Newsletter DK
← zpět na archiv

Jak pomáhat, zásah přes oligarchy, ruské mínění a čínská hádanka

28. 2. 2022

Dnešní newsletter těžko může začít něčím jiným, než:

Účet velvyslanectví Ukrajiny v České republice: 304452700/0300

Další možnosti finančních darů zde.

Kdo vedle finanční pomoci chce pomáhat i nějak jinak, dobrovolnictvím či ubytováním, tak doporučuji agregát PomahejUkrajine.cz.

Každý by si měl něco vybrat ve chvíli, kdy se Vladimir Putin zbláznil.

A teď už k aktuálnímu newsletteru, který je tentokrát celý ukrajinský a můžete se ho přihlásit k odběru do své mailové schránky.

Putina lze zasáhnout přes oligarchy

Přestože všechna pozornost se soustředí na vojenskou frontu na Ukrajině, otevírají se i jiné. Jednu nabídl k otevření Západu sám ruský prezident minulý čtvrtek, kdy si do Kremlu pozval sestavu ruského byznysu, kterou považuje za důležitou, aby ji oznámil, že se od ní očekává jednomyslná podpora války. Zatímco média se zajímají o to, co udělá Roman Abramovič s Chelsea, toto jsou ti opravdu důležití oligarchové za Putinem a jakmile oni začnou být nespokojeni, Putin je ve větších problémech než když generálové přinesou další zprávy o neúspěších na Ukrajině. Tak si alespoň některé proberme, v médiích tato sestava vůbec není:

Alexandr Šochin je klíčovou postavou, na setkání v Kremlu mluvil hlavě on. Aparatčik z komunistické éry se poprvé vyhoupl nahoru za počáteční liberální éry 90. let, dokonce byl místopředsedou vlády. Potom si našel cestu k Putinovi, dozírá mu na Jednotné Rusko a hlavně je prezident Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů. Tato velmi vlivná lobby nyní vidí, kam ji pobočník Putina zavedl – nebudou finance, nebudou marže za exporty, válka o Ukrajinu ochromí celý tento průmyslový cech. Čím cíleněji se sankce budou dotýkat hlavních hráčů průmyslového svazu, tím rychleji důležitý spojenec Putina Šochin padne.

Hermana Grefa není třeba představovat. Předseda představenstva Sberbank udělal z nevýznamné postkomunistické banky obří kolos. Čím rychleji odtečou ze Sberbanky peníze a zhroutí se jeho impérium, tím rychleji bude nucen ke konfrontaci s Putinem. V Česku už střadatelé vzali banku útokem. Ideální by byla spolupráce ostatních bank, které mohou vyřídit přehlášení klienta. Zároveň by ČNB měla poskytnout obcím a institucím výhodné financování místo této banky, aby s přechodem neváhaly.

Alexandr Djukov je šéf Gazprom Neftu (a prezident Ruské fotbalové unie, jejíž členové se asi hned tak někam nepodívají).

Gazprom Neft byl přesně mezi těmi společnostmi, které si myslely, že se jich válka nikdy nedotkne, protože Západ bude chtít ropu a plyn vždy. Nyní radikálně přehodnocují a bijí na poplach. Jeden z oligarchů, který by mohl otočit celkem rychle.

Petr Aven je předseda představenstva Alfa Group. Jako Šochin vystoupal v 90. letech a pak chytil druhý dech s Putinem. Alfa banka je největší soukromá banka v Rusku, sankce se jí dotknou okamžitě.

Aven a další si mysleli, že vypolštářování kapitálem před válkou bude stačit, teď už si to jistě nemyslí, když bankomaty obléhají vystrašení Rusové.

Andrej Akimov je stejný příběh. Nebudoval Gazprombanku tak dlouho, aby mu ji nyní Putin kompletně potopil. A to nemůže změnit ani staré kamarádství z KGB.

Vagit Alekperov šéfuje Lukoilu, je podobně vyděšený jako Djukov z Gazpromu. Tolik toho pro Putina udělal, v Česku vykupoval Nejedlého a další směšné figury, a nyní tohle? Navíc bude asi naštvaný, že jeho Spartak Moskva si asi taky nikde v zahraničí hned tak nekopne.

Oleg Belozerov se asi hned tak nevzepře. Poslušně řídí státní dráhy. Nicméně si jistě všiml, že například v sousedním Bělorusku už Anonymous už zcela zablokovali železniční dopravu. Asi tuší, co ho čeká.

