Babišovy možnosti, plán strategické nekomunikace a milovníci umění v Praze

19. 9. 2022

Proč Andrej Babiš vůbec chodí k soudu ve své korupční kauze, když ještě nedávno dělal jako by neexistovala? Omluvil se až když byl na programu výslech Andreje Babiše mladšího. Dny předtím expremiér trávil tím, že kazil svým obhájcům práci, skákal všem do řeči a dělal vše pro to, aby si znepřátelil soudce Jana Šotta. Jaké má šance v celkem primitivní korupční rokrádačce asi tuší sám, když už vykřikuje, že je to „politický proces“. Co chce vlastně tímto devastujícím chováním docílit?

První možnost: Chce se u soudu podle svého nejlepšího svědomí a vědomí očistit a všem to vysvětlit. Nepravděpodobné. Z 30 let soudních sporů o nejrůznější nepřítelská převzetí firem dobře ví, že jeho drazí právníci udělají nutnou práci lépe bez něj než s ním. Ne náhodou Babišova žena, její bratr i dcera odmítli vypovídat.
Druhá možnost: Chce na sebe strhnout všechnu pozornost a dotlačit republiku v krizi k předčasným volbám. Nepravděpdobné. I kdyby vláda Petra Fialy byla sebeméně populární, jedno ji spojuje – ani za nic kývnout na předčasné volby. Sám Babiš přiznal, že jím vyvolané hlasování o nedůvěře vládě ve sněmovně nemělo žádnou šanci a Fiala hned tak nepadne.
Třetí možnost. Rychle prohrát soud. Zdánlivě nelogické, ale velmi pravděpodobné. Přitom je to možnost, o které se vůbec nemluví. Jeho spřízněnec Miloš Zeman opakovaně prohlašoval, že Babišovi udělí milost. Za premiérování Babiše by to šlo, předseda vlády by kontrasignoval milost pro občana Babiše. Nicméně situace je nyní jiná a prezident sice dál „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“, ale musel by u toho být podpis Fialy. To je velmi nepravděpodobné. Ovšem po rozsudku se přesouváme o článek výše, kde prezident „odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“. A zde už podpis premiéra není nutný.

Pokud tuto strategii Babiš sleduje, pak jeho aktuální chování u soudu „čím hůře, tím lépe“ s cirkusovým chováním, ale minimem zdržování dává smysl. A když sebou soud hodí, může prezidentskou kandidaturu oznámit již jako omilostněný.

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru, který si můžete přihlásit k odběru do své mailové schránky.

Novinka: Chaotický plán stategické komunikace státu

Mám k dispozici dlouho očekávaný „Návrh systému strategické komunikace státu“, který ještě musí schválit vláda. Jde bohužel o jednu velkou tragédii, která s efektivní strategickou komunikací nemá mnoho společného.

Zmatená jsou již východiska nové politiky. StatCom je v úvodu definována jako „systém umožňující státnímu aparátu jako celku koordinovaně, efektivně a včasně předávat informace cílovému publiku, a to jak průběžně a preventivně, tak v reakci na konkrétní krizovou situaci“. Buď ale má jít o systém pro „konkrétní krizové situace“, nebo o „průběžnou a preventivní“ komunikaci. Obojí nejde.

V českém pojetí to tedy má být úplně vše ve stylu pejska a kočičky. Pro domácí publikum i pro zahraniční, pro konkrétní situace i pro „hodnotové ukotvení společnosti“. Ze všeho nejvíce to připomíná popis permamentní komunikační kampaně té vládní většiny, která má zrovna moc:

Zvládnutí této disciplíny ze strany vládních institucí posiluje důvěru občanů ve státní instituce, hodnotové ukotvení společnosti, odstrašuje případné protivníky a ujišťuje společnost o tom, že je stát připravený nejen na zvládání krizí a čelení vnitřním a vnějším hrozbám, ale i na výkon státní moci ve prospěch vlastního obyvatelstva. Základním nástrojem strategické komunikace je pravdivé sdělení podané srozumitelnou formou a vhodnými komunikačními kanály.

Neschopnost si vůbec stanovit, co česká vláda od strategické komunikace očekává, nevyhnutelně vede k odkazování na zcela rozdílné zahraniční inspirace. Na jednu stranu se chce český systém inspirovat „průkopníkem na poli využívání strategické komunikace“, britskou Government Communication Service. To je komunikační agentura britské vlády, která průběžně promuje vládní priority. Hned o odstavec dále jsou ale zas inspirací „systémy baltských zemí“, které se zaměřují na na boj s ruskými dezinformacemi a propagandou. Ty ale pracují v úplně jiném nastavení než GCS.

