Newsletter DK
← zpět na archiv

Vzestup a pád sociálních sítí, obce přemohly stavební zákon a osamocené Česko bez asignací

25. 4. 2022

Už delší dobu nejsem aktivní na Facebooku a Twitteru, ale vzpomněl jsem si, že mám LinkedIn, o kterém jsem vlastně nikdy moc nevěděl, co umí. Tak jsem tam bez většího přemýšlení dal pár řádek a můj poslední newsletter k tomu.

Překvapilo mě, kolik lidí zareagovalo na zmínku o stavu sociálních sítí a jejich dopadu na veřejnou sféru. A ještě více mě překvapilo, že stále mnoho lidí si stále myslí, že všechny sociální sítě jsou vlastně dost podobné a jaké si to kdo udělá, takové to má. To rozhodně není pravda. Zkusmo bych růst sociálních sítí a dopad na českou veřejnou debatu rozdělil do několika fází.

  • Éra nevinnosti (do roku 2012): Politický marketing, média i veřejné osobnosti zkouší, jaké jsou limity sítí. Facebook už dokáže udělat masový zásah, ale nikdo s ním moc neumí. Twitter dokáže personifikovat a nastolovat agendu. Vznikají první velké politické celebrity sociálních sítí, ale v případě novinářů je mediální domy stále dokáží vykázat do patřičných mezí za vyjadřování na sítích. Sítěmi metastázuje „laskavý humor“.

  • Éra Babiše (2013-2017): Volby 2013 jsou velkým fiaskem politického marketingu, co se týká sociálních sítí. Billboardy ODS #Volím_pravici si možná ještě někdo pamatuje. Ovšem je tu jedna výjimka. Zcela prkenný Babiš, co vůbec sítím sice nerozumí, ale jeho tým jim rozumí naopak velmi dobře. Začíná naplno éra Čau lidi a zcela vymyšlené plebejské image Babiše na sítích. První velké neetické nákupy botů, pouštění postů do spřízněných skupin před vypuštěním do světa atd. Odpovědí konkurentů jsou anonymní účty, které ovšem nikdy nezafungují (Šuman). Volby 2017 jsou první volby včetně neetické politické komunikace na sítích, Babiš je v ní však stále výrazně lepší. Novináři se zcela podvolují algoritmu, porušují kodexy svých médií, o půlnoci se bez jakéhokoliv postihu účastní přisprostlých diskuzních výměn, s nadšením ukazují svou omezenost a netoleranci. To nejlajkovanější další den přepisují do názorových rubrik.

  • Všichni proti všem (od roku 2018). Zásadní prohra v roce 2017 donutila opoziční týmy výrazně podpořit politický marketing na sítích. Zatímco Facebook je stále doménou Babiše a s frustrovanými facebookovými skupinami se naučí pracovat Tomio Okamura, opozice to zkouší s Twitterem. Ten český je velmi specifický, z 800 tisíc je 500 tisíc v Praze, jde velmi snadno před médii předstírat, že pár retweetovaných pražských účtů je názorem celé republiky. Zároveň Twitter slouží jako agenda setting. Zakládají se první farmy anonymních účtů, schopní anonymní jedinci dokáží bez jakékoliv odpovědnosti útočit na nepohodlné novináře a další veřejné osoby. Úspěšně tak před sněmovními volbami dokáží dle vzorců Putinovy trollí armády rozmlžit jakékoliv nepohodlné téma od rušení superhrubé mzdy po hlasování o nedůvěře vládě, na jejímž konci by bylo předání kompletní moci prezidentovi. Mnozí novináři, a to včetně zpravodajců, zcela rezignují na svou roli, soutěží o co největší porci lajků a stávají se užitečnými idioty připraveného stranického marketingu a projektů jako je Babiš junior, hlavně ať je z toho alespoň tisíc lajků.

Co bude dál? Asi velká deziluze. Nejprve v politickém marketingu. Marketéři Spolu jsou nadšení, jak skvěle ovládli závěr kampaně oběma linkami: jednou uvážlivou, „rozumnou“, billboardovou zaměřenou na maloměsto; druhou brutální, zastrašující a konfrontační na sítích pro velkoměsto. Ve skutečnosti to byla ale opět kampaň Babišova týmu, jen tentokrát až příliš úspěšná a tím pádem chybná. Nejen že v závěru ke Spolu vytlačili více Pirátstva, než chtěli, ale také výrazně svou dryáčnickou kampaní zvedli účast a pohřbili své partnery. Přínos kampaně Spolu tkvěl pouze v tom, že byla zcela nijaká. To není vzorec, který se dá opakovat.

