Alibistický konec Pavla Zemana a životní deal Tomáše Spurného
17. 5. 2021
Média jsou od toho, aby nevyhnutelně chybovala. I jednotlivá pochybení jako „muž s ricinem“ či „Vrbětice za sputniky“ zasluhují zevrubnou reflexi, ale celoroční vyosení médií ze základních profesních standardů je přeci jen něco jiného. Přesto prakticky žádná analýza mediální pokrytí covidové krize dosud nevznikla.
Něco nám však napoví nový projekt Investigace Podoby pandemie na českém Facebooku, který zkoumal, co se nejvíce sdílelo na Facebooku za články z médií. Podle Josefa Šlerky 43 procent nejsdílenějších věcí pocházelo z konspiračních a antisystémových webů. I to zasluhuje pozornost, ale zajímavější je ta druhá polovina, kde bychom čekali serióznější reflexi krizového dění.
V nejsdílenějším textu z února 2020 „Hysterie kolem koronaviru je mnohem nebezpečnější než samotný vir, tvrdí neurolog“ (17 tisíc sdílení, 60 tisíc lajků, 7 tisíc komentářů) je vše. Český rozhlas se ptá nikoliv epidemiologa, ale neurologa, protože lékař jako lékař. Text také ukazuje se, jak úspěšně Václav Klaus nás naučil veškeré konkrétní problémy převádět na abstraktní debatu o ohrožené svobodě a masové panice.
Hezky zafungovaly v covidu i „covidové celebrity“ typu Pollert, Peková, Šmucler, Zima atd., které byly ochotné kdykoliv krizi zlehčit.
Dobře zafungoval také zavedený principiální mediální antibabišismus – ač jarní krize 2020 byla vládou relativně slušně zvládnutá (na rozdíl od dalších vln), mnohá antibabišovská média zabodovala s texty o tom, jak nás chce Babiš pod rouškou covidu uvrhnout do totality.
Těch obsahových vzorců se dá najít více, ale jeden nad všemi vyčnívá – prakticky nikdo v médiích nebyl schopen ani po roce zhodnotit své nevyhnutelné omyly při popisování zcela neznámé krize a všechny ty nesmysly o smrtelnější sezónní chřipce, plíživé totalitě a náhubkové mentalitě orouškovaných nadále poletují sítěmi a ničí jakoukoliv další smysluplnou veřejnou debatu o covidu.
Tradiční debata #ToPodstatné opět na Twitter Spaces. Nelze to předem naplánovat, tedy v pondělí v osm večer by se měl objevit link na mém profilu. Kdo bude host, se nechte překvapit.
A obvyklé dvě prosby:
Pod každým textem je hashtag #ToPodstatné a otázka k textu, se kterou si už sám neporadím. Budu rád, když mi na info@davidklimes.cz zkusíte poradit vy.
Zárověň můžete podpořit newsletter jednorázovou nebo ještě lépe trvalou platbou.
A teď už k aktuálnímu newsletteru.
Alibistický konec Pavla Zemana
Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman oznámil rezignaci, protože na něj ministryně spravedlnosti Marie Benešová tlačí. To je jistě pravda, ale to už je úděl nejvyšších státních zástupců v mizerně vymyšleném systému, kdy nejvyššího státního zástupce může vláda celkem kdykoliv sundat z postu. Zeman přežil za deset let různé tlaky (a různé ministry spravedlnosti), navíc poslední pokus Benešové ho dostat za schůzku klíčových aktérů k Vrběticím byl tak amatérský, že mu spíše pomohl.
Na jeho kroku není tedy možné najít nic pozitivního, je to čirý alibismus, který přichází v nejhorší možný čas. Pravdu má vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která mu vzkázala, že „tlaku se nemá ustupovat“. Konec konců ji právě rozhodnutí nejvyššího státního zástupce nyní ohrožuje nejvíce. Jakkoliv by tedy doktor Zeman rád přesvědčil veřejnost, jak je vládou uštván, realita je o dost jiná a vykukuje z ní především strach z finále Čapího hnízda. Tak si to shrňme:
1) Pavel Zeman se už rok pokouší uniknout ze postu nejvyššího státního zástupce, což hodnověrnosti úřadu rozhodně neprospívá. Pro Zemana je to těžké, protože nejsou stanovena funkční období, takže se buď může odstoupit či být vyhozen. Podrobně jsem v newsletteru informoval o jeho pokusu získat post soudce Evropského soudu pro lidská práva. Nejen že skončil až jako první náhradník za Pavlem Simonem, Kateřinou Šimáčkovou a Tomášem Langáškem, velké pochybnosti mezi státnímu zástupci vzbuzovalo i to, že po dosavadním srdnatém odboji proti Marii Benešové se pak šel ucházet o post před komisi právě s Benešovou.
