Vzhůru do dluhů a jak nic neříct Olafovi

7. 6. 2021

Skončilo to špatně, to je dobře. Demokratické opozici se povedl vyvoláním hlasování o nedůvěře vládě majstrštyk: každý rozumný člověk musel chtít pokračování této zcela nedůvěryhodné a permanentně selhávající vlády řízené exkomunistou ve střetu zájmů, jen aby se absolutní moc nedostala do rukou Pražského hradu.

Na počátku 90. let český ústavodárce mylně předpokládal, že pokud opoziční síla vyvolá hlasování o nedůvěře a získá 101 hlasů, má nějaký plán B. A ten plán je zároveň tak silný, že přesvědčí i prezidenta, aby nechal centrum moci ve sněmovně. Jinak by shození vlády bylo velkým hazardem.

Tak se ale česká politika nevyvinula. Hlasování o nedůvěře vládě se stalo pravidelnou opoziční veselicí bez jakéhokoliv následného plánu. Jak ničivé to může být, to jsme si ukázali v roce 2009 s pádem Topolánkovy vlády.

Nyní opozice dokonce tvrdila, že pokud vláda ztratí většinu, musí ihned podstoupit test důvěry. V ústavě nic takového ale není a následný vývoj ukázal, že vláda ani žádnou většinu neztratila. To jen profesor politologie, který kdysi mocně kritizoval postup opozice při pádu Topolánkovy vlády, nadřadil jakýsi nepodstatný toleranční patent komunistů a Babiše nad ústavu, která traktuje legitimitu vlády z počátečního úspěšného hlasování o vládní ekipě.

V rámci špatných řešení tak zvítězilo to nejméně špatné – dál pokračuje neúspěšná vláda, ale moci se nechápe proruský prezident, který obratem může instalovat svůj loutkový kabinet.

Tím by ale celá taškařice neměla skončit. Než zapomeneme, co se v uplynulých týdnech dělo ve sněmovní politice, načněme debatu o tom, jak ústavu přizpůsobit nevábné populistické české politice.

Už před časem jsem popisoval dvě změny, které jsou asi dlouhodobě nevyhnutelné: parlamentní republiku potřebujeme ochránit dvěma ústavními změnami: konstruktivním vyslovováním nedůvěry a omezením prezidentské volenky při výběru premiéra na jeden pokus.

A ještě k naší komunitě: Tradiční debata #ToPodstatné opět na Twitter Spaces. Nelze to předem naplánovat, tedy v pondělí v osm večer by se měl objevit link na mém profilu. Kdo bude host, se nechte překvapit.

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru.

Vzhůru do dluhů

Médiím zatím ministerstvo financí prezentovalo jen návrh státního rozpočtu na příští rok s naprosto nepřijatelným schodkem 390 miliard korun. Mám k dispozici ale i výhled na další roky, který nyní ministryně Alena Schillerová nese na vládu. A není to vůbec pěkné, jakákoliv snaha o konsolidaci veřejných financí neexistuje. Do časů růstu na rok 2023 je navrhován rozpočet s deficitem 370 miliard, na rok 2024 mínus 343 miliard. (viz níže tabulka)

To však není jediná zpráva ze střednědobého výhledu státních financí. Ministerská predikce dobře ukazuje, jak je naivní nynější oblíbené heslo, že může jednoduše z dluhů vyrůst. Z minulosti dobře víme, že v dobrých časech struktura naší ekonomiky málokdy zvládla růst nad čtyři procenta, aniž by se už mocně nepřehřívala. Toho ani v příštích letech ani nebudeme schopni. Ministerstvo předpokládá příští rok sice růst 3,7 procenta HDP, ale 2023 už zase spadneme na 1,9 procenta HDP a pro rok 2024 se předpokládá 2,1 procenta. (viz další obrázek) To je velmi mizerný růst oproti predikcím okolních alespoň trochu reformních států, které se těší na pocovidovou prosperitu.