Další procitnutí nepochybně čeká média. Pokud skončí éra Babiše a Zemana, co s novináři, kteří místo žurnalistiky honí lajky na sítích, šíří dezinformace, uráží všechny kolem sebe a stávají se zcela nedůvěryhodní pro širší publikum?

Odpověď neznám, já se jdu na chvíli schovat na LinkedIn.

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou. 

A teď už k aktuálnímu newsletteru, který si můžete přihlásit k odběru do své mailové schránky.

Obce přemohly stavební zákon

Asi to mnohého zarazilo. Stavební zákon připravený a schválený minulou vládou byl mocně kritizován tehdejší opozicí a nynější vládou jako zcela katastrofický. Jenže nyní se právě tento údajný paskvil stal podle ankety Deloitte zákonem roku. Jak je to možné? Protože není vůbec tak špatný, jak se v kampani z politických důvodů tvrdilo. Po mírných úpravách klidně může platit a zrychlit zoufale pomalé stavební řízení v Česku.

Ministerstvo pro místní rozvoj nyní zákon předělává a já mám k dispozici osnovu změn. Vybírám základní cíle úprav.

  • v 1. pololetí roku 2022 předložit úpravu nového stavebního zákona tak, aby bylo zajištěno rychlé, transparentní, digitální a občanovi blízké stavební řízení prostřednictvím Portálu stavebníka,

  • zabránit kolapsu stavebního řízení v České republice, který by byl důsledkem destrukce smíšeného modelu veřejné správy a ve spolupráci se samosprávami a kraji (Svaz měst a obcí České republiky, Sdružení místních samospráv ČR a Asociace krajů České republiky) změnit nový stavební zákon a zachovat stavební úřady na místní úrovni, kde rozhodují se znalostí prostředí,

  • ponechat Specializovaný a odvolací stavební úřad pro strategické a rozsáhlejší liniové stavby,

  • stavební řízení udělat předvídatelným, přizpůsobit jej různým typům staveb,

  • zavést, aby stavebník jednal pouze s jedním úřadem, který si sám zajistí další podklady,

  • zavést institut jednotného závazného stanoviska.

Některé opravy jsou v pořádku, bohužel ale ne všechny. Nedochází k tomu nejpodstatnějšímu, a to je vyřešení systémové podjatosti, protože starostové si vybojovali své a dál tak bude pokračovat soudní pingpong pro podjatost.

Celkem je novelou navrhováno zachování 371 obecních stavebních úřadů. Krajské úřady budou v této soustavě vykonávat stejně jako dnes působnost nadřízeného správního orgánu vůči obecním úřadům, přičemž nově budou v prvním stupni povolovat některé významnější stavby, např. stavby, které podléhají posouzení vlivů na životní prostředí. Obecní úřady a krajské úřady budou vykonávat činnost na úseku povolování staveb v přenesené působnosti.

Je velká otázka, jak bude fungovat jednotné závazné stanovisko a zda nebude zase vše zpomalovat. Posílení ochrany životního prostředí je v pořádku, ale takto nelze dosáhnout slíbeného zrychlení.

Z pohledu dotčených orgánů dochází oproti platnému stavebnímu zákonu ke změně v původním pojetí integrace dotčených orgánů. Dotčené orgány, které dnes nejsou součástí státní správy, integrovány do stavební správy nebudou. Náhradou za tuto změnu je ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí navrhováno zakotvení tzv. jednotného závazného stanoviska, které bude sloužit jako podklad pro stavební úřad v řízení o povolení záměru. Toto jednotné závazné stanovisko bude obsahovat podmínky a posouzení všech dotčených veřejných zájmů v oblasti ochrany životního prostředí.

V pořádku je naopak znovuzavedení územního plánování, tedy opětovné zavedení politiky územního rozvoje jakožto strategického nástroje územního plánování na úrovni státu.

#ToPodstatné: Dosáhneme i po těchto změnách stavebního zákona politiky garantované zrychlení stavebního řízení?

