Konec sezony. Pěkné léto!

27. 6. 2022

Newsletter má za sebou další sezonu a na prázdninové měsíce vám nebude kazit příjemné dny palčivými problémy české politiky a byznysu. Že jsem zvládl upsat další rok, to je především vaše zásluha. Vaše reakce, podněty a často i finanční podpora mě vždy pobízely k tomu sebrat sílu na další týden.

Postupně okolo newsletteru vznikla velmi zajímavá komunita. Newsletter nijak nepropaguji, ze sítí jsem raději skoro úplně odešel, takže zafungoval jen „word-of-mouth“ mezi těmi, kteří chtějí či potřebují vědět, co opravdu důležitého se na Česko valí. Píší mi tvůrci zákonů, o kterých referuji. Podnikatelé a ekonomové o byznysu, který popisuji. Experti o kauzách, které jen povšechně zmiňuji.

Velmi často reakce začínají tím, že nechápou, proč se dané věci ještě nevěnuje pozornost, když tak zásadní návrh zákona či zásahu do hospodářského života by ještě před deseti lety už dávno byl na titulních stranách novin. To má jednoduché vysvětlení. Žijeme v „attention economy“, lidská pozornost se stává v mnohosti informací velmi vzácným statkem a také raketově stoupají náklady na její udržení.

Právě informace o tom, jaký zákon se chystá, co vyplývá z jaké studie, nebo kdo s kým zamýšlí jaký byznys, jsou typické zprávy, které ztratily relevanci. Ještě nejsou hotové, takže okolo nich zatím nevypukl politický boj, který se dá personifikovat a předvést v černé a bílé. Zůstávají událostí, ale zprávou se nestanou. Přitom příprava legislativy, byznysu či politických priorit stran bývá přesně ta doba, kdy kultivovaná veřejná debata může zabránit spoustě omylů. Jenže není.

Proto jsem rád za zpětnou (často i velmi kritickou) vazbu na jednotlivé newslettery. Velkou radost mi udělala spousta reakcí na již skoro rok starý projekt „povolebního programu“. Přes minulé prázdniny jsme s tvůrcem webu Liborem Vaňkem nachystali přehled několika vybraných problémů, kde nás realita dožene, ať už ve volbách zvítězí kdokoliv.

A je to tu. „Daně se nevyhnutelně zvýší. Ale které a o kolik?“ je otázka, která čím dál naléhavěji čeká na zodpovězení. V předvolební kampani byla zakázaná, nyní se politici velmi trapně státní dluhy snaží hodit na agresi proti Ukrajině. Ale tak to není. Ministerstvo financí neplánuje „babišovské“ 300miliardové schodky na další roky kvůli Ukrajině, ale kvůli strukturálně rozvráceným veřejným financím.

Platí tedy i druhá teze: „Výdaje státu musí klesnout. Ale které, aby to nebyly jen halíře?“ Zbytečné divadlo s rozpočtovým provizoriem vyvrcholilo absurditami, že se například 14 miliard výdajů za státního pojištěnce na rok schovalo do dluhu zdravotních pojištoven, takže se mohla formálně vykázat úspora. Takto to už opravdu nejde. Čekáme na politika, který sebere odvahu říct, že současný český stát již nebude dotovat například zcela neefektivné stavební spoření či penzijko.

Jestli se něco nyní neřeší, tak je to určitě covid. Přesto nadále platí: „Pandemický zákon se musí změnit. Ale jak?“ To, co politici po mnoha obstrukcích v únoru schválili, je zcela nepoužitelné, pokud se covid ve velkém vrátí. Nelze podle tohoto zákona zavřít podniky, politici stanovili zcela absurdní platnost do konce listopadu, kdy ale nápor asi bude právě největší. Takže jsme tam, kde vždycky – nakonec připadá v krizové situaci v úvahu zas jen zcela nevyhovující a příliš restriktivní nouzový stav.

