Příliš mnoho ministrů zahraničí, více erární práce z domova a Zemanův sponzor
13. 12. 2021
Spor o jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí opanoval politickou scénu. Prezident zkouší, co mu ústava a političtí protivníci dovolí, ti se zas už chystají k Ústavnímu soudu s kompetenční žalobou.
Zcela tak vymizela debata, zda si nová pětikoalice vůbec vedení zahraniční politiky rozdělila dobře. Obsazení postů totiž spíše odpovídá vnitropolitickým zájmům než těm zahraničněpolitickým.
Premiér Petr Fiala rozdělil zahraniční politiku do příliš mnoha funkcí. Černínský palác přiřkl Pirátům, zatímco ministra pro evropské záležitosti Starostům a nezávislým. Vzájemné kompetence nejsou jasné a nikdo to neřeší. Vypadalo to, že Mikuláš Bek bude mít na starost české předsednictví, které už teď musí začít intenzivní komunikací s Francouzi, kteří nás předcházejí (a Švédy, kteří nás budou následovat). Jenže vedle Beka tu máme ještě státní tajemnici pro evropské záležitosti Milenu Hrdinkovou, která se musí zapracovat do nové garnitury. Fiala si vedle toho buduje svou pozici s poradkyní Jolanou Mungengovou od Jana Zahradila. To bude hodně těžké zkoordinovat. A nezapomeňme, že ručník do ringu hází i letitý koordinátor zcela rozjeté zahraniční politiky Rudolf Jindrák, který se mezi Hradem, Strakovou akademií a Černínským palácem snažil alespoň o nějaký kompromis, a raději odjede do Bratislavy.
Pokud Zeman Lipavského nejmenuje, tak na jednu stranu budeme sice nějaký čas bez plnohodnotného ministra zahraničí, na druhou stranu jich od počátku budeme mít možná až příliš mnoho.
A obvyklé dvě prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.
A teď už k aktuálnímu newsletteru.
Čtvrtina státních úřadů plánuje více práce z domova
Stát dokončil výroční zprávu o slaďování rodinného a osobního života za rok 2020. Zprávu mám k dispozici a je důležitá, protože ukazuje, zda erár je schopen toho, co si vynucuje nejrůznějšími zákony a pobídkami na soukromém sektoru.
Zajímavá je už genderová disproporce. Samo o sobě to o ničem nesvědčí, ale vůbec jsem netušil, že ten poměr ve prospěch žen je tak velký (jiné je to už u šéfovských míst, tam je to skoro již půl na půl).
V roce 2020 vykonávalo ve 233 služebních úřadech službu celkem 62 436 státních zaměstnanců, z toho bylo 47 288 žen (75,7 % z celkového počtu státních zaměstnanců) a 15 148 mužů (24,3 % z celkového počtu státních zaměstnanců).
S takovým zastoupením žen je o to důležitější, aby stát bych schopen podporovat slaďování. Alternativní rozvržení služební doby je už běžné celkem všude, odolává jen pár skanzenů jako Okresní správa sociálního zabezpečení Karviná či Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva.
Kratší služební doba byla v roce 2020 povolena 2 693 státním zaměstnancům, což je 4,31 % všech státních zaměstnanců. To není moc. Z tohoto počtu bylo – asi bez překvapení – 90 procent žen. Níže na obrázku vidíme nejčastější důvod, a to je také bez překvapení péče o dítě, ale na vzestupu je už i péče o závislou osobu. To je dobře.
Hodně změnil covid. Především co se týče možnosti práce z jiného místa, které v eráru se jen těžko dosud prosazovalo. Rok 2020 to změnil, i když i tak zůstalo mnoho úřadů, které to na dálku nezvládaly.
Většina, konkrétně 147 služebních úřadů (63 %), využívala v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 více institut výkonu služby z jiného místa. U služebních úřadů, které jsou ústředními orgány státní správy, činí tato hodnota dokonce 100 %, tedy všechny služební úřady, které jsou ústředními orgány státní správy, využívaly v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 více institut výkonu služby z jiného místa. Oproti tomu využívalo v souvislosti s pandemií více institut výkonu služby z jiného místa 58 % služebních úřadů, které nejsou ústředními orgány státní správy. Celkem 42 % těchto služebních úřadů tedy nezaznamenalo nárůst využití institutu výkonu služby z jiného místa v souvislosti s pandemií.
V následných průzkumu vyplynulo, že státní zaměstnanec práci na dálku přivítal. 58 % služebních úřadů zaznamenalo spíše pozitivní ohlasy státních zaměstnanců, 29 % služebních úřadů pozitivní ohlasy, 1% služebních úřadů spíše negativní ohlasy, žádný služební úřad nezaznamenal negativní ohlasy.
Trochu jiné to bylo u představených, tedy šéfů, ale i ti se s tím smířili: 36 % služebních úřadů zaznamenalo spíše pozitivní ohlasy, 14 % služebních úřadů pozitivní ohlasy, spíše negativní ohlasy zaznamenalo 36 % služebních úřadů, negativní ohlasy nezaznamenal žádný služební úřad.
Nejdůležitější je, že mnohé úřady chtějí více využívat práci z domova. Jak se dalo předpokládat, myslely si, že to nejde, dokud nezjistily, že to vlastně jde. Byť jde tedy jen o čtvrtinu.
