Od extremismu ke covidu a rozříznuté Česko

Okamura a jeho konkurenti

Že Tomio Okamura ubránil své pozice v minulém roce, ještě neznamená, že tento rok má na nacionalistické frontě vyhráno. Nyní si sice užívá preferencí nad 10 procenty, ale skoro každým dnem mu přibývá nějaký vyzyvatel, a to ze zcela různých stran.

Andrej Babiš se rozhodl zabránit odlivu voličů k SPD a začal verbovat proti cizákům a migrantům. Uvidíme, jak moc tato taktika premiérovi vůči možnému koaličnímu partnerovi vyjde.

Pak se vzmáhají menší strany. Výsměch vůči Trikolóře, která přišla o svou hlavní tvář – Václava Klause mladšího – už rozhodně není na místě. Spolu se Soukromníky a Svobodnými dosahuje pravidelně kolem tří, čtyř procent, které Okamurovi chybí, aby získal celý nacionalistický tábor voličů, což může být kolem 15 procent. Trikolóra sice přišla o Klause, ale našla zase movitého sponzora. Opakovaně jsem zde upozorňoval na značné dary od podnikatele Ivo Valenty, a ty rozhodně nekončí. Jen v červnu poslal dva milióny, přes Soukromníky další dva, to už stačí na pořádnou kampaň.

A pak je tu Přísaha, která už také roste (za mocné podpory všech médií, které si naivně myslí, že plukovníkovi zevrubným popisem berou body, ale ve skutečnosti mu dávají úplně zbytečnou obří publicitu).

A konečně Okamura pečlivě monitoruje i úplný extrém, který nemá šanci pobrat mnoho voličů, ale může ohrozit jeho image ostrého vůdce nacionalistického tábora. V prvním newsletteru tohoto roku jsem informoval o novém extrémním Občanském hnutí, od té doby přibylo mnoho straniček, naposledy Občanský manifest. A nezapomínejme na Lubomíra Volného, který má nyní asi tak o sto procent více mendiální pozornosti, než by měl mít.

Všechny tyto skupinky potřebuje Okamura jako před volbami 2017 přitáhnout pod svá křídla, aby zůstal nad 10 procenty. Nebudete to lehké, ale na druhou stranu těžko hledat zkušenějšího politického byznysmena se strachem.

#ToPodstatné: Bude mít SPD ve sněmovních volbách 15 procent hlasů, nebo SPD, Přísaha a Trikolóra po 4,9 procentu?

Nejhorší sociální bydlení v Evropě

Pojďme od extrémismu k něčemu jinému. I když bydlení je vlastně také dost extrémní téma. Myslel jsem, že debata o zdražování nemovitostí dosáhla svého dna bitvou o případnou změnu nemovitostní daně. Ale zapomněl jsem, že ještě musí přijít nezbytná figura Babiš. Za zdražování bytů může přeci on, protože nadbíhá penzistům v levně zprivatizovaných bytech...

Pojďme vrátit debatu trochu na zem, a to ideálně s čerstvými daty OECD. Organizace aktualizovala svou Affordable Housing Database, v některých parametrech o data již i z covidového roku 2020

Rozbíjí nám mnohé klišé, které nyní létají veřejným prostorem. Vlastnické bydlení má jistě souvislost s postkomunistickou historií Česka, ale není pravda, že to je něco výhradního pro východ Evropy. Větší poměr vlastnického bydlení (58,9 procenta) než my mají Italové či Řekové.

Život s hypotékou a případné jeho krocení ČNB je sice nyní zase ústřední téma, ale měli bychom vědět, že našich 17 procent opravdu ještě není nic v porovnání s Nory či Nizozemci, kde je to polovina.

Hodně zajímavé jsou nájmy, a zde je hlavní problém celé vyosené české debaty – skoky v cenách nemovitostí a nájmech vyvolané nekonečnou politikou levných peněz a covidovou krizí by nebyly zas takovým problémem, kdyby fungoval systém sociálního bydlení pro potřebné.

O chybějícím zákonu o sociálním bydlení jsem psal nedávno.

Tak teď jen statistiky už za covidový rok 2020: Ve Finsku, Irsku či Francii platí redukovaný nájem přes 15 procent nájemců, v Rakousku 10 procent, Německu 7. Ale v Česku je to jen 1,2 procenta.