Vladimir Evtušenkov musí být vzteky bez sebe. Vybudoval investiční impérium AFK Sistema, uspěl v různých odvětví reálné ekonomiky. Ale co je důležité, v roce 2005 úspěšně uvedl akcie na londýnskou burzu. Jde o společnost, která bude sankcemi zcela ochromena.

Asi nejmladší mezi oligarchy byl Vladimir Kirienko, šéf známé sítě VK. Už jsou na něj uvaleny sankce. S hrůzou vidí, jak Anomymous se vlamují do ruské státní televize a zároveň Putin ještě více cenzuruje a vynucuje si poslušnost VKontakte a dalších obdobných firem. Od války o Ukrajinu Kirienko de facto řídí úplně jinou firmu.

Na setkání nechyběl ani posmutnělý Alexej Lichačev. Ten vede od roku 2016 Rosatom. Je otcem úspěšného vývozu jaderných bloků do zahraničí. V Česku měl velkou šanci na dostavbu Dukovan. Putin mu ale vše překazil, nyní si od Rusů reaktor nekoupí už ani Číňani.

Michail Polubojarionov vůbec netuší kudy dál. Šéf Aeroflotu předpokládal nějaké sankce, ale že by ruská letadla měla komplet zákaz letu nad Západem, to je konečná. Ze dne na den se stal šéfem lokální vnitrostátní firmy.

Z ropařů jsou nejdůležitější nyní dvě jména. Tím prvním je Igor Sečin, prezidentům osobní věrný přítel. Vedl mu kdysi i administrativu. Nicméně k čemu je přátelství, když jeho ropná a plynárenská říše Rosněfť čelí totální izolaci?

Úplně stejně je na tom Alexej Miller, Hrdina práce Ruské federace, který ale nyní má hodně práce především s udržením Gazpromu nad vodou. Zatímco Sečin je oslava průměrnosti, extrémně výkonný manažer Miller nemůže být jistě spokojen, jak mu Putinova hra na vojáky rozbíjí byznys.

Na setkání bylo samozřejmě ještě mnohem více oligarchů, vybral jsem jen některé, které by alespoň pár lidí v Česku mohlo znát. Teď je důležité tyto opory Putinova režimu co nejvíce byznysově skřípnout, aby zase oni politicky skřípli Putina.



#ToPodstatné: Jak by měly vypadat další dobře mířené sankce?

Putin u ruského mínění nevyhrává na celé čáře

Důležitou frontou války bude mínění Rusů. O to se překvapivě vůbec nikdo moc na Západě nezajímá, natož v Česku. Putin je sice samovládce, ale jeho cílem je zjevně nehynoucí sláva za rozšiřování ruské říše. O tento narativ nyní bojuje a vzhledem k vojenskému fiasku a prázdným bankomatům je to o to zajímavější.

V rámci možností důvěryhodná Levada uveřejnila velmi zajímavý průzkum veřejného mínění, který se konal ještě před horkou fází války.

Posílená propaganda Putina vůči Ukrajině zapůsobila. Zatímco v loňském listopadu mělo špatný vztah k Ukrajině 43 procent respondentů, nyní je to 52 procent. Jak ale je zjevné níže na obrázku, v dlouhodobém vývoji bylo už i hůře – v roce 2008 či mnoho let po okupace Krymu. Z tohoto pohledu to tedy Putin ještě vyhrané nemá, nenávist vůči Ukrajině není absolutní.

Velkou mýlkou je také, že všichni Rusové žijí ukrajinským konfliktem. Před uznáním nezávislosti separatistických republik pozorně problematiku sledovalo jen 44 procent Rusů.

Jestli se ale něco Putinovi povedlo, pak je to nasazení psí hlavy NATO. Minulý listopad za eskalaci na Ukrajině mohlo podle 50 procent respondentů západní společenství, nyní je to už 60 procent.

Putin nyní bojuje hlavně o názor 51 procent Rusů, kteří se bojí války. Ta vypukla, není blesková a má dopady i na ruský komfort. Na druhou stranu ale nemalých 45 procent Rusů hodnotilo ještě před vypuknutím konfliktu válku jako pravděpodobnou, takže Rusové asi nejsou tak překvapeni jako nyní celý Západ.