Lepší kvalita života? Zapomeňte

Na vládu jde výstraha, že rozvoj České republiky notně kulhá. V roce 2017 se slavně schválila strategie Česká republika 2030, který měl zajistit dlouhodobě úspěšnou zemi. Za tím účelem strategie stanovila v šesti klíčových oblastech 27 strategických cílů rozdělených dále do 97 specifických cílů. První tři roky naplňování ČR 2030 byly vyhodnoceny v roce 2020 a dopadlo to děsivě. Nejen že se nepokročilo, dokonce nebylo někdy ani možné zjistit jak moc.

Zpráva konstatovala, že většiny cílů ČR 2030 nebylo zatím dosaženo. To není překvapivé a samo o sobě by nemuselo být důvodem ke znepokojení. Varující však je, že v mnoha cílech byl pokrok tak malý, že jsme téměř ve stejné situaci jako v roce 2017 a že ani dlouhodobý trend není příliš povzbudivý. Závažná je rovněž skutečnost, že u některých cílů bylo pro nedostatek informací prakticky nemožné posoudit míru jejich dosažení.

Takže teď rychle vznikl materiál, jak bílá místa zaplnit smysluplnou politikou. Je to 150 stránek nejrůznějších detailních návrhů, které v základní osnově lze najít na https://www.cr2030.cz/.

Je to smutné čtení restů, které v mnoha případech trvají už desítky let a zlepšení není na obzoru. Uvedu třeba příklad sociálního bydlení.

V současné době neexistuje legislativní úprava sociálního bydlení, je na samotné obci, zda se rozhodne ho na svém území realizovat, v jaké podobě a jestli jej prováže s jinými službami. V praxi často dochází k tomu, že do obcí, které mají zodpovědný přístup ke svým občanům v bytové nouzi se přestěhovávají osoby v bytové nouzi z obcí, které jejich bytovou situaci neřeší. Věcný záměr zákona byl v roce 2018 připraven, ale nebyl nakonec vládě předložen k rozhodnutí. V parlamentu aktuálně projednávaný návrh zákona o dostupném bydlení (poslanecká iniciativa) není dostatečný, protože neřeší podporu bydlení pro lidi ohrožené bytovou nouzí, nýbrž jen podmínky výstavby a provozování neziskového bydlení (zakládání veřejně prospěšných společností, které mají poskytovat (stavět) dostupné bydlení). Záměr zákona o sociálním bydlení je sice obsažen v platných strategických materiálech (Strategie sociálního začleňování, součást cíle 4.6 Zvyšovat dostupnost bydlení pro osoby ohrožené vyloučením z bydlení nebo po jeho ztrátě, 2021–2030), akční plán této strategie pro léta 2021–23 však formuluje pouze neurčitý závazek „Pokračování v přípravě a předložení zákona o sociálním/dostupném bydlení, případně jiného legislativního návrhu, který by směřoval k zajištění sociálního/dostupného bydlení.“, které může v roce 2023 skončit tím, že se za řešení problému označí třeba právě aktuálně projednávaný zákon o dostupném bydlení.

Tolikrát už politiky slibovaný a nikdy neschválený zákon o sociálním bydlení je dobrý příklad, jak se politikům útěk před zásadními reformami nevyplácí. Těžko se jim nyní stanovuje a obhajuje základní podpora pro ubytování ukrajinských uprchlíků, když podpora sociálního bydlení domovskému obyvatelstvu už dekády chybí.

#ToPodstatné: Má smysl dál se Strategickým rámcem ČR 2030 pracovat, nebo je to mrtvě narozené dítě?

Provizorní rozpočtová matrjoška

Ministerstvo financí patřilo vždy k jedněm z nejlépe fungujících úřadů s kvalitními podklady. Bohužel řádění ministrů ANO udělalo své a schopní úředníci se neodpočinou od politické propagandy ani za ministrování ODS.

Ministr financí Zbyněk Stanjura se naposledy při prezentaci plnění rozpočtu za první čtvrtletí roku kasal, jak pěkně to stát s rozpočtovým provizoriem zvládl a on srazil schodek o 100 miliard.

