Mladí a naštvaní, kombinátor Zajíček a registr škod po Putinovi

8. 5. 2023

Tušil jsem, že debata v podcastu Chyba systému o mladé generaci pro mě nedopadne nejlépe. A taky že ano. Jakmile se příliš začalo nasazovat na starší generace, nezvládl jsem je nehájit. Přitom se ale zcela shodnu s tím, že mladí nyní mají nepřeberně důvodů k naštvanosti.

K dlouhodobým problémům jako je klima či bydlení se přidávají těžko pochopitelné amatérské chyby současného politického establishmentu.

Z jednotných přijímacích zkoušek na střední se stalo popraviště celé jedné generace, protože centrální, krajští a obecní politici se vykašlali na zajištění dostatečných kapacit, ač jasnou demografii znají už 15 let. O tradičním výkonu CERMATu ani nemluvě. Protože tímto rokem ale silné ročníky nekončí, mladí mají plné právo již do příštích přijímaček požadovat radikální nápravu, extrémně rychlé navýšení kapacit gymnázií, lyceí a průmyslovek, tedy jinými slovy: bouřit se (v tomto případě bývalí budoucí středoškoláci jistě najdou shodu i se svými zoufalými rodiči).

Bouřit se ale mají i vysokoškoláci. V rámci bizarní disciplíny přepisování vlastního programového prohlášení vláda Petra Fialy potichu vymazala klíčový slib mladým o započtení doby studia do náhradní doby důchodového pojištění. Zároveň někteří vládní politici přemýšlí o prodloužení povinné odpracované doby z 35 let výše. To je doslova atentát na vysokoškoláky a i budoucnost chytrého Česka s vyšší přidanou hodnotou. Celou generaci by to posunulo k pragmatickému hledání toho nejjednoduššího bakalářského studia v kombinované formě, jen aby už mohli co nejrychleji pracovat, protože jinak se důchodu nikdy nedopracují.

Ač jsem tedy v podcastu měl pocit, že bych se měl zastat odstřelovaných starších generací, vůbec bych se zároveň nedivil revoltě mladých. Vlastně se divím, že tu ještě není.

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru, který si můžete přihlásit k odběru do své mailové schránky.

Po Babišově korporativismu přichází Zajíčkův

Jeden z nejhorších odkazů vlády Andreje Babiše bylo radikální rozmlžení toho, kde končí politika a kde začíná byznys. Příkladem byl nejen sám Babiš a jeho byznysové bránění zájmů Agrofertu politickými prostředky. Ale vláda dala zelenou zájmům okolí Miloše Zemana, rozebrání ministerstva průmyslu lobbisty či podřízení zájmů kdysi mocného ministerstva financí jednomu zeti jedné ministryně.

To vše mělo skončit. Jenže nekončí. Umístěnky neschopných straníků na důležité ekonomické posty se po sněmovních volbách daly ještě pochopit, to je politika. Méně už, že skoro všechny protikrizové politiky se nakonec děly mimo zdi oprávněných ministerstev. Nevhodné designování energetických cenových stropů v režii mocných hráčů a jedné poradenské firmy bylo asi tím nejhorším příkladem (teď to daňoví poplatníci musí platit).

Ale čeho je moc, toho je příliš. Nejmocnější muž ODS pro ekonomické otázky Zdeněk Zajíček aktuálně zatoužil po teplém místě ve správní radě Správy železnic a tento týden to pravděpodobně posvětí vláda. Proč je to nepřijatelný korporativismus? Není prostě možné být viceprezident Hospodářské komory (a kandidovat na její předsednictví), zároveň být místopředsedou nejvýznamnější vládní strany a ještě zvládnout vedení státní akciovky Správy železnic. A to vůbec nezmiňujeme bokovky jako faktické vedení Prahy a lobbování za ICT unii. Koho tam vůbec bude reprezentovat?

Nominační výbor si byl dobře vědom, kdo se o post uchází, jak ukazuje záznam jednání, který mám k dispozici:

„Výbor rovněž vyhodnotil mediální obraz nominované osoby se zvláštním ohledem na možné riziko negativní publicity v její minulosti, posoudil schopnost nominované osoby řádně vykonávat funkci, do níž byla nominována s ohledem na její časové dispozice, a konečně přihlédl též k potenciálnímu riziku střetu zájmů při výkonu funkce, do níž byla posuzovaná osoba nominována.“

Ale rozkaz zněl jasně, takže výbor tento střet zájmů doporučil. Ne, s koncem Babiše korporativismus v Česku rozhodně neskončil. I nový establishment se spoléhá na mocné kombinátory, kde není vůbec jasné, zda zrovna mluví jako demokratičtí politici, reprezentanti byznysu či jako najatí lobbisti. A ještě za to dostávají jako třešničku na dortu umístěnku do státních drah. Nepřijatelné.