2) Co je systémově špatné: nepodařilo se mu posunout zamrzlý konflikt o státních zástupcích. Zástupci stále nechtějí, aby do jejich jmenování mluvila exekutiva a soudci, vláda trvá na tom, že jde o součást moci výkonné. Benešová je sice nyní na koni, ale tuto věc už stejně nebude prosazovat, jak jsem informoval v newsletteru (o možné reformě zastupitelství a funkčních obdobích pak doporučuji #ToPodstatné od jednoho povolaného právníka). Zeman měl ale dekádu, aby našel kompromis s nějakou z předchozích vlád. Nepodařilo se mu to a je pravděpodobné, že nástupce s příští vládou to nebude mít o nic jednodušší.
3) Největší problém je ale samozřejmě Čapí hnízdo. Není vůbec náhoda, že konec Zemana přichází, kdy je Čapí hnízdo podruhé došetřeno. Vyšetřoval Pavel Nevtípil už jednou chtěl věc před soud, ale dozorový žalobce Jaroslav Šaroch byl proti. Tehdy mohl Pavel Zeman Šarocha podpořit, nebo to sám poslat k soudu (na to důkazy nepochybně stačí, to je snad všem jasné). Ale Zeman si alibisticky vybral došetření. To nyní končí a Nevtípil dokonce naštvaně odchází od policie. Šaroch to pravděpodobně zase smete ze stolu. A Zeman zjevně nechce být už u definitivního rozhodnutí.
Tím ovšem dělá hrůznou situaci pro nového nejvyššího státního zástupce. Ten se bude muset rozhodnout, zda velmi nepřesvědčivé Šarochovo zastavení kauzy posvětí, nebo pošle k soudu ke zlosti Andreje Babiše. Jak moc je druhá varianta pravděpodobná u osoby, kterou předtím pár dnů či týdnů vláda Babiše vybrala do funkce, ať si každý odpoví sám.
Celkový účet za doktorem Zemanem je jistě spíše pozitivní, ale ten konec je neuvěřitelný alibismus. Pokud nejsou stále jasná pravidla pro výběr vrchních pater veřejné žaloby a jsme v předvolební kampani a ještě před finále dotačního podvodu premiéra, nejvyšší státní žalobce si prostě nemůže dovolit jiný odchod než vyhazov. Alibismus doktora Zemana konec konců i dobře ilustruje finální tisková zpráva, kde na jednu stranu tvrdí, že „dochází k poměrně vysokému tlaku ministryně spravedlnosti na moji osobu“, na druhou stranu, že „máme v současné době státní zastupitelství apolitické, nezávislé a efektivní“. Jak si to mají přebrat nejen organizátoři častých demonstrací na podporu justice z Milionu chvilek, ale i celá komunita státních zástupců a vůbec všichni občané Česka? A jakou důvěru asi tak bude mít jeho nástupce, i kdyby v ostré předvolební kampani byl rozpadající se vládou nějakým zázrakem vybrán někdo kvalitní?
#ToPodstatné: Bylo podle vás správné, že Pavel Zeman odešel a nenechal se vyhodit?
Životní deal Tomáše Spurného
Generální ředitel Moneta Money Bank Tomáš Spurný zjevně věří, že spojení Monety a PPF podaří.
Desátého května nabyl 130 tisíc akcií své banky, jednotková cena 77,09 korun.
