují právě na ustanovení o zákazu nucené práce a podřízení ILO, kritici namítají, že to Čína rozhodně nebude dodržovat.

Česko by potřebovalo vlastní detailní úpravu, ale to neznamená, že už nyní nemá páky na to, jak se státům vydělávajícím na nucené práci postavit.

Nástrojem, jejž mohou uplatnit subjekty rozhodující o veřejných zakázkách, je vyloučení těch dodavatelů, v jejichž dodavatelských řetězcích velmi pravděpodobně dochází k porušování lidských práv. Zohlednit dodržování lidských práv při zadávání veřejných zakázek umožňuje také česká právní úprava. V České republice je zákaz nucené práce zakotven na ústavní úrovni v Listině základních práv a svobod. Trestný čin obchodování s lidmi pak upravuje trestní zákoník. Problematiky nucené práce se dotýká rovněž český Národní akční plán pro byznys a lidská práva na období 2017–2022. Kromě zmíněných zákonů přispívá k odstranění nucené práce také evropský všeobecný systém preferencí (systém GSP). Na jeho základě je umožněn výhodnější přístup na evropský trh těm rozvojovým státům, které ratifikovaly různé lidskoprávní úmluvy, a to včetně úmluv Mezinárodní organizace práce týkajících se nucené práce. Tento systém by tak mohl být doplněn plánovanou evropskou legislativou.

#ToPodstatné: Má Česko také přijmout také obdobnou normu, o jaké se nyní baví Rakušané, nebo je to zbytečné omezení byznysu?

900 tisíc pro lidovce, 750 tisíc pro piráty

Jsme uprostřed volební kampaně, ale o tom, odkud přitékají potřebné miliony, se kupodivu zatím moc nepíše. Z nejzajímavější donorů zatím jistě vede Spolek pro podporu liberální demokracie, za kterým stojí podnikatelé Jan Barta, Dušan Šenkypl a Petr Krajíček. Ti se rozhodli sponzorovat vybrané strany, které utvoří koalice. Už před Vánoci jsem informoval, že poslali první miliony. Další platba by měla dojít po podání společných kandidátek.

Nejsou ale jediní.

Piráti v půlce března dostali 750 tisíc od výrobce laboratorní techniky PentaGen. Kladenští manželé Čížkovi už roky ze své prosperující firmy sponzorují kde co, nyní se zjevně vrhli i na podporu politické změny.

A ještě jeden velký dar. A také ze zdravotnického byznysu. Kdo poznal šéfa nejrůznějších zdravotnických zařízení Sotiriose Zavalianise, tak na něj asi už nikdy nezapomene. Hodně rázný řecký obchodník, který se netají se svými názory, ale je také hodně navázaný na veřejné pojištění, poslal před pár dny 900 tisíc lidovcům.

Darů je samozřejmě více, cena za kandidaturu v některých stranách skočila z léta zavedených 100 tisíc na 200, ale tyto dary mi přijdou zatím nejzajímavější.

#ToPodstatné: Měla by se nějak lépe upravit pravidla pro firemní sponzoring?

#ToPodstatné

V předchozím newsletteru jsem přinesl informaci, že ministryně Marie Benešová černé na bílém vzdává reformu státního zastupitelství. Uveřejňuji – dle mého velmi přesnou – reakci jednoho právníka:

Obecně žádné zásadní organizační koncepční změny nepřipadají v úvahu, protože státní zastupitelství (je a) musí být ve své činnosti na exekutivě nezávislé.
To ale neznamená, že je všechno v pořádku a že by některá dílčí opatření nemohla pomoci. 
V této souvislosti je mi dost líto, že se nepovede zavést pevná funkční období vedoucích státních zástupců, podobně jako už to funguje u předsedů soudů. Neomezenost funkčního období často brání generační obměně a vede z podstaty věci ke ztrátě dynamiky na všech úrovních - postupem času se stále větší část energie spotřebuje na udržení statu quo. Zároveň všichni vedoucí státní zástupci, ale speciálně ti krajští, mají vedle odborného řízení významnou roli i pokud jde o personální věci, finance a hospodaření, a měli by to proto být všestranně schopní manažeři. Pokud nejsou, je to problém, který systém při současném nastavení nedokáže moc elegantně řešit, jak je myslím zřejmé i z některých příkladů, které se dostaly na veřejnost. S ohledem na to by podle mě postupné přesoutěžení všech úrovní vedení ve výběrových řízeních před logicky sestavenými komisemi (tady mi moc není srozumitelný odpor vrcholných státních zástupců proti tomu, aby v komisi seděli soudci) a následně periodická údržba systému týmž způsobem přišly jako velmi vítaný jev.
Druhým aspektem, který je ale řešitelný velmi obtížně, je lepší "samoregulace" soustavy státního zastupitelství v samotné rozhodovací činnosti. Mám pocit, že někdy selhávají mechanismy dohledu vyšších stupňů nad příliš horlivými státními zástupci na stupních nižších, a to nikoliv z nějakého svatého zápalu, ale z tendence dělat věci rutinně a bez skutečného zájmu; z toho pak mohou vzniknout nepříjemné karamboly, které končí fiaskem u soudu (v horším případě až u odvolačky, protože první stupeň se může projevit stejně laxně) a odškodněním obviněných. Někdy to funguje i naopak - pokud se policejní orgán rozhodne, že něco stíhat nebude, a přesvědčí o tom prvostupňového státního zástupce, není už zpravidla síly, která by to zlomila; to vyvolává (přinejmenším někdy oprávněnou) frustraci u potenciálních obětí, a je to neřešitelné v situaci, kdy nemáme vyšetřující soudce a státní zástupce má tudíž monopol na obžalobu. Obecně se tyhle problémy řeší velmi složitě, protože je to v podstatě otázka individuální motivace jednotlivých státních zástupců dělat svou práci co nejlépe, a standardní nástroje (dát více či méně peněz a případně ukončit pracovní vztah) jsou z dobrých důvodů až na extrémní případy vyloučeny; i tady by snad ale mohlo pomoci osvěžení na manažerské úrovni, protože státní zastupitelství je přeci jenom oproti soudu hierarchičtější organizace a vedoucí státní zástupce má širší možnosti, jak činnost podřízených státních zástupců regulovat

#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!

Co číst

• Ruská očkovací diplomacie dobývá střední Evropu

• Minulý týden jsem úplně zapomněl doporučit důležitou debatu o Národním plánu obnovy, kde náměstkyně Silvana Jirotková říká pár důležitých věcí, které se teprve zveřejní. Shrnutí od CEBRE a celé video níže.

• Why two former central bankers are talking about trust

• Ohlédnutí za tragickou dekádou násilí v Sýrii.

• A jeden výzkum, který lze považovat za dobrou i špatnou zprávu. Níže je seřazený pořadník takzvaného winner-loser gapu, tedy jak podporovatelé vítěze voleb jsou v dané zemi spokojeni s kvalitou demokracie versus jak jsou nespokojeni podporovatelé opozice. Základní problém výzkumu je, že když vyhrávají autoritářské strany, tak tu podporu je nutné číst trochu jinak, ale i tak je to zajímavé čtení. Ale teď ta pozitivní zpráva – čím větší gap, tím větší problém, a Česko je naštěstí hodně daleko v tomto od Bulharska či Portugalska. Zatím.