#ToPodstatné: Jak v Česku zamezit všeprostupujícímu korporativismu? Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Novinka: Vzniká Registr škod po Putinovi a Česko bude u toho

V polovině května na summitu Rady Evropy v Reykjavíku by měl vzniknout „Registru škod způsobených agresí Ruska proti Ukrajině“. Podklady k vládnímu rozhodnutí mám již k dispozici. Takže o co jde:

„Registr škod má být zřízen jako orgán RE a jeho účastníky mohou být nejen její členové, ale i pozorovatelské státy (USA, Kanada, Japonsko a Mexiko), jakož i další nečlenské státy. Jeho úkolem bude přijímání žádostí k náhradě škody od fyzických a právnických osob, a rovněž ukrajinského státu, pokud jim škoda vznikla na území Ukrajiny v době od 24. února 2022 jako následek protiprávního jednání Ruské federace.“

Jinými slovy: zatímco spektakulární akce typu mezinárodního zatykače na Putina příliš efektivní nebudou, tento registr se může stát efektivním svorníkem všemožných nároků na Rusko a při jejich neplnění podkladem pro sankce. Sídlo Registru škod má být v Haagu s tím, že jeho pobočka by byla umístěna v Kyjevě. Právní status se bude řídit nizozemským právním řádem (resp. ukrajinským právním řádem) a hostitelskou smlouvou uzavřenou mezi RE a Nizozemským královstvím.

Česko bude účast něco stát, ale je nepochybně dobře, že se připojujeme:

„Roční rozpočet Registru škod se odhaduje přibližně na 7,1 mil. EUR, přičemž minimální roční příspěvek by činil 25 tis. EUR (max. 1,2 mil. EUR). Na ČR by dle předběžných odhadů vycházelo zhruba 86 tis. EUR ročně. Odhady nejsou nicméně v této fázi konečné a výše stanovených povinných příspěvků pro účastníky Registru bude záviset na výši dobrovolných příspěvků poskytnutých tzv. přidruženými členy (zejména Japonskem a USA).“

#ToPodstatné: Co lze a co nelze od vznikajícího registru čekat? Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Ztraceni v hazardní korupci

Těžko říct, zda je nyní největší korupční skandál vlády windfall tax či loterijní daň, to ať posoudí historie. Zatímco windfall tax, která se zastavila přesně před bankovním úvěrářem největší vládní strany, se už spektakulárně zhroutila, o novelu zákona o hazardních hrách se stále bojuje.

V krátkosti: Česko už roky nemá soustavnou koncepci regulace hazardu, protože na ministerstvu financí je vždy nějaký vyšší zájem (před deseti lety videoterminály, pak tvrdý hazard sponzorující strany, nyní loterie).

Je pravda, že nynější úprava není vhodná a i ta je výsledkem lobbingu, když za Andreje Babiše poslanec Ondřej Veselý znenadání ve sněmovně načetl a prosadil drakonické navýšení loterijní daně z 23 procent na 35 procent, tedy na úroveň nejškodlivějšího hazardu. Od té doby určité firmy mocně lobují, aby se Babišův odkaz napravil.

Ale lobují až moc. V situaci, kdy zadlužený stát musí řezat úplně všechny výdaje a navyšovat daně, duo Benda-Stanjura má za svou hlavní prioritu razantní snížení loterijní daně. Už to je hrozné. Přijatelné řešení by bylo případné jen velmi mírné snížení loterijní daně a o to větší zdanění nejtvrdšího hazardu (tady už ovšem zase úspěšně lobbují jistí sponzoři a bývalí senátoři).

Takže výsledkem je jako vždy zcela zničená regulace pro celý obor.

Mám již k dispozici zásadní připomínky, je jich více než dvacítka, což spolehlivě značí nedodělaný či ohnutý zákon.