Tomáš Spurný je nyní jen krok od svého snu o velké tuzemské bance, kterou by i nadále vedl. Ani smrt Petra Kellnera nezastavila letité a zpočátku klopýtavé námluvy mezi PPF a Monetou. První nabídka PPF byla „kellnerovská“, tedy nepřijatelná a akcionáři Monety se rozloučili a v mezičase alespoň přebrali portfolio Wüstenrotu. I nynější cena transakce není nízká – za 25,9 miliardy si Moneta koupí Air Bank, Home Credit a Zonky, na oplátku se navýší podíl PPF v akciové struktuře Monety.
O synergiích není nutné pochybovat – Air Banka má mladé klienty, kterým je možné prodat všechny možné produkty Monety od hypoték po nejrůznější financování.
Zbývá ale ta nejzásadnější otázka: zda Spurný přesvědčí všechny akcionáře k hladkému dealu. Někteří koukají s nedůvěrou na značnou chuť generálního vplout pod křídla PPF, mnozí si pamatují, jak Kellner v roce 2007 nadšeně Spurného vítal ve skupině na pozici předsedy představenstva PPF a.s. a nejsou si jisti, zda vůbec někdy odešel.
Spurný má ale docela slušně vsazeno, takže si je asi jistý, že transakci dokáže dotáhnout do konce.
#ToPodstatné: Může „Air Moneta“ nějak zajímavě rozhýbat bankovní trh? Čím?
Jsou volby, takže Babiš jde po migrantech
Pomalu se rozjíždí ostrý předvolební boj. Bylo by hezké se pobavit o daních, sociálním systému či Národním plánu obnovy, ale není čas. Migranti už zase útočí. Premiér Andrej Babiš si nechce toto oblíbené téma od nikoho nechat vzít, takže už byl na vizitaci u celníků na Vysočině a sdělil na Twitteru: „Mluvili jsme i o ilegální migraci. Trasa z Rumunska do Maďarska a Slovenska je opět aktivní a budeme to okamžitě řešit.“ V nejbližší době se pokusí opět i vyvolat dojem, jak srdnatě bojuje za ochranu českých hranic i v Evropě: „Spolupráci s těmito zeměmi musíme zlepšit. Na příští Evropské radě o tom budu jednat s jejich premiéry.“
Tak se pojďme podívat, jak na tom Česko s migrací ve skutečnosti je. Na vládu zamířila „Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2020“, kterou mám k dispozici.
Především by premiér měl svým voličům, u kterých vyvolává strach z nezvládnuté migrace, vysvětlit, že dokonce i za covidu se silně omezeným cestováním, zde roste počet cizinců:
V roce 2020 nadále pokračoval trend rostoucího počtu cizinců na území ČR, a to i přes přísná opatření v oblasti pohybu osob. Od roku 2015 se jejich počet zvýšil o více než 180 tisíc, přičemž meziroční nárůst za rok 2020 byl dokonce vyšší než předchozí rok (6,5 %). K 31. 12. 2020 bylo evidováno celkem 634 790 cizinců s povoleným pobytem na území ČR. Podíl cizinců na celkové populaci stoupl meziročně o 0,3 procentních bodů a dosáhl tak 5,9 %. Složení státních příslušností dlouhodobě pobývajících cizinců na území ČR se téměř nezměnilo. Více než polovinu tvoří státní příslušníci Ukrajiny, Slovenska a Vietnamu.
Premiér zjevně vůbec nechápe, že nelegální migrace není jen jeho oblíbená balkánská cesta. To by musel voličům sdělit, že za jeho vlády se minulý rok nejvíce zvýšil nápor nelegální migrace od roku 2008.
Kategorie, která zaznamenala nárůst, je oblast nelegální migrace. Meziročně došlo ke zvýšení o čtvrtinu, celkem bylo při nelegální migraci zjištěno přes 7 tisíc cizinců, což je od roku 2008 druhý nejvyšší počet. Na tento nárůst měla vliv opatření přijímaná v souvislosti s prevencí šíření onemocnění covid-19 (omezení na vstupu do ČR). Jednalo se zejména o případy, kdy cizinci vstoupili na území ČR v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví. Tito cizinci byli odhalováni buď ihned při vstupu (zejména občané Ukrajiny) či následně při pobytu na území ČR (zejména občané Ukrajiny a Moldavska).