Vše je také vepsáno do ministerského dokumentu. Místo suchých čísel tam máme propagační kapitolky jako „Zodpovědné protiinflační vládnutí“ či „Nové výdaje bez zvyšování daní“.

Stačí se ale podívat do střev této propagandy a už to tak růžové není. Připomíná to matrjošku, kdy je nutné vždy vyndat menší a ještě menší figurku a nemá to konce.

Stanjura oslavoval sražení rozpočtu oproti Babišovi o 100 miliard. Jenže to z nemalé části udělaly dodatečné inflační příjmy. Takže úspory na provozu státu jsou jen 77 miliard. Jenže to také není konečné číslo. Sražení kapitálových výdajů o 15 miliard je extrémní číslo, navíc to je například u rušených armádních zakázek – jak nyní vidíme – i velmi nebezpečné. Takže jsme u matrjošky běžných výdajů za zhruba 62 miliard. Jenže je třeba se podívat na takzvané užší výdaje, tedy to, co opravdu stát na sobě ušetřil. A jsme u pouhých 13 miliard a plošně tupě škrtnutých devíti miliard na vrub platů státních zaměstnanců, které se jim během pádivé inflace zase stát stejně dříve či později alespoň v nějaké míře dorovná. A to tu máme ještě trapně poschovávané výdaje jako například nutných 14 miliard do zdravotnictví, které stát stejně zaplatí, jen je ministr přesunul zatím do účetnictví zdravotních pojišťoven.

Celá ta komedie s rozpočtovým provizoriem je tedy reálně o mínus 13 miliardách, což se klidně mohlo udát jedním koaličním pozměňujícím návrhem v prosinci a od Nového roku by zde mohl být klasický jízdní plán dvou bilionů, který jistě potřebuje zásadní změny, ale rozhodně ne takto nahodilé.

Ale to by zas nebylo čtvrt rok pěkné propagandistické divadlo.

#ToPodstatné: Stálo rozpočtové provizorium vůbec za to?

Osamocené Česko bez asignací

Parlamentní institut udělal potřebnou studii o daňových asignacích jako nástroji financování neziskového sektoru. Obzvlášť mě to těší, protože nutnost daňových asignací jako zdroji financování sociálního systému jsem podrobně navrhoval v obou mých knížkách o stavu republiky Jak probudit Česko (2017) a Česko versus budoucnost (2021).

Bohužel jsme stále jako kůl v plotě:

Česká republika je jedinou zemí V4, která tento nástroj zaveden nemá, i když již byly zaznamenány pokusy o jeho zavedení. V roce 2001 byl na jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR předložen poslanecký návrh na zavedení daňových asignací, jenž však nezískal podporu a byl zamítnut. V roce 2005 byl v rámci novely zákona o daních z příjmu předložen poslanecký pozměňovací návrh, jež zaváděl možnost asignací, nebyl však přijat.

Samotná daňová asignace snižuje příjem státu o výši asignovaných příspěvků a zvyšuje příjem neziskových organizací, pro které je určená, právě o tyto příspěvky. Zároveň ale může dojít k jinému přerozdělení finančních prostředků – například snížení poskytnutých dotací, snížení darů od fyzických osob, zrušení možnosti odečíst poskytnutý finanční dar ze základu daně – a tím pádem k dodatečnému poklesu příjmů pro neziskové organizace, kterých se asignace týká a k navýšení státního rozpočtu v uvedených oblastech.

Ekonomická argumentace pro i proti daňovým asignacím je známá. Já vedu argumentaci ale tím směrem, že v postkomunistické etatistické a notně apatické společnosti se efekty asignací násobí tím, že přispívají k většímu zájmu obyvatel o okolní sociální systém. Ne náhodou se daňové asignace hodně rozmohly v postkomunistické Evropě právě na povzbuzení soudržnosti občanské společnosti.

Daňovou asignaci zavedly dosud pouze země střední a východní Evropy. Daňovou asignaci tak mají zavedenou v Maďarsku, Litvě, Polsku, Rumunsku, na Slovensku a ve Slovinsku. Často byla daňová asignace zavedena jako náhrada za daňové úlevy na dary (jež ve výsledku mohly přinést neziskovému sektoru více peněz). Nově zavedlo tento nástroj také Estonsko, jedná se však pouze o možnost asignovat přeplatek daně, nejedná se o asignaci části daně.