Přemýšlím, co vybrat jako největší absurditu. Asi požadavek ministra Stanjury, podle kterého „poskytovatel připojení k internetu na území České republiky je povinen zamezit v přístupu k internetové stránce uvedené na seznamu nepovolených internetových her. Poskytovatel připojení k internetu na území České republiky je povinen zajistit, aby se při pokusu o přístup k takové internetové stránce uživateli namísto této internetové stránky nabídla informační internetová stránka o škodlivých účincích nepovolených internetových her.“

I IT laici asi už ví, kde je problém a taky na to upozorňuje asi desítka dalších úřadů. Citace z velmi diplomatické reakce například od úřadu místopředsedy vlády pro digitalizaci, že Stanjura neselhává jen jako ministr financí, ale i jako bývalý programátor:

„Tato povinnost je technicky nerealizovatelná. Poskytovatel připojení k internetu není koncovým adresátem komunikace mezi uživatelem a provozovatelem internetové stránky. Pouze na své technické infrastruktuře zajišťuje přenos dat. Je tedy možné, aby tento přenos zablokoval (což je dosavadní stav), není ale možné, aby změnil jeho obsah.“

Ministerstvo pro místní rozvoj či Úřad vlády zase připomínají Stanjurovi slib jeho vlastního úřadu, že do blacklistu těch, kteří nemohou hrát, přibudou co nejdříve lidí v exekuci. To ovšem pro finance nyní zjevně nebylo prioritou:

„Ministerstvo financí v roce 2020 oznámilo, že vytvoří maximální tlak na to, aby osoby čelící exekucím byly zařazené do „Rejstříku fyzických osob vyloučených z účasti na hazardním hrách“. Přesto k tomu do dnešního dne nedošlo, ačkoliv by to mělo výrazně pozitivní dopad.“

Asi největší potupou pro tento zlobovaný zákon je, že ani premiérův Úřad vlády se nedokázal se zákonem smířit a upozorňuje, že některé návrhy „jdou proti současným poznatkům v oblasti adiktologie“, mohou „podpořit rizikové hráčství“ a jdou tedy „proti deklarovaným cílům návrhu a cílů politiky v oblasti závislostí“.

#ToPodstatné: Kdy už konečně budeme mít ministra financí, který nebude rizikovou hrou pro celou společnost? Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

#ToPodstatné: Analýza české účasti v Inovačním fondu NATO

V minulém newsletteru jsem popsal chystané přistoupení Česka k Inovačnímu fondu NATO a říkal jsem si, že by to stálo na podrobnější rozebrání od odborníka. Naštěstí newsletter má čtenáře s rozhledem na důležitých místech. Takže zde je reakce od dlouholetého pracovníka ministerstva obrany, který materiál velmi dobře zná, ale z pochopitelných důvodů nechce být jmenován. Díky za důležitou analýzu!

„ČR do Inovačního fondu NATO investuje i přes nízkou návratnost a s vědomím, že většinu prostředků asi získají konkurenceschopnější žadatelé na Západ od nás. Pomoci by mohl fakt, že Praha byla vybrána jako jedno z devíti “akceleračních center” v jiném nástroji který NATO připravuje pro posílení vojenských inovací, s názvem DIANA (výběr Prahy je dílem práce CzechInvest, MO a ČVUT. DIANA je však odlišná od NIF ale rozsahem možná ještě důležitější - DIANA bude tvořit zadání, NIF pak “pouze” financování).

I když je to velký úspěch, zkušenosti z praxe ukazují, že jsme málokdy schopní si na tyto peníze v praxi sáhnout - např. z (trochu) obdobného nástroje EDF v EU je většina příjemců ze Západní Evropy a nikoliv proto, že by ”východních” žadatelů bylo málo. Nicméně i přesto dává krok smysl, neboť tím přispíváme ke společné obranyschopnosti v Alianci (a kupujeme si odpustek za horší naplňování jiných závazků).

Teď k tomu ne tolik pozitivnímu. MO dlouhodobě naráží na byrokratické problémy, kdykoliv se začne přemýšlet o rozšíření podpory výzkumu a vývoje (VaV). Mechanismus s placením přes Národní rozvojovou banku (resp. dceru Národní rozvojovou investiční), kdy se zjistilo, že MO nesmí provádět platby do NIF, předcházela tahanice mezi MF a MO (vč. dotazu na Alianci, zda by platba do fondu nemohla proběhnout přímo skrze ji). Po dlouhých debatách vznikl kompromis s NRB, který je prozatím jediný možný v právním řádu ČR. To samozřejmě není ideální, ne jen protože tím vstupuje další aktér do systému. Většinu práce na zapojení do NIF totiž nezabralo strategické přemýšlení o fondu, návaznost na DIANA, český obranný výzkum či obdobné evropské programy. Většina práce totiž musela být spálena na vymýšlení byrokratických obezliček v nepružném právním systému financování obrany obecně a obranného výzkumu specificky.