#ToPodstatné: Co by mohlo ovlivnit ruské veřejné mínění?

Prázdné sliby Západu

V této chvíli asi ještě není ten správný čas na reflexi, ale každému musí být jasné, že nekonečné lákání Ukrajiny do NATO a EU, které nebylo myšleno vážně, byla zásadní geopolitická chyba. Ukrajina požádala už v roce 2008 o zařazení do členského akčního plánu (MAP). Ještě po euromajdanu vláda Arsenije Jaceňuka byla ochotná trvat na neutrálním statutu. Nicméně po ruské invazi na východ Ukrajiny a Krym v roce 2014 je vstup do NATO pro Ukrajinu prioritou.

V té chvíli se začíná odvíjet tragický příběh předstírání. Ukrajina do NATO chce, ale v NATO ji skoro nikdo nechce. Zároveň těžko může vstupovat do NATO země, která není suverénem na celém svém území. Vše vyvrcholilo znovu ujištěním na bruselském summitu minulý rok, že NATO s Ukrajinou počítá a Moskva do toho nemá co mluvit. Celá absurdita nyní skončila tím, že Moskva si k tomu krvavě řekla své a Ukrajina je zcela sama.

Podobný příběh je to s EU. Vztah s EU byl i podnětem k euromajdanu, od té doby se však skoro nic neposunulo. A to má EU velmi dobrý nástroj v podobě Východního partnerství, ale ani to nedokáže pořádně využít.

Tato hra na kočku a myš měla ještě jeden neblahý důsledek. Protože všechny ukrajinské diskuze probíhaly se zmíněnými nadnárodními uskupeními, Ukrajině nyní chyběly i vhodné bilaterální smlouvy s Poláky či jinými zeměmi.

Co je nyní obřím vzepětím západní pomoci, je jen slabou náplastí na předchozí kompletní selhání Západu.


#ToPodstatné: Pokud Ukrajina udrží svou státnost, co by ji Západ měl nabídnout za formu kooperace?

Čínská hádanka

A ještě jedna fronta konfliktu je zásadní – ta čínská. Je sice nepravděpodobné, že by Si ťin-pching opustil kvůli napadení Ukrajiny strategickou alianci s Vladimirem Putinem, ale to neznamená, že jej nemůže tlačit k ukončení krveprolití.

Putin si počkal na konec čínské olympiády, aby svému partnerovi nedělal problémy, a pak doufal v blitzkrieg. Ten se nedostavil a válečná zvěrstva i sada sankcí už výrazně zasahuje mezinárodní obchod. A toho si Čína ke své nevoli už všimla.

Máme zde už i první překvapení. Když se v OSN hlasovalo o usnesení odsuzující ruský atak Ukrajiny, všeobecně se předpokládalo, že Čína bude s Ruskem proti. Místo toho se Čína zdržela, stejně jako SAE či Indie, Rusko muselo vetovat samo.

Pokud bude konflikt dlouhý, čínská pozice se může vyvíjet. Na jednu stranu Rusko je strategický spojenec a odstřihnutí od Západu jen prohloubí závislost Kremlu na Pekingu. Podle největších pesimistů by také ukrajinský konflikt Čína mohla využít k napadaní Tchaj-wanu.

Pak jsou zde ale argumenty, proč by Si mohl Putina chtít rychle zklidnit. Pro Čínu je nedotknutelnost hranic posvátná a Putin ji ostentativně a ještě velmi krvavě pošlapává. Navíc obrovská disrupce sankcemi kazí plán Pekingu se stát lídrem světového obchodu a bohatnout. K těmto dvěma zásadním problémům se přidávají ještě dva drobnější. Čína měla s Ukrajinou vždy velmi dobré vztahy a to i obchodní, nyní je vše napadrť a navrch čínský velvyslanec uvězněný v odstřelovaném Kyjevě. A silně proti Putinovu ukrajinskému dobrodružství jsou africké státy, kde si Čína dlouhodobě úspěšně buduje pozice hlavního mocenského hybatele. Nyní je tato pozice na černém kontinentě v ohrožení.

Překvapení se asi nakonec konat nebude, ale západní diplomacie by byla hloupá, kdyby nyní na Čínu výrazně netlačila, aby zas ona zatlačila alespoň trochu na Moskvu.


#ToPodstatné: Má smysl o něčem vyjednávat s Čínou?