Ze střev ministerského dokumentu také můžeme snadno vyčíst dlouhodobý rozval příjmové strany rozpočtu. Složená daňová kvóta klesne pod 32 procent, ale je zcela zjevné, že si to stát nemůže dovolit. Před zrušením superhrubé mzdy a snížením daní stát předpokládal z daně z příjmu fyzických osob na příští rok 154 miliard, nyní je to 78. Vypadly výrazně i příjmy z majetkových daní. Výdaje se naopak nedaří krotit. A to nikoliv proto, že by se o ministryně Schillerová nesnažila. V rozpočtu jsou plošné škrty a například naprosto nevhodné nahrazení národních peněz evropskými u výzkumu a vývoje i další zoufalé snahy něco ušetřit. Přesto nárůst sociálních, školských, zdravotních a dalších výdajů je tak velký, že to prostě nestačí.

Takže zbývá žít na dluh. Z léta udržovaných zhruba 40 miliard na obsluhu dluhu je nyní už 50 miliard, v roce 2024 to bude 60 miliard. (viz tabulka) Podíl k HDP extrémně rychle vyskočí až na 53 procenta. Je to celé nepochopitelné i proto, že z Národního plánu obnovy si rezorty budou moci vzít na 37 miliard, takže by konsolidace měla být o to snazší.

Ale my jsme řekli ne. Raději budeme každý rok z naších krásných nízkých daní vynakládat o 20 miliard korun navíc na pouhé splácení úroků dluhu, než abychom si dali do pořádku veřejné finance a mohli prosperovat.

#ToPodstatné: Kdy si stavu českých veřejných financí všimnou trhy a ratingové agentury a začne to být opravdu zlé?

Stále bez sociálního bydlení

V roce 2013 lídr opozice Bohuslav Sobotka prohlásil: „Sociální demokracie má připravený zákon o sociálním bydlení. Předložíme ho vzápětí po volbách do sněmovny a bude to jeden z prvních kroků, které vláda podnikne.“ Je rok 2021, ČSSD drží prakticky celou dobu ministerstvo práce a zákon stále není. Na což upozorňuje i „Zpráva o plnění Koncepce sociálního bydlení České republiky 2015-2025 za rok 2020“, která jde na vládu a kterou mám k dispozici:

Na plnění cílů Koncepce v roce 2020 se projevila negativně zejména přetrvávající absence Zákona o sociálním bydlení, protože vysoký počet definovaných cílů v “Koncepci” je vázán na přijetí návrhu Zákona o sociálním bydlení, u nějž byl v roce 2018 zastaven legislativní proces.

Materiál vyjmenovává, proč je bydlení v Česku už dlouho opravdu velký systémový problém:

V České republice nadále přetrvává trend upřednostnění vlastního bydlení před bydlením nájemním. Podle studie “Property Index” společnosti Deloitte (2018) musí Češi z porovnávaných 12 států šetřit na nové vlastnické bydlení déle než obyvatelé jiných evropských zemí.

Ceny vlastnického bydlení vzrostly za posledních 12 let o 60 % a ceny nájmů za stejné období se zvýšily o 79 % (Eurostat, 2019).

V roce 2018 bylo identifikováno v závažné bytové nouzi 83 tisíc osob žijících v 56 tisících domácnostech (Platforma pro sociální bydlení, Lumos, 2018).

V ČR stále není přijat zákon o sociálním nebo dostupném bydlení.

S tím nezbývá než souhlasit. Se základním problémem – úpravou a podporu sociálního bydlení zákonem se nepohnulo -, ale alespoň některé dílčí věci se daří. Z celkem 22 specifických cílů Koncepce u devíti cílů dochází k plnění v souladu s „Koncepcí,“ u šesti z nich dochází k plnění částečnému a sedm z cílů pak splněno nebylo.

Vyjmenuji jen některé zajímavější projekty.

V rámci Operačního programu Zaměstnanost na podporu konceptu Housing First (Bydlení především) bylo doposud podpořeno 13 projektů a celkem byli klienti zabydleni ve 215 bytech. Ke konci roku 2020 pak bylo zabydleno 159 bytů (z počtu 215). Finanční alokace za všechny projekty je 109 945 738 Kč.

Lepší se spolupráce ministerstva s městy.

V rámci projektu “Sociální bydlení-metodická a informační podpora v oblasti sociálních agend“ ministerstvo navázalo spolupráci se 16 obcemi a městy. V roce 2020 bylo podpořeno 2633 osob a klienti byli ubytováni v celkem 705 bytech.