Vzhledem k tomu, že autoři nejsou schopni vůbec říct, co chtějí, tak raději přikračují k ilustraci konkrétními příklady. Těmi jsou „situace“ jako Vrbětice, Covid či nyní „Kampaň posilující povědomí o činnosti státu související s růstem inflace a energetickou krizí“. Jak chtějí ale autoři stejným způsobem řešit unikátní situaci, kdy během dnů či spíše hodin je třeba informovat o ruském úroku na území Česka, a situací, kdy tu několik let trvá epidemie či nedostatek energií?

Jediným hmatatelným výsledkem plánu tak je požadavek na další budování úřednického aparátu, byť v dokumentu není ani stanoveno, jak bude upravena podřízenost a odpovědnost jednotlivých složek státu vůči koordinátorovi strategické komunikace.

Skutečná strategická komunikace se hodí pro krizové situace či silně omezenou agendu. To by vláda opravdu potřebovala, svědčí o tom nezvládnutá komunikace Vrbětic za minulé vlády či například vypínání proruských dezinformační webů za vlády současné. To, co ale nyní kabinet vydává za strategickou komunikaci, to se ze všeho nejvíce blíží okamžité propagaci vládních rozhodnutí za erární peníze.

Aktuálním příkladem může být zoufalá snaha premiéra se ztotožnit s cenovými stropy na energie, o kterých půl roku tvrdil, že to může napadnout jen extrémisty a „falešným energetickým prorokům“ ještě poslední srpnový den věštil, že nic takového nemůže nikdy fungovat. Je jistě teď možné vynaložit obrovské mediální úsilí na popření toho, co ještě před třemi týdny premiér říkal, ale alespoň tomu neříkejme stategická komunikace.

Správné rozdělení úloh má být takové, že politici dělají smysluplně svou práci a neustále si neprotiřečí. Experti na strategickou komunikaci pak mají jasné a úzké zadání, co v souladu s bezpečnostními prioritami státu efektivně propagovat. Tak to v Česku ale nechodí a asi ani nebude.

#ToPodstatné: Jak by měla vypadat strategická komunikace Česka?

Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Komentář: Nic. Pořád nic. A pak všechno všem jako za Babiše. Vláda se stropem riskuje

Plošné zastřešení cen je radikálním krokem, který si nakonec nemusí sednout s tím, co chystá Brusel. Navíc bude pomáhat i těm, kteří to nepotřebují. A nemotivuje k nutným úsporám.

Celý komentář si přečtěte na Aktuálně.cz.

Analýza: Pospíšilova mocenská síť míří v Praze ke znovuzvolení

Pražská koalice Spolu napjatě čeká, co jí voliči křížky udělají s kandidátkou. Po mimořádném úspěchu tohoto uskupení ve sněmovních volbách, kdy pod vedením Markéty Pekarové Adamové kandidátka získala 40 procent hlasů, vše vypadalo, že si zde pravice může zopakovat „bémovský“ výsledek z roku 2006. Klíčový zákulisní hráč Jiří Pospíšil navíc úspěšně vyvedl pražskou TOP 09 ze spojenectví se současnou magistrátní koalicí a přivedl ji právě do Spolu. Přestože v zákulisí v trojice stran válčila o pořadí na kandidátce, nakonec se našel kompromis. ODS před mlašími členy vsadila na lídrovství exprimátorem Bohuslavem Svobodou, topka se spokojila s druhým místem pro Jiřího Pospíšila a lidovci Jana Wolfa skousli, že na třetí místo před ně proklouzne reálný vládce pražské ODS Zdeněk Zajíček.

Teď vše pro Spolu vypadá mnohem hůře. Stárnoucí Svoboda naprosto nezvládá roli lídra, což není ale jeho chyba, nýbrž nesoudnost pražské ODS, která se ještě v jeho 78 letech chtěla přiživit na lékařově popularitě, i když jemu samotnému se do kandidatury již nechtělo.

Hlavním problém je ale Jiří Pospíšil, který celé kandidátce může velmi ublížit. Zároveň však jeho kauza dobře ukazuje, kdo reálně v Praze vládne. Po vypuknutí kauzy Dozimetr všichni vysoce postavení politici, kteří byli v kontaktu s Michalem Redlem, padli. Jen Pospíšil odmítl odstoupit alespoň z nějaké ze svých mnoha funkcí.

Jak ale mohl ustát svou pozici, když ho k odstoupení vyzvala dokonce i předsedkyně jeho vlastní strany a nesporná vítězka z pražských sněmovních voleb Pekarová? To je jednoduché. Pospíšilova pražská mocenská síť je za ta léta velmi dobře utkána.