Celkem 65, tedy 28 % všech služebních úřadů, plánuje více využívat institutu výkonu služby z jiného místa ve srovnání s obdobím před pandemií onemocnění covid-19, naopak 59 % všech služebních úřadů odpovědělo negativně, tedy neplánuje využívat více výkon služby z jiného místa. Služební úřady, které na tuto otázku odpovídaly pozitivně, uváděly, že shledaly výkon služby z jiného místa efektivním, podle některých služebních úřadů jimi před pandemií nebyl institut využíván, ale praktické poznatky z doby pandemie je přesvědčily k využívání výkonu služby z jiného místa i do budoucna.
#ToPodstatné: Jak více pobídnout státní správu, aby byla ještě pružnější?
Jak dál financovat veřejnou službu?
Média veřejné služby přečkala tlak končící vládní garnitury, to ale neznamená, že bude hned lépe. Brzo bude muset nová sněmovní většina řešit doobsazení mediálních rad. V Radě České televize chybí šest, v Radě Českého rozhlasu jedno místo. A bude to asi opět složité, když politici neví, co vlastně od radních požadovat (naposledy jsem to popisoval při příležitosti kauzy Nerušila a Lipovské).
Ale to není jediný problém. Brzo budou zase na stole i finance. Česká televize pravidelně sahá do rezervního fondu a ten nejpozději v roce 2024 vyschne. Generální ředitel Petr Dvořák se asi po nátlaku z předvolebních měsíců oklepe a začne znovu navrhovat zvýšení koncesionářského poplatku na 150 korun. Pro to ve sněmovně najde bez dalších změn jen těžko podporu, protože celé financování České televize, Českého rozhlasu (a případně České tiskové kanceláře) by se mělo změnit, přizpůsobit digitalizaci, novým platformám a klesajícímu počtu koncesionářů.
V pravý čas proto Parlamentní institut vydává zprávu „Způsoby financování veřejnoprávních médií“, která srovnává evropské způsoby financování. Nemůže tak zatajit trend, že model koncesionářských poplatků se už trochu přežil.
Česká republika patří mezi země, které financují svá veřejnoprávní média pomocí přímého koncesionářského poplatku, stejně jako z dalších obchodních činností, mezi které spadají i reklamy. Na rozdíl od České republiky ve zkoumaných evropských státech převažují státy, ve kterých se financování veřejnoprávních médiích odklání od systému financování prostřednictvím obyvateli přímo placených koncesionářských poplatků. Ve financování veřejnoprávních médií těchto států je často poplatek nahrazen buď dotacemi ze státního rozpočtu, nebo daní.
Těžko zde v krátkosti vybrat, který model je nejlepší, něco takového ani nejde. Tak vybírám jen zajímavý švédský způsob, který nejen zahrnuje dva principy, které mi přijdou rozumné (financování je v daních a audiovize je bez reklamy), navíc platbu odstupňuje dle příjmů.
Ve Švédsku a Finsku je poplatek na veřejnoprávní média obdobně jako ve Francii součástí daní, ovšem na rozdíl od Francie není v těchto zemích ve veřejnoprávních médiích povolená reklama. V roce 2018 rozhodl Švédský parlament (Riksdag) o přeměně tehdejšího koncesionářského poplatku, který byl placen všemi vlastníky televize, na individuální poplatek za veřejnou službu, vybíraný prostřednictvím daní. Systém byl zaveden 1. ledna 2019 s cílem posílení nezávislosti veřejnoprávního vysílání. Financování švédského veřejnoprávního vysílání, zahrnujícího Švédský rozhlas (Sveriges Radio), Švédskou televizi (Sveriges Television) a Švédskou vzdělávací vysílací společnost (Utbildningsradion), je v současné době upraveno zákonem o financování veřejnoprávního rozhlasu a televize (Lag (2018:1893) om finansiering av radio och tv i allmänhetens tjänst). Poplatek za veřejnou službu platí každý, komu je 18 a více let a má zdanitelný příjem. Poplatek činí 1 % ze zdanitelných příjmů až do měsíčního příjmu cca 13 600 SEK (cca 1 350 euro). Nejvýše může poplatek dosáhnout něco málo před 1 300 SEK (127 euro) za osobu za rok. Poplatek je vybírán retroaktivně Švédskou daňovou agenturou (Skattverket) a je zahrnut v dani z příjmu v daňovém přiznání. Výnosy ze zmíněných poplatků jsou spravovány odděleně od ostatních finančních prostředků ústředního rozpočtu a mohou být využity pouze k financování činností veřejných služeb.
#ToPodstatné: Jak by se měla dál v Česku financovat média veřejné služby?
Zemanův sponzor se stahuje z Hradu
Jedním z nejvěrnějších sponzorů Miloše Zemana je síť směnáren Cash Point. Marek Doležal a spol. už sponzorovali politika ještě před dobytím Pražského hradu. Samotná firma dala zemanovcům přes tři miliony, dalších více než patnáct majitelé firmy.
Jenže nyní cash došel. V rámci uspokojování sponzorů různými výhodami Pražský hrad poskytoval Cash Pointu lukrativní prostory na třetím nádvoří. Ale to bylo výhodné před covidem, nyní došli turisté.
Nájem prostoru sloužícího podnikání založený Smlouvou o nájmu prostoru sloužícího podnikání Směnárna na III. Nádvoří … končí v souladu s ustanovením článku VI., odst. 2, bod 2.4. smlouvy dohodou účastníků ke dni 31.12.2021.
O ukončení nájmu požádal pronajímatele nájemce vzhledem k poklesu turistického ruchu v důsledku pandemie koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2).
Ale není všem dnům konec. To by bylo, aby Pražský hrad nenašel nějaký způsob, jak právě tuto firmu nezačlenit do svých dalších byznysplánů.
#ToPodstatné: Umírní se hradní klika s nemocným prezidentem, nebo bude jejich jízda dál pokračovat?