Kontext: státem prováděný obranný VaV je v ČR bohužel na velice nízké úrovni - jsme cca na čtvrtině předepsané hodnoty ukazatele v NATO. A to i s ohledem na to, že máme nadprůměrnou obranně-průmyslovou základnu a v komparaci s okolními zeměmi. Důvodů je více, nicméně třeba právě extrémně konzervativní zákon 130/2002 Sb. a další předpisy, kvůli kterým nelze např. přispívat bez souhlasu MŠMT na mezinárodní výzkumné projekty obranného charakteru. Z obranného VaV se tak stává prázdná nádoba, kterou naplňujeme zbytnými národními výzkumy pro dvě zbylé příspěvkové organizace MO (Vojenský technický ústav a Vojenský výzkumný ústav), kterým projekty VaV můžeme zadat sami, bez zbytečných obstrukcí, místo abychom např. prováděli grantové soutěže, přispívali formou rizikového kapitálu do start upů, sponzorovali veřejné vysoké školy v mezinárodních projektech VaV dvojího užití apod. Zkrátka máme zákon napsaný na dobu, která již pominula. Jádro vojenských inovací se nachází v soukromém sektoru a k tomu tak bude do budoucna přistupovat i NATO.

Otázkou zůstává, jak uchopit řešení. Oblíbeným návrhem mezi experty bylo vytvoření “vojenské” obdoby Státního fondu pro dopravní infrastrukturu. Takový “obranný fond” (neplést s nedávno propíraným zákonem o financování obrany) by byl elegantním řešením, mohl by např. vypisovat vlastní grantové výzvy, investovat rizikový kapitál atd. V širším smyslu by mohl fungovat i jako nástroj pro mitigaci zmíněného ESG (byť to je po Ukrajině politicky mrtvá věc, kterou jen dokola opakuje český obranný průmysl) nebo jako stabilní rozpočtový nástroj pro AČR, ale to už předbíháme.

Podstatné je však říci, jestli si skutečně může ČR dovolit zakládat další větev státní podpory VaV. Již při definování tzv. “přelomových a disruptivních technologií (EDT)” ve své vlastní (a nedokončené) Strategii k implementaci EDT či při sestavování materiálu k NIF, naráželo MO neustále na fakt, že v zastřešujících národních dokumentech k VaV jsou jako priority vyjmenované jiné kategorie než ty, se kterými pracuje NATO nebo EU. Těch je v NATO pro představu devět (AI, biotechnologie, kvantové technologie, vesmír, hypersonické zbraně, autonomie, big data, pohonné jednotky, pokročilé výrobní technologie), ale např. materiály AV ČR používají jinou terminologii a jiné priority. Úpravy těchto seznamů podle prirorit NATO a EU však musí přijít z centrální úrovně (napadá mne např. Rada pro VVI) neboť MO je v tomto ohledu příliš slabým hráčem např. díky výše popsané neschopnosti samostatně financovat VaV. Chápu tak frustraci MO, které se nechce do tak herkulovského souboje pouštět a radši si chce vytvořit vlastní nástroj.

Abychom ale příliš nezabředávali, pro začátek by stačilo alespoň upravit zmíněný zákon 130/2002 Sb. nebo udělit některé z mnoha státních entit možnost investování rizikového kapitálu do (obranného) VaV podle priorit NATO/EU. Tím by odpadlo krkolomné hledání cest např. pro platby do NIF a MO, potažmo stát, by mohl časem začít řešit rozvoj podpory VaV strategičtějším způsobem, např. podporou školství, tlačením na silnější vojenský výzkum apod.“

_#ToPodstatné: Pište mi #ToPodstatné!
_

Komentář: Čapí hnízdo si zaslouží soudní pokračování

Když v lednu soudce Jan Šott zprostil předsedu hnutí ANO Andreje Babiše obžaloby v kauze Čapí hnízdo, všem se tak trochu ulevilo. Nejen Babišovým příznivcům, ale i odpůrcům, protože kauza se táhla už neuvěřitelně dlouho. Jenže právo nezná nic takového, jako je celospolečenská únava z politicky třaskavé kauzy. Je proto dobře, že se státní zástupce odvolal, protože verdikt soudce Šotta tu zanechal spoustu zásadních nevyjasněností.

Komentář si přečtěte na Plusu.

Co číst (a poslouchat)

God Save the King… (graf: Economist)