V roce 2019 bylo podpořeno celkem 139 poskytovatelů sociální služby azylové domy ve výši 518,5 mil. Kč. Předpokládaná výše podpory na rok 2020 je obdobná jako v roce 2019. U služby domy na půl cesty bylo podpořeno 17 poskytovatelů ve výši 30 mil. Kč. Služba podpora samostatného bydlení byla podpořena v celkové výši cca 36,8 mil. Kč.

Co je naopak hrozivé, tak to je velmi mizerná částka na sociální práci, která se vždy vyplatí, protože umožňuje předcházet složitějším a dražším problémům:

Další důležitý nástroj v oblasti sociálního bydlení představuje výkon činností sociální práce. V roce 2020 bylo na výkon sociální práce ve státním rozpočtu vyčleněno opět pouze 400 mil. Kč a v rámci mimořádného dotačního titulu cca 22 mil. Kč pro sociální pracovníky na obecních úřadech a sociální pracovníky na krajských úřadech. Na zajištění plného financování by však bylo potřeba a vůči státnímu rozpočtu bylo požadováno cca 918 mil. Kč.

V rámci rozbujelého rezortismu je zde potřeba zmínit i ministerstvo pro místní rozvoj, které si jede zase po své linii. Důležitý je zánovní dotačně-úvěrový program “Výstavba pro obce”. V roce 2020 bylo schváleno vylepšení podmínek tohoto programu a na rok 2021 je v něm alokována částka 540 mil. Kč.

Nic z těchto minipobídek však samozřejmě nenahradí systematický zákon o sociálním bydlení, jehož předložení „už velmi brzy“ slibují politici deset let.

#ToPodstatné: Jaké parametry by zákon o sociálním bydlení měl mít?

Skutečně mobilní města

Na vládu jde strategie ministerstva dopravy „Koncepce městské a aktivní mobility pro období 2021-2030“, o kterou se nepochybně ještě strhne velká debata. Základní vizí je docílení lepší dělby přepravní práce v počtu cest mezi jednotlivými druhy dopravy do roku 2030, a to dle jednotlivých kategorií měst.

Tak uveďme třeba Prahu a cíle:

Pěší doprava se může ustálit na hodnotě kolem 28 %
Cyklistická doprava může mít podíl, alespoň v klimaticky příznivých obdobích roku, kolem 7 %, v ostatním období kolem 2 %
Veřejná hromadná doprava může dosáhnout podílu kolem 50 %
Individuální automobilová doprava by se podílela na přepravních výkonech dle klimatických podmínek města v průběhu roku v rozmezí 15 – 20 %.

Teď jde ovšem o to, jak takových cílů dosáhnout. Koncepce vše řadí do čtyř kroků:

Snížení potřeb po mobilitě plánováním rozvoje města, tzn. města krátkých vzdáleností, práce z domu atd.
Změna chování lidí k většímu využívání alternativ k autu (VHD, aktivní mobilita, mobilita jako služba, snižování stupně automobilizace atd.)
Zavádění čistých energií pro dopravu a lepší ekonomika v dopravě (IAD, MHD, cyklo, pěší), tzn. alternativní energie, lepší organizace, chytrost, technologie…
Na základě předchozích kroků se doprava ve městě změní a bude možné naplánovat funkčnost jednotlivých částí města až na úroveň jednotlivých ulic, což vyústí v návrh nového dopravního režimu v rámci celého města, a to bude nutnou podmínkou pro úpravy uličního prostoru, zpočátku organizačně, pak i stavebně (architektonicky).

Některé věci jsou bezrozporné, ale jsem si celkem jistý, že o plán snižování automobilizace se svede ještě nejedna kulturní válka. Jen zacituji pár bodů:

Postupné snižování počtu parkovacích míst v centru města, vymezení parkovacích míst pro rezidenty; výrazně dražší parkovné pro druhé a další auto na bytovou jednotku.

Nastavení ceny za parkování vycházející z hodnoty veřejného pozemku a z poptávky po parkování (doporučení: nastavení ceny za parkování je takové, aby v době zvýšené poptávky po parkování zůstávalo přibližně 10 % parkovacích míst volných).

