Konečně se přestává lhát, Jurečkův balíček funguje, zato Stanjurův vůbec

15. 5. 2023

Na to, že lež má prý krátké nohy, tak ta o tom, že pravicová politika znamená mít setrvale nízké daně při extrémně bobtnajících výdajích, doběhla neuvěřitelně daleko. Trvala tři roky a dosud mě nepřestává udivovat, do jakých hospodářských škod byli politici ochotni republiku uvrhnout, jen aby získali moc.

Když jsem v roce 2020 opakovaně varoval před prudkým předvolebním snižováním daně z příjmu fyzických osob za 100 miliard, který však nebyl kryt žádným paritním škrtáním v eráru, vůbec jsem nevěděl, co si na další roky ve veřejné debatě způsobím. Do té doby jsem byl viněn z přílišné pravicovosti a tíhnutí k pravicovým stranám. Jakmile se však spojila ODS s ANO a SPD v nezodpovědném a nefunkčním snižování daní, stal jsem se najednou pro marketingové experty těchto údajně pravicových stran extrémním levičákem, co nenávidí ODS.

Tento pokus předehnat ve lhaní Andreje Babiše ve sněmovních volbách nakonec bodoval. Tedy přepočteno na poslanecké mandáty. Zůstaly nám však po této době také legendární plakáty „Spolu nezvýšíme žádné daně“ či osobní slib Zbyňka Stanjury „Odmítáme vyšší zdanění nemovitostí!“, tedy vše, co nyní porušují a ani se voličům neomluví. Úspěch prolhaného marketingu ale sněmovními volbami zdaleka neskončil. Konaly se totiž hned senátní, obecní a pak prezidentské volby. Ještě minulý podzim premiér Petr Fiala – vládnoucí již se zcela rozvráceným rozpočtem – prohlašoval: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“ A ani se u té lži nečervenal, nejdůležitější bylo v předvolební prezidentské kampani především umlčet vlastní vládní experty, kteří varovali před nezaplatitelnými mimořádnými valorizacemi penzí.

Až po všech těchto volbách je možné zas občanům konečně říct pravdu o hospodářském stavu republiky. Aby to nebyla tak velká pěst do oka, nejprve radši vládní marketéři přepsali programové prohlášení vlády, takže nyní kabinet již vládne dle úplně jiných slibů, než se kterými získal důvěru sněmovny. A tak se již mohou zvyšovat všechny ty daně, o kterých se v kampani a v původním programovém prohlášení slibovalo, že se za žádnou cenu nezvýší a kdo tvrdil opak, byl nebezpečný komunista.

V zoufalosti nad populismem vládních i opozičních stran – ale i nedostatečně kritickou mediální a veřejnou debatou – jsem před sněmovními volbami 2021 v newsletteru uveřejnil Povolební program, tedy co se nakonec bude muset stejně stát, aby republika nezkrachovala: „V programech nelze najít hodnověrné řešení akutních problémů republiky, někdy jde rovnou o lži, které mají jen přilákat co nejvíce hlasů ve volbách. Vzniká tak toxická situace, kdy není možné před volbami vést racionální debatu o nejnaléhavějších problémech Česka, protože jejich popírání je pro politiky nejvýhodnější předvolební strategií. Popírání ovšem nic nevyřeší.“ První bod zněl: Daně se nevyhnutelně zvýší. Ale které a o kolik? Druhý bod zněl: Výdaje státu musí klesnout. Ale které, aby to nebyly jen halíře?

V tom základním se nyní vládní konsolidační balíček s Povolebním programem shoduje, protože to ani jinak nejde. Ani omylem jsem si však nemyslel, že na Povolební program dojde až tak pozdě po volbách, myslel jsem že půjde o měsíce, ne roky. Vůbec mě nenapadlo, že i po sněmovních volbách si strany dál budou platit trolly, aby občanům v permanentní kampani lhali a na sociálních sítích proháněli každého, kdo si přeje skutečně rozumnou, reformní a (středo)pravicovou politiku.

Jde vlastně o jeden z nejhorších odkazů Babišovy éry. Nejhorší není, jak moc bezskrupulózně lhal on, ale jak moc dobře to naučil své konkurenty. Zásadní otázkou tak je, zda se máme radovat, že roky lhaní konečně končí. Nebo se bát toho, že celá jedna politická garnitura se kompletně zdiskreditovala a děsit se toho, jak dopadnout příští sněmovní volby…

A obvyklé dvě prosby:

Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.

Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.

A teď už k aktuálnímu newsletteru, který si můžete přihlásit k odběru do své mailové schránky.

Fialův Jurečka napravuje chyby po Sobotkově Jurečkovi

Začněme tím pozitivnějším z vládních balíčků. A to je určitě důchodová reforma ministra Mariana Jurečky. Jistě to není kompletní reforma a určitě jsou tam některé chyby, ale je to na rozdíl od konsolidačního balíčku veřejných financí ministra Zbyňka Stanjury alespoň smysluplný materiál, který navazuje na práci několika minulých důchodových komisí.

Než se dostaneme k ekonomickým a sociálním aspektům, tak Jurečka zaslouží především uznání za politickou odvahu. Ani nehnul brvou když pohřbíval svůj politický odkaz z ministrování v Sobotkově vládě ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Pro připomenutí: Vláda Petra Nečase zavedla velmi nepopulární, ale jediné možné automatické prodlužování věku pro odchod do důchodu, vždy o několik měsíců každý rok, aby to kopírovalo prodlužující se věk dožití. Sobotkova vláda pak jednomyslně – tedy s Jurečkovým hlasem – tento nárůst věku zastropovala na 65 letech. A teď současnost: Jurečka pochopil, že bez posunu věku to už nepůjde, ale potřeboval zároveň dostát nedávné lži pana premiéra, že vláda nebude navyšovat věk pro odchod do důchodu. Nakonec tak na tiskové konferenci vše zamaskoval neustálým přehodnocováním odchodového věku pro aktuální padesátníky, což je v reálu ale právě ono prolomení stropu, čtyřicátníci budou již odcházet v 67 letech a jde o návrat k Nečasovu automatu, který v Sobotkově vládě pohřbíval. Inu, takový výkrut zvládne opravdu asi jen lidovec…

Teď k tomu dobrému, co je v reformě:

• Garantovaný důchod ve výši 20 procent průměrné mzdy se stává konečně alespoň trochu přijatelným základním důchodem, po kterém se již dlouho volalo.

• Komplikují se předčasné důchody, což je dobře, ale nijak to nesnižuje naprostou neschopnost Jurečky v minulém roce zastavit ničivou kombinaci mimořádných valorizací a snadných předčasných důchodů.

• Bude se zásadněji oceňovat péče (což je při stárnutí populace zásadní), a to zápočtem do důchodu – pravděpodobně – na úrovni průměrné mzdy.

Pak jsou v reformě ovšem také zásadní omyly:

• Změna valorizačního mechanismu na inflaci a nově třetinu růstu reálných mezd plus převod mimořádných valorizací do příspěvku neřeší současnou situaci, kdy průměrný důchod je již na neudržitelných 50 procentech průměrné mzdy. Znovu zde proto zopakuji svůj názor, že jediné ekonomicky přijatelné řešení v podmínkách právního státu by bylo nechat proběhnout i pozdně zrušené červnové mimořádné valorizace a pak pozastavit mimořádné i řádné valorizace, dokud průměrný důchod nedoklesá zpět na cca 43 procent. Tvrdé, ale jedině možné.

• Naprosté peklo je, že Jurečka udržel výchovné. Jde o výdaj za 20 miliard ročně, který vůbec neplní svůj účel, tedy pomoci nízkopříjmovým důchodkyním, protože je vyplácen všem rodičům, typicky ženám, bez ohledu na výši důchodu. Správné řešení by bylo zvýšení onoho garantovaného základu nad 20 procent do pásma 25-30 procent. Tím by se systémově řešili nejchudší důchodci jako celek a výchovné by šlo pryč.

Celkově je ale třeba říct, že Jurečka představil solidní základ pro parlamentní debatu, ze které by mohla vzejít alespoň chvilková stabilizace důchodového systému.

#ToPodstatné: Co vám v důchodové reformě chybí, co přebývá? Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Stanjura může konsolidovat republiku jen svou rezignací

Jak Jurečkův balíček dopadl docela dobře, tak ten Stanjurův je naprostá katastrofa. A to ani ne v záměrech, které jsou mnohdy správné, protože popírají veškeré dosavadní sliby ODS. Problém je v naprosto nedotaženém provedení. To, co bylo představeno, je tak maximálně pracovní materiál na jednání koaliční pětky, rozhodně ne hotový konsolidační balíček. Žádný z minulých ministrů financí něco tak odfláklého od roku 1993 ještě nenavrhl.