Ještě horší je to na počet sociálních bytů na celkový počet. Průměr EU je 7,5 procenta, některé je mnohem více (v Nizozemí třetina, v Rakousku čtvrtina nájmů). I ve východní Evropě je to alespoň nějaké procento pro nejpotřebnější. Jen Česko je na 0,4 procentu a peleton evropských zemí uzavírá. Za námi je z OECD s nulou už jen Kolumbie.

#ToPodstatné: Jak rychle vytvořit alespoň pár stovek sociálních bytů pro nejpotřebnější po republice?

Rozříznuté Česko

Zcela bez povšimnutí se nyní schvaluje velmi důležitý dokument, jak který kraj či obec dosáhnou na další várku eurofondů. Jmenuje se to velmi nezáživně „Územní dimenze v operačních programech 2021+“, ale je to algoritmus, podle kterého každý zájemce o bruselská eura bude muset přihodit jinou částku ze svého.

Až dosud se republika dělila jen na bohatou Prahu a zbytek republiky. Jak země bohatne, je to už jiné.

V období 2021–2027 budou v ČR podporovány tři typy regionů NUTS II – více rozvinuté regiony (Praha), přechodové regiony (Jihozápad, Střední Čechy a Jihovýchod) a méně rozvinuté regiony (Severovýchod, Moravskoslezsko, Střední Morava, Severozápad). Toto rozdělení regionů NUTS II se odráží v odlišné míře spolufinancování projektů ze strany EU.

Praha nedostane ani půlku peněz z eurofondů, ale ta už je zvyklá. Problém to může být pro takzvané přechodové regiony, kde najít 30 procent vlastního financování nebude často vůbec lehké. Jde Středočeský kraj, administrativní společenství Jihočeského a Plzeňského kraje a pak ještě Jihomoravského a Vysočiny.

Jistě bude spousta výjimek a například u veřejných staveb ve zmíněných krajích asi více přihodí státní rozpočet, ale nepochybně je to problém, o kterém by se už mělo hodně mluvit. Různé spoluúčasti totiž rozříznou republiku napůl. A že by třeba některé části Českého lesa či Ždárských vrchů patřily k výhercům transformace a rychle bohatnoucí regiony, to jsem si tedy zatím nevšiml.

#ToPodstatné: Jak dobře vyčerpat poslední tučnou sedmiletku eurofondů?

#ToPodstatné

V minulém newsletteru jsem zveřejnil části nové nové státní kulturní politiky. Hudební kritik Boris Klepal shrnuje, co kultura potřebuje hned a co chybí či přebývá v nové koncepci. Díky za reakci!

Pod hashtagem #ToPodstatné padla v minulém newsletteru otázka, co by pomohlo rychle a efektivně kulturnímu provozu. Ministr kultury měl už dávno prosadit, aby mohli lidé do divadla či na koncert za stejných podmínek jako do hospody. Kulturní instituce by měly být zbaveny povinnosti zjišťovat, zda jejich návštěvníci prodělali covid-19, jestli jsou už očkovaní nebo mají negativní test. Ulevilo by se tak institucím i občanským právům – neexistuje jediný důvod, proč o sobě sdělovat tento typ informací personálu u vchodu.
 
Nedávno jsem byl na opeře v Mnichově se zastávkami ve Vídni – na návštěvníky se mnohem  naléhavěji než u nás apeluje, aby nosili respirátory, dodržovali rozestupy, nepodávali si ruce atd., testy ale nikdo nevyžaduje.
 
Na kulturní instituce doléhají tvrdší restrikce než na jiná odvětví: ministr zdravotnictví sice oznámil, že do divadel, sálů apod. už může přijít až 1000 lidí, ale stále není možné přitom překročit 50 % jejich kapacity. Pro divadla to v praxi znamená, že v Brně může do Janáčkovy opery přijít o pár desítek lidí víc: jiné divadlo s kapacitou přesahující 1000 míst u nás totiž není.
 
Ještě něco málo k dokumentu Státní kulturní politika 2021–2025+. Jeho nedostatečnost a chaotičnost naznačil David Klimeš v minulém newsletteru, podrobněji ho rozebrala Marie Resslová v Aktualne.cz. Dokument ale přinejmenším jedno zásadní téma úplně opomíjí a druhé nastoluje bez diskuse jako hotovou věc.