V rámci urbanistických plánů nových zástaveb požadovat dostupnost komplexních služeb pro rezidenty (obchody, školská a zdravotnická zařízení, aj.)

Podpora systému carsharingu, bikesharingu apod.

Zavádění nízkoemisních zón

Zpoplatnění vjezdu do vybraných zón

Výchova a osvěta k udržitelné mobilitě

Řešení dojížďky dětí do škol a na volnočasové aktivity

Podpora vzniku firemních plánů mobility u středních a větších firem (podpora carpoolingu zaměstnanců a řešení parkovacích míst pro tento účel, parkovací zařízení pro cyklodopravu, hygienické zázemí pro cyklisty, motivace zaměstnanců k využívání VHD apod.).

Podpora vzniku školních plánů mobility (podpora carpoolingu zaměstnanců a řešení parkovacích míst pro tento účel, parkovací zařízení pro cyklodopravu, hygienické zázemí pro cyklisty apod.).

#ToPodstatné: Nastal už čas v Česku na města krátkých vzdáleností, kde se obejdeme bez každodenního využívání aut?

Záhada mizejících pracujících

Místo nevypovídajících celkových procent nezaměstnanosti mám nyní k ruce konečně první čísla, jak covid zamával českým trhem práce. Ministerstvo práce vypracovalo „Analýzu vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti v roce 2020“.

O úspěšnosti Antiviru nemůže být pochyb (že ho neumíme vypnout, je jiný příběh), ale to neznamená, že se na trhu práce dohromady nic nedělo a stát udržel skoro každý zaměstnanecký kontrakt.

Především nám někam mizí lidé – končí práci, ale statistiky nezaměstnanosti příliš netlačí vzhůru (naopak je svojí emigrací z trhu práce vylepšují). Pravděpodobně odchází do šedé ekonomiky či zcela mimo pracovní trh.

V roce 2020 podle výsledků Výběrového šetření pracovních sil (VŠPS) Českého statistického úřadu (ČSÚ) klesl průměrný počet zaměstnaných ve všech sférách národního hospodářství na 5 234,9 tis. Jejich počet byl meziročně nižší absolutně o 68,2 tis., v relativním vyjádření o 1,3 %. Meziroční pokles byl výrazný zejména ve 2. čtvrtletí, kdy činil 1,6 % a po mírném zpomalení ve 3. čtvrtletí (na 1,4 %) ve 4. čtvrtletí opět zrychlil na 1,7 %.

Také už víme, že na covidovou krizi více doplatily ženy, což se dalo předpokládat:

Počet zaměstnaných žen se snížil o 45,7 tis. na 2 306,7 tis., počet pracujících mužů byl nižší o 22,5 tis. a jejich počet dosáhl 2 928,2 tis. Zastoupení žen se snížilo z 44,4 % v roce 2019 na 44,1 %.

Bez překvapení také není těžký výpadek studentských přivýdělků a prvních prací, stejně tak větší dopad na hůře kvalifikované:

Snížení zaměstnanosti postihlo osoby v mladších věkových skupinách 15-25 let a zejména 25-39 let (pokles o 28,1 tis., resp. o 70,8 tis.), z hlediska dosazeného vzdělání osoby se základním vzděláním, vč. neukončeného, a především osoby se středním vzděláním bez maturity (snížení o 3,1 tis., resp. o 80,0 tis.).

Zajímavý je i vývoj dle sektorů. Boj vlády Andreje Babiše za zcela otevřený průmysl je vidět v číslech, Zaměstnanost v primárním sektoru meziročně klesla o 4,7 tis. na 136,6 tis. osob. V sekundárním sektoru se zaměstnanost snížila o 25,7 tis. na 1 949,7 tis. Vše odnesl terciální, který měl minimum podpory.

V terciárním sektoru služeb zaměstnanost klesla o 37,8 tis. na 3 148,6 tis. osob, nejvíce v odvětvích „doprava a skladování“ (o 26,0 tis.), „ubytování, stravování a pohostinství“ (o 20,9 tis.), „velkoobchod a maloobchod, opravy motorových vozidel“ (o 12,8 tis.) a „kulturní, zábavní a rekreační činnosti“ (o 9,2 tis.).