Základní problém je, co si ministr Stanjura představuje pod pojmem škrty. Mentalitu účetního ukázal již minulý rok v rozpočtu, kde prý ušetřil na 80 miliard. Neušetřil. Přesun plateb za státního pojištěnce ze státu na zdravotní pojišťovny je jen přesun z jedné kapsy státu do druhé. Ubrání 15 miliard armádě v předvečer Putinovy agrese byl naprostý nesmysl. Stejně tak zmrazení platů státní zaměstnanců v čase inflace, aby o to dražší bylo jejich rozmrazení v polovině roku.

Nic z toho nebyla systémová ekonomická úspora. A není ani v současném návrhu. Ministr chce škrtat pět procent provozních nákladů ministerstev, ale neví kde. Chce snížit o dvě procenta platy ve eráru, ale netuší, kdo to jak udělá a proč zrovna tato částka. Jinými slovy: není připraveno vůbec nic.

Úplně bizarní jsou pak velmi vysoké sliby ve škrtání neinvestičních dotací. Titulek „Stanjura: Jaké konkrétní dotace škrtneme, neřeknu. Nechci, aby se proti tomu od zítřka lobbovalo“ je svým způsobem geniální, ale rozhodně nepatří do demokratické společnosti. Ministr prostě jen stanovil objem škrtů, ale neví, co v nich nakonec bude a nevidí důvod o tom ani informovat občany. Průmysl úspory již chce naplnit opětovným přenesením platby za obnovitelné zdroje na zákazníka, Stanjura ale prý chce jiné úspory, ale neví jaké. Ve školství to neví už vůbec nikdo. Žádná firma v této chvíli také netuší, zda v evropských projektech, které jsou právně zazávazkovány na mnoho let dopředu se nějak z roku na rok změní podíl národní dotace a zda je to vůbec legálně možné. Neví se vůbec nic.

Stanjura toto své stanovení směrných čísel, za kterými není vůbec žádný obsah, nedělá poprvé. Tímto svým kouskem, který mylně považuje za ekonomii, se zaskvěl už konce roku 2020, kdy sebevědomě předložil za ODS seznam „konkrétních“ návrhů, kde se obratem dá škrtnout 80 miliard. Nikdy nebyl schopen říct, co si pod jednotlivými škrty vlastně konkrétně představuje.

Od té doby se nic nového nenaučil a nic nezapomněl, jen v roli ministra podlehl mnohé lobby, takže na například slib kompletního škrtání Babišovy slevy na jízdné už neplatí a úspěch může slavit třeba i lobby stavebních spořitelen či vinaři.

#ToPodstatné: Obvyklá otázka newsletteru: Kdo by mohl po panu Stanjurovi být alespoň trochu schopný ministr financí? Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Znovu a lépe

Zatímco Jurečkův balíček drží celkem dobře pohromadě a je šance že takto projde i parlamentem, ze Stanjurovy reformní mlhy může nakonec vzniknout cokoliv. Protože v rukou zlobbovaných poslanců se s návrhy může nakonec stát opravdu mnoho ošklivého, debata o alternativní skladbě balíčku veřejných financí by měla započít okamžitě. Co by v něm mělo být?

• Je nebezpečné zavádět sazby DPFO na 15 a 23 procentech, přičemž 23 procent bude již od trojnásobku průměrné mzdy. To dělá již lehce nad 100 tisíci obrovský daňový schod, který vyžene mnohé dobře placené specialisty na švarc, což by ministr neměl chtít, kdyby daním trochu rozuměl. V Povolebním programu jsem už v roce 2021 navrhoval 19 a 23 procent, což by bylo stále méně než před rušením superhrubé mzdy a nebyl by tam takový schod. Pokud ideologická zaťatost nedovolí ODS se vzdát náhodně stanovené sazby 15 procent, pak je jediné další řešení větší progrese, například 15, 20 a 25 procent.