Je neuvěřitelné, že nová vláda nedokázala ani Babišovi zpřísnit střet zájmů, což by mělo být i v jejím politickém zájmu. Pořád tak platí: „Musíme zabránit střetu zájmů všech příštích Babišů. Jinak to bude drahé.“ Jenže stále nemáme kvalitní legislativu. Pětikoalice je sice zcela uhranuta Babišem, ale aby vymyslela, jak systémově na politické podnikatele, to ne. To se ještě vymstí, protože protikorupční legislativa podmiňuje i čerpání eurofondů.

A tak už jsme zase u slona v místnosti, Národního plánu obnovy. Doufal jsem, že nová vláda napraví po Babišovi chaos v NPO. A nejprve to tak i vypadalo. MPO zjistilo, že dvě třetiny projektů jsou nerealistické, u mnohých ani není na DPH a navrhlo řešení za desítky miliard. Bohužel pak se to na vládě zadrhlo a jedná se o jedno z nejdražších veřejných tajemství Česka. Takže bohužel nadále platí: „Národní plán obnovy je Potěmkinova vesnice. Znovu a lépe.“ 

Realitu si zjevně nejsme schopni přiznat i u další drahé strategické věci: „Nyní nelze vyhlásit tendr na Dukovany. Za jakých podmínek ano?“ 

Putinův atak na Ukrajinu sice jen podpořil tlak na vlastní energetické zdroje. Ale to nic nemění na tom, že nelze pořádat tendr pro tři, kde poptávaný reaktor má nyní jen jeden uchazeč. Pokud se vláda odhodlá být pokusným králíkem pro neozkoušený reaktor, tak nemá soudnost. A pokud to má vyhrát Westinghouse, tak není důvod to neudělat napřímo a vyhnout se naštvání Francouzů a Jihokorejců. Je nepochopitelné, že nová vláda převzala tuto jadernou pohádku od té předchozí a přidává k ní ještě další o nerealistickém dělení ČEZ.

Jestli jsem něčemu dával šanci, že uspěje, tak to bylo Milostivé léto: „Konec mnoha dluhových pastí je na dosah. Ale musí se o tom vědět.“ 

A nejprve to tak i vypadalo. Ale výsledky jsou tristní. Jistě to napravilo mnohé individuální osudy, ale místo statisíců lidí v exekuci jsme jen nesystémově vyřešili zlomek. Leč místo změny strategie jen politici tuto údajně neopakovatelnou akci zas zopakují letos a nepochopitelně čekají jiné výsledky. To nepůjde. Potřebujeme už konečně systémové vypuštění exekučního papiňáku. Ale k tomu neměla odvahu ani stará vláda a nemá ani nová.

Poslední bod se pak jmenoval: „A co pak? Pak přijde spousta další práce.“ Naivně jsem doufal, že po napravení největších průšvihů bude čas na systémové reformy, které nám budou garantovat prosperující místo stagnujícího Česka, unijní místo czexitového Česka, liberální místo korporativistického Česka a sociální místo asociálního Česka. Ale je jasné, že s ukrajinskou krizí se veškeré systémové reformy daní, školství, zdravotnictví, občanského života, kultury a mnohého dalšího zas na dlouho odkládají...

A tak přemýšlím, zda již potolikáté čekat, až se k nim zas někdy otevře okno příležitosti a vedle vypjatých politických bojů a předpřipravených ataků na sociálních sítích bude probíhat i veřejná debata zas o něčem smysluplném. Má smysl na to čekat?
A abych byl úplně konkrétní: Má vůbec smysl v září zas obnovovat newsletter? Měl by být nadále volně přístupný či zpoplatněný? Jak by měl vypadat a o čem by měl vlastně v čase války psát? Samé otázky...

Pokud si najdete čas na mail s odpovědí, budu jen rád.

A teď už pěkné léto!

David Klimeš, info@davidklimes.cz