#ToPodstatné: Jste pro nějakou formu daňové asignace? Jak by měla vypadat?

#ToPodstatné: Státní platy musí být konkurenceschopné

Nejvíce reakcí se mi sešlo na otázku z minulého newsletteru: Je správné v této inflační situaci vůbec nezvyšovat platy v eráru?

Rozumní lidé ve státním, ale i v soukromém sektoru se jednoznačně shodují, že při 13procentní inflaci zmrazit plošně platy může jen ekonomický šílenec. Shoda ale není, jak by se mělo přidávat. Nejprve názor manažera z jednoho ministerstva.

Přidávat je třeba „dole“, tedy lidem s nižšími platy, pro které může být desetiprocentní inflace skutečný problém; zaměstnanci ve vyšších patrech „potravního řetězce“ by měli být schopni nějaký finanční diskomfort po určitou dobu snést, i proto, že poslední předkrizová zvyšování nebyla úplně nezanedbatelná, a to ani nemluvím o daňovém balíčku, který úspěšně rozvrací veřejné finance. Přidávání „odspoda“ se ale bohužel zatím nedělo - tabulky se upravovaly plošně, a to buď o paušální částku (přičemž 1000 Kč pochopitelně znamená něco úplně jiného pro člověka s platem 20000 a 50000), nebo o procenta, která jsou ještě problematičtější, protože zákonitě vedou k tomu, že ti s nejvyššími platy dostanou nejvíce.

A ještě jeden ostřejší příspěvek do debaty:

Debata o platech ve veřejném sektoru je u nás neuvěřitelně zkreslená nesmyslnými prohlášeními různých „ekonomů”, že průměrným plat ve veřejném sektoru nemá být vyšší než v soukromém a opak že značí problém. Ve skutečnosti státní zaměstnanci mají úplně jinou vzdělanostní strukturu, ale také zastávají jiné pozice. Soukromý sektor třeba nezaměstnává žádné policisty, vojáky, hasiče nebo soudce, což jsou lidé s nadstandardním platem. Špičkový lékaři také většinou pracují pro stát. Většina státních zaměstnanců navíc tvoří učitelé, u kterých existuje společenská dohoda, že jejich plat má být ve výši 130 % průměrného platu. Pak logicky musí být plat ve veřejné správě nadprůměrný. Je to jako se divit, že například mzda ve finančním sektoru je vyšší než je průměr. 

Přesto že máme inflaci přes deset procent a platy v soukromém sektoru rostou, úřednické platy jsou už více než dva roky zmrazené. To má naprosto destrukční vliv hlavně na pozice, kde dlouhodobě existuje obrovský rozdíl mezi tím, co platí stát a co nabízí soukromý sektor. 

Týká se to převážně IT pozic, kde jsou státní platy v některých situacích 2-3 krát nižší. Zkušení zaměstnanci odcházejí, nové za současných podmínek prakticky nejde zaměstnat (nástupní plat programátora s VŠ ve státním sektoru je na úrovni prodavačky v Lidlu). To vede k různým kličkám, kdy se využívá státních podniků (které jsou sice placeny z 90 % ze státního rozpočtu, ale už se na ně nevztahují pravidla pro pro úředníky a také se ironicky nepočítají mezi státní zaměstnance) nebo zaměstnávání na švarcsystém. Ne všechny úřad takové kličky mohou využívat a tak jsou státní IT systémy drahé, nekvalitní a dodávané pozdě. Stát tak platí ve výsledku více, než kdyby měl kvalitní lidi interně. 

Výbornou ukázkou tohoto problému je současná situace na MMR, které má sice podle slov ministra Bartoše na nový systém pro stavebních řízneí připraveno 1,6 miliardy, ale i poslední interní zaměstnanec pracující na tomto projektu mu dal výpověď. Datum dokončení se tak už teď posouvá až na rok 2024.

Státní platy musí být především konkurenceschopné, pokud chce stát dodávat svým občanům kvalitní služby za odpovídající náklady. Vláda by si měla co nejdříve nechat zpracovat porovnání se soukromým sektorem a rozdíly vyrovnat - přidat tam, kde je potřeba a ubrat tam, kde třeba stát zaměstnance přeplácí. Bez kvalitních úředníků jejich plány mohou skončit fiaskem.

#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!