Nezmíněným tématem je postavení šéfů příspěvkových institucí, kteří jsou odvolatelní ze dne na den kdykoliv se to hodí – křiklavý případ bývalého ředitele Národní galerie Jiřího Fajta je v tomto směru dostatečně výmluvný. Vzniká tím jistý paradox: když bude chtít ředitel/ka symfonického orchestru vyhodit houslistu, který se flinká, pravděpodobně se za něj postaví odbory, bude z toho interní a možná i veřejná aféra a vyvstane tolik potíží, že to onen šéf či šéfová možná raději vzdá předem, nebo nakonec ustoupí. Houslista ve sporu bezpochyby využije všechna práva, která mu jako zaměstnanci dává zákoník práce. Ředitele či ředitelku ale odvolá nový ministr – nebo v případě městských organizací náměstek pro kulturu – prostým rozhodnutím a nikdo nenadělá nic. Nejisté vedení, které se musí třást o místo minimálně před každými volbami, žádné instituci neprospívá.
 
Z tohoto hlediska je poněkud úsměvný důraz kladený na definování „statutu umělce“ a pomoc při zajištění takzvané „druhé kariéry“ pro ty, jejichž uměleckou profesi nelze provozovat po celou dobu aktivního života. Snad není příliš naivní se domnívat, že status umělce  by mohla vyřešit volná živnost kombinovaná s profesní organizací typu Obce překladatelů.
 
Druhá kariéra se zřejmě týká jen malého procenta umělců a ministerstvo kultury by ji mělo projednat především s příslušnými profesními organizacemi. Určitě se to týká Asociace tanečních umělců ČR – tanec se svými nároky rovná vrcholovému sportu a snad by se u sportovců našel i vzor, jak tuto situaci řešit.
 
Tím druhým, a systémově nesmírně riskantním tématem ministerského dokumentu je automatické spojování kulturních odvětví a takzvaných kreativních průmyslů do jednoho balíku. Prolínání obou proudů představuje probíhající a zřejmě nezastavitelný proces, což ale jeho rizika nijak neumenšuje. Je překvapivé, že „strategický“ dokument bere předpokládané sjednocení jako hotovou věc a příliš se nezabývá situací, kdy se budou divadla nebo symfonické orchestry přetahovat o stejný balík peněz s vývojáři her či mediálními agenturami maskovanými za videoart. Pokud by se skutečně podařilo docílit slibovaného jednoho procenta z velkých státních zakázek na nákup uměleckého díla, mohl by z něj vzejít předražený videomapping na chladicí věže nového bloku Dukovan. Rozhodování o tom, co je a není umění a kdo si zaslouží podporu z veřejných peněz, bude ještě složitější než nyní.
 
Nejde o to, že by bylo potřeba se zastávat například hudebních papalášů a jejich přesvědčení, že vznešené a významné umění představuje výhradně vážná hudba, která by měla veškerou podporu dostávat automaticky – některým lidem by trocha nejistoty naopak velmi prospěla. Měla by ale postihovat jen konkrétní lidi, ne umělecký život jako takový.
 
Lubomír Zaorálek v úvodu strategické vize vyjadřuje víru, že kultura patří k oblastem, které nemusí obhajovat důležitost svého pole působnosti. Události spojené s covidem-19 přitom v průběhu uplynulého roku jasně ukázaly, že to není pravda. Kultura byla při vyhlašování zdravotních omezení vždy na prvním místě a její ministr jí nedokázal pomoci. Zaorálek snad alespoň pochopil, že se řada kulturních podniků odehrává i mimo příspěvkové instituce ministerstva. Je ovšem dost pravděpodobné, že i s tímto poznáním za několik měsíců opustí ministerské křeslo a jeho vědomosti ani strategické dokumenty už naštěstí nebudou nikoho zajímat.

#ToPodstatné: Piště mi #ToPodstatné!

Co číst

• Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí o nevinně Kočnera a Zsuzsové
   
• A Family’s Journey from Cologne to the Islamic State
   
• Is the pandemic accelerating automation? Don’t be so sure
   
• Čekání na deltu...

davidklimes.cz

Pokud už newsletter nechcete dostávat, můžete se kdykoliv odhlásit.
O rozesílku se stará ecomail.cz, děkujeme.