Místo aby verboval proti Rumunsku a Maďarsku, měl by řešit spíše nové případy migrantů ze severní Afriky:
V roce 2020 také došlo k významnému nárůstu počtu osob zajištěných při tranzitní nelegální migraci, a to o 83 %. K navýšení zadržených osob docházelo až v průběhu druhého pololetí a zejména na konci roku 2020. Novým jevem v této souvislosti byly záchyty státních příslušníků Maroka, kteří se v předchozích dvou letech mezi zadrženými vůbec nevyskytovali. Stále však platí, že úroveň nelegální migrace v ČR je mnohem nižší než v době migrační krize před pěti lety. I přes zaznamenaný nárůst nelegální migrace není ČR v rámci tranzitní nelegální migrace tradiční cílovou zemí, jelikož migranti směřují hlavně do Německa a států západní či severní Evropy.
Naprosto bez problému je naopak legální ekonomická migrace:
V oblasti pracovní migrace se i v roce 2020 potvrdila klíčová role vládních migračních programů, na jejichž základě dochází k podpoře migrace vybraných cílových skupin zahraničních pracovníků, na jejichž příchodu má český stát zvýšený zájem. V roce 2020 (s účinností od 1. 1. 2021) došlo rovněž k aktualizaci nařízení vlády, které stanovuje maximální objem ekonomické migrace do ČR (maximální objem pracovní migrace byl i pro další období zachován v nezměněné výši, mírně se zvýšil poměr připadající na vysoce kvalifikovanou migraci).
Dokument připomíná, že významným milníkem na úrovni EU pak bylo představení dlouho očekávaného návrhu reformy evropské migrační a azylové politiky, tzv. Nového paktu o migraci a azylu, který Evropská komise předložila v září 2020.
Většina členských států návrh nového paktu přivítala jako novou příležitost ke znovuobnovení diskuzí o vytvoření fungující migrační politiky. Všeobecnou podporu našlo zaměření paktu na vnější dimenzi (zejména efektivní ochranu vnějších hranic a navázání fungujících partnerství s klíčovými zeměmi původu a tranzitu), potřeba zefektivnění návratové politiky a zlepšení azylového systému. Hlavní štěpící linií však nadále zůstává otázka rovnováhy mezi solidaritou a odpovědností a také návrh k zavedení povinné hraniční procedury na vnějších hranicích EU.
Jaký je konstruktivní názor premiér na unijní azylový pakt ovšem nevíme, nic smysluplného k tomu zatím neřekl. Asi nemá čas, musí s celníky z Vysočiny zbrojit na obranu hranic...
#ToPodstatné: Bude Česko schopné zaujmout nějaký smysluplný postoj k novému unijnímu azylovému paktu?
Nedosažitelných zelených 37 procent
Národní plán obnovy jde pozdě, ale přece do finále. Ze všech problémů plánu je asi největší onen předpis na 37 procent zelených projektů. Už jsem popisoval, že oznámené navýšení na 192 miliard bylo jen zastíracím manévrem, jak se formálně dostat na předepsaný tagging na ekoprojekty.
Nyní se ukazuje, že je to ještě mnohem horší. Některé vykázané zelené projekty nejsou vůbec zelené, speciálně se předvedlo ministerstvo zemědělství, které bude mít co dělat, aby odůvodnilo jako zelené některé své záměry jako je hrazení bystřin či různé protierozní dotace, které jsou však spíše proerozní.
Vláda však našla šalamounské řešení: Nejen že nesrazila objem peněz na požadovaných zhruba 172 miliard, rychle k plánu přilepila ještě několik dalších zelených projektů z ministerstva životního prostředí za osm miliard a na vládu tak jde otesánek za 200 miliard dluhových peněz.
Nezvládnutá zelená složka Národního plánu obnovy je o to výraznější, že ukazuje, jak velké problémy nás čekají s celým tím transformačním zeleným balíkem eur, kde vedle NPO jsou i klasické eurofondy, Modernizační fond a Fond pro spravedlivou transformaci.
#ToPodstatné: Existuje vůbec nějaká ucelený zelený plán pro Českou republiku, který by zahrnoval vše od odklonu od průmyslu přes klimatické cíle až třeba po zelenou energetiku?
