Národní plán obnovy je Potěmkinova vesnice.

Vládní i opoziční politici tvrdí, že nový Národní plán obnovy přinese Česku přes 180 miliard korun z unijních fondů. To ale není vůbec jisté. Problémem není jen střet zájmů Andreje Babiše, ale i nerealistické plánování, které si nijak nezadá s pětiletkami předchozího režimu. Vzhledem k tomu, že nároky na proplacení projektů se Bruselu předkládají jednou za půl roku, tak máme jen několik měsíců na to, abychom do první platby navršené projekty ještě jednou probrali a hodnověrně posoudili, co Česku prospěje a co je realizovatelné do poslední možné platby v roce 2026.

Přes nezměrné úsilí mnoha šikovných úředníků i expertů je český plán na čerpání zhruba 180 miliard grantů a až 400 miliard výhodných půjček ve výsledku zlobovaným politickým chaosem, který nejen že Česku nepomůže, ale ani ho nelze uskutečnit.

Vláda už nezvládla samotnou přípravu strategického dokumentu. Andrej Babiš jako jeden z prvních premiérů předával minulý podzim český plán obnovy v Bruselu šéfce Evropské komise. V něm však byly naprosté nesmysly, prázdná místa a nic z něj nezůstalo, v Bruselu se o tomto diplomatickém omylu raději taktně mlčí.

Následně se chvíli příprava děla v rukou expertů, kteří chtěli naplnit základní povinnosti plánu – aby alespoň 37 procent projektů šlo do zelených investic a 20 procent do digitalizace. Vzápětí ale Babiš začal přetvářet plán pro volební kampaň do sněmovny, své agrární a průmyslové zájmy, zbytek nechal dalším lobbistům.

Symbolem nesmyslnosti tak je například kapitola zdravotnictví. Ač máme za sebou obří zdravotnickou krizi a podfinancované zdravotnictví potřebuje mnoho akutních investic, tak největším projektem je za 8,5 miliardy nový Národní onkologický institut a související vysoce specializovaná péče. Babiš tak může před volbami vyhlásit boj s rakovinou, ale reálně neexistuje k institutu ani studie proveditelnosti. Je naprostou iluzí, že by se něco takového postavilo, začalo fungovat a mohlo vykázat Bruselu do roku 2026. Podobné nesmyly najdeme u špatně sepsané podpory kreativního průmyslu, vnitropodnikového vzdělávání a dalších vylobovaných miliard.

Jak vše napravit?

Především by měl být konečně ustanoven výbor, který zastupuje relevantní zaměstnavatelské, zaměstnanecké či odborné uskupení. Současný vládní korporativismus úzkého kroužku kolem premiéra musí skončit.

Tento výbor musí provést zásadní „due dilligence“ plánu. Za prvé vyškrtat ty plány, které neodpovídají schváleným zeleným a digitálním požadavkům. Nemá smysl žádat o proplacení dobrých úmyslů, pokud nesplňují podmínky. Aby vláda nemusela škrtat onkologický institut a další nesmysly, raději zatím navýšila celý fond z našich národních daní na 200 miliard. To je ovšem nepřijatelné.

Druhá prověrka má být dle proveditelnosti. Peníze se musí vyčerpat velmi rychle, navíc nesmí kanibalizovat zdroje z další eurofondů. Dobře připraveny jsou některé digitální projekty, naopak zcela tristní jsou mnohé zelené projekty, ale i podpora podnikání, vzdělávání či zdravotnictví. Místo nepřipravených vizí je třeba najít projekty, které jsou rychle realizovatelné jako například renovace státních a veřejných budov, revitalizace brownfieldů (nejen) v pohraničí, dokončení připravených digitálních a ekologických infrastrukturních projektů. Z měkkých projektů pak například masivní dotace doučování studentů a podpora propadajících se škol a žáků v regionech, otevření velké nabídky rekvalifikačních kurzů či počáteční investice do zdravotnické a penzijní reformy. Pokud Národní plán obnovy nezměníme, velkou část ze 180 miliard grantů (o výhodných půjčkách ani nemluvě) vůbec nevyužijeme a rozestavěné betonové skanzeny aktuální pětiletky nakonec budeme splácet z národních zdrojů, tedy našich daní.

Komentáře

Sociolog Daniel Prokop a já jsme měli k NPO několik konkrétních návrhů úprav, včetně návrhu podpory ukončení nevymáhaných exekucí. Přidám jeden příklad k NPO z oblasti RVVI/MŠMT/MZd: podpora výzkumu v oblasti veřejného zdraví a ekonomiky zdravotnictví je nezbytnou součástí obrany proti příštím epidemiím i snahy udržet kvalitu zdravotní péče v rámci stárnutí obyvatel, ale tyto oblasti výzkumu jsou u nás dnes nedostatečně rozvíjeny a tak miliardy jdou do již existujících oborů, které umí efektivně o podporu požádat, a ne tam, kde výzkumná podpora nejvíc chybí.

Motto Davida Klimeše „znovu a lépe“ by snad mohlo přibýt na sochu Svatého Václava k tomu o pravdě a lásce. V tomto ohledu ale platí dvojnásob. Národní plán obnovy je výrazně zasažený tím, že vznikal už jako část předvolební kampaně, ale také snahou sanovat z těchto prostředků aktuální výpadky rozpočtu, doslova za každou cenu. Přitom v šuplících různých rezortů je nyní přes dvě stovky strategických dokumentů a nutno říct, že řada z nich jsou velmi kvalitní. Problém je, že jakýmsi primárním reflexem každého nově nastupujícího ministra nebo ministryně, bývá tyto strategické dokumenty strčit pokud možno co nejhlouběji, aby snad nebylo nutné uznat, že i jejich předchůdce nebo předchůdkyně mohli být kompetentní. V mnohých ohledech ale nemusíme začínat od nuly, stačí vzít prachovku a strategie přizpůsobit současné situaci. Samozřejmě, není to spásné, ale zde by to znovu a lépe nemuselo mít jen pejorativní nádech.