• Snižovat inkaso z DPH v tomto stavu veřejných rozpočtů může navrhnout jen iluzionista. Je totiž velký rozdíl mezi jednorázovými úlevami na DPH (i když jsou pro stát tuze drahé jako třeba nyní v Polsku) a plošným trvalým snížením výběru. Stanjura tvrdí, že stabilizuje rozpočet, ale tímto ho destabilizuje. Návrat k dvěma sazbám DPH je jistě správný (snad se s tím ztotožnil i Jurečka, který kdysi se Sobotkou a Babišem tři sazby zaváděl). Ale buď toho mělo být více v základní sazbě, nebo snížená sazba měla být alespoň 13 procent.

• Při zvyšování nemovitostní daně ministr Stanjura popřel nos mezi očima a se stejnou grácií, s jakou před sněmovními volbami varoval před extrémní levicí, která chce zdražovat nájemníkům bydlení, tak nyní oznámil, že sám navýší tuto daň o devět miliard. Jakkoliv nemovitostní daň je nepopulární, podle mě by to mělo být ještě více kolem 14 miliard, což je částka, o kterou erár přišel zrušením daně z nabytí nemovitostí.
Otázka je, jak to vybrat. Stanjura zvolil velmi humpolácký přístup, že k obecnímu koeficientu narve státní. To bude mít své externality. Pokud se takto vsune do věci stát, obce, které se chystaly na zvýšení této daně, tak to nepochybně odpískají. Stejně tak byrokraticky plošné Stanjurovo řešení pohřbívá diskuze o možné progresi, tedy vyšším danění třeba od druhého bytu. Správné nastavení nemovitostní daně není jednoduché a zdá se, že Stanjura se tomu odmítl věnovat více než pět minut.

• Že se údajně pravicový ministr Stanjura nebaví s odbory, to se dá ještě pochopit. Že se ale nebaví ani s podnikateli – kromě pár vybraných lobbistů –, to je s podivem. Vyšší DPPO o dva procentní body jistě nezničí české podnikání, ale alespoň nějak podkladová studie by k tomu měla být. Sousední Polsko má sazbu 19 procent, Maďarsko 9, Slovensko 21, ale zas i euro. Navíc není vůbec jasné, proč Stanjura v posledních dvou letech firmám zrychlil odpisy za 15 miliard, aby si pak od nic zase vše vzal.

• Naprostý zvěřinec se stává z danění živnostníků. Jurečka kvůli výpadkům důchodového pojištění navyšuje platby minimálního sociální pojištění. (Stanjura zas měl recipročně ucpat daňový systém zrušením svého bizarního vynálezu paušální daně ve třech sazbách – bohužel to neudělal, je to pro něj stejný politický pomníček jako pro Jurečku výchovné.) Pokud se ale nejchudším OSVČ prodraží odvody, pak není jasné, proč vláda neomezila i dobře vydělávající OSVČ ze shora, například omezením přístupu k výdajovým paušálům.

• A nakonec se poměrně prohnou i zaměstnanci. Zruší se jim jednak mnohé slevy – což je mnoha případech dobře –, ale navrch dostanou nečekanou platbu nemocenské 0,6 procenta z hrubé mzdy. Ani o tomto zvyšování daní nebylo v předvolebním programu Spolu vůbec nic. Je to navíc rozhodnutí příkladně levicové vlády – místo aby se zavedl například jeden den karenční doby nebo se to řešilo přes sick days, tak se zvyšuje už tak obří odvodovou zátěž v Česku. Vlastně jde opět o tradiční české řešení v rámci „pravicového“ pokřiku, že na 15procentní DPFO se nesmí ani za nic sahat: tedy nesahá se, ale o to více se zatíží lidi již tak extrémními pojistnými odvody. „Pravicové“ řešení, které se skutečnou pravicí nemá vůbec nic společného…

#ToPodstatné: Co je třeba po panu Stanjurovi ještě všechno opravit? Napište mi, nebo sdílejte ve své bublině.

Komentář: Příliš hlučné tiché víno

Politici si mohou vybrat, zda dají na racionální ekonomickou kalkulaci, která rozloží nepopulární škrty spravedlivě na celou populaci, nebo se rozhodnou obhájit výhody pro určitou skupinu, ze které mohou následně očekávat nadproporční zisk voličských hlasů z vděčnosti. Že to není pouhá politologická teorie, to dokonale nyní ukazuje případ takzvaného tichého vína a lidové strany.

Komentář si přečtěte na Plusu.

Co číst (a poslouchat)

Varující porovnání, že NATO dává čím dál méně na obranu ve srovnání s Ruskem a Čínou… (graf: Economist)