Zajímavé jsou i údaje dle regionů. Pokles zaměstnanosti byl zaznamenán ve všech krajích kromě Středočeského a Libereckého (kde byl zaznamenám nárůst o 0,3 %, resp. 0,2 %).

V absolutním vyjádření se snížil počet zaměstnaných nejvíce v hl. m. Praze (pokles o 12,5 tis.), v Moravskoslezském (o 12,3 tis.) a Olomouckém kraji (o 11,1 tis.). V relativním vyjádření bylo snížení zaměstnanosti nejvýraznější v Karlovarském (o 4,7 %), Olomouckém (o 3,6 %), Královéhradeckém (o 2,6 %), Moravskoslezském kraji (o 2,1 %) a v hl. městě Praze (o 1,8 %).

Že je něco i bez covidu dlouhodobě s trhem práce v nepořádku, pak „pěkně“ dosvědčuje fakt, že i přes hlubokou krizi se počet volných míst skoro nezměnil.

Počet volných pracovních míst (VPM) oznámených zaměstnavateli na ÚP ČR se snížil jen mírně. Jejich počet na konci prosince klesl na 318,6 tis., meziročně jich bylo méně o 22,4 tis. Průměrný počet VPM za rok 2020 činil 332,0 tis. a meziroční rozdíl představoval 8,3 tis. Míst.

#ToPodstatné: Měli bychom se chtít vrátit k nejnižší nezaměstnanosti v EU, nebo rozhýbat ekonomiku na trochu vyšší úrovni nezaměstnanosti?

Jak nic neříct Olafovi

Spory Andreje Babiše vyplývající ze střetu zájmů a korupční kauzy Čapí hnízdo, není třeba připomínat. Na evropské úrovni se nyní premiér vypořádává s audity Evropské komise, ale ještě předtím tu v roce 2018 byla zpráva Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). Ten dovodil, že existuje podezření pro podvod. Babiš proto hodně tento úřad nemá rád, tvrdí, že vyšetřování bylo zpolitizované.

A právě vůči tomuto unijnímu úřadu nyní vymýšlí vláda Andreje Babiše zákon. A je to legislativní práce vpravdě tragikomická. Česko by mělo vůči OLAFu určit úřad, který bude unijním vyšetřovatelům poskytovat na vyžádání potřebné informace. Rovnou prozradím pointu: vláda by OLAFu nejraději neposkytovala vůbec žádnou součinnost, ale to nejde, protože za to je sankce.

Takže důvodová zpráva vyjmenovává, proč nemohou OLAF zpravovat české úřady, které jsou mu nejvíce podobné.

Na prvním místě je Finanční analytický úřad. Ale nejde to:

FAÚ jako finanční zpravodajská jednotka nemůže z povahy své činnosti plnit úlohu příslušného orgánu vůči úřadu OLAF.

Pak přichází v úvahu Generální finanční ředitelství. Ale nejde to.

Není možné, aby Generální finanční ředitelství zajišťovalo poskytování předmětných informací pro úřad OLAF.

Tak celní správa. Ale nejde to.

Není tudíž možné v jeho prospěch poskytovat informace o finančních transakcích ze strany pověřeného celního orgánu.

Takže se vymyslelo, že nakonec partnerem pro OLAF bude přímo Ministerstvo financí, které ale nebude nic dělat, jen jako prostředník bude předávat informace od institucí, které však samotné partnery pro OLAF být nemohou. Tedy nebude nic nedělat – bude mít naopak tu nejdůležitější úlohu: filtrovat, co se do Bruselu dostane a co ne.

Navrhovaným zákonem vznikne v Ministerstvu financí nové zpracování osobních údajů, avšak ve vztahu k osobním údajům získaným pro účel stanovený navrhovaným zákonem nebude docházet k tvorbě žádné nové databáze na úrovni ústředního orgánu státní správy. Toto zpracování osobních údajů a informací Ministerstvem financí bude probíhat výlučně na základě žádosti úřadu OLAF a v jejích mezích.

#ToPodstatné: Tady mě ani vhodná otázka nenapadá...