Pospíšil kumuluje funkce europoslance a zastupitele hlavního města Prahy, což paradoxně není to nejpodstatnější. Na volebních listinách své politické funkce přeskakuje a je „politik a správce Musea Kampa“. Úspěšné muzeum moderního umění je totiž pro Pospíšila už léta klíčové. Orgány prestižního muzea obsazuje už roky obsazuje důležitými pražskými politiky, tedy kolegy. K tomu, aby Pospíšil opustil pražskou kandidátku, nevyzval ani lidovecká jednička Jan Wolf, který je členem dozorčí rady muzea. Ani šestka kandidátky Aleksandra Udženija, který dozorovala muzeum ještě před pár lety. A ani vždy hlasitá bojovnice proti korupci a šetnáctka kandidátky Hana Marvanová, která také několik let strávila v dozorčí radě. A ani jednička kandidátky Svoboda, který do jako primátor kdysi vstoupil rovnou do správní rady.

Klíčovou lokální spojkou pro přízeň Prahy 1 je pak starosta této městské části Petr Hejma, letitý člen ODS, který pak odešel do STAN a spolu s mocným sponzorováním hnutí vyrostl až do starostenské židle. Ten je ve správní radě.

A kooperace se daří. Hejmova Městská část Praha 1 s muzeem čile spolupracuje, tento rok si objednala třeba panelovou výstavu k majáles i s katalogem. Výtečně pokračuje i spolupráce s Prague City Tourism, kde v dozorčí radě zasedá Jan Wolf. A pak je zde i mnoho propagačních spoluprací. S prestižním muzeem chce spolupracovat kde kdo, například i Kolektory Praha. Proč má ale kilometry sítí v podzemních tunelech promovat právě muzem moderního umění, to ví asi jen předseda dozorčí rady této městské instituce Petr Hejma.

Proti této sestavě opravdu neměla Pekarová se svou výzvou k odstoupení nejmenší šanci. Je stále možnost, že pražští voliči ještě Pospíšila vykřížkují, ale komunální křížky jsou mnohem méně mocné než sněmovní kroužky. Navíc Spolu bude mít hodně mandátů, takže Pospíšil si zastupitelstvo udrží, byť možná z nižší pozice. Síť milovníků kvalitního umění by měla bez problému ovládnout Prahu.

#ToPodstatné: Jaká pravidla potřebujeme pro střet soukromých a veřejných zájmů komunálních politiků?

Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Komentář: Zeman mstitel. Včera Balák, dnes stopka pro žalobce. Zítra milost pro Babiše?

Dosluhující prezident se definitivně ujistil, že i tato vládní většina se ho bojí. Vše tak směřuje k velkému finále, ze kterého se republika nejspíš bude vzpamatovávat roky.

Celý komentář si přečtěte na Aktuálně.cz.

Marek Antoš: Preventivní zkoumání protiústavnosti nezavádějme

Nemalý zájem mezi právníky vzbudily dva texty v minulém newsletteru. Smutný popis předvolebních pravidel od advokátky Pavly Krejčí a záměr ministra Michala Šalomouna zlepšit kvalitu zákonů zapojením špiček už při jejich tvorbě.

Za všechny reakce děkuji, vybírám tu od ústavního právníka Marka Antoše s velmi případnou poznámkou k Ústavnímu soudu:

Zaprvé chci moc poděkovat za text Pavly Krejčí, která mi mluví z duše. Řešení se nehledá snadno, protože větší regulace volebních kampaní s sebou nese zase jiná rizika, ale snad by se alespoň dalo zavést nějaké zrychlené soudní řízení, v němž by ještě před volbami bylo možné řešit největší excesy. Ale dost odpovědnosti za současný stav má i Ústavní soud, protože právě tím citovaným nálezem ve věci Nádvorník tak výrazně rozvolnil pravidla, že ani kdyby zákonodárce chtěl (jakože nechce), nemohl by vyřešit všechno.

A zadruhé chci trochu polemizovat s tím, co píšete o posílání zákonů Ústavnímu soudu. Myslím, že řešit tím preventivně protiústavnost by nebylo šťastné. Náš model stojí na následné kontrole ústavnosti, což je dobře. Ústavní soud díky tomu nerozhoduje o všem (a povrchně), nýbrž jen o věcech, které někdo navrhne. Nerozhoduje pod časovým tlakem v rámci připomínkového řízení, nýbrž má tolik času, kolik k řádnému projednání potřebuje. Není omezen jen na vlastní úvahy soudců, nýbrž má k dispozici argumentaci účastníků, kteří mohou upozornit na aspekty, které by soudce nenapadly. A rozhoduje v době, kdy už mohou být patrné reálné dopady zákona, které při jeho přijímání třeba ani nikoho nenapadly. Můžete namítnout, že to není buď – anebo, protože o žádnou z těchto možností by ÚS nepřišel, jen by získal další možnost k vyjádření už v rámci legislativního procesu. Mám ale obavu, že by to vliv mělo, protože by se vlastně stával podjatý: když už jednou – byť jen na základě povšechného posouzení – někdo vyjádří určitý názor, může být pro něj trochu nepříjemné následně přiznat, že se mýlil. Myslím, že by to platilo i pro Ústavní soud. Z toho, jak návrh popisujete, mi ale připadá, že tak ve skutečnosti uvažuje i ministr Šalamoun, když mu chce posílat jen ústavní zákony, které – v zásadě – Ústavní soud přezkoumávat nemůže. Efekt, který si od toho slibujete, však tím pádem asi nenastane.

#ToPodstatné: Souhlasíte?

Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Václav Gráf: Hodnocení RIA se už musí posunout dál

K možným změnám hodnocní zákonů z dílny ministra Šalomouna napsal reakci i Václav Gráf, který byl u vzniku RIA před 14 lety, ale jeho hodnocení dosavadní praxe tedy moc pozitivní není. Děkuji!

Moderní regulační dohled je synonymem pro používání kvantitativních nástrojů hodnocení politiky (Costs-Benefit analýza, Hodnocení dopadů regulace (RIA), Prohlášení o dopadech regulace atd.). Pravidla pro RIA byla v ČR přijata v létě 2007 a první návrhy zákonů s RIA procházeli legislativním kolečkem od ledna 2008.

A slovo kvantitativní je klíčové. Máme již 14 let platnou metodiku, ale chybí nám kvalitní analytické podklady od předkladatelů, nejčastěji ministerstev. Důvodové zprávy (a současně RIA) by měly být postaveny na tvrdých datech, finančních modelech různých scénářů, predikcích, a aktivním sběru dat o dotčených subjektech (vč. například alternativních dat jako je scrapování nebo analýza sentimentu na sociálních sítích)._

Současně bychom měli změnit způsob dohledu a oponentury nad kvalitou důvodových zpráv a RIA. Současný model Komise pro RIA, které je součástí Legislativní rady vlády by se měl transformovat z nezávislého poradního orgánu do analytického útvaru, který by tvrdě oponoval předkládané RIA, případně doplňoval o další varianty a scénáře.

To by mělo zvyšovat tlak na kvalitu výstupů ministerstev a souběžně vytvářet interní zhodnocení pro samotného předsedu vlády, který by tak získal vlastní vstup o reálných dopadech nebo rizicích nové regulace. Tento interní orgán by šlo tedy připodobnit ke controllingu nebo interního consultingovému týmu pro board obchodní společnosti.

Nějakou formu orgánu, který dohlíží na kvalitu regulace mají všechny země OECD. Liší se ve funkci, organizačním umístěním, povinnostmi i zodpovědností. Posuzují legislativní návrhy nebo pouze návrhy regulace od nezávislý regulatorních orgánů. Zároveň mohou být organizačně zařazeny v rámci soudní moci, výkonné moci, nebo se jedná nezávislý a samostatný subjekt.

Původní inspirací pro většinu dohledových orgánů je americký Úřad pro informace a regulatorní záležitosti (U.S. Office of Information and Regulatory Affairs (OIRA), který vznikl již v 80. letech za Reganovy administrativy a je součástí Bílého domu. Měl jsem možnost ho rok zkoumat v rámci Fulbright stipendia, včetně pohovorů s jejich zaměstnanci a vedením ve Washingtonu DC. Zpovídal jsem analytiky, kteří měli double-PhD v oboru ekonomie i práva. Během mého pobytu v USA z vedení OIRA odcházel Cass Sunstein (spoluautor knihy Nudge, milovníci behaviorální ekonomie vědí). Jedná se o dohledový orgán, který má vysokou odbornou úroveň, ale zároveň si drží nezávislost v rámci Bílého domu.

Quis custodiet ipsos custodes?, tedy “Kdo hlídá hlídače?” ptal se v jednom se svých děl římský satirik Juvenalis. Stejnou logiku lze aplikovat i v případě legislativního procesu.

Má osobní zkušenost je z obou stran. Byl jsem spoluautor zákona i hodnocení RIA (jako úředník na MPO), ale byl jsem i na straně regulovaného subjektu, když jsem zastupoval digitální platformy při vstupu na český trh (Uber a Airbnb). Pochopit podstatu problémů, nákladů a hlavně benefitů, bohužel nepatří mezi standardní kroky. Hysterické výkřiky o snižování stavu úředníků by měly být nahrazeny diskusí, jak posílit analytické výstupy a schopnost práce s daty.>

#ToPodstatné: Souhlasíte?

Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Co číst (a poslouchat)

Životní standardy jdou dolů, může za to klima i konflikty